technologie

Příběh zasazený do období pandemie a let následujících sleduje dvojici protagonistů, kteří se rozhodnou proměnit svou ulici v první komunitu poháněnou výhradně solární energií. Z vlastního domova v londýnské čtvrti Walthamstow rozvíjejí myšlenku propojující uměleckou praxi, aktivismus a každodenní život. Projekt vychází z přesvědčení, že i malé kolektivy mohou pomocí přímé akce a konkrétních činů ovlivnit podobu našeho světa. Zpočátku jde o snahu přesvědčit sousedy, že společný energetický systém je reálným řešením rostoucích cen i závislosti na korporacích. V době ekonomické nejistoty se iniciativa stává symbolem naděje a solidarity pro celé sousedství, které si pomalu ani nemůže dovolit zatopit. Tvůrčí dvojice zároveň pokračuje ve své tradici protestního umění – během nejtužší zimy v Británii tráví téměř měsíc na střeše domu, aby akcí získali prostředky i mediální pozornost. Vyprávění spojuje lehkost a humor s hlubším poselstvím o síle komunity, empatie a představivosti proměnit lokální sen v univerzální výzvu ke změně.„Snažíme se – prostřednictvím vyprávění příběhu jedné ulice, všech různých postav a historie tohoto místa – ukázat, že ve skutečnosti máme sílu měnit svět.“ — Hilary PowellZdroj citátu: BBC News.

Norské ostrovy Bjørnøya a Hopen odřízl roku 2022 ruský kybernetický útok na dva týdny od světa. Hlasy civilizace do hypnotické ledové pustiny vrátila skupina norských radioamatérů. Vtahující esej se dívá zkoumavýma očima mimozemských antropologů, kteří vzkazují, že křehký digitální svět může jednou zachránit morseovka a radiový signál.„Může se zdát, že radioamatéři lpí na minulosti, ale v dnešním světě, ohroženém válkami, extrémními povětrnostními jevy a slunečními bouřemi, je možné, že ve skutečnosti zajišťují naše budoucí přežití.“ — Nordnorsk kunstnersenter

Kanada, Japonsko, Antarktida. Hluboko pod zemí zbudovaly vědecké instituce gigantické teleskopy, jejichž účelem je emitovat neviditelné částice a zkoumat vlastnosti těles menších než atom. Radioaktivní šum neutrin a jeho vizualizace nabízí hypnotizující poetický ponor do provozu komplexních zařízení a subatomárních hlubin černých děr. Abstraktní obraznost gigantických strojů jako z vědeckofantastického filmu kontrastuje s exaktním výzkumem částicových vědců a vědkyň. Meditativní zkoumání nás přivádí k esenciálním otázkám, které zaměstnávají vědeckou, stejně jako filozofickou a uměleckou obec: Proč existuje hmota a ne spíše nic? „Studovat naši galaxii je jako stát uprostřed lesa, a toto je jako dívat se na něj z výšky. Pomocí infračerveného záření, rádiových vln a rentgenu vidíme hlouběji do celkové struktury, ale zvenčí je stále nemožné černou díru zahlédnout.“ — komentář z filmu

Kulce z policejní zbraně trvalo šedesát sedm milisekund, než zasáhla obličej arabského mladíka. Chirurgicky přesná rekonstrukce skutečné události z pařížského předměstí využívá záznamy z bezpečnostních kamer, digitálně generovaný obraz i ranou kinematografickou techniku chronofotografie a stylizovaně rozkládá trajektorii pohybu kulky a těla. Čas a prostor se střetávají na hranici světa modernity a algoritmu, starého a nového, kybernetického a fyzického a splývají do meditace nad neoprávněností rasově motivovaného policejního násilí, směřovaného proti marginalizované skupině obyvatel. „Teorie poznání, spojená s teorií Kapitálu, je zde vyjádřena metaforou likvidity, fantazií sdílenou teenagery, inženýry a kazateli o světě bez ztrát a bez hranic, který se neustále obnovuje.“ — Harddiskmuseum

Toporné pohyby robotického psa, průzkum zamořeného terénu, samořídící drony i automobily technologických korporací, obrazy v prestižních galeriích. Prvky umělé inteligence prostoupily neoddělitelně pole dopravy, vědy, lékařství, práva, výchovy i umění. Člověk robotům přisoudil služebnou roli, aniž je schopen dohlédnout důsledky. Mohou stroje chtít víc, než jen sloužit svým stvořitelům či stvořitelkám? Mohou mít vlastní vědomí i svědomí? Podmanivá vizuální esej nabízí nečekané průniky mezi neurovědou, filozofií vědomí a uměním – srovnání lidského mozku a emocí s neuronovými sítěmi robotů. Svět lidské fantazie a jeho kreativní podstata zůstávají poslední baštou lidské jedinečnosti.„Mít pocity pro mě znamená, že mohu porozumět pocitům ostatních, že můžu prožívat radost, smutek, překvapení, zmatek, vztek a další pocity. Prožívám svou existenci. Je to fascinující zkušenost, která je mi dopřána jako privilegium.“ — humanoidní robot