Ozvěny Ji.hlavy

Jan Švankmajer se po dotočení svého posledního celovečerního filmu Hmyz sám stal aktérem natáčení. Jeho tvůrčí metodu poodkrývají Jan Daňhel a Adam Oľha, kteří s mezinárodně uznávaným autorem filmů, grafik, plastik a neortodoxních myšlenek strávili tři roky. Mohli tak zachytit konkrétní situace i obecné úvahy o jídle, fetiších, konci člověka i západní civilizace. Hravý, asociativní a taktilní portrét, jehož proměnlivá podoba nastiňuje různé možnosti, jak uchopit imaginativní myšlení, doplňují pohledy kolegů a přátel, především producenta Švankmajerových filmů Jaromíra Kallisty. Prostřednictvím vzpomínek, snů a archivních záběrů filmem prostupuje umělcova manželka a múza Eva.     „Chtěli jsme vytvořit formálně nezávislý film, který nebude kopírovat Švankmajerův rukopis. Stejně jako v alchymii jsme vycházeli ze tří navzájem propojených principů. Konkrétně šlo o Jana Švankmajera, Jaromíra Kallistu a Evu Švankmajerovou. Velmi důležitým prvkem byla i surrealistická skupina, Švankmajerova druhá rodina.“ A. OľhaQ&A s tvůrci Adamem Ol'hou a Janem Daňhelem:

Antická hrdinka jako symbol morálního odporu proti zlovůli státu se v pojetí slovinského filozofa Slavoje Žižeka zásadně proměňuje. Žižekův polemický výklad slavného mýtu se prolíná s hranými pasážemi z inscenace jeho divadelní hry Trojí život Antigony, umístěné do kulis ljublaňského sídliště. Kontrapunktem k nim jsou televizní záznamy politických kataklyzmat. Od rozdělení Berlína ke vzniku Rote Armee Fraktion, od syrových obrazů uprchlické krize k jejich salónnímu přetřásání v evropském parlamentu. Na jejich pozadí klade režisér ústy Antigony, Kreonta a chóru zásadní otázky po podstatě práva a morálky ve světě podlomené demokracie. „Film je svého druhu politický esej o současné evropské demokracii a zároveň je kombinací dokumentu a hraného filmu, protože chci současně představit i klíčová místa Žižekovy divadelní hry.“ J. Sever  

Videodeník režisérky z jejího pobytu na polské antarktické stanici, kde v roce 2017 natáčela film FREM (2019), jehož hlavní postavou byla umělá neuronová síť. Během pobytu vede autorka chatové konverzace s umělou inteligencí, které se dotýkají povahy filmu, umění a smyslu života a odhalují způsob myšlení oproštěný o lidskost a emocionalitu, nutící k hluboké introspekci. Záběry z každodenní rutiny na stanici kontrastují s lyrickými scénami člověkem neposkvrněné antarktické přírody, jež autorka doplňuje svými komentáři a myšlenkami, vyprovokovanými osamělostí ledem pokryté krajiny.    „Ako sa dá myslieť niečo principiálne neľudské? Točím film o umelej inteligencii, ale je to čoraz ťažšie, absurdnejšie. Antarktická krajina funguje ako droga. Chodím v bielej tme a hľadám pocit úľavy? Som hmota s vedomím, ďaleko od termodynamickej rovnováhy. To je jediné, o čom viem podať správu.“  V. ČákanyováQ&A s režisérkou Vierou Čákanyovou:

Byrokratická mašinerie čínského politického systému rychle a efektivně zpomalila šíření koronaviru již v počátcích krize, ovšem za cenu ještě důslednější kontroly a omezování práv svých občanů. Snímek otevírá otázku, zda je v době pandemie důležitější zachování osobní svobody jednotlivců, nebo ochrana zdraví celé společnosti. Syrové záběry tajně natočené amatérskými kameramany ukazují realitu života v uzavřeném Wuhanu, jeho vylidněných ulic a přísně střežených zdravotnických zařízení. Do jaké míry může stát zasahovat do života svých občanů, je-li v sázce celosvětová humanitární katastrofa? „Jsem velmi pesimistický ohledně toho, co nás toto všechno naučí. Myslím, že se věci vrátí do normálu, lidé si prostě sundají roušky a vyhodí je do odpadkového koše.“ Ai Weiwei   Q&A s Aj Wej-wejem (živě ve čtvrtek 18. 3. od 17.00, v českém znění):  

O formách politického umění, které se nevyhnutelně dostává do konfliktu se státní mocí, pojednává film zaměřující se ale více na konkrétní, společensko-právní důsledky takového tvořivého gesta. Členové umělecké skupiny Ztohoven se chystají na soudní proces jako důsledek jejich performance, kdy na Pražském hradě, v sídle prezidenta republiky, vyvěsili místo prezidentské standarty červené trenky. V tu stejnou dobu se rozhodnou poskytnout azyl z Ruska prchající rodině Olega Vorotnikova, člena jimi vzývané ruské skupiny Vojna, která se ocitá v mnohem vyhrocenějších střetech s mocí. Zkouška aktivismu po česku tím začíná...   „Je to velmi situační film, který jsem si vždycky přála udělat. Divák si bude moct utvořit vlastní názor, ale třeba mu to i nějakým způsobem nabídne pohled na naši vládu a společnost.“ P. Nesvačilová Q&A s tvůrci filmu Český žurnál: Vojna Ztohoven (Petra Nesvačilová, David Čálek, Ztohoven: Martin Leskovjan, Roman Týc, Matěj Hájek):

Klitoris, jehož hlavní úlohou je ženská rozkoš, byl moderní medicínou až do nedávné doby ignorován. Zatímco tělo ženy bylo odjakživa považováno za erotický symbol, ženská sexuální touha byla vždy upozaďována, či přímo tabuizována. Bioložka Stacey Dutton, queer aktivistka Coriama, designérka Ti Chang či umělkyně Sophia Wallace poukazují na to, jak kulturní, politické a náboženské normy řízené patriarchální společností přiměly ženy vlastní touhu potlačovat. Každá z nich se po svém snaží demytizovat ustálené vnímání ženské sexuality a ukončit tak falickou dominanci. Protože bez rovnosti rozkoše nemůže existovat rovnoprávná společnost.     „Film Dilema touhy spojuje vědomí klitorální skutečnosti – PRAVDU – s posílením postavení žen, k němuž nepatří jen sexuální uspokojení.“ M. FinitzoZáznam Q&A s režisérkou Mariou Finitzo:

Žánrově hybridní snímek Vincenta Boy Karse představuje dokudramatický experiment – hlavní aktérka Leyla má za úkol přehrát klíčové scény ze svého života. V hraných částech film zkoumá vztah Leyly s jejími rodiči a přítelem – v jejichž rolích vystupují najatí herci – a tancem, který studuje. Větší důraz je ale kladen na pasáže mezi těmito scénami, kdy Boy Kars a Leyla diskutují nad jejím životem a jak ho ztvárnit. Leyla tak nejen znovu prožívá své vzpomínky, ale musí je na pokyny režiséra hrát znovu a znovu a jinak. Dokument tak poukazuje na konstruktivní povahu dokumentu a zároveň nabízí otázku, nakolik nám dramatizace pomáhá pochopit náš vlastní život. „Pro mě je tento film o tom, jak vyvíjet vlastní způsob natáčení. Někdy to působí, jako bych tvořil nový žánr. Kombinuji zajímavé prvky z fikce a dokumentárního žánru a snažím se vytvořit přístup, kde se hraní a bytí spojuje.“ – V. Boy Kars

Tento film má limit 200 zhlédnutí.   Jaký význam mají pojmy americké svobody a nezávislosti v komunitě drogově závislých, striptérek, válečných veteránů a bývalých trestanců žijících na okraji společnosti v jižanském maloměstě? Detailní portrét obyvatel Louisiany z nízkopříjmových vrstev odhaluje, jak snadné je opovrhovat lidmi inklinujícími k rasismu a militarismu bez ohledu na poznání jejich osudů a nelehké životní reality. Hraný snímek, založený na skutečných postavách a příbězích, vytváří iluzi dokumentu, který funguje jako sociálněkritická a zároveň empatická studie „buranů“ vyloučených z liberálnědemokratického diskurzu.   „Odchýlit se od reality znamená přijmout zodpovědnost a věřím, že to je to, co dělá mou práci hlubší a smysluplnou.“ – Roberto Minervini https://www.altkino.com/roberto-minervini-on-the-other-side

Observační dokument se zaměřuje na asociaci Tentative, která pomáhá mladým autistům s osamostatněním a socializací. Ve velkém domě žije sedm autistů a spolu s pomocníky naplňují dny domácími pracemi. Komunitní soužití představuje způsob, jak obyvatelé domu dosahují kýžených cílů, a sdílení každodenní práce se stává hlavním vyprávěcím prostředkem. Film je pečlivým pozorováním života v tomto domě. Akce a chování promlouvají samy za sebe, čímž je dán prostor aktérům, a nikoliv těm, kteří o jejich životě rozhodují.   „Díky kameře se mi podařilo dostat se blízko k obyvatelům domu. Fungovala jako jakási clona mezi námi, vyhýbala se přímému kontaktu – což je pro některé autisty problematické. Když jsem se dívala na LCD obrazovku nebo přímo do optického hledáčku, byla jsem schopná se k nim skutečně přiblížit, což by s přímým pohledem bylo nemožné.“ J. Auffray, rozhovor FID

Mezi Severní a Jižní Amerikou, kapitalismem a komunismem, Sovětským svazem a Spojenými státy leží Kuba jako historický, geografický a kulturní průsečík různých utopických vizí. I když žádná z nich dosud nebyla naplněna, tak obyvatelé Havany, které si Hubert Sauper vybral za své průvodce, se k nim přesto dál upírají a nepřestávají věřit příběhům svých předků. Živelná i melancholická cestopisná esej konfrontuje nepřikrášlenou realitu chudnoucího ostrovního státu s mýty, pro které tamější lidé žijí a díky nimž navzdory cizím vlivům, opresím a politickým zvratům neztrácejí svou vnitřní svobodu.     „V Epicentru jsem se pokusil prozkoumat protikladné termíny ‚utopie‘ a ‚dystopie‘ a jako případovou studii jsem si vybral kubánskou společnost.“ H. SauperQ&A s režisérem filmu Epicentro Hubertem Sauperem:

Dělnice v asijských textilních továrnách, letušky nebo pracovnice call center zastupují generace matek a dcer, které od sedmdesátých let na vlastní kůži zažívají nástup neoliberalismu. V područí gigantů jako Samsung nebo Daewoo poznávají odvrácenou stranu snu o prosperitě, kterou vystihuje i obraz surrealisty Reného Magritta Polibek milenců. Dvojice má hlavy zamotané do látky podobně jako hrdinky snímku, který líčí globální slepotu a klade otázku, zda jsou slepými jen vykořisťovaní dělníci třetího světa, nebo i zákazníci e-shopů a značkových prodejen na Západě.   „Na počátku své kariéry jsem se cítil jako badatel, aktivista, sociální pracovník nebo pedagog. Nyní se cítím spíš jako pracovník pohřebního ústavu.“ Im Heung-soon  Celý blok sekce Průhledná krajina: Jižní Korea představuje Janis Prášil zde: 

Na pobídku argentinského ministerstva spravedlnosti vznikla tisícistránková zpráva o zločinech proti lidskosti z doby vojenské diktatury v letech 1976–1983. Její nepříliš známý obsah zaznívá z úst režiséra, který ze zprávy předčítá uvnitř svého vozu, zaparkovaného postupně před pětadvaceti, povětšinou stále fungujícími, firmami, které udávaly odboráře a levicově smýšlející dělníky výměnou za vlastní profit. Výmluvně tak oživuje případy tisícovek pohřešovaných, stovek vražd a nesčetně případů mučení i propojení diktatury a kapitalismu.     „Převládající paradigma v argentinské justici se zaměřilo na samotný stát zevnitř, nikoli zvenčí.“ J. Perel  

Od června do listopadu 2019 natáčel uznávaný čínský režisér Zhou Bing protesty obyvatel Hongkongu proti extradičnímu zákonu a svůj film pojal jako monumentální pohled na historicky přelomový okamžik dosud „svobodného“ Hongkongu. Díky použití různých dokumentárních materiálů z protestů a četných záběrů z dronů se mu podařilo vytvořit profesionálně kvalitní a střihově dobře zkomponovanou mozaiku názorů sedmi různých lidí, které navzdory tomu, že jejich subjektivní pravdy mohou rozmělňovat podstatu boje proti diktatuře z ČLR, ukazují význam tohoto urputného a pro demokraty (dočasně) vítězného boje. "Během tří měsíců jsme točili sedm lidí z Hongkongu. K protagonistům patřili protestující v první linii, záchranář, taxikář, majitel místní čajovny, policista, okresní zastupitel a mladá dívka, která se účastnila voleb. Žijí ve stejném městě, ale mají různý životní styl a různé hodnoty. Jejich příběh jsem se snažil zachytit klidně a z objektivního úhlu pohledu, přímo filmově." Z. Bing

Autobiografický snímek deníkovou formou zachycuje melancholii všedních dní starého muže s bohatě prožitou minulostí a mnohými úspěchy, jehož už opouští životní elán. Jørgen Leth přežil ničivé zemětřesení na Haiti, ovšem od té doby mu neslouží nohy a každý krok je pro něj náročným úkonem. Cestuje na Laos s týmem filmařů a svými dospělými dětmi, kde s pomocí místních obyvatel plánuje projekt zachycující neposkvrněnost tamější přírody. Během jeho přípravy se vrací do minulosti a poeticky vypovídá o svých životních osudech s dotírající otázkou, zda je možné stále hledat krásu a štěstí, pokud si je člověk sotva schopen sám nazout boty.   „Myslím si, že štěstí, nebo to, co vypadá jako štěstí, najdeme v jednoduchém životě. V tom, co může vypadat až jako podvod.“ Chodím (00:58:50–00:59:01)  

Režisér Karel Žalud s režiséry Vítem Klusákem a Filipem Remundou po několik let navštěvoval Polsko, aby lépe pochopil Poláky a jejich vztah k Bohu. Ve filmu se Žalud obrací na náhodné kolemjdoucí, jeptišky oslavující výročí křtu Polska, zástupce antisemitského rozhlasu Radio Maryja i kněze obviněného ze sexuálního obtěžování. Zatímco oni mají ve věcech víry jasno, tak filmař, který sám hledá duchovní oporu, je stále skeptičtější. Zdá se, že křesťanství v dnešním Polsku sice nabízí odpovědi, ale pouze na otázky odsouhlasené církví a konzervativní vládou.     „Je to taková road movie po středověké katolické krajině. V kostce je to dokumentární fotbalový zápas, přičemž jeden tým je nejateističtější národ v Evropě, což jsme my, a na druhé straně jsou Poláci, kteří jsou nejkatoličtější.“ V. Klusák

Pohroužený akvarel života umělce Jana Jedličky. Český malíř, filmař a fotograf emigroval v roce 1968 do Švýcarska a jeho druhým domovem se stala pustá krajina toskánské nížiny Maremma. Prázdná paleta možností vnitřního exilu je postupně naplňována uhrančivými malbami, utkanými z pestré směsice odstínů hornin, sedimentů, pigmentů nalezených v krajině. Imprese nového domova ambientně přenášené na plátna, fotografie i surovinu filmu zachycují vnitřní zrak a duchovní pouto umělce vyvázaného ze společenských struktur, oddaného pouze vlastní tvorbě a životu v krajině matného světla a stínu.   „Sledování proměn, to je to, co mě zajímá. Tady není žádný konečný výsledek, to se vyvíjí v čase, pořád dál.“ J. Jedlička   Q&A - Petr Záruba, Alice Tabery:  

Půda je vyprahlá, stromy hynou, druhy vymírají, řeky vysychají. Zásahy člověka narušily rovnováhu ekosystému. Nenávratné změny budou mít zničující důsledky. Výlet mladého městského páru na venkov se stává podkladem ke spontánní poetické úvaze nad suchem v krajině a environmentálním žalem v člověku. Příroda přestala být místem odpočinku. Pohled na ni vyvolává úzkost. Schopnost artikulovat svůj smutek, ať prozaickým sdělením, či básní, se ve filmu o paradoxech ekologické uvědomělosti střetává s neschopností opustit své myšlenky a pocity, vystoupit z vlastní hlavy a proměnit slova v činy.  

Publicistický dokument rozplétá síť vztahů a motivací v pozadí skupin vystupujících proti možným fatálním důsledkům klimatické krize. Výsledky bádání a prognózy odborníků v oblasti klimatologie a na to navázaných oborů zpochybňují komunikační specialisté, pro které je celý spor jen otázkou vhodně volené argumentace a schopnosti přesvědčovat laickou veřejnost. Ve světě lobbingu a postpravdy pak nepřekvapí, že některé z nejvlivnějších antiklimatických think-tanků finančně podporují největší producenti fosilních paliv. Fascinující pohled na umění klamat začíná v roce 1988, kdy se svět chystal jednat proti dopadům klimatických změn. Ropné společnosti od té doby přímo i nepřímo stály za akcemi, které měly za cíl zpomalit nebo zastavit hnutí ochránců planety a proměnit postoj společnosti v jeho neprospěch.„Mads Ellesøe jako žurnalista dokáže vylíčit jemné nuance problému, stejně jako celkovou perspektivu. Portrét se soucitem, velké odhalení.“ Zdravici režiséra můžete zhlédnout ZDE Záznam z Q&A s režisérem: 

Šestihodinová esej o čtyřech částech zkoumá filozofickou optikou dějiny režimů a revolucí, vůdců a mučedníků. Koláž z osobních vzpomínek, inscenovaných výjevů a archivů kolektivní paměti srovnává pražské jaro se sametovou revolucí a ukazuje expozici, kolizi, krizi a katarzi polistopadové společnosti. Nadějí na záchranu demokracie je kreativní smích, rozpouštějící nedotknutelnost a zbytnělá ega představitelů státních institucí. Internet osvobozuje společnost od zastupitelů jako nefunkčního mezičlánku, který brání přímé komunikaci občanů s mocenskými orgány.     „Já vás vidím, dokud vás neuvidím. Jakmile vás uvidím, tak už vás nevidím.“ K. Vachek

Lotyšsko-ruská hranice je prostorem nekonečných bažinatých lesů a vesnic s chátrajícími staveními bez lidí. Nehostinné místo je ale také cílem uprchlíků z různých zemí na východ od Evropy, pro které na konci strastiplné cesty představuje propustnou hranici do evropského společenství. Dlouhodobá nezaměstnanost a nápor přistěhovalců tu vytvořily pracovní příležitost pro „kojoty“ neboli převaděče, kteří riskují svou svobodu, aby za nevelkou odměnu dopomohli ke svobodě jiným. Tři roky vznikající observační dokument sleduje převaděče, uprchlíky a represivní složky, tři strany bezvýchodného sociálně-ekonomického trojúhelníku.„Mým cílem bylo ukázat portrét hranice. Je to jako by tam byl tunel - dva kilometry široký tunel, kterému se říká „hraniční zóna“. V tom tunelu můžeme vidět jak se svět proměňuje, jak se globalizuje.“ I. Zviedris Q&A - Ivars Zviedris:  

Ústřední postavou dokumentu je Robin Stria, filmový amatér, který se snaží vytvořit první romský sitcom v Čechách. Jeho název Miri Fajta znamená v romštině „Moje rodina“ a romský tvůrce v něm chce vyprávět příběh o Romech s romskými herci. Zároveň je to pro něj způsob, jak promyslet svoji identitu a ukázat ji v době, kdy problém sebeuvědomění je i problémem reprezentace, neboť romských tvůrců je pomálu. Režisér sitcomu si uvědomuje, jak je reprezentace v médiích důležitá, a dokument, jehož je hrdinou, poukazuje na absenci představení menšin, kdy nejsou jen objektem pozorování, ale samy se stávají tvořivými činiteli. „Na pozadí Robinovy strastiplné snahy o původní romskou divadelní a filmovou tvorbu jsme se pokusili zachytit také přemítání o tom, co vlastně znamená současná romská identita v České republice a její konkrétní podoby, zrcadlící se v osobním portrétu nejen Robina, ale i ostatních členů jeho týmu.“ M. Chlup, P. Kačírek, Doc.revueQ&A - Petr Kačírek, Martin Chlup, Jan Hubáček a protagonista Robin:  

„Pocházím z temného místa, z Titovy Jugoslávie,“ uvádí Marina Abramović v úvodu filmu zachycujícího její dojemný návrat. Cesta do rodného Bělehradu, který srbská performerka po mnoha letech přijala za svůj domov, vede přes města, v nichž je prezentována její putovní výstava The Cleaner. Umělkyně vzpomíná na svůj komplikovaný vztah k vlasti, rodičům i vlastnímu tělu a rekapituluje, jak překračovala hranice mezi státy i mezi tvůrcem a publikem. Její tvorba neožívá jen na archivních záběrech, ale také ve vystoupeních mladých performerů, kteří jako její děti dál rozvíjejí „matčin“ odkaz.Diskuze s režisérem ke zhlédnutí ZDEZáznam z Q&A:

Zavření dolu Paskov, rok 2017: tradiční fárání do uhelných dolů v ostravsko-karvinském revíru se stává minulostí. Rekvalifikační program Nová šichta přivádí propuštěného havíře Tomáše Hisema od krumpáče, sbíječky, zápasů fotbalového Baníku a koncertů Visacího zámku k objektově orientovanému programování. Nové příležitosti a obzory vedou ke změnám v osobním životě i kariéře. Citlivý portrét cesty obyčejného havíře labyrintem trhu práce obnažuje zákoutí výkonnostně orientované společnosti i transformující se průmyslové aglomerace. Vůle a odhodlání vítězí nad mediálním simulakrem rekvalifikace v působivém zápasu o duši i důstojnost jednoho pracujícího člověka.Záznam Q&A s režisérem a štábem:

Tento film má limit 200 zhlédnutí.   Na průměrném texaském maloměstě sledujeme život dvanáctiletého chlapce. Pobyt v přírodě a objevování místní fauny během horkých dní tvoří jedinou zábavu, kterou chlapec nachází mezi úklidem a staráním se o chod domácnosti, již sdílí se svou odtažitou matkou. Ať už vyčerpaná ze špatně placené práce ošetřovatelky v domě pro seniory, či opilá po prohýřené noci, syn za ni přebírá roli rodiče a poskytuje jí láskyplnou péči. Dokumentární estetika užívající minimalistických dialogů a obsazení hlavních postav neherci naturalisticky odráží sociální a ekonomické problémy spodních vrstev amerického jihu.   „Nepochybně silné a dojemně krásné. Minervini je velmi sebevědomý filmař; jeho filmy jsou zároveň spontánní, ale zároveň řízené. Sledovat Odliv je hypnotizující, odhalující realitu a tiše devastující.“ – Jimmy Dean https://letterboxd.com/film/low-tide/ 

Tento film má limit 300 zhlédnutí.     Snímek režisérky Carmen Losmann hledá odpovědi na klíčové otázky dneška: Proč roste ekonomická nerovnost? Proč jsou jednotlivci i státy stále zadluženější? Proč na krize bank nejvíc doplácejí klienti? Aby pochopila pravidla hry, z níž profituje jen velmi malá část zúčastněných, oslovila zástupce bankovního a finančního sektoru. Někteří si přáli zůstat v anonymitě. Režisérka jejich odpovědi vložila do úst herců a doplnila je názornou počítačovou grafikou. Dokument důkladně, přehledně a s nadhledem rozebírá paradoxy nepřetržitého ekonomického růstu a dává konkrétní podobu systému, jehož mechanismy by v zájmu kapitalismu měly zůstat neviditelné. 

Hluchoslepý básník poznává realitu pouze po hmatu, stejně jako šnek. Jeho pomalý haptický svět temnoty a ticha je tak vzdálený běžné realitě jako život na cizí planetě. Hojivý snímek však nepředstavuje existenci v izolaci a samotě jako tísnivé existenciální drama, ale jako celoživotní terapii tmou. Young-Chan nepřebývá na jiné planetě, to my jsme se v přemíře obrazových a zvukových vjemů vzdálili od vlastního nitra. Meditace o bariérách a svobodě očišťuje od civilizačního nánosu a otevírá dveře do elementárního světa tvarů, povrchů, pohybu a plynutí času.   „Hendikepovaní jsou většinou vyobrazováni stereotypně, jako lidé, kteří potřebují naši pomoc a soucit. Můj film je jiný.“ Seungjun Lee Celý blok sekce Průhledná krajina: Jižní Korea představuje Janis Prášil zde: 

Historik a teoretik umění Jiří Zemánek se se svými přáteli již poněkolikáté vydává na devítidenní pouť z Prahy na Sněžku. Novodobí poutníci, inspirováni pěším putováním básníka Karla Hynka Máchy, který cestu absolvoval společně s Eduardem Hindlem v roce 1833, objevují krásy české krajiny, předčítají úryvky básní a postřehů z Máchova zápisníku a pozorují svět, v němž se střetává člověkem nedotčená příroda a moderní civilizace. Lyrický, meditativní, humanismem protkaný snímek nabízí vhled do nitra poutníků toužících po splynutí se světem a vyzdvihuje poezii jako nástroj proměny lidského vnímání.     „A pak už nezbude než vzít své skromné živobytí na záda a vyrazit. Jirka možná ještě přečte nějakou báseň na cestu, snad od Máchy, Jefferse nebo od Josefa Hory, a vyjdeme vstříc neznámému. Víme už, že není nutné se ničeho obávat: cesta si nás sama srovná a povede, propojí s krajinou, s oblaky, s noční hvězdnou oblohou. S námi samotnými.“ K. ČtveráčekQ&A s Karlem Čtveráčkem a Jiřím Zemánkem:  

Tento film má limit 300 zhlédnutí.   V samém základu filmu stojí řečnická otázka Virginie Woolf, zda obrazy války opravdu vnímáme všichni stejně. Tyto úvahy vyprovokovaly režiséra snímku k uskutečnění nezvyklého audiovizuálního experimentu. Několika dobrovolníkům předložil 40 videí, publikovaných volně na internetu, která prezentují různé podoby izraelsko-palestinského konfliktu. Uzavřeni v budce-pozorovatelně si mohou pouštět libovolné ukázky, dle libosti je zastavovat, přehrávat a vyjadřovat se k nim. Jejich akt sledování je ale zaznamenáván. A podstatnou částí filmu se nakonec stává dialog režiséra s jednou konkrétní účastnicí. Q&A s režisérem filmu Pozorovatelna Ra'ananem Alexandrowicze:

Tento film má limit zhlédnutí 1000.Audiovizuální elegie za místem opuštěným lidmi, po kterých zůstaly jen zvuky uvězněné v rozpadajících se pianech. Černobylská tragédie po sobě zanechala unikátní, tragický prostor, dlouho zapovězenou zónu. Stopy nedávného osídlení jsou Pripjati všudypřítomné, vydané napospas času a působení přírody. Mimo oblast pouhých zrakových a haptických zkušeností se vydává dokument vzývající návrat člověka coby tvůrce a interpreta, aby pokračoval v osudově přeťatém díle. V básních a písních, které původní obyvatelé Pripjati skládají můžeme slyšet, že silné spojení mezi lidmi a domovem přetrvává.Q&A s režisérkou Eliškou Cílkovou a producentem Jindřichem Andršem:

Rekonstrukce jednoho íránského manželství, jedné moderní rodiny rozdělené na dvě kulturně odlišné entity. Jejich životní cesta je vyprávěna esejisticky, formou starých fotografií a videodeníků, doprovázená jemným a citlivým komentářem režisérky Firouzeh Khosrovani. Ona je jedinou dcerou íránské matky, která se odevzdala víc islámskému náboženství než své rodině, a také dcerou íránského otce, který adoroval moderní evropskou společnost a obdivoval klasicistního Bacha. Sama ví, že má v sobě obě identity, již ji formovaly. V různých aspektech stále milostný příběh vypráví boj mezi tradicí a moderní společností v kontextu nejen rodinného kruhu, časoprostoru rodinného bytu, ale také v souvislostech extravagantní Evropy a sekulárního Íránu minulého století.   Q&A s režisérkou Firouzeh Khosrovani:  

Roku 1930 dopsal Andrej Platonov Stavební jámu jako žitou dystopii sovětského režimu, který pro své občany pozbývá smyslu. Stejně jako dělníci v próze přestávají rozumět významu vykonávané činnosti a světu, který se jim pří výkopech ztrácí nad hlavou i dnes řada Rusů v příspěvcích zavěšovaných na YouTube vyjadřuje deziluze z jejich současného státu. Když jsou všechny oficiální kanály pod dohledem restriktivních orgánů, tak je možné litanie směřované přímo k prezidentu Putinovi umisťovat pouze na internet. Z nich se skládá pozoruhodná found footage freska životů dnešních Rusů, často přežívajících v chudobě a bezradnosti na rubu oficiální propagandy.„Težko přesně odhadnout natočenou metřáž, ale je to asi 80-90 hodit živých nahrávek. Některá videa trvají méně než minutu, jiná se blížila až 10-20 minutám. Nakonec tu byly tisíce zpráv.“ A. GrjazevQ&A s režisérem filmu Stavební jáma Andreyem Gryazevem:

V únoru 2019 předložila vláda v Hongkongu návrh zákona, který by umožnil vydání podezřelých osob z Hongkongu do rukou kontinentální Číny. Tento kontroverzní návrh vyvolal okamžitě vlnu nevole a obav ze svévolného zatýkání nepohodlných osob a politicky motivovaných soudních procesů, které mohou ohrozit hongkongskou autonomii fungující pod heslem „jedna země, dva systémy“. Vlna protestů proti tomuto návrhu vyeskalovala do podoby rozsáhlých demonstrací na podporu demokracie. Šváb natočený v době nejsilnějších protestů zachycuje nebývale intenzivní éru historie Hongkongu.   Q&A s Aj Wej-wejem (živě ve čtvrtek 18. 3. od 17.00, v českém znění):  

Na konci září 2014 byla při průjezdu městem Iguala policií a maskovanými útočníky brutálně napadena skupina studentů z pedagogické školy Ayotzinapa. Šest lidí bylo zabito a dalších třiačtyřicet je po únosu nezvěstných. Od té doby jejich blízcí žijí v nejistotě a bezvýsledně se dovolávají pravdy u vládních orgánů. V jejich mysli jsou ale oběti stále naživu. Aj Wej-wej střídáním meditativních, lyrických záběrů a důvěrných rozhovorů s pozůstalými buduje komplexní, nadmíru empatickou výpověď o tragédii, zapříčiněné represivními praktikami zkorumpovaného státu, v němž je takřka nemožné dovolat se spravedlnosti.   „Tento film není investigativním dokumentem. Fakta odhalená během vyšetřování případu nechává stranou a více si všímá toho, jak za takových podmínek zachovat lidské přežití. Jak této společnosti čelí obyčejná rodina po ztrátě někoho blízkého? Jak čelí sami sobě v rodinném životě? Musejí se postavit realitě, na niž nejsou připraveni, která se vyznačuje potřebou vyžadovat spravedlnost po vládě a společnosti.“ A. Wej-wej    Q&A s Aj Wej-wejem (živě ve čtvrtek 18. 3. od 17.00, v českém znění):