Fascinace: Michael Bielický

Ve své diplomové práci se Eva Jiřička rozhodla osadit zpustlý záhonek na chodníku před Akademií výtvarných umění květinami. Hodnoticí komisi poté pozvala ven a požádala zúčastněné, aby nastoupili do pronajatého autobusu a podíleli se tak na znehodnocení jejího záhonu, na kterém se autobus otočil o 360°. Absolvující umělkyně tak konfrontovala sebe, diplomní komisi i vedoucího ateliéru Michaela Bielického s otázkou vztahu mezi studujícími a institucí.

V performativní intervenci pořadu České televize Artóza upozornil Ondřej Brody na problematičnost hodnocení umění. A to více jak o dekádu dříve, než se tímto tématem začala umělecká komunita zabývat v souvislosti s udělováním cen. Brodyho do pořadu pozval jeden z porotců Michal Pěchouček, kterého – spolu s dalšími porotci, historičkou a kurátorkou Vlastou Čihákovou Noshiro a performerem Jiřím Surůvkou – konfrontoval se zcela bezprostředním fyzickým projevem namísto pokusu o sebeprezentaci.

Video, v němž se dva muži – jeden z nich je v obleku, druhý je nahý – věnují každodenním ranním úkonům ve společné koupelně, natočil Radim Labuda jako svou první videoperformance. Ranou tvorbu Radima Labudy charakterizuje zájem o dynamiku partnerských i širších společenských vztahů, o znázornění mocenských vazeb dominance, podřízení, ale i subverze. Znázornění tělesnosti, včetně nahoty, může podle kontextu implikovat sebepřijetí, upřímnost, rozhodnost, stejně jako jindy nedostatečnost či znejistění.

V jedné z prvních videostudií Bielický ohledává fyzické hranice reprezentace videa. Tělesné pohyby rozděluje na několik monitorů, nebo je nechává dekonstruovat rapidmontáží a narušením signálu videa, čímž vytváří zvláštní typ video-těla.

Krátký snímek vznikl během stáže Petry Vargové na umělecké akademii ve švédském Stockholmu, kde měla k dispozici profesionální technické zázemí. Za pomoci virtuálního setu a technických konzultantů naklíčovala samu sebe do záznamu ze stejnojmenné bojové videohry. Namísto generické postavičky tak ve virtuální hře bojuje s virtuálními monstry postava samotné umělkyně.

Joseph Beuys v roce 1982 vytvořil jednu ze svých tukových instalací v ateliéru na škole v Düsseldorfu. Tukový roh tvořilo 5 kg másla umístěných v rohu místnosti pět metrů nad zemí. Po jeho smrti v roce 1986 byla instalace omylem odstraněna a zničena. Bielického práce odkazuje k této nechvalně proslulé události a zároveň je poctou osobnosti významného umělce.

Virtuální tele-performanci Exodus realizoval Bielický během svého působení na AVU. Jeho cesta izraelskou pouští se odehrávala paralelně ve fyzickém i virtuálním prostoru s využitím tehdy pionýrských technologií GPS a satelitního internetu.

Jedno z prvních Bielického videí natočené v průběhu studia v Düsseldorfu. Záznam spontánně vznikajících situací vznikl v ateliéru na filmový formát Double Super 8. Při jeho pozdějším převodu do videa však sledujeme nerozdělený filmový pás. Díky tomu vzniká mezi jednotlivými políčky filmu a akcí na nich nový typ prostorové komunikace.

Ačkoliv Bielický pracuje s videem, ve skutečnosti je jeho chápání videa průsečíkem příběhu, objektu a elektronického signálu. Totéž platí i o miniatuře Im Herbst, v níž kombinuje záběry přírody, těla a televizních monitorů.

Studentský snímek Elen Řádové a Tomáše Mašína čerpá z žánru akčních filmů, pro který jsou typické emocionálně vypjaté a násilné scény. Ukázky z dobových trháků jsou doplněny o obrazové efekty a sestřihány způsobem, který dohání specifika žánru akčních filmů ad absurdum. Výsledná vizuální smršť tak záměrně eskaluje, a tím i zlehčuje dramatickou působnost původních záběrů.

V roce 2003 se v Ramalláhu na západním břehu Jordánu konala mezinárodní mírová konference, a tak se Tamara Moyzes, která v té době pobývala v Izraeli na stáži, rozhodla překročit hraniční pásmo a konference se zúčastnit. Podařilo se jí dokonce proniknout na tiskovou konferenci s Jásirem Arafatem a pořídit z ní video záznam, jenž následně protnula záběry ze své nelehké cesty přes hranice.

Snímek vznikl jako studentská práce Janky Vidové v Ateliéru nových médií Michaela Bielického. Umělkyně si z ateliéru vypůjčila analogovou videokameru a natočila svou návštěvu rodné krajiny na Slovensku. Vzniklé záběry upravila s využitím obrazových efektů a instrumentální hudby do poetického snímku, který zachycuje snovou atmosféru zasněženého venkova.

Rabi Löw byl nejen významným kabalistou a alchymistou Prahy 17. století, ale i prorokem nových vizuálních médií a kybernetiky. Bielického videokompozice evokuje svět viděný očima Kabaly. Tekoucí voda splývající s televizním šumem symbolizuje proces zrození, pohybu, vychýlení a plynutí času.

Videoportrét Nam June Paika vznikl v době Bielického studií na škole v Düsseldorfu. Paik svým pohledem vytrvale konfrontuje objektiv kamery připojené na ikonický videosyntezátor Paik-Abe a jeho tvář se rozpouští v mutujícím videosignálu.

Permanentní pohyb je centrálním tématem videokompozice, v níž Bielický v několika vrstvách propojuje různé fyzické a mechanické pohyby. Jde rovněž o první video, v němž je naplno ustanoven pro něj typický styl videokoláže.

V roce 1990 se Bielický vrátil k tématu permanentního pohybu. V Perpetuum Mobile 2 využívá v té době nových možností editace a zpracování videa pro vytvoření komplexního rytmického světa lidských a mechanických pohybů.

Tamara Moyzes v roce 2005 absolvovala v Ateliéru nových médií tříkanálovou videoinstalací, za niž získala cenu pro nejlepší diplomovou práci roku na AVU. Později triptych sestříhala v jakési promo video, které dává vyniknout ústřednímu tématu této umělkyně, a to sexualizaci násilí v politickém kontextu. Hlavní protagonistkou filmu je Liad, šestadvacetiletá židovská občanka Izraele, která studuje politologii Blízkého východu a zároveň se živí provozováním sadomasochistických praktik. Díky svému politickému přesvědčení a svobodě myšlení v oblasti sexuality se často ocitá v rozporu se zákony vlastního státu.

Okolnosti vzniku práce Tamagoči nejsou zcela jasné. Stejnojmenná elektronická hračka byla uvedena na trh v roce 1996, autor i další pamětníci však zařazují vznik filmu o pár let dříve. Animovaná postavička psa ve snímku požaduje, aby ji diváci nakrmili. Nemožnost reagovat na potřeby virtuálního mazlíčka odhaluje povahu emocí, jež tato digitální interakce v divácích vzbuzuje.

Název snímku lze volně přeložit jako Vlhké video. Erotický náboj názvu podtrhuje jeho vizuální zpracování v úvodu filmu, jehož růžová typografie evokuje estetiku hodinových hotelů a lechtivých pořadů z 90. let. Namísto sexuálních obrazů se však snímek sestává z animované choreografie dvou jablek, která připomíná pixilované surrealistické snímky Jana Švankmajera.