Blátivá cesta

Minimalisticky koncipovaný šestiminutový snímek tematizující zázračný vznik života zvířat časosběrnou metodou zachycuje vývoj embrya – univerzální proces u všech živočichů i lidí. V mikroskopickém detailu sleduje film zrod čolka horského v průhledném vajíčku – od prvního buněčného dělení až k líhnutí.

Konceptuální dílko rekonstruuje paměť jednoho hotelového pokoje nacházejícího se v tzv. „čtvrti červených luceren“ filipínského města Makati. Dominujícími objekty, které zajímají autorův pohled, jsou titulní polštáře a přikrývky, v extrémních detailech ale nahlédne i na (a za) zbylé vybavení pokoje.

O jedné z mnoha podob lásky, bez patosu a s citlivostí. Daniela se potkala s Fouadem náhodou. Ona je sama a on potřebuje povolení k pobytu. Pragmaticky motivovaný vztah postupem času splétá protagonisty do křehké pavučiny intimity. Fouadova zamilovanost však začíná být pro Danielu překážkou.

Navzdory zažitým představám dochází k znásilnění především mezi známými a blízkými ve zdánlivě bezpečném prostředí domova. Dokument na tento problém upozorňuje a rekonstruuje vzpomínky obětí sexuálního násilí, jejichž výpověď dokáže standardně zařízený byt zbavit aury nevinnosti.

Autor filmu v roli pozemšťana kráčejícího ulicemi Paříže si klade věčnou otázku: Jsme ve vesmíru sami? Při snaze nalézt pravdu a zbavit se tak neustálého dumání vede tvůrce rozhovory s astrofyzikem Nicolasem Prantzosem, historičkou vědy Florence Raulin Cerceauovou a sociologem vědy Pierrem Lagrangem.

Esteticko-politická esej založená na found footage z rodinného archivu autora. Děsivá paralela mezi šlechtěním koní a nacistickou rasovou ideologií dostává ostré kontury díky suchému komentáři a montáži zdánlivě bezvýznamných, chladně reálných obrazů, které nedovolí sklouznout k myšlenkové či emocionální exploataci tématu.

Režisér se noří svou kamerou do světa drobných organismů. Hmyz, mlži, houby zabírané pohledem makro vytvářejí bohaté textury v obrazu videa. Autor zasahuje svou přítomností do natáčeného materiálu, stejně jako člověk obecně zasahuje do přirozeného řádu přírody. Hirofumi Nakamoto vydává své Vesmírné deníky 2016.

Jediné, co po nich zůstalo, jsou jejich osobní věci. Vypovídají o tom, jací to byli lidé. Co měli rádi. Kdo jim byl blízký. Jaké měli koníčky. Film beze slov. Záběry věcí patřících lidem, již se utopili ve Středozemním moři na pobřeží ostrova Lampedusa v roce 2013 a 2015 a jejichž životy tak nadobro pohasly.

V posledních měsících nechvalně proslulý uprchlický tábor v Calais se stal domovem pro mladého Afghánce. Jeho každodenní zážitky a pocity ze života v Džungli, promítnuté do dopisů rodičům, vykreslují bezvýchodnou situaci bezmoci. Mladík opakuje svoji mantru: „Brzy budu v Anglii.“

Nepřehlednost situace večera 29. listopadu 2012 přivádí veřejnost k důkladné analýze. Dokument sleduje události, které vyústily v zastřelení dvojice Melissy Williamsové a Timothyho Russella. Iracionálně vyvolaná hysterie davu vedla k pronásledování jejich vozidla více než stovkou policistů.

Němý portrét multifunkčního komplexu, sloužícího jako skladiště, prostor s maximální ostrahou i luxusní showroom, postupně přechází v bizarní černobílou sci-fi s budovou v hlavní roli. Precizní rytmická kombinace strohých, z kontextu vytržených a přísně rámovaných obrazů funguje přes svou abstraktnost jako trefný architektonický komentář ducha doby.

Osobní dokument o psaní dvou deníků a hledání ztracené kamarádky z dětství, která se kdysi s rodiči odstěhovala zpět do rodné Číny. Statické záběry ulic čínské metropole a okolních přírodních krás se střídají s retrospektivními scénami z argentinské domoviny a sugestivně vtahují diváka do dívčiny osamělosti v neznámém prostředí.