aktivismus

Uprostřed vřavy pouličních nepokojů se seznamuje filmařka a mladý levicový aktivista Pierre. Každou sobotu se potkávají, aby společně podpořili hnutí žlutých vest v pařížských ulicích protestující od listopadu 2018 za dostupné ceny bydlení a pohonných hmot, později však za celkovou ekonomickou spravedlnost a odstoupení francouzského prezidenta. Snímek sestává ze záběrů natočených ze srdce davu a autentických rozhovorů s odpůrci*kyněmi i příznivci*kyněmi hnutí. Introspektivní voiceover autorky přitom tematizuje její vášeň a romantické city, jež se v ní probouzí navzdory brutalitě a naléhavosti demonstrací. „Filmařka se rozhodla využít linie láskyplné vášně a nerozumného okouzlení jako zrcadla ohnivých, revolučních nadějí sociálního hnutí, které každý týden v ulicích Paříže shromažďuje jednotlivce z velmi odlišných horizontů.“ (Fabien Lemerciera)---Zdroj citátu:https://cineuropa.org/en/newsdetail/423280/

Dokument představuje soudní spor Dewaynea „Lee“ Johnsona, který zažaloval agrochemickou společnost Monsanto, jejíž herbicid mu způsobil rakovinu. Johnsonův případ byl první z tisíců žalob uvalených na společnost a její herbicid, který byl jedním z nejprodávanějších na světě. Snímek nepopisuje pouze příběh poškozeného, ale ukazuje chamtivost velké společnosti, která výdělek staví nad zdraví lidí a ovlivňuje vědecké studie ve svůj prospěch. Film je také ekologickým a humanistickým apelem, který překračuje hranice konkrétních soudních případů. „Film Into the Weeds si pomocí vyprávění Johnsonova příběhu klade otázku, zda takový druh souboje Davida s Goliášem může vést k podstatné a trvalé změně.“---Zdroj citátu: https://www.cbc.ca/passionateeye/episodes/into-the-weeds

Mnohovrstevnatý portrét Jeana-Luca Godarda ukazuje svět jednoho z tvůrců francouzské nové vlny jako laboratoř myšlenek. V bludišti jeho paralelních životů ho potkáváme jako hvězdu, která vtrhla do světa filmu, jako levicového radikála a zastánce maoismu i jako experimentátora s novými technologiemi, jejichž prostřednictvím znovuobjevuje filmové médium. Přes hektickou aktivitu režiséra, který natočil přes 140 filmů, se jeho portrét nese v jemně nostalgickém tónu. Součástí jeho světa je samota, která je podle dokumentaristy Cyrila Leuthyho nutností pro vznik uměleckého díla. „Ve všech mých filmech je obsažen kousek samoty. Je to něco, co mě zajímá, protože se mě to asi pocitově dotýká. Je to nejspíš dobrý způsob, jak zasáhnout publikum… aby se z člověka stal umělec, potřebuje totiž samotu.“ ---Zdroj citátu: https://businessdoceurope.com/venice-ff-godard-seul-le-cinema-by-cyril-leuthy/ 

Na polsko-běloruských hranicích začala na přelomu roku 2021 a 2022 krize, když se syrští migranti a migrantky pokusili*y dostat přes hranice. V prostoru mezi zeměmi trpí zimou, hladem a nemocemi. Skupina polských dobrovolnic se jim snaží zajistit humanitární pomoc, mnohdy ale marně. Komunikace přes SMSky často zůstane bez odpovědi, nikdo neví, co se s nimi stalo. To vede k frustraci, znepokojení a vyčerpání, které zachycuje snímek, pečlivě sledující práci dobrovolníků a dobrovolnic.„Uprchlická krize v Polsku hned tak nezmizí, a co teprve, když se nad ní člověk zamyslí v celosvětovém měřítku? Občas si možná říkáte, že jste zbyteční, ale i přesto můžete pomoct alespoň pár lidem z mnoha.“ (jedna z dobrovolnic)

Argentinský prozaik Félix Bruzzone si před několika lety koupil dům poblíž rozlehlé vojenské základny Campo de Mayo u Buenos Aires. Nešlo o náhodnou volbu. Jeho matka byla během vlády vojenské junty na přelomu 70. a 80. let unesena a držena právě tam. Cílem spisovatelovy autoterapeutické mise je odhalit také ostatní temná tajemství dané lokality. Idylická okolní příroda vytváří ostře kontrastní podklad ke krutostem páchaným argentinskou vládou, o nichž vyprávějí místní pamětníci. Z jejich výpovědí Bruzzone skládá obraz místa, které významně přispělo k rozvratu jeho rodiny i celého národa.„Tento film je jako báseň ve smyslu, že nejde o snímek, jenž by trval na pečlivých podrobnostech. Rozvíjí se postupně, za pomoci symbolismu, a snaží se nalézt způsoby, pakliže je to tedy možné, jak překonat zármutek. Rozhodně to není bezprostřední materiál připomínající učebnici historie.“ — Jonathan Perel---Zdroj citátu: https://www.latinolife.co.uk/articles/camuflaje-camouflage-2022-jonathan-perel

Mnohovrstevnatý snímek na jedné straně funguje jako autobiografický portrét nebinárního člověka, zároveň však přibližuje široké spektrum obtíží i radostí, kterými prochází trans a nebinární lidé v Česku. Osobní je v tomto filmu politické, a proto se v kaleidoskopu situací objevují intimní rozhovory s maminkou u smažení řízků, záběry na krojované slavnosti Jízdy králů na Slovácku, povídání o svých coming outech u ohně i vážná témata diskriminační české legislativy týkající se trans osob. Civilní charakter snímku přitom umocňují autentické rozhovory a záběry z ruční kamery provázející životy protagonistů*ek. „Šak si moja."

Mara znamená v běloruštině sen, ve smyslu naděje, ve slovanské mytologii se tak označuje žena duch, která se lidem zjevuje ve spánku a přináší buď sny, nebo noční můry. Umělecké zosobnění této mytické postavy se ve stejnojmenném filmu prochází ulicemi Minsku v letech 2020–2021. Během protestů proti diktátorskému režimu je symbolickým vyjádřením nadějí i následných hrůz pro občany*ky dožadující se svých prostých práv i svobod. A pro režisérku filmu je ztělesněním alter ega, které jí v poetické zkratce umožňuje mluvit o nejosobnějších obavách i tužbách tváří v tvář neradostné realitě nepřející snům.„Nechtěl jsem natočit typickou filmovou ,reportáž‘. Nejdůležitější pro mě bylo ukázat, co dokáže provést trauma s lidskou duší.“---Zdroj citátu: https://eefb.org/country/belarus/sasha-kulak-on-mara/

Miko je kamioňák, po otci Rom a především člověk, který chtěl pomoci potřebným. Když česká vláda po chemických útocích na syrské civilisty a civilistky v roce 2018 hledala důvody, proč nepřijmout pár desítek dětí z řeckých utečeneckých táborů, vzal Miko spravedlnost do vlastních rukou a společně s iniciativou Češi pomáhají připravil pro dětské uprchlíky a uprchlice zázemí. Vládní představitelé ale dali přednost politickým zájmům. Zachrání situaci alespoň parlamentní volby a výměna na ministerstvech? Nelichotivý, ale přesně artikulovaný portrét Česka jako země, která nabídne pomocnou ruku jen, když se jí to vyplatí.„Dnešní stát ti vlastně nedovoluje jednat podle svého svědomí.“

Martin Imrich žije a studuje v Praze. Pochází ale z Jižní Moravy, kam se také vydává na pěší pouť, aby překonal rozpor mezi „tím, kým jsem, a tím, kým jsu“, jak říká. Jeho videodeník, doprovázený upřímným mimoobrazovým komentářem, zachycuje útržkovitou formou cestu ke kořenům i pátrání po smyslu podobného uměleckého projektu.„Vlašim a Benešov jsou nejodpornější místa na světě a lituju všech lidí, kteří tam musí žít.“

Novodobý domorodec, sám na opuštěné planetě, obklopen chladnou přírodou buduje nový svět ze zbytků zaniklé civilizace. Surrealistické audiovizuální dílo se zamýšlí nad otázkou lidské existence, kdy svět je na pokraji zkázy, a evokuje truchlení aktivistického umělce nad ekologickou katastrofou.„Průvodním poselstvím postavy Domorodce, jenž putuje krajinou doprovázen svou bezmeznou představivostí, je přetavení sentimentu do nových tvůrčích postupů. Jde patrně o jediný způsob, jak se vyrovnat se současnou situací.”---Zdroj citátu: komentář k filmu

Dílo na pomezí dokumentu a fikce předkládá novou podobu budoucího světa, v němž energie, jakožto univerzální a nezničitelná síla, určuje uspořádání globálních aktivit a vztahů. Film je reflexí toho, jak může vypadat postkapitalistická společnost, v níž panuje energetická spravedlnost, na jejímž chodu se podílí jak lidský, tak i mimolidský faktor.„Vizuálny jazyk diela je postavený na juxtapozícii obrazu spoločnosti Energetickej Spravodlivosti a špekulatívneho archeologického výskumu prevedeného na území súčasnej komunálnej záhrady z pohľadu utopického status quo budúcnosti.“---Zdroj citátu: https://dspace.vutbr.cz/xmlui/handle/11012/195152?locale-attribute=pl

Štefan Pongo odešel z Česka do Británie, aby spolu s rodinou unikl rasovým stereotypům a diskriminaci. Aby měl normální život. A také ho má, tedy až do chvíle, než se rozhodne na internetu reagovat na rasistické řeči českého prezidenta Miloše Zemana. Dráha osudu řidiče kamionu tak nabere úplně jiný směr. Citlivě pojatý osobnostní i rodinný portrét, film-argument, který proti zjednodušujícím, šovinistickým hodnocením staví plnokrevný obraz, v němž jsou rasové otázky více problémem k řešení než žitou skutečností. Je to vyprávění o cestě tam a zpátky napříč státy, přesvědčeními i naším svědomím.„Vrtalo mi hlavou, jak se žije Romům, kteří emigrovali do Velké Británie, tak jsem se tam vydal a našel kamioňáka Štefana Ponga a jeho báječnou velkou rodinu.“---Zdroj citátu: http://www.romea.cz/cz/kultura/premiera-dokumentarniho-filmu-pongo-calling-probehne-v-patek-na-mezinarodnim-filmovem-festivalu-docfest-v-sheffieldu  

Studující učitel Ondřej, právnička Denisa a policista Petr jsou Romové, jimž se v Británii otevřel svět plný příležitostí, které by v Česku a na Slovensku hledali jen těžko. Mnohovrstevnatý, místy velmi intimní dokument, který obsahuje řadu scén natočených mobilními telefony samotných protagonistů*ek, vykresluje každodenní starosti i malá vítězství tří postav, které reprezentují vzdělanou a ambiciózní, a přesto stále zranitelnou komunitu Evropanů*ek, a pomáhají chopit se nabízených možností i ostatním. Kromě otázek o vykořeněnosti a hledání vlastní identity po Brexitu se humanismem protkaný snímek ptá i na to, jak jejich osudy ovlivnila epidemie covidu.„Tento film se během posledních čtyř let výrazně posunul. Pandemie nás přiměla využít nový koncept natáčení prostřednictvím iPhonů, jimiž jsme zachycovali životní osudy našich protagonistů z intimní blízkosti, což nám poskytlo možnost zkoumat fungování komunity zevnitř. Volba natáčecích postupů byla navržena tak, aby umožnila lidem zvyknout si na přítomnost kamery, a tento materiál se tak velmi rychle stal jádrem snímku, přičemž záznamy pořízené štábem poskytovaly flashbacky do doby před nástupem pandemie.“---Zdroj citátu: https://www.cinelinkindustrydays.com/2021-docu-talents-from-the-east/one-more-question

Životní příběh neokázalé, skromné, ale nesmírně zásadové ženy je zároveň dramatickým portrétem doby, kdy samotná kritika režimu a obrana nespravedlivě stíhaných byla trestána vězením i stálou pozorností tajné státní bezpečnosti. Příběh odráží i přelomovou dobu po sametové revoluci, kdy Dana Němcová krátce vstupuje do politiky aktivně v roli poslankyně ve Federálním shromáždění anebo kdy v reakci na válku v bývalé Jugoslávii u nás zakládá poradnu pro uprchlíky a uprchlice a ve filmu se také po mnoha letech s některými z těch, kterým pomohla, znovu setkává.

Jestli je na sebe hrdá? Zeptal se roku 2020 otec jedné z dobrovolnic po jejím návratu z mise ve Středozemním moři, při které zachraňovali topící se uprchlíky*ice. V odpověď vznikl medializovaný dopis a následně i film–ilustrace pocitu zhnusení a bezmoci, složený z mořských vln a různých filmových materiálů.„V červnu 2020 se jedna z mladých dobrovolnic vracejících se na plavidle humanitární pomoci Sea Watch 3 rozhodla napsat dopis svému otci. Jeho text se prolíná s filmovými materiály různých formátů (animovanými, Super 8, archivními záběry…).“---Zdroj citátu: https://www.shortfilmwire.com/en/film/200110598/En-col_re

Hlavním motivem dokumentu je cesta. Cesta metaforická, duchovní, cesta hmatatelná, lesní stezka, silnice, chodník, drogový trip nebo cesta do zahraničí. Režisérka slepuje koláž mikropříběhů lidí a míst, kteří se k cestě vyjadřují. Její dokument osciluje mezi hravým absurdnem, existenčními a existenciálními otázkami, environmentalismem a společenským komentářem. Dynamičnost a rytmus vyprávění pak určují přeskoky mezi různými formami záznamu, jako je analogový film, digitální film či natáčení na mobilní telefon. „Já myslím, že existuje představa dobrodružství, že jdete někam rovně a nevíte kam dojdete. To je totiž jedno, kam jdete, hlavně, že někam dojdete.“ — Roman Prahl, historik umění

Již před pandemií žilo v České republice téměř 24 tisíc lidí bez domova. V následujících měsících se s bytovou nouzí kvůli růstu nezaměstnanosti začala potýkat řada dalších Čechů. Jejich realitu na vlastní kůži zakouší také Filip, pražský student sociální práce. Protagonista bezprostředního videodeníku natáčel v ulicích Ústí nad Labem. Během parných dnů se jeho existence scvrkla na hledání místa, kde by se najedl a přespal. Narůstající únavu a apatii prosvětlují krátké okamžiky radosti z projevů lidské solidarity nebo teplého jídla, které v daných podmínkách nepředstavuje samozřejmost, ale podmínku přežití. „Autobiografický videodeník sociálního pracovníka, který se rozhodl strávit týden na ulici v cizím městě. Je domov místo uvnitř, nebo venku?”---Zdroj citátu: od autorky