Blátivá cesta

Minimalisticky koncipovaný šestiminutový snímek tematizující zázračný vznik života zvířat časosběrnou metodou zachycuje vývoj embrya – univerzální proces u všech živočichů i lidí. V mikroskopickém detailu sleduje film zrod čolka horského v průhledném vajíčku – od prvního buněčného dělení až k líhnutí.

Záznam prastarého, místy živelného rituálu tibetské komunity žijící na okraji Číny, který je opakovaným setkáváním lidí a bohů u příležitosti žní. Tradice posvátného ohně a extatického tance, do níž prosakují znaky a symboly moderní doby iPodů, pouťových balonků a dětských triček s Mickey Mousem. Modlím se chůzí, když roztáčím modlitební mlýn. K nebesům stoupá hustý šedý dým a z naříznuté kůže v pěšince mezi vlasy pomalu po čele stéká krev. I mezi kroji každá generace nevědomě odhaluje své atributy.

Jediné, co po nich zůstalo, jsou jejich osobní věci. Vypovídají o tom, jací to byli lidé. Co měli rádi. Kdo jim byl blízký. Jaké měli koníčky. Film beze slov. Záběry věcí patřících lidem, již se utopili ve Středozemním moři na pobřeží ostrova Lampedusa v roce 2013 a 2015 a jejichž životy tak nadobro pohasly.

Slavnostní průvod kozáků, pevných v kamerou zachycené hrdosti, ve zpomaleném záběru teče ulicí stejně, jako se posouvá uhlí po transportním pásu. Těžební stroje ve své mohutnosti i monstrózní kráse obřích železných volavek představují stejnou sílu a jistotu jako kozácké vojsko pod ochranou boží. Skupinka kozáků, duchovní a chlapci se zastavují před kostelem. Šavle se dotkne dětského ramene a pak je chlapcem políbena. Kapesník setře dotek rtů. Okamžik malé slávy, jako když uhlí doputuje do přístavu.

Jeden z mnoha uprchlíků, kteří byli neprávem uvězněni v detenčních centrech blízko evropských hranic, zde dostává šanci k vylíčení svého příběhu. Jeho otřesnou zkušenost ilustrují statické, hloubkově komponované záběry, jež v opuštěných prostorech zařízení objevují stopy přežívajícího utrpení.

Němý portrét multifunkčního komplexu, sloužícího jako skladiště, prostor s maximální ostrahou i luxusní showroom, postupně přechází v bizarní černobílou sci-fi s budovou v hlavní roli. Precizní rytmická kombinace strohých, z kontextu vytržených a přísně rámovaných obrazů funguje přes svou abstraktnost jako trefný architektonický komentář ducha doby.

Majestátní horský štít lemuje norskou vesnici ponořenou do tmy. Rozbouřené moře omývá její břeh. Hustě sněží. Obyvatelé, takřka nehybní ve své existenci, působí jako tvorové v zimním spánku. Statické záběry kamery se podobají fotografii a vážou se do pásu experimentálního dokumentu o reáliích Skalandu.

Pětice kluků školou povinných tráví svůj volný čas před stěnou pomalovanou graffiti. V surovém prostředí blízko železničních kolejí sledujeme rap v procesu vzniku. Svobodný projev školáků a bezprostřední texty doprovázené hudebním podkresem z mobilu naznačují mnohé o tom, jak vnímají svět. DETAIL:„My jsme rádi, že jsme kamarádi. Vždycky budem s vámi. My jsme cigáni. Máme se rádi. Brácho, pochop to, že nejsme v pohádce. Vyklop to. Teďka tady stojím před kamerou a nevím, co mám dělat.“

VHS instalace z říše dokumentárního filmu. Dvojice videozáznamů označených na pásce stejným datem z roku 1992 je postavena v multiplikovaném obrazu, aby nám prostředkovala estetizovaný trip do doby, kdy znovusjednocené Německo bylo křehkou soustavou a mladí lidé podléhali (sebe)destrukci. VHS technologie, paneláky, bývalé východní Německo, prudký nástup neonacistického hnutí, rozšíření tvrdých drog. Doplňte místo východního Německa Československo a dostanete se ke sdílené zkušenosti postkomunistických států.

Symbol rozděleného Československa, autoritativní samovládce, na kterého už každý zapomněl. Film sleduje Mečiara v důchodu, ve vile, v samotě. Jeho dva oponenti sledují zase jeho ve filmu. Kde začala ryzí slovenská schizofrenie? Mečiar si ve své vile Elektra staví svoje vlastní malé Slovensko. Hlinka, Ježíš a buřt. Privatizace, únos a noc dlouhých nožů. Co se vlastně na Slovensku v 90. letech stalo?

Vodka jako pramen transcendentální inspirace ruského národa. Zelený had, jehož uštknutí stahuje do krajin soumraku, jak o tom na pozadí záběrů ruské zimy v introspektivních výpovědích hovoří básník, herec a ředitel divadla stejně jako vědec. Pátý živel světa odkrývá svůj potenciál v ódě na vášeň. Tma, v ní na ulici rozkvetlé lampy. Koleje vyjeté do sněhu, v kterém se chvějí uschlé květy. Pod nimi na zemi záblesky malých hvězd. „S vodkou je to jako se sexem. Jako s parfémem. Záleží na náladě.“

Esteticko-politická esej založená na found footage z rodinného archivu autora. Děsivá paralela mezi šlechtěním koní a nacistickou rasovou ideologií dostává ostré kontury díky suchému komentáři a montáži zdánlivě bezvýznamných, chladně reálných obrazů, které nedovolí sklouznout k myšlenkové či emocionální exploataci tématu.