kolonialismus

Rafáh, město na hranici Gazy a Egypta, se po únosu izraelského vojáka 1. srpna 2014 stalo cílem čtyřdenního bombardování. Kolektiv Forensic Architecture analyzoval záběry z mobilních telefonů a satelitní snímky a pomocí synchronizace, 3D modelování, zkoumání tvarů kouřových mraků, stínů a kráterů sestavil přesný časoprostorový model událostí. Ten posloužil Amnesty International, která neměla fyzický přístup do oblasti, jako důkazní materiál při obvinění Izraele z válečného zločinu. Čistá práce s digitální stopou se tu proměňuje v obraz světa – detektivní vizualizaci destrukce a jejího dopadu na civilní obyvatelstvo. „Dnes se umělci zabývají vyšetřováním. Zkoumají korupci, porušování lidských práv, environmentální zločiny a technologickou dominanci. Oblasti, které obvykle nejsou považovány za umělecké, zároveň intenzivně využívají estetiku. Novináři a právníci se zabývají videi z otevřených zdrojů a satelitními snímky a vedou vizuální vyšetřování. Tuto kombinaci různých oborů autoři nazývají ‚investigativní estetikou‘: mobilizací citlivosti spojené s uměním, architekturou a dalšími podobnými praktikami za účelem sdělování pravdy mocným.“ — Matthew Fuller a Eyal Weizman, Investigative Aesthetics: Conflicts and Commons in the Politics of Truth, Verso Books, 2021

Genealogické putování za původem exotických druhů rostlin začíná v Královské botanické zahradě v Madridu. Právě zde byla nalezena tajemná skříňka se semeny rostlin z výpravy do Jižní Ameriky v roce 1936. Putování zpět časem i prostorem na jih Peru zahrnuje rozkrývání vrstev pohnuté minulosti. Vědecké poznání a katalogizace flory pomáhá vysvětlit povahu koloniální extrakce všeho cenného a napomáhá k nastolení alespoň částečné spravedlnosti a vymýcení historických křivd. Národní dědictví zde funguje jako nesamozřejmý sociální konstrukt, o nějž je nutno bojovat a pečovat o jeho celistvost. Ambientní zátiší haciend odkrývá tušenou bestialitu otrokářských dob. „Přítomnost pozorovatele nemůže být neutrální. Ať už o tom ví, či nikoliv.“

Ammar a Bilal mají oba za sebou zkušenost uprchlíků žijících v současném Německu. Potkávají se díky tomu, že s nimi vedou rozhovor herečka a herec, pro něž to má být inspirace pro připravovanou inscenaci. Dokumentární film Chuť soli ale sleduje jejich vzájemné rozhovory, každodenní život každého z nich a nakonec i divadelní performanci, která na základě rozhovorů vznikne. Snímek tak vypráví o zkušenosti exilu třemi různými prostředky. Ammar a Bilal mluví o svých tíživých zkušenostech se samotnou migrací i s jejich životem v novém domově. Kamera je zároveň sleduje v distancovaných záběrech podtrhujících jejich vykořeněnost v německém městském prostředí a nakonec i v uměleckém divadelním ztvárnění. Díky tomu se snímek dá sledovat jako svědectví na téma současných migračních vln, zachycení jejich každodenní existence i empatické ztvárnění jejich životního pocitu. „Měli jsme dva různé pocity. Zaprvé jsme cítili radost, že opouštíme to zlé místo a tu bolest, kterou jsme tam zažili. A zadruhé strach z toho, čemu budeme čelit. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem viděl moře.“

Když britští kolonizátoři v Malajsii poprvé vysadili kaučukovník, otevřeli cestu k budoucnosti místního hospodářství i ekonomické a kulturní porobě obyvatelstva. Za zpěvu lidové písně se v tomto poetickém dokumentu probouzí starý muž a započíná svůj tanec navzdory odlesněným horizontům současnosti. „Zajímá mě kontrast mezi texturami v hudbě a tempem ve filmu, přičemž syntézu zvuku, hudby, textu a vyprávění převádím do symfonické oblohy plné hvězd v bezmračné temné noci – do všezahrnujícího prostoru, který je upřímný, komplexní a má léčivou sílu.“ — Wey Yinn Teo

Polysémie železa se v tomto videoeseji dobývá jako vzácná ruda a slévá v bohatství nečekaných synergií: hvězdný původ železa se propojuje s jeho přítomností v žilách člověka i v geologických vrstvách Země. Losí smysl pro magnetický sever a jih se prolíná s obrazy arktické krajiny, v níž rezaví zbytky vojenské techniky. Houby a bakterie, které se přiživují na železe, se vpíjí do motivu loveckého nože. Mezi kosmem a jednotlivcem, přírodou a technikou, životem a civilizací se tak tvoří železné pouto, jež v dialogu i občasném unisonu glosují dívčí a ženský hlas. „Slovo ‚raqs‘ v několika jazycích označuje zesílení vědomí a přítomnosti dosaženého vířením, otáčením, setrváním ve stavu revoluce. Raqs [Media Collective] chápe tento význam jako ‚kinetickou kontemplaci‘ a neklidné a energické propojení se světem a časem.“ Zdroj citátu: Raqs Media Collective

Dokufikce natočená ve spolupráci s kečuánskou komunitou z náhorní plošiny Altiplano přináší svědectví o tajných sterilizacích žen prováděných americkými zdravotníky v rámci Mírových sborů v Bolívii. Ve strohém vyprávění o bezmoci, neústupnosti a žalu se kamera vpíjí do tváří místních lidí i do vysokohorské krajiny. Zvuková stopa, vytvořená uskupením Teatro Collasuyo, skládá z hluků prostředí, vzlyků a tradičních nástrojů syrovou kompozici. Název odkazuje k posvátnému andskému ptáku, jenž se stává metaforou oběti i odporu původních obyvatel vůči kolonialismu a násilí. „[Krev kondora] je zuřivý, lyrický a nekompromisní film, který však není didaktický. Namísto tradiční distribuční strategie cestovali Sanjinés a jeho tým po Altiplanu a malých vesnicích západní Bolívie s projektorem, reproduktory a generátorem a promítali film na bílé plátno. Sanjinés odhaduje, že film vidělo 250 000 Bolivijců, a protesty v hlavním městě inspirované kritickým zobrazením intervence USA ve filmu vedly v roce 1971 k vyhoštění Mírových sborů z Bolívie.“ — Lucia Ahrensdorf, Notebook Primer: The Grupo Ukamau Zdroj citátu: Mubi Notebook