Český žurnál: Blízký daleký východ

„Co je svět?“ ptá se Ondřej Vavrečka v úvodu své rozbíhavé filozofické eseje. Lze ale vůbec poznat, pochopit a popsat něco tak nahodilého a nespojitého, neukotveného v čase a prostoru, jako je dnešní doba? Není zbytečné pátrat po smyslu tam, kde žádný není? Autor se proto namísto hledání pevných bodů zaměřil na díry a mezery, nestálost a nedokonalost. V přírodě, kultuře, lásce i práci. Spolu s vědci a filozofy od Althussera po Žižeka formou živé, stylisticky i tematicky eklektické koláže zkoumá, jak lze myslet prázdno.

V soumraku spotřebitelské demokracie kněžky lásky ožívají a vyčkávají zákazníky. Prostitutky, prodavačky, pokladní, skladníci, non stop bary, diskotéky, zatuchlé byty v dokumentární fikci. Subkultury nespavosti žijící věčnou nocí, neutuchající nespokojeností s vlastním životem a nenaplněnými touhami. Rytmus nočního života spotřeby a rychlého užitku mořeného pervitinem a levným alkoholem.Symbolická pásová výroba výherních automatů, strojů na spotřebu lidské nezkrotnosti a neštěstí. Loterie života prostitutek a nočních bloudů, kterou vzpírají cherubínské chóry čistoty a pokory. Sonáty vedle levných párků, šampónů a sídlištní beznaděje.

Muzeum hnití jablek, opadávající vánoční stromek, rozlomený kmen stromu, červi plazící se po plástvích. Údery padajícího jablka o povrch země, výuka mluvení, křesťanské kázání, bečení ovcí. Obraz a zvuk se o sebe ve dvacetiminutovém snímku Stopy, střepy, kořeny neustále otírají v tvořivých setkáních mezi světem lidí a přírodou. Film by se dal označit za experiment, ale spíš jde o evokativní lyrické pásmo obrazů a zvuků umocněné působivými záběry šestnáctimilimetrové kamery. K neustále připomínané kráse rozkladu přírodních věcí tvoří lidem vytvořené artefakty lehce lhostejné a neméně záhadné pozadí.„‚Já ti nevim, co s tim. Furt do toho leju vodu a furt je to řídký.‘ Tuhle větu jsem kdysi potkala – šlo o míchání malty – a líbí se mi čím dál víc.“

Básník Daniel Hradecký je hlavním hybatelem nadžánrového filmu o cestě do hlubin vlastního vědomí. Černobílé dokumentární podobenství nahlíží do duše člověka souhrou zvuků a syrových obrazů. Za doprovodu dramatické hudby se v hrubé severočeské krajině odvíjí několik epizod, jejichž narativ je spředen z útržků básníkových textů a jeho vzpomínek, filmem rekonstruovaných: Daniel nastupuje na směnu v továrně nebo se v krytu setkává s ďáblem. Film mapuje básníkův vnitřní svět a spolu s ním se propadá hlouběji a hlouběji ke dnu surové imaginace. „Je muž, který rád sní, šťastný?" A. Hospodářský   V pátek 25.10. v 18:00 se v návaznosti na projekci snímku uskuteční v kavárně Etage čtení básníka Daniela Hradeckého, který je hlavním protagonistou dokumentárního snímku Alberta Hospodářského s názvem Nekyia, soutežícího v sekci Česká radost. Hradecký přečte jak své texty, tak texty jiných autorů, například Winstona Churchilla a Tomáše G. Masaryka.   

Film je reakcí na současnou vlnu posthumanistického uvažování způsobeného rozvojem technologií a umělé inteligence stejně jako klimatickou krizí. Lidský druh si začíná uvědomovat svou nedůležitost a pomíjivost a lidská identita se ocitá v krizi. Snímek FREM se pokouší tento pocit reflektovat a vytváří odlidštěný a odcizený pohled na krajinu a přírodu za hranicemi lidského vnímání skutečnosti. Kusé myšlenky a útržky dialogů, různorodá hudba přerušovaná ruchy a glitchy a zdánlivě zmatená, neukotvená kamera vytvářejí znepokojivou filozofickou úvahu nad limity antropocentrického myšlení. „Natáčení tohoto filmu byla v každém ohledu extrémní zkušenost, a to nejen fyzická, protože jsme točili na Antarktidě. Musela jsem myslet nemyslitelné. Nechat za sebou vězení antropomorfismu. Přestat být člověkem.“ V. Čákanyová     

Jako pasažéry, kteří hledají svoje místo v životě ze zadního sedadla, protože nedostali příležitost svůj život řídit, vidí režisérka filmu své čtyři protagonisty. Začíná je filmovat těsně před tím, než opustili zdi dětského domova, a po šest let časosběrnou metodou sleduje, kam se jejich osudy pohnou. Návrat do nefunkčního rodinného prostředí znamená často také návrat k ustáleným vzorcům, bezperspektivnosti a nestabilním sociálním vazbám. Dokument je nepřímou obžalobou systému ústavní náhradní péče, který se sice dokáže dobře postarat o děti v době jejich dospívání, ale na přechod do dospělého života je dostatečně nepřipraví a nevybaví."Jaké to je sedět na zadním sedadle svého života?" 

Čtyřhodinový dokument, který je kompilátem stejnojmenného seriálu České televize, systematicky mapuje život ve vězení a jeho společenské souvislosti. Prostřednictvím lidských osudů, odehrávajících se na obou stranách mříží, zkoumá vězeňství jako něco, s čím jsme sice často mediálně konfrontováni, s čímž však většina z nás nemá žádnou osobní zkušenost. Na silných příbězích několika lidí v různých fázích výkonu trestu film představuje průřez současným systémem nápravné péče, ale také úvahy o vině, trestu, spravedlnosti a o tom, zda se člověk v soukolí represivního systému skutečně může napravit či změnit.„Uzamčený svět byl bezesporu nejdelší, nejnáročnější a nejvíce vyčerpávající projekt, do jakého jsem se kdy vrhnul. Nevím, kolik takových věcí může člověk v životě udělat, když přitom nešlape sebezáchovně na brzdu. Možná že jenom jednu...“ K. Žalud

V originálním pojetí filmu jako počítačové hry předkládá autorka osobní reportáž z Budapešti, kde strávila rok na studijním pobytu. Divák pasovaný do role účastníka hry prochází několika levely, které ho uvádějí do všednodenních momentů dotýkajících se citlivých bodů současné maďarské společnosti: nahlíží hlavní město očima turisty, ale většinou je nucen se ze subjektivního pohledu maďarských občanů zamýšlet nad svobodou umění, právem na vzdělání, problematikou lékařské péče a v komplexním měřítku diskutabilní politickou situací, v níž je opakovaně skloňováno jméno maďarského premiéra Viktora Orbána.„Nejnáročnější polohou toho filmu bylo udržet se před svou vlastní paranoiou před normalizovaným myšlením, které mé postavy a systém, o kterém jsem točila, neustále produkují.“ K. Turečková

Snímek Petra Salaby je mozaikou videí, jež z různých úhlů pohledu na různá zařízení zaznamenali aktéři a svědci mediálně diskutovaného incidentu, ke kterému koncem ledna tohoto roku došlo v souvislosti se znovuzvolením Miloše Zemana do úřadu prezidenta České republiky. Obraz rozdělený do několika oken s paralelně probíhajícími ději je voyeuristickým pohledem na vyostřenou situaci, k níž došlo krátce po Zemanově tiskové konferenci v kongresovém Top hotelu v Praze. Přítomní novináři a filmoví dokumentaristé se zde dostali do střetu s agresivními Zemanovými stoupenci poté, co v salonku zkolaboval muž. "Je potřeba najít pozitivní Nashovu rovnováhu. wikipedia.org/wiki/Nash_equilibrium" P. Salaba

Telavivské centrální autobusové nádraží bývalo ještě nedávno největší na světě. Předimenzovaný prostor ale neslouží plně původnímu záměru – přivést sem zástupy lidí, kteří zmateni iluzivním designem interiéru podlehnou nákupní horečce. Z betonového monstra, které nepůjde ani snadno zbourat, se stala postupně schrána, zabydlovaná dočasně lidmi z okraje společnosti – uprchlíky, kriminálními živly, prostitutkami. Režisér snímku, stejně jako jeho hlavní hrdina, turistický průvodce Yonatan, se vyznávají v dokumentární ódě z fascinace jedním z divů světa zbytečnosti i mikrokosmem těch, kteří tu žijí.„Pro mě Central bus station není jenom divným místem, ale je také místem, kde si každý může najít kousek domova.“ T. Elšík

Až na dřeň intimní portrét nekompromisního architekta Davida Kopeckého, který podlehl zhoubné nemoci. Extrémní osobnost maximalistického tvůrce a neméně intenzivní pojetí režisérky a manželky v jedné osobě. Archivní záběry, komentáře blízkých a nezkrotná energie člověka, který žil ve světě složeném ze světla a hmoty. „V jakési dražbě se prodávala velká vesnická samoobsluha a David onemocněl touhou ji získat... Já a dětský pokoj budeme v masu a uzeninách, zatímco on obsadí všechno od rohlíků po mléčné výrobky."

Experimentální film Violy Ježkové odpovídá spíš kategorii videoartu. Zprostředkovává určitý mentální prostor bezčasí na jehož okrajích se nalézá mateřské tělo. Obrazy a zvuky prvních měsíců po narození autorčiných dětí konstituují jeho vlastní nepravděpodobnou řeč. Prostor mezi mateřskou láskou a laktační psychózou prostupuje intimita a křehkost kontrastující s tuhostí neměnného času zaramovaného bílou zimní krajinou. Film tak vypráví o něčem nesmírně základním.