Amalgám – Textura

Básnivá found footage koláž zkoumá, jak málo je třeba k rozeznání touhy. Bleskovými přiblíženími se ženskému tělu a tváři, někdy sotva rozeznatelnými v zásvitech paží, oka, rtů, a doplněnými podobně členitým uspořádáním přerývaných zvuků, vytváří soustavu pulzujících aluzí na fyzickou i fantazijní slast.

Film, který se stal klasikou experimentální a queer kinematografie, spřádá sadomasochistickou fantazii násilného střetu hrdiny s urostlými námořníky. Režisér v roli mladého muže zkoumá touhy a představy, přičemž sexuální motivy doplňují odkazy na opory konzervativního amerického snu krátce po druhé světové válce.

Vrásnění a zákruty nahého ženského i mužského těla, natáčené z nečekaných úhlů přes zvětšovací sklo lupy, provokují asociativní proud komentáře britského básníka George Barkera, jehož ornamentálním jazykem obtáčené syrové pohledy na kůži zakončuje zvolání Aristofanovo: „Touha a usilování o celistvost se nazývá láska.“

Časosběrná masturbace. Autor, který hraničními postupy zkoumá způsoby zobrazení tělesnosti, sbíral po deseti letech frontální statické záběry na své nahé tělo při masturbaci, aby je poté poskládal do radikálního asketického filmu ukazujícího stárnutí a tělesné proměny.

Ostře ironická aluze na postupy hollywoodského i avantgardního filmu tematizuje sexuální frustraci zpodobněnou ve fiktivní situaci depresivního nezávislého režiséra vyžadujícího po herečce nahotu ve sprše. Undergroundový krátký film se i díky spojení humoru a pokleslé estetiky stal Kucharovým nejznámějším.

Newyorské go-go tanečnice Ferne a Irene se připravují na vystoupení a hovoří o své práci. V rozverné a empatické observaci přemítají nad svojí zkušeností, vlastní důstojností a proměně vnímání veřejného vystupování, které bylo dříve víc uměním než utilitární službou.

Radikální politické gesto kritizující nový zákon o financování filmu v Německu, jenž obsahoval ustanovení o „nemorálnosti“, zatřáslo filmovou obcí ve vyhrocené debatě o (ne)přijetí snímku na festival v Oberhausenu. Poté, co byl vybrán, stáhla řada německých režisérů svůj film z programu a spisovatel Peter Handke na protest opustil porotu. Iniciátor zákona je v něm zpodobněný mluvícím penisem a projevy politické propagace či servility vůči moci jsou ironizovány masturbací mezi promítanými obrazy.

Tělo a smyslnost oslavuje proslulý japonský avantgardista poetickou montáží detailů pohybů svalů a tkání, dráždivých pohledů na štěrbiny a proluky. V duchu abstraktního dokumentarismu a za doprovodu konkrétní hudby Yoko Ono se plochy kůže dotýkají v rytmicky komponovaných přiblíženích záhybům a svraštěním.

Intenzity tělesného prožitku a mentálního zaujetí se promítají do fyzických i metaforických řezů kulturními, politickými a osobními mytologiemi. V komorních výjevech proměny fotografií v pokrm či masturbace žiletkou se obraz i tělo stávají předmětem hraniční touhy, zranění, narušení a poškození.

Klasika avantgardní kinematografie, v níž se intimita tělesného prožitku setkává s materialitou média ve spontánně poetické oslavě fyzické existence. Postupy vypalování, malování a kreslení na filmový pás, upravování rychlosti záběrů a víceexpozice vrství v nenarativní skladbě výjevy z přírody a sexuální scény, v nichž vystupuje autorka se svým partnerem.

Materiální experiment, klasika filmové avantgardy využívá postupy fyzických a chemických zásahů do filmového pásu a v situaci osamělého obývání hotelového pokoje vytváří paralelu mezi zobrazovaným tělem (člověka) a (celuloidovým) tělem osmimilimetrového filmu.

Vášnivé pozorování milence, jehož tělo se vpíjí do zrnité textury a výbušných přesvětlení filmového materiálu. Režisér rychlými střihy spojuje kontrastní černobílý negativ a barevný pozitiv stejných obrazů, aby deníková zachycení okamžiků či unikavé aluze mohly mizet v tekutosti vědomí a proměnlivé prchavosti vzrušeného zaujetí.