Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Čína 1987: Jiní
Čína 1987: Jiní
Čína 1987: Jiní
Čína 1987: Jiní

Čína 1987: Jiní

režie: Violaine de Villers, Jean-Pierre Outers
originální název: Chine 87, Les Autres
země: Belgie
rok: 2017
délka filmu: 60 min.

synopse

Sledujeme filmovou projížďku režisérky Viollaine de Villersové a cestovatele Jeana-Pierra Outerse po čínském vnitrozemí na sklonku 80. let. Ve fragmentárním sledu archivních záběrů se postupně vynořují viněty z tamější kultury, včetně každodenních prací, volnočasových kratochvílí či odlesků pradávných mýtů. Nejde však jen o další z mnoha variant cestovatelského dokumentu či městské symfonie, nýbrž o sugestivní videoesej. VHS kamera se stává plnohodnotným historiografickým médiem, skrze nějž se nám cizorodá kultura zjevuje v myriádě odstínů, aniž by vykrystalizovala v pohodlně konzumovatelný obraz.

„Vítejte v Číně osvobozené od jakékoli historického a politického náhledu, stojíme tváří v tvář jinakosti čínské kultury. V tomto filmu nehledejte nic malebného – jen střípky všednodenního života, jenž je snad banální, nás ale přesto fascinuje.“ V. de Villersová

biografie

Viollaine de Villersová (1947) je belgická režisérka a audiovizuální umělkyně. Ve své filozoficky laděné filmové tvorbě se zaměřuje především na problém paměti, jak v souvislosti s uměním, tak ve vztahu k politickým dějinám. Jean-Pierre Outers (1953) je belgický spisovatel, cestovatel a rozvojový expert, který již dvacet let žije v Asii. Jeho kniha o zážitcích z Číny se stala předlohou pro tento film.

více o filmu

režie: Violaine de Villers, Jean-Pierre Outers
producent: Julie Freres
střih: Sébastien Demeffe

další filmy v sekci

Také známý jako džihádista
Konceptuální dokument inspirovaný slavným filmem Masaa Adachiho Ryakushô renzoku shasatsuma (A.K.A. Serial Killer, 1969) vychází z tzv. landscape theory. Její zástupci usilují zachytit v umění formující vlivy prostředí na osobnost, působení konkrétních míst na život člověka. Režisér snímku takto rozebírá cestu mladého Francouze alžírského původu z domoviny do Sýrie a zpět, od společenské jistoty k radikalismu a zmaru. Aniž by nám jedinkrát hlavního protagonistu konkrétně ukázal, skládá v celku jeho obraz ze série záběrů ulic, pláží, budov a textového komentáře zápisů z výslechů a vyšetřování. „Fûkei je japonsky ‘krajina’. Fûkeiron je návrh: otočte kameru o 180 stupňů, a nefilmujte předmět natáčení, ale krajinu, kterou spatřil.“ E. Baudelaire

Také známý jako džihádista

Eric Baudelaire
Francie / 2017 / 101 min.
sekce: Opus Bonum
Východoevropská premiéra
Vypusťte figuranty
Jedná se de facto o film o filmu, jen s tím rozdílem, že středem zájmu se stávají výhradně komparzisté. Jsou natáčeni při čekání, až na ně přijde řada, při konverzaci s ostatními a přemýšlení o svém výkonu. Zatímco své povinnosti berou velmi vážně a touží být hvězdami, pro filmaře představují jen lidi, které si zkoordinují, jak potřebují, nic víc. Tento snímek jim naopak věnuje plnou pozornost a odhaluje jejich osobnosti, co prožívají a o čem sní. Záběry pocházejí z několika různých prostředí, kde se točí filmy, jichž se účastní komparzisté odlišných národností.„Figurant se stává přítomným tělem, mluvícím tělem, stává se jednajícím tělem, ba dokonce tělem politickým zbaveným stereotypů vlastních komunitě, kterou měl představovat.“ S. Azariová

Vypusťte figuranty

Sanaz Azari
Belgie / 2018 / 61 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Karusel
Chronofotografická návštěva muzea ve věku jeho digitální reprodukovatelnosti. Takto charakterizuje režisér projekt Karusel stojící na hraně dokumentu a výtvarného umění. Snímek pomocí nekomentovaných obrazů usouvztažňuje prostor muzea, jeho návštěvníky a digitální záznamové technologie. Díky změněné rychlosti snímání se z návštěvníků stávají přízraky, u nichž je nejzásadnější jejich pohyb, diktovaný spíš potřebou všechno dokumentovat pomocí fotoaparátů než touhou prohlížet si vystavené objekty. Závěr pak ukazuje, že nejpozoruhodnějšími exponáty dnešních muzeí jsou jejich návštěvníci. „Nemusíte vidět. Nemusíte cítit. Nemusíte se dělit. Musíte jen sledovat průvodce, otáčet se a obdivovat.“ A. Gerber

Karusel

Arnaud Gerber
Francie, Německo / 2018 / 35 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Den 32
Tváří v tvář možnému konci světa shromažďuje autor filmové záznamy lidské existence jako odkaz něčemu nebo někomu přicházejícímu po nás. Dokument vystavěný z pohledů do historie kultury, války, sportu tvoří pomyslnou archu připravenou přežít potopu. Dokumentární esej staví pomníky vynalézavosti i zkáze člověka. Přírodní živly bouří obrazovkou ve své nejsilnější formě. Doprovodný komentář, takřka v básnickém jazyce, podává svědectví o životě: hluboce osobní a generické zároveň. Vědomí nevyhnutelného konce nutí režiséra podniknout enigmatickou pouť za sběrem záznamu míst, lidí, jevů naší civilizace. „Vždy na mne silně působily dvě věci. Konec světa a zánik obrazu. Nevěděl jsem, že by obé mohlo nastat současně a už vůbec jsem netušil, že by mohly být provázány. Proto vznikl Den 32.“ A. V. Almeida

Den 32

Andre Valentim Almeida
Portugalsko / 2017 / 85 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Skokan
Petr Václav charakterizuje svůj film Skokan jako dokument s rysy pohádky. Fikční příběh o romském recidivistovi, který se vypraví hledat kariérní příležitosti na filmový festival v Cannes, je totiž natočený s důrazem na autenticitu. Do hlavní role obsadil Václav skutečného trestance Julia Oračka, kterého filmaři dostali z vězení na podmínku krátce před začátkem natáčení. Film natáčeli jen s hrubým scénářem, který se piloval přímo na place. Scény z Cannes vznikaly přímo v bezprostřední atmosféře festivalu. K pohádce se vrací závěr příběhu připomínající vysvobození zakleté princezny.„Většinu scén jsme natáčeli stylem improvizace, která využívala míst, do kterých jsme se dostali, a světelné atmosféry, která se naskýtala. Především jsem se snažil zachytit prožívání hlavního hrdiny.“ P. Václav

Skokan

Petr Václav
Česká republika, Francie / 2017 / 93 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
27× čas
Dokumentaristka Annick Ghijzelingsová využila svého pobytu v Polynésii k natočení osobité meditace nad fenoménem trvání. Zpomalila plynulý chod času, aby se v 27 krátkých fragmentech mohla zamyslet nad různými formami jeho reprezentace. Činí tak funkční souhrou poetického komentáře, pomalých záběrů přírody a místního života i výjevů sahajících do rozličných vrstev minulosti. Postupně tak utváří mnohoznačný obraz času, který zpochybňuje neprostupnost hranic mezi uměním, vědou a filozofií, mezi vyspělou a domorodou kulturou i mezi minulostí, současností a budoucností.„Příběhy, které neinklinují k popisnosti ani odborným vysvětlivkám. Často jsou mimo hledáček kamery, stěží vyřčené, šeptané do ucha jako tajnosti mezi přáteli, které vábí ke sdílení.

27× čas

Annick Ghijzelings
Belgie / 2016 / 73 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Zeď
Stalinův kult nabírá v Rusku opět na síle. Každý rok 21. prosince se scházejí jeho vyznavači na Rudém náměstí, aby si připomněli komunistického vůdce pohřbeného pod kremelskou zdí. V observačním dokumentu přichází ruský režisér s principem „chodících hlav“. Většinu stopáže totiž tvoří dlouhé záběry na tváře lidí čekajících v řadě, aby mohli položit kytky, poklonit se před Stalinovou bustou. Za zvukového doprovodu šoupajících nohou před námi defiluje vzorník různých lidských typů, v obličeji se jim zračí až posvátná úcta k člověku, který nechal pozabíjet miliony jejich spoluobčanů. „Představte si tisíce Židů modlících se u Hitlerova hrobu. Že je to nemožné? Jak mohou lidé uctívat někoho, kdo je vraždil ve velkém? V současném Rusku lze podobnou paradoxní situaci spatřit.“ D. Bogoljubov

Zeď

Dmitry Bogolubov
Rusko / 2017 / 43 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Na druhé straně jednoho
Filmové pojednání o nejrůznějších podobách náklonnosti, lásky a partnerského soužití a obtížném hledání jejich individuálního vyjádření pod tlakem tradice a společenských konvencí. Lidé z celého světa hovoří o lásce a intimitě i o jejich převrácených pólech a násilí, jež se vynoří, když jsou spontánní podoby emoce zadušeny kompromisy. Kontrastní využití různých video a filmových nosičů spolu s nesynchronním propojením obrazu a zvuku podtrhuje specifickou atmosféru otevřenosti filmu založeného na odvážných výpovědích. Umírá láska, když podléhá konformitě a stává se ideologií?„Natáčela jsem jen, když jsem měla pocit, že mé záběry se stávají láskyplným záznamem momentu sdílení. Samo filmování nám dávalo žít, tak úporně samotářské i zásadně pluralitní, dokáže být.“ A. Marzianová

Na druhé straně jednoho

Anna Marziano
Francie, Itálie, Německo / 2017 / 53 min.
sekce: Opus Bonum
Evropská premiéra
Čas rozdělený řekou
Čtveřice umělců se rozhodne natočit film, v němž jejich apolitičtí rodiče dostanou role disidentů z 80. let. Poté jim natočené scény pouštějí a rozvíjejí diskuze o umění a politice. Fascinující konceptuální terapie, která se točí kolem traumatických událostí tchajwanské historie, míchá vysoce artistní i civilní styl a v tom nejlepším smyslu staví na rčení, že „osobní je politické“. Osobité poloimprovizované „performance“ protagonistů, kteří ztvárňují příběh ze života i díla spisovatele Š‘ Č‘-menga, a tejně poetické jako vtipné obrazové pojetí dělají z filmu nezařaditelný, silně osobní zážitek. „Rekonstruováním zkušeností jedné sociální menšiny odkrýváfilm nové vztahy mezi většinou a disidenty a zároveň odhalujenemožnost komunikace v rodinném kruhu.“

Čas rozdělený řekou

Yu-Ping Wang, Chia-Hung Lee, I-Chieh Huang, Xuan-Zhen Liao
Tchaj-wan / 2016 / 89 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Přešel jsem chodbu
Niterná sonda do vzpomínek na jednu smrt. Režisér El-Amine přišel v průběhu noci ve svém rodném domě o otce. Přešel přes chodbu, vstoupil do ložnice rodičů a jeho matka řekla: „Tvůj otec umírá.“ Šok způsobený traumatem uvádí al-Amina do stavu absolutní apatie. Bez výrazu prochází domem, ve kterém ožívají vzpomínky na společné chvíle. Bolestné okamžiky střídají stylizované výpovědi dalších příbuzných o událostech té noci. Prožitek ztráty se promítá do mnoha drobných detailů v dokumentu. Nelibozvučná hudební kulisa je ohlušující jako žal. Film se zase jednou stává nástrojem k vyrovnání se se smrtí. „Ve snímku Přešel jsem chodbu je čas jen nepřetržitá smyčka. Tento film je dlouhá cesta, dlouhá chodba, kde se skrývá skutečnost, sny i vzpomínky.“ R. al-Amin

Přešel jsem chodbu

Rabih El-Amine
Libanon / 2017 / 38 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Stále živá
Krajní pravice je opět na vzestupu. Rasová nesnášenlivost se šíří reálným i virtuálním prostorem. Žena během druhé světové války zaživa pohřbená v polských lesích se proto vrací k životu, aby připomněla historii násilí páchaného na Romech. Jejím „avatarem“ se stává mladá výzkumnice, navštěvující místa v Polsku a Maďarsku, kde Romové v dávné i nedávné minulosti přišli o život. Pohřbená tajemství se díky autentickým výpovědím a inscenovaným pasážím, pohybujícím se na pomezí detektivky a snového hororu, dostávají na světlo a slouží jako varovné memento.  „Zvláštní souhra událostí mě přivedla do jednoho polského lesa. Později jsem zjistila, že na daném místě je zapomenutý hrob Nesmrtelné ženy. Když se dnes ohlédnu zpět, uvědomuji si, že tam celou tu dobu byla a vedla mě.“ R. Mortimer
osobní program

Stále živá

Roz Mortimer
Velká Británie / 2019 / 88 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Život a smrt Óscara Péreze
Óscar Alberto Pérez (1981–2018) byl venezuelský policista a po nástupu Nicoláse Madura do funkce prezidenta také aktivní odpůrce jeho režimu. V červnu roku 2017 zaútočil z helikoptéry na Nejvyšší soud, v lednu 2018 jej venezuelská národní garda vypátrala a navzdory tomu, že se vzdal, ho společně s pěti dalšími rebely zastřelila. Snímek je jeho netradičním portrétem, koncipovaným jako střihový dokument, na němž se podílel sám Pérez. Veškerý audiovizuální materiál, ze kterého jej střihač Romain Champalaune složil, totiž pochází z Pérezových profilů na sociálních sítích. „Příběh Oscara Péreze vypráví o zoufalství v dnešní Venezuele a vyjadřuje také pochybnosti o naší době. Odráží naši neschopnost měnit věci ve složitém světě, v němž převládají sociální média.“ R. Champalaune   
osobní program

Život a smrt Óscara Péreze

Romain Champalaune
Francie / 2018 / 45 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt