Čekárna

Muž a byt, o kterých nic nevíme. To jsou východiska konceptuálního dokumentu zakládajícího si na úmyslně omezeném množství informací, které divákovi poskytuje. Nahlížíme do intimního prostoru za zavřenými vstupními dveřmi, kde se odbývají ty nejvšednější činnosti: vaří se oběd, připravuje se čaj, obědvá se, chystá se oheň v krbu. V bytovém monodramatu ale zoufale absentuje druhý živoucí aktér, který by do něj vnesl děj vtělený do promluv. Stává se studií pobytu člověka na jeho nejvlastnějším místě – příbytek může být stejně tak hájemstvím klidu a bezpečí, jako zlatou klecí samoty.„Jaké jsou pocity člověka, který nic nedělá, zatímco každý očekává, že něco udělá? Co má dělat? Existuje obecně nějaký rozdíl mezi pocity dvou lidí? Co znamená portrét? Lidskou tvář, nebo něco jiného?“ H. Baydarov

Etničtí Němci se na popud rakouské císařovny Marie Terezie usazovali v povodí Dunaje od 18. století. Na území mnoha východoevropských zemí žili společně s místními národy až do druhé světové války, kdy bylo jejich němectví záminkou pro násilí, které přežila jen desetina z nich. Podmanivá cesta do nedávné historie oživuje zamlčované trauma skrze bolavé vzpomínky pamětníků, které se slévají v otázku, zda příslušnost k národu znamená zodpovědnost za činy páchané jeho jménem. Jejich hlasy se vynořují zpoza vizuálního pásma svědků těchto událostí – oprýskaných domů, zimou prokřehlé krajiny, opuštěných a zapomenutých hřbitovů.     „Otázka sounáležitosti je univerzální – spočívá v touze definovat se ve vztahu k druhým, zároveň je daností, kterou jsme si nevybrali, je to prvotní potřeba, ale také prchavá, křehká a v závislosti na kontextu přesvědčivá myšlenka.“ T. Lukač

Tygr turanský, majestátní symbol středoasijské krajiny, před několika dekádami vyhynul, pro kolektivní imaginaci místních obyvatel si však zachovává posvátný význam. Režisérka zvířeti vzdává úctu podmanivou filmovou esejí, která ukazuje, do jaké míry je v myslích lidí svázáno s historií regionu. Tygr se stává přízrakem vynořujícím se ze tmy a zase v ní mizícím, krajina se jeví jako síť ruin zanesených všepronikající minulostí. Koláž obrazových a zvukových fragmentů, doprovázená autorčiným zaníceným komentářem, zdůrazňuje, že „skutečné“ dějiny nelze oddělit od sdílených představ a snů.„Snímek Pronásledovaní je intimním videodopisem duchu středoasijského turanského tygra, který, ač vyhynul ve 20. století, dodnes žije v kolektivní paměti tamějších lidí.“ S. Ismailovová

Mladík Alexej se otevřeně hlásí k homosexuální orientaci. Zatímco vrstevníci nemají s jeho sexualitou sebemenší problém, matka ji nedokáže přijmout. Dokumentární portrét jej zachycuje v období prázdnin, kdy tráví čas s přáteli či s novým milencem Gríšou, s nímž se seznámí na festivalu věnovaném režiséru Andreji Tarkovskému. Observační metodu zde ozvláštňuje aktivní role kamery, která se při zaujatých debatách, hádkách či zpovědích lepí na těla a tváře hrdinů. Aljošova spontaneita a výstřednost, s níž okázale narušuje genderové stereotypy, tak dostává ideální příležitost vyniknout. „Natáčení filmu je vždy spojeno se strachem a studem, a to proto, že teprve nyní film proniká do hlubin člověka. Dosud ho pouze popisoval. Při práci na filmu Motýli jsem toto měl neustále na paměti.” Dmitrij Kubasov

Pohnuté dějiny severní Evropy skrze příběh jedné obyčejné rodiny. Lotyšská režisérka Una Celmaová rozehrává na půdorysu skutečných událostí zábavné dokudrama kombinující inscenované segmenty se střihovými kolážemi vhodných archivních či ilustračních záběrů, které spojuje ironickým i lehce edukativním voice overem. Svižný výlet do minulosti akcentuje signifikantní detaily historie – kupříkladu každé jedno šlápnutí do pedálu rezavé zubní vrtačky maluje obraz žalostného stavu zdravotní péče v zemích Sovětského svazu.

Kolektivní paměť jednoho národa se kumuluje na autobusové zastávce v Rijece. Chorvati bezúčelně čekají na pomyslného Godota a proud času znázorňuje jenom počet ubývajících cigaret v krabičkách společně s odjezdy autobusů. V Rijece se jako na křižovatce potkávají životy místní komunity a projíždějících turistů. Režisér vstupuje do černobílé reality Chorvatska s neviditelností objektivního pozorovatele. Záběry snímaného prostoru ukazují čekání lidí na autobus, jež přechází do metafory nekonečného čekání Chorvatů na změnu. 

Arabské jaro, 2011. Den po dni tisíce mladých revoltujících Egypťanů zaplavovaly náměstí Tahrír v Káhiře. Básník a zvukový umělec Stéphane Montavon sestavil psychedelickou koláž volně dostupných obrazových záznamů revoluce a doplnil ji o akustickou sondu napětí, vzdoru, represivní agrese. Revoluční kvas expanduje do sonické dimenze autorské instalace. Vtahuje nás do symbolických okamžiků extatických bojů za demokracii, novou ústavu. Exponuje slogany, bojová hesla, dialogy masakrovaných. Represi vládních složek konfrontuje s běžným životem. V chladném ránu se zrazená revoluce rozpouští v každodenním provozu.„Rekonstrukce revoluce pomocí nalezených záběrů nám připomíná nejen poslední boje, ale především egyptskou revoluci, která stále čeká na dosažení svých cílů.“ Maciej Madracki, Michał Mądracki, kolektiv MML

Pásmo rumunských filmů, vzniknuvších v důsledku izolace a karantény letošního jara, ukazuje, jakými způsoby je možné vyrovnat se s krizí. Lyrická montáž starých záběrů, zasazených do kontextu izolace, vedle videoartové kompilace z veřejných kamer z celého světa budí melancholii, zatímco loutková pohádka kritizuje státní a kapitalistický aparát v době krize. Snímek, sestávající z osobních archivů, funguje jednak jako citlivá výpověď, zároveň však jako exkurz do rumunské historie. Žánrový mix doplňuje hravá animace a sci-fi snímek o návštěvě mimozemšťana v době koronaviru.   „Opuštěné ulice vypadají naprosto stejně jednoho večera v abchazském Suchumi jako v odpolední Bukurešti během celostátní izolace.“ z filmu Cesta kolem domova za 60 dní 

Jak mluvit o smrti a přitom užívat krásy života? A komu to říct, když jsi na světě sám? Lidé z různých koutů světa se po svém vyrovnávají s perspektivou smrti a kladou si podobné otázky. Dokumentární koláž Tetiany Chodakivské a Oleksandra Stekolenka trpělivě pracuje s intimitou a drobnými portréty obyčejných lidí i geniálních tvůrců, jež promyšleně zasazuje do třídílné mozaiky o největší hádance lidského bytí. Teprve motiv smrti dává životu smysl a všechny nás spojuje, ale co se musí stát, abychom ho brali vážně? Imaginativní střihová dokufikce je meditací o životě ve vztahu k vlastní konečnosti. „Tento snímek, v němž se snoubí dokumentární a klasické filmové narativní techniky, je příběh o uvědomění si existence smrti.“ T. Chodakivská, O. Stekolenko

Internet, šílenství a stále staré i nové Rusko – to jsou základní souřadnice filmu pohybujícího se na hraně inscenace a syrového dokumentu. Sergej Astahov je mentálně zaostalý muž, který tráví většinu času zavřený v moskevském bytě, odkud prostřednictvím videoblogu rozesílá svá poselství do světa. Pro osamělého muže se kamera stává jediným partnerem a repetitivní mluvení aktem života. Ve svých výpovědích se vyznává z homosexuality, obdivu k prezidentu Putinovi a příslušnosti k pravoslavné víře. V jeho hlavě se paradoxně stýkají všechny extrémy ruského světa, ve kterém přitom ale pro blázny není místo.DETAIL:„Já, Sergej Astahov, jsem Rus, syn matky Rusi. Žiju v hlavním městě, ve městě Moskvě, v hlavním městě naší země Ruska, Rusů, Ruské federace. Znám všechny zákony i všechny Boží zákony.”

Multižánrová koláž, rozpjatá od variace na populárně-naučný film přes interview se známými osobnostmi (filmový teoretik David Bordwell, režisér Christopher Nolan) až k asociativní básni, vtipně využívá podvratný, místy až konspirativní komentář, který se zamýšlí nad budoucností filmu ve světě digitálních platforem. Klouzavá filmová „jízda“ labyrintem muzeí a archivů zpřítomňuje fyzickou stránku klasických filmařských i archivačních postupů a staví je do kontrastu s všudypřítomnou virtualitou. Znamená smrt celuloidu také smrt filmu, nebo jeho rozvoj nepředpokládaným směrem? Ztrácíme audiovizuální paměť? “A few years before a digitally presented film was exclusive. I disliked it. Scratches , dust and the noise of the silver belong to my formative movie experiences. But nostalgia is not an option.”

Chtěli vytvořit ekologicky i společensky udržitelnou komunitu. Dvanáct dospělých a šest dětí začalo žít za hranicemi tradičního společenského řádu. Ekologicky uvědomělé chování a vložená fyzická práce však neústí v uspokojení ze sociální stránky komunitního ideálu. Potřeba komunikovat se stává motivem snímku a neustále se vizuálně překládá do záběrů rozhovorů v kroužku, které dokazují, že zvládnuté mezilidské vztahy jsou nepostradatelnou podmínkou udržitelnosti komunity i jakéhokoli funkčního společenství. Neodvratné implozi předchází archetypální příběh milostného trojúhelníku a boje o moc.„K natočení tohoto filmu mě vedl zájem o lidskou psychologii, chování, které vystupuje na povrch v uzavřené komunitě je velmi odhalující. Ve snaze změnit svět musíme začít zevnitř sebe samých.“ M. Lillak