víra

„Bardo“ je buddhistické označení stavu mezi smrtí a znovuzrozením, kdy vědomí člověka opouští tělo a hledá novou formu. Něco podobného zažila Viera Čákanyová při terapii tmou. Její krátký experimentální film je pokusem přeložit tuto transcendentální zkušenost, setkání s jiným rozměrem bytí, do obrazů a slov srozumitelných i těm, kdo sestup do vlastního podvědomí neabsolvovali. Zatímco se v abstraktních obrazcích generovaných umělou inteligencí přelévají barvy a mísí textury, ve zvukové stopě zní ambientní hudba a asociativní proud režisérčiných myšlenek a pocitů. Metafyzická pouť nevede k jasným odpovědím. Otevírá ale prostor pro vnímání toho, co přesahuje jazyk, rozum a běžné chápání reality. „Nemohu se rozhodnout mezi bytím a nebytím, jednáním a nečinností. Celý život jsem uvězněna v tomto dilematu.“ — citace z filmuPřed projekcí 28. října v sále DIOD proběhne křest nové knihy teoretičky Jany Dudkové s názvem Člověk na okrAI: Postantropocén Viery Čákanyovej. Kniha vychází v edičním oddělení Slovenského filmového ústavu.

Smrt jako neexistence, ne-bytí, absence života je předmětem zájmu člověka po tisíciletí. Básníky, filozofy, věštce a hermetiky dnes v pátrání po kvintesenci života a smrti vystřídali filmaři, influenceři, kryonici a evoluční biologové. Zoltan Istvan provozuje kryonickou laboratoř a kandiduje na prezidenta USA s požadavkem, aby nesmrtelnost byla zařazena mezi základní lidská práva. V Rusku tradičně probíhá masový festival věnovaný kultu smrti. Filmová esej Dāvise Sīmanise odhaluje zákruty odvěké touhy člověka po věčném životě. Rozkrývá podoby metaforické a fetišistické reprezentace smrti a mechanismy, jakými se vyrovnáváme s vlastní konečností. „Nesmrtelnost, boj proti stárnutí, strach ze smrti. Když jsem začal točit film, říkal jsem si, že se naučím žít o něco déle. Ale pak se to zvrtlo. Vědci oživující prasata na Yale. Lidé, kteří si do hlavy strkají neuročipy. Biohackeři rozdávající tipy na prodloužení života. Celá civilizace žije ve věku transhumanismu. A já jsem jediný, kdo zůstal pozadu.“ — Dāvis Sīmanis

Postkoloniální voodoo rituál, zacyklený v hypnotickém rytmu času a pulzujících pěstí, nasycený ohněm a vodou, protkaný východem i západem, si má naklonit přízeň haitské bohyně Erzulie. Je to i modlitba za mrtvé předky, kteří byli společně s dalšími haitskými dělníky roku 1920 zavražděni v kubánské provincii Holguín, v cukrovaru dceřiné společnosti americké korporace United Fruit Company.„Za své děti jste tvrdě bojovali. Teď jsme v této zemi sami.“

Snímek vypráví autentický příběh mladé ženy, která se z ekonomické nutnosti rozhodne splatit své dluhy prací v oblasti zábavy pro dospělé. Původně dočasné řešení se nakonec stává určujícím momentem jejího života. Po návratu do rodného města v Illinois se pokouší znovu začlenit do komunity, která ji kdysi odmítla, a začíná pracovat v domově pro stárnoucí katolické kněze. Věnuje se tvůrčí činnosti, nahrává svou první desku, píše knihu a hledá nový smysl života. Když jí po sérii nevysvětlitelných obtíží církev přisoudí posedlost démonem, rozvíjí se meditace o víře, vině a vykoupení. Zatímco v televizi běží přenosy z politických kampaní posledních prezidentských voleb ve Spojených státech, Katelyn podstupuje sérii exorcistických seancí. Intimní zpověď se propojuje s analýzou politické a kulturní polarizace Ameriky a zkoumá, jak patriarchální struktury formují individuální zkušenost ženy v příběh o spáse.