kolonialismus

Pět herců hledá autorku v ironické esejistické spekulaci na téma vlivu bohatého Západu na africký kontinent. Snímek nás uvádí do situace, kdy se pětice herců sejde v zahradě koloniální vily, kde mají zkoušet divadelní hru z alternativní reality, v níž všechny mezinárodní organizace i neziskové iniciativy opustily východní Afriku. Režisérka hry však nedorazila. Bloumání herců prokládané záběry opuštěných exteriérů nicméně doprovází vypravěčský voice over, který nás seznamuje s řadou absurdních peripetií týkajících se divadelního projektu, ale především samotné situace současné Afriky. „Mladý muž jménem Mahoro, což znamená ‚mír‘. Je pouhou fikcí, výmyslem režiséra, a neměl by mít vlastní vůli ani moc. Ale tento muž míru dohnal režiséra na pokraj šílenství.“

Participační dokument z andsko-amazonského podhůří podkopává koloniální narativ o džungli jako neobydlené divočině a oběti vykořisťování přírodních zdrojů. Původní obyvatelé přebírají aktivní roli a propojují znalosti předků s moderními technologiemi. Prales vnímají jako místo setkání lidského a nelidského, racionálního a mystického. „Audiovizuální záznamy se stávají nejen prostředkem k dokumentaci ekologických praktik, ale také způsobem, jak promýšlet vztahy mezi vědeckými poznatky, tradičními ekologickými znalostmi a prožitou zkušeností s daným územím.“

Bratři Raul, Raimundo and Juldemar Batista de Souza vzpomínají na obchodování s lidmi, násilí a zabíjení, připomínající otrokářství na americkém jihu. Jenomže jejich zaměstnavatelem byla německá automobilka Volkswagen, která koupila část deštných pralesů v Brazílii a mezi lety 1973–1987 najímala pracovní síly na mýcení dřeva a chov dobytka. „Moje filmy stírají hranice mezi fikcí a realitou a zkoumají těla, krajiny a ústní tradici jako archivy, v nichž se minulost a přítomnost prolínají.“ — Benjamin Hindrichs Zdroj citátu: Benjamin Hindrichs.

Pochybnosti o vlastní minulosti a rozpad dosavadních jistot přivádějí ukrajinskou režisérku Katerynu Ruzhynu k revizi starých amatérských videí. Při rekapitulování svého dětství v Záporoží objevuje stopy ruského kulturního vlivu a podrobuje vlastní paměť procesu dekolonizace. Retrospektivní rovinu doplňují necenzurované rozhovory z její pražské emigrace. S kamarádkami z Ukrajiny a Ruska si klade otázku, zda lze zachovat přátelství, když jsou vaše rodné země ve válce. Sebereflexivní esej o hledání rovnováhy mezi osobním a politickým dává prostor zranitelnosti, hněvu i formálnímu experimentu. „Život je o tom pochopit, co změnit můžeme, co změnit nemůžeme, a umět mezi tím rozlišit.”