Výroční sekce Filmy, které změnily svět představí snímky, jejichž dopad přesáhl filmové sály. Sekce nabídne třináct snímků, které dokázaly ovlivnit veřejnou debatu a proměnit ji v akci, změnit legislativu nebo zásadně proměnit celospolečenský úhel pohledu.
„Mohou filmy změnit svět? Rozhodli jsme se vzít tuto otázku vážně a napříč posledním stoletím hledat snímky, kterým se to skutečně podařilo. Jsou mezi nimi filmy, které pomohly dostat nespravedlivě odsouzené z vězení, vedly ke změně pravidel, přispěly k financování zanedbávaných regionů nebo ke změně zákonů. Nejsou to filmy ideologické, ale filmy stojící na straně obyčejných lidí – jednotlivců, komunit i celé společnosti,“ říká o sekci ředitel festivalu Marek Hovorka.
Sekce připomene například jeden z nejvlivnějších televizních dokumentů v historii americké žurnalistiky, Hanebná sklizeň (1960). Producent a reportér David Lowe v něm spolu s Edwardem R. Murrowem odhalili otřesné podmínky života a práce migrujících zemědělských dělníků v USA. Tito lidé neměli ze zákona zaručenou minimální mzdu, omezení pracovní doby, zdravotní péči ani ochranu dětí před prací. Snímek vyvolal celostátní debatu a uspíšil projednání zákonů o práci v zemědělství. Dvacet dva měsíců po jeho odvysílání podepsal prezident Kennedy Migrant Health Act, který umožnil federální financování sítě klinik a zdravotní péče pro rodiny námezdních dělníků. V roce 1967 získala část zemědělských dělníků poprvé nárok na minimální mzdu.
Výjimečný pohled do zákulisí dělnických nepokojů přináší film Nashledanou, doufám, že brzy (1968) režisérské dvojice Chrise Markera a Maria Marreta. V prosinci 1967, devět měsíců po velké stávce, natočili rozhovory s dělníky a odboráři textilky Rhodiacéta v Besançonu. Po projekci ale dělníci filmu vytkli, že zdůrazňuje jejich stížnosti na úkor konkrétního programu a opomíjí práci žen i odborovou práci předcházející stávce. Marker s Marretem reagovali myšlenkou militantní kinematografie vytvářené samotnými dělníky. Dvacet z nich vyškolili ve filmové tvorbě a vznikly tak skupiny Medvedkin, které do roku 1974 natočily na tucet filmů z vlastního pracovního prostředí.
Snímek S21: Vražedná mašinérie Rudých Khmerů (2003) režiséra Rithyho Panha přivádí do věznice „S-21“ jedenáct jejích bývalých zaměstnanců a dva vězně, z nichž většina byla umučena. Společně procházejí místa mučení, vězeňské záznamy i registrační fotografie. Těžiště filmu zůstává u pachatelů: Panh je nechává znovu provádět běžné pohyby každodenní krutosti a vyprávět, jak se stali součástí vraždící mašinérie. Film vznikl téměř čtvrt století po pádu Rudých Khmerů, za jejichž vlády zahynuly zhruba dva miliony lidí, a podařilo se mu zdokumentovat jejich zločiny i získat konkrétní přiznání pachatelů. Zákon o zřízení zvláštního tribunálu pro souzení Rudých Khmerů přijala Kambodža v době natáčení.
Československou stopou v sekci je snímek Děti bez lásky (1963) česko-německého režiséra Kurta Goldbergera. Na filmu spolupracoval také dětský psycholog Zdeněk Matějček. Snímek otevřeně poukázal na problém psychické deprivace dětí v kolektivních zařízeních tehdejšího socialistického státu, zejména v týdenních jeslích a kojeneckých ústavech. Jejich rozšíření souviselo se snahou zapojit ženy ve velkém měřítku do pracovního procesu. Film vyvolal mimořádnou veřejnou diskusi a přispěl k prodloužení mateřské dovolené a regulaci noční práce žen.
Ji.hlavské publikum bude mít možnost zhlédnout také přelomový americký dokument Titicutské taškařice (1967) Fredericka Wisemana, který je syrovým pohledem na nelidské podmínky a zacházení s chovanci v nápravném zařízení pro duševně nemocné kriminálníky. Režisérův debut otevřel otázku zacházení s lidmi v psychiatrických institucích a stal se také předmětem dlouhého soudního sporu o cenzuru. Film výrazně ovlivnil debatu o potřebě reformy psychiatrické péče v USA a také o etice dokumentárního filmu.
Průlomový snímek Minamata: Nemocní a jejich svět (1971) Noriakiho Tsuchimota zachycuje život lidí postižených otravou rtutí v oblasti zálivu Minamata. Černobílé záběry nemocných a jejich příbuzných doprovází především jejich vlastní vyprávění. V době natáčení už byla minamatská choroba téměř patnáct let součástí života regionu, přesto stát nepřiznával vinu a obyvatelé nedůvěřovali médiím. Film zachycuje také vznik „hnutí jedné akcie“, které nemocným a pozůstalým umožnilo vstoupit na valnou hromadu společnosti Chisso. Hnutí vedlo k rozsudku z roku 1973, který konstatoval zavinění firmy.
Dnes již klasický dokumentární film amerického filmaře Errola Morrise Tenká modrá čára (1988) rozebírá vraždu dallaského policisty z roku 1976 a odhaluje mechanismus justičního selhání. Prostřednictvím rozhovorů, policejních a soudních materiálů a minimalistické hudby Philipa Glasse skládá protichůdné verze jediné noci a ukazuje, že k odsouzení Randalla Dalea Adamse vedly manipulace, nespolehlivé výpovědi a institucionální tlak na rychlé uzavření případu. Zjištění získaná během natáčení zpochybnila svědecké výpovědi i konstrukci obžaloby, přispěla k obnovení řízení a zvýšila veřejný tlak na přezkum rozsudku. V březnu 1989 texaský odvolací soud Adamsovo odsouzení zrušil a po dvanácti letech vězení byl propuštěn.
Na myšlenku sekce Filmy, které změnily svět odkazuje i letošní vizuál Ji.hlavy. Motiv kruhu proměněného v rozbíhající se vlny připomíná, že každý čin může mít dopad daleko za své původní místo a čas – podobně jako filmy, jejichž účinek se šíří dál za hranice filmového plátna. Partnerem sekce je Pale Fire Capital Jana Barty.
