Amalgám – Textura

Ve své době kontroverzní film převádí sexuální akt do křehké skladby záběrů předmětů z pokoje milenců a artefaktů všednodennosti, které jej tvarovým či pohybovým vzezřením připomínají. Hravě symbolická, rytmická koláž je doplněna poetickým komentářem, jehož autorem je fotograf, skladatel a kritik umění John Gruen.

Klasika avantgardní kinematografie, v níž se intimita tělesného prožitku setkává s materialitou média ve spontánně poetické oslavě fyzické existence. Postupy vypalování, malování a kreslení na filmový pás, upravování rychlosti záběrů a víceexpozice vrství v nenarativní skladbě výjevy z přírody a sexuální scény, v nichž vystupuje autorka se svým partnerem.

Vrásnění a zákruty nahého ženského i mužského těla, natáčené z nečekaných úhlů přes zvětšovací sklo lupy, provokují asociativní proud komentáře britského básníka George Barkera, jehož ornamentálním jazykem obtáčené syrové pohledy na kůži zakončuje zvolání Aristofanovo: „Touha a usilování o celistvost se nazývá láska.“

Materiální experiment, klasika filmové avantgardy využívá postupy fyzických a chemických zásahů do filmového pásu a v situaci osamělého obývání hotelového pokoje vytváří paralelu mezi zobrazovaným tělem (člověka) a (celuloidovým) tělem osmimilimetrového filmu.

Legendární film svobodné poetiky těla pracuje s DIY estetikou, rozverným inscenováním, performancí i humorem. Transgresivně odkazuje k postupům melodramatu i burlesky, které využívá k vytvoření nekonvenčního a dobově radikálního zobrazení sexu. Kvůli zpodobnění erotických výjevů byl v řadě zemí zakázaný a ve Spojených státech se stal rozbuškou debaty o cenzuře.

Newyorské go-go tanečnice Ferne a Irene se připravují na vystoupení a hovoří o své práci. V rozverné a empatické observaci přemítají nad svojí zkušeností, vlastní důstojností a proměně vnímání veřejného vystupování, které bylo dříve víc uměním než utilitární službou.

Vrcholné dílo filmového dadaismu je oslavou fotogenie nenápadných předmětů, kde je mezi zachycené objekty, jejich pohyblivé rayogramy či poutavě asymetrické stíny vřazený záběr na nahé tělo Kiki z Montparnassu, múzy celé meziválečné pařížské umělecké generace, jež se stává ladnou projekční plochou pro průniky světla oknem v dokonalé geometrii touhy.

Ostře ironická aluze na postupy hollywoodského i avantgardního filmu tematizuje sexuální frustraci zpodobněnou ve fiktivní situaci depresivního nezávislého režiséra vyžadujícího po herečce nahotu ve sprše. Undergroundový krátký film se i díky spojení humoru a pokleslé estetiky stal Kucharovým nejznámějším.

Koláž z pornografických filmů 70. let, v nichž autorka bělidlem a odlakovačem na nehty vymazala jejich aktérky. Blednoucí místa ve tvaru ženského těla kriticky zdůrazňují jeho pozici v situaci natáčeného svádění a sexuálního aktu, zatímco muži jsou zobecněni, až ironizováni redukcí na lačné pohledy a majetnické doteky.

Film, který se stal klasikou experimentální a queer kinematografie, spřádá sadomasochistickou fantazii násilného střetu hrdiny s urostlými námořníky. Režisér v roli mladého muže zkoumá touhy a představy, přičemž sexuální motivy doplňují odkazy na opory konzervativního amerického snu krátce po druhé světové válce.

Radikální politické gesto kritizující nový zákon o financování filmu v Německu, jenž obsahoval ustanovení o „nemorálnosti“, zatřáslo filmovou obcí ve vyhrocené debatě o (ne)přijetí snímku na festival v Oberhausenu. Iniciátor zákona je v něm zpodobněný mluvícím penisem a projevy politické propagace či servility vůči moci jsou ironizovány masturbací mezi promítanými obrazy.

Lyrická skladba sošných fragmentů těla oslavuje precizním rámováním, animačními postupy a střihem, sledujícím abstraktní souvislosti tvarů, tělesnost a erotickou přitažlivost. Film byl natočen způsobem tzv. totalizace, kdy dlouhou expozicí snímaný pohyb navozuje výsledný dojem statického objektu.