Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Afázie
Afázie
Afázie

Afázie

režie: Jelena Jureša
originální název: Aphasia
země: Belgie
rok: 2019
délka filmu: 80 min.

synopse

Krutá belgická koloniální politika, rakouský útisk Balkánu a etnické konflikty po rozpadu Jugoslávie – zdánlivě nesouvisející dějinné epizody propojuje dokument do jedné linie. Historie v něm získává povahu promluvy, která ale ve vyjádřeních člověka trpícího ztrátou či poruchou řeči často končí nemožností zformulovat celou větu. Ve třech aktech hledá film slova, která by popsala a umožnila pochopit existenci muzea belgické koloniální historie, přešlapování Kurta Waldheima před komisí prošetřující jeho působení v SS nebo nechvalně proslulou fotografii, na níž nejpopulárnější bělehradský DJ kope do hlavy mrtvé ženy.

„Slavenka Drakulic jednou napsala, že pokud věříme, že zločinci jsou zrůdy, je to kvůli snaze oddělit „nás” od „nich”. Afásie přichází jako výsledek zpochybnění této distance.“ J. Jureša

biografie

Jelena Jureša (1974) se narodila v Novém Sadu v bývalé Jugoslávii, nyní žije a pracuje v belgickém Gentu. Jako vizuální umělkyně se ve svých fotografiích, videích i textech věnuje otázkám identity a problematice paměti v politice. Často se její práce vztahují k historii, využívá v nich archivní materiály, které klade do kontrastu privátních vzpomínek a oficiálních politických narativů.

více o filmu

režie: Jelena Jureša
hrají: Barbara Matejčić, Ivana Jozić, Andrew Wise
producent: Quaghebeur Rolf
scénář: Asa Mendelsohn, Jelena Jureša
kamera: Jelena Jureša
střih: Jelena Jureša
hudba: Sinkauz Alen, Sinkauz Nenad
zvuk: Slobodan Bajić

další filmy v sekci

Věci
Takřka deset let od konfliktu v Gruzii se gruzínští obyvatelé území zabraných Ruskem stále nacházejí v dočasně zřízeném táboře, kde vyčkávají na návrat domů. Obydlím jim jsou unifikované domky. Z původních domovů si sem přinesli jen pár předmětů, které stačili popadnout při útěku před dobyvatelskou armádou. Stejně strohé, až prázdné jako provizorní obydlí jsou i jejich životy vydané všanc čekání věcí příštích. Právě archiválie předchozího života, všední věci přinesené z původních domovů, jsou v tomto meditativním dokumentu nejhmatatelnějším projevem nezvratnosti plynutí času měřeného ztrátami. „Pokusili jsme se vyobrazit válečnou zkušenost nahlíženou ze zvláštního úhlu, naslouchat lidem, ne statistikám, spíše pozorovat, než se vyptávat, hloubat o něčem, co je nám společné – o vztazích.“ Nino Gogua

Věci

Nino Gogua
Gruzie / 2016 / 62 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Můj neznámý vojín
Z nezvyklých úhlů se na okupaci Československa v roce 1968 podívala dokumentaristka Anna Kryvenková. Film Můj neznámý vojín pojala jako audiovizuální deník, ve kterém se skrze raritní dobové archivní záběry a vlastní komentář vrací k tehdejším událostem. Režisérčin prastrýc patřil k okupačním vojskům a krátce po návratu z Československa spáchal sebevraždu. Ona sama se díky svému ukrajinskému původu potýká se zakořeněnou nenávistí Čechů vůči rusky mluvícím lidem. Snímek tak ukazuje dosud opomíjená temná dědictví srpnových událostí v současné české, ale i ukrajinské či ruské společnosti.„Nechci mluvit o obecné spravedlnosti či pravdě. Ráda bych ukázala, že žádná pravda nemůže být definitivní. Tohle je příběh o tom, jak se člověk stává ‚okupantem‘, aniž by to měl v úmyslu.“ A. Kryvenková

Můj neznámý vojín

Anna Kryvenko
Česká republika, Lotyšsko, Slovensko / 2018 / 79 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Povaha věcí
Dokumentární esej nahlíží do vnitřního světa Angela Santagostina, muže trpícího chorobou ALS, která mu znemožňuje provádět běžné úkony a komunikovat bez pomoci speciálního počítače. Nemoc jej natrvalo uvěznila v invalidním vozíku, uchoval si však bohatý vnitřní život. Snímek zprostředkovává Angelovy sny, vzpomínky a fantazie v záběrech, jež evokují odpoutaný pohyb překonávající běžné horizonty, ať už jde o cesty vesmírem, plavání pod vodou, či jízdy v lunaparku. Symbolický kontrast mezi znehybněným tělem a nekonečnou duší utváří obraz člověka, který si tváří v tvář smrti zachovává obdivuhodnou důstojnost.„Angelo byl nejdelší i nejkratší poutí, kterou jsem v životě nastoupila, na každý pád byl tou nejkrásnější.“ 

Povaha věcí

Laura Viezzoli
Itálie / 2016 / 68 min.
sekce: První světla
Východoevropská premiéra
Dopamin
Rodina autorky filmu upadne do krize, když je jejímu otci diagnostikována Parkinsonova choroba, při níž mozek přestane produkovat dopamin – hormon zodpovědný za pohyb svalstva a pocit štěstí. Natalia svým rodičům, bývalým levicovým sociálním aktivistům, zároveň odhalí svou homosexuální orientaci, pro kterou nemají pochopení. Režisérka ve svém důvěrném a kontemplativním snímku zpovídá své příbuzné ohledně jejich životních příběhů a snaží se v mezigeneračním dialogu dospět k vzájemnému respektu a rodinné harmonii, která by mohla pomoct nemocnému otci. „Točit filmy je pro mě způsob, jak prožívat svět. Cítím, že to je ta nejorganičtější forma, která mi umožňuje jej obývat. Můj první celovečerní film, Dopamin, vznikl z potřeby a představuje nádherný exorcismus.“ N. Imery Almario 
osobní program

Dopamin

Natalia Imery Almario
Kolumbie, Uruguay, Argentina / 2019 / 87 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Návod k použití Jiřího Koláře
Dokumentární projekt, v němž se Roman Štětina vrací k tématu rozhlasu, vznikl ve spolupráci s rozhlasovým režisérem Miroslavem Buriánkem. Štětina se zde pokouší uchopit rozhlasovou režii jako svébytný, ale skrytý umělecký výkon. Dokumentuje průběh zpracování Kolářovy básnické sbírky Návod k upotřebení z konce 60. let, které Buriánek studuje se členy divadelní společnosti KLAS. Aniž by Štětina divákovi zpřístupnil finální nahrávku, nabízí mu jedinečnou příležitost sledovat tvůrčí proces, jímž vzniká rozhlasová adaptace. Do voice-overu navíc vstupují interpretační komentáře, které reagují na situaci ve studiu. „Mluvte, tvořte, sdělujte geometricky. Žádné patlavé příbrusy lyrična. Jen smutek a touha. A respektujte pravidlo pravého úhlu.“ (Miroslav Buriánek)

Návod k použití Jiřího Koláře

Roman Štětina, Miroslav Buriánek
Česká republika / 2016 / 130 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Máme svoji krizi
Řecko už několik let stíhá vleklá finanční krize. Trojčlenná rodina žijící v hlavním městě je protagonistou dokumentu o moci státu a jejích dopadech na jednotlivé obyvatele. Georgia pracuje šest dní v týdnu. Panagiotis hledá bezúspěšně zaměstnání. Jejich dcera Basiliki bude maturovat. Společně bydlí v domě, který patřil Panagiotisově rodině. Prozatím mají štěstí. Někteří Řekové žijí na ulici poté, co jim banka rozprodala majetek v aukci. Fungování jedné rodiny je autentickým příkladem celého národa v tísni. Explicitně na kameře, nebo skrytě v jejich úkonech vnímáme bezmoc jejich každodennosti. „Myslím na Athéňany v ulicích. Slyším, jak říkají: ‚Beznadějná situace vás nutí pořád doufat.‘“ R. Kaufmannová

Máme svoji krizi

Rebekka Kaufmann
Německo, Řecko / 2018 / 65 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
FREM
Film je reakcí na současnou vlnu posthumanistického uvažování způsobeného rozvojem technologií a umělé inteligence stejně jako klimatickou krizí. Lidský druh si začíná uvědomovat svou nedůležitost a pomíjivost a lidská identita se ocitá v krizi. Snímek FREM se pokouší tento pocit reflektovat a vytváří odlidštěný a odcizený pohled na krajinu a přírodu za hranicemi lidského vnímání skutečnosti. Kusé myšlenky a útržky dialogů, různorodá hudba přerušovaná ruchy a glitchy a zdánlivě zmatená, neukotvená kamera vytvářejí znepokojivou filozofickou úvahu nad limity antropocentrického myšlení. „Natáčení tohoto filmu byla v každém ohledu extrémní zkušenost, a to nejen fyzická, protože jsme točili na Antarktidě. Musela jsem myslet nemyslitelné. Nechat za sebou vězení antropomorfismu. Přestat být člověkem.“ V. Čákanyová     
osobní program

FREM

Viera Čákanyová
Česká republika, Slovensko / 2019 / 73 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Panoptic
Na festivalu v Locarnu si letos v sekci Signs of Life odbyla premiéru dokumentární esej libanonské filmařky Rany Eidové, v níž zachytila svou cestu Bejrútem během truchlení nad smrtí svého otce. Ve snaze porozumět svému rodnému městu se rozhodla proniknout k jeho jádru, tedy do jeho podzemí. Protože přesně tam během dlouhých sedmnácti let občanské války, stejně jako ostatní, de facto žila v úkrytu. Režisérčino osobní putování plné atmosférických, auditivních vjemů (nezapřou se její léta zvukařské praxe) reflektuje v druhém plánu pohnutou minulost Libanonu, ale i současnost a vyhlídky do budoucna. „Spletený s  vlastními vzpomínkami, film Panoptic je zároveň historickým dokumentem a paměťmi běžného občana, jenž se snaží porozumět bezpráví, ve kterém jsme posledních 40 let v Libanonu žili.“ R. Eidová

Panoptic

Rana Eid
Libanon, Spojené arabské emiráty / 2017 / 69 min.
sekce: První světla
Východoevropská premiéra
Prosté
Dokument natáčený na černobílý materiál je svíravou meditací o pobytu v blízkosti smrti, která ale neoddělitelně patří k životu. Stranou od lidí žijí spolu v jednom domě tři generace žen: stárnoucí matka, její dvě dcery a vnučka. V pomalu plynoucích, dlouhých záběrech pozorujeme všední, pravidelné úkony, které tvoří jejich den: ranní splétání copu, očistu matčiných nohou, čtení večerních modliteb. Lyricky stylizované scény přibližují jejich život jako nekonečný sled okamžiků samoty, které ale ve svém zřetězení a zmnožení získávají sílu přesahu i analogii v okolní krásné, ale netečné přírodě.„Film Vrozené vychází z potřeby vyjádřit celou řadu emocí a myšlenek týkajících se lidské existence. Zabývá se univerzálními otázkami, jež se obvykle nereprezentují jako zkušenosti stáří, každodenního života a blízkosti smrti.“ J. Bellido

Prosté

Javier Bellido Valdivia
Peru / 2018 / 83 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Meteory
Lidé se mění z lovců v oběti a na města za ohlušujícího rachotu dopadají rakety i meteory ve stejný den. Mysteriózní dokufikce zachycuje očima herečky Ebru Ojenové historickou paměť jednoho kurdského města na východě Turecka, kam násilně vtrhne ozbrojený konflikt a stanné právo uvrhne život do nehybného bezčasí. Originální spojení výrazových prostředků s recyklovaným video materiálem propojuje jednotlivé fragmenty filmu do vizuálně a hudebně sjednocených kapitol na pomezí politického komentáře a dokumentární eseje o mizejícím světě. „Naše chování závisí na místě, kde žijeme a na tamní historii. Obé formuje naše vzpomínky, způsob, jakým je zaznamenáváme. To, co se tehdy stalo je jen vybledlou vzpomínkou, filmem Meteority přetvářím obraz toho, jak na vše vzpomínáme.“ G. Keltek

Meteory

Gürcan Keltek
Turecko, Nizozemsko / 2017 / 85 min.
sekce: První světla
Východoevropská premiéra
Tvoření Spravedlnosti
Důsledně rozostřená obrazová stopa zachycuje debatu sedmi mužů nad scénářem k filmu o životní pouti mladého vraha Toma, který se po dvanácti letech vězení vrací do vesnice, kde žil, a pokouší se sobě i okolí dokázat, že se změnil. Kamera klouže po stěnách místnosti, slídí mezi nohami židlí a zabírá neužitečné detaily jednotlivých částí těl diskutujících postav. Schematický příběh Tomovy viny, trestu a nového počátku, kterým režisérka své konzultanty bod po bodu provází, postupně nabývá na plastičnosti a stává se překvapivě účinným nástrojem k úvaze o obrazu zločince a ideji spravedlnosti.„Fikce je mocný nástroj, jehož pomocí lze přetvořit obraz sebe sama i okolního světa. V ní není třeba soudit. V tomto snímku máme jedinečnou příležitost naslouchat pachatelům jako lidským bytostem žijícím ve stále pomstychtivější společnosti.“ S. Vanheeová

Tvoření Spravedlnosti

Sarah Vanhee
Belgie / 2017 / 60 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Mezi domy a kosmem
V senzuální filmové eseji režisérka shrnuje své zkušenosti s rituály v různých částech světa, od Evropy přes Afriku až po Latinskou Ameriku. Blízké sepětí kamery s těly v transu podněcuje k aktivní spoluúčasti na vypjatých momentech, v nichž lidé ztrácejí sebe sami v dionýském opojení. Tyto okamžiky filmařce slouží k narušení distance mezi individuálním a kolektivním, vlastním a cizím, vnitřním a vnějším. Snímek ovšem rituálům přikládá také politický význam, neboť ukazuje, jak se vykořeněné kultury prostřednictvím obřadů vyrovnávají s menšinovým postavením, nebo jak ho dokonce obracejí ve svůj prospěch. „Cítila jsem potřebu pracovat s videozáznamy z různých cest nasbíranými za mnoho let. Během stříhání jsem si uvědomila, že přemýšlím o lidské potřebě vtěsnávat život a bytí do šablon, které jim dávají smysl.“ Koštana Banovićová

Mezi domy a kosmem

Kostana Banović
Nizozemsko, Bosnia and Herzegovina, Portugalsko, Senegal, Brazílie, Angola, Turecko, Gambie, Kuba, Srbsko, Aruba, Netherlands Antilles / 2016 / 70 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt