Dějství a přestávky

Co může způsobit letmo zaslechnutý útržek melodie, která zní až bolestivě povědomě? V domě paměti plném osobních fotografií se za zvuku flašinetové melodie režisérka snímku probírá historií své rodiny, která byla nucena před druhou světovou válkou prchnout ze Sovětského svazu. V experimentálním snímku s antropologickým zaměřením se zamýšlí nad fenoménem paměti, vázané na populární melodii a sdílený zážitek zpěvu. Umělá lidová píseň Kaťuša jako by akcelerována odpalem ze stejnojmenného raketometu prolétla civilizačním nebem, přitom se však stala soundtrackem k nejedné lidské tragédii.„Tento experimentální dokument, výsledek roků bádání, hledání v archivech a shánění výňatků z rodinných, státních i ostatních sbírek, hloubá nad vznikem a koloběhem kulturní paměti národa a jeho národních i nacionalistických příběhů.“

V každém období existuje jistý druh fašismu. V současnosti potřebujeme film o fašismu a kolonialismu… Autoři se pomocí své „analytické kamery“ probrali privátními a anonymními filmovými archivy z Etiopie v období italského kolonialismu (1935–1936). Koloniální erotismus. Nahá těla žen a „tělo“ filmu. Záběry duceho v Africe. Záběry Mussoliniho těla a „mas“ v roce 1945 po osvobození.

Film 29 26 je audiovizuálním záznamem myšlenek a pocitů dvou šestnáctiletých a dvou devatenáctiletých dívek, které v monolozích odkrývají své obavy i představy o životě, jaký povedou za deset let. Režisér jejich promluvy podkládá stylizovanými i realistickými obrazy jich samotných, pořízenými za různých okolností a na různý materiál, čímž vzniká originální dílo propojující prvky několika uměleckých odvětví, která jsou autorovi blízká. Dlouhé záběry tváří aktérek, snímaných ve velkých detailech, ozvláštňuje expresivním svícením a prokládá poetickými, experimentálně pojatými pasážemi.„‚Ve světě blízko nás roste strach‘ – film 29 26 se snaží být intimním a upřímným holdem či portrétem dospívání. Společně vytvoříme nový prostor někde mezi performancí a filmem v naději, že si jednou budeme pamatovat, kdo jsme byli.“ P. Velho

Čtvrť Getsemaní v kolumbijském městě Cartagena se v posledních letech proměnila z původně nebezpečné oblasti, kde se dařilo zločinu, v atraktivní turistické centrum. Snímek se nicméně pokouší zachytit odcházejícího ducha staré Getsemaní vtěleného do šedesátníka Gustava, jehož kamera sleduje na jeho nočních toulkách městem i při příležitostných úvahách, občas ovlivněných požitou dávkou, o Bohu, smrti, drogách a řádu přírody. Obraz kamery se po většinu času drží v těsně blízkosti Gustavova těla, pronásleduje ho v dlouhých sledovacích záběrech a zkoumá hru nočních světel a jeho kůže.DETAIL:„Náboženství je pro mě nejlepší cvičení. Pro mě je na náboženství nejlepší akt zpovědi. Díky ní ze sebe lidé vymetou všechno smetí. Je to jedna z největších úlev pro člověka, když se zbaví svého smetí.“

Dokumentaristka Annick Ghijzelingsová využila svého pobytu v Polynésii k natočení osobité meditace nad fenoménem trvání. Zpomalila plynulý chod času, aby se v 27 krátkých fragmentech mohla zamyslet nad různými formami jeho reprezentace. Činí tak funkční souhrou poetického komentáře, pomalých záběrů přírody a místního života i výjevů sahajících do rozličných vrstev minulosti. Postupně tak utváří mnohoznačný obraz času, který zpochybňuje neprostupnost hranic mezi uměním, vědou a filozofií, mezi vyspělou a domorodou kulturou i mezi minulostí, současností a budoucností.„Příběhy, které neinklinují k popisnosti ani odborným vysvětlivkám. Často jsou mimo hledáček kamery, stěží vyřčené, šeptané do ucha jako tajnosti mezi přáteli, které vábí ke sdílení.

Krajní pravice je opět na vzestupu. Rasová nesnášenlivost se šíří reálným i virtuálním prostorem. Žena během druhé světové války zaživa pohřbená v polských lesích se proto vrací k životu, aby připomněla historii násilí páchaného na Romech. Jejím „avatarem“ se stává mladá výzkumnice, navštěvující místa v Polsku a Maďarsku, kde Romové v dávné i nedávné minulosti přišli o život. Pohřbená tajemství se díky autentickým výpovědím a inscenovaným pasážím, pohybujícím se na pomezí detektivky a snového hororu, dostávají na světlo a slouží jako varovné memento.  „Zvláštní souhra událostí mě přivedla do jednoho polského lesa. Později jsem zjistila, že na daném místě je zapomenutý hrob Nesmrtelné ženy. Když se dnes ohlédnu zpět, uvědomuji si, že tam celou tu dobu byla a vedla mě.“ R. Mortimer

Zákony státu Utah definují velmi volně, kdy policista může použít v akci střelnou zbraň. Loni zde přitom došlo ke čtrnácti sporným úmrtím způsobeným policisty. Dokument konstruovaný dle tradic strukturálního filmu je tvořen čtrnácti dvouminutovými statickými záběry míst činu. Zvukový doprovod vyplňuje čtený text složený ze záznamů vyšetřovacích spisů a výpovědí lidí blízkých obětem. Věcnost sdělení ostře kontrastuje s tragičností události. Fixovaný pohled kamery se stává smutnou upomínkou fatálního činu, který paradoxně většinou úřady vyhodnotily jako oprávněný.DETAIL:Právní zástupce rodiny Huntových uvádí, že nevěří tvrzení, že by Darian policisty napadl napodobeninou meče. Prohlásil též, že šlo o neškodného, bezúhonného chlapce, který byl vtažen do incidentu vyprovokovaného policisty.

I o neobydlené souostroví se mohou vést vleklé teritoriální spory – obzvlášť jedná-li se o bohaté naleziště ropy. Spíše než historie mezinárodního konfliktu či jeho řešení ovšem režiséra zajímá, jak otázka vlastnictví rezonuje mezi nacionalisty ze soupeřících zemí.  Prostor tak dostávají patriotickým patosem nasáklé ceremonie japonské strany, snaha čínských úřadů komplikovat svými procedurami činnost záškodníků státních zájmů i expresivní protesty tchajwanských aktivistů plné bizarních rituálů. Touha lépe pochopit situaci vede režiséra k účasti na zoufalých pokusech o vylodění na ostrovech. Při eskalaci konfliktu se tak ocitá v první linii, aniž by však ztratil odstup nestranného pozorovatele.DETAIL:„Narodil jsem se jako Američan, koluje ve mně ale tchajwanská a čínská krev. Krev ideologie. Pro mne, tak jako pro zesnulého filozofa Bishopa Berkeleyho, být znamená být vnímán.“

Herečka, režisérka, tanečnice a básnířka Kobra Amin-Sa'idi, vystupující pod uměleckým jménem Šeherezáda, byla v šedesátých a sedmdesátých letech výraznou tváří íránské nové vlny jakož i symbolem boje za sociální změny. Po revoluci v roce 1979 však nedobrovolně odešla do ústraní a v dnešní době sotva přežívá. Parhamiho snímek není klasický dokumentární portrét, nýbrž působivé sebereflexivní dílo, v němž tvůrce upozorňuje na své zásahy do reality a nechává prostor mladým protagonistkám, které se slavnou umělkyní samy vedou rozhovory. Emocionální výpovědi Šeherezády neznačí rezignaci, naopak vyzývají k angažovanosti.DETAIL:„A tak se stala sama sebouJejí bývalé já stalo se jí těsnýmPrach usedá na její tvářjako by sedal na kus kameneDo nějž je vytesána legenda,a lidská srdce ten příběh sdílejí...“

Italský voják Romano Ismani je v 1941 kvůli svému ruskému původu povolán do Sovětského svazu jako válečný vyšetřovatel a tlumočník pro fašistické pohlaváry a místní obyvatelstvo. Ismaniho vyprávění mísí detailní popis válečných hrůz a historické svědectví s lyrickou deziluzivní kontemplací o bezvýznamnosti jedince uprostřed války. Autoři snímku vytvářejí kontrast mezi historizovanými ilustrativními záběry doprovázejícími vyprávění hlavního hrdiny a obrazy současné Ukrajiny a Ruska, v nichž až do dnešních dnů přežívá beznaděj a zmar způsobený událostmi 20. století. „Film Průnik kombinuje nalezené záběry různého původu. Jde o fiktivní příběh plný přítomností: duchů putujících ukrajinskou stepí, ozvěn krvavé minulosti a stále probíhajících válek.“ M. Manzolini, F. Ferrone

Nedávné dějiny Sicílie se v tomto dokumentu mění na kaleidoskopickou skrumáž dobových záznamů obírajících televizní médium o jeho mýtotvorný potenciál. Snímek se skládá z částí materiálů natočených regionální televizní stanicí v Katánii na Sicílii mezi lety 1991 a 1994, v době významných politických proměn. Kontrastní a nepředvídatelný tok obrazů nekreslí mapu této proměny, ale rozstříhává tuto mapu do podoby volné koláže.

Italský dokument pojednávající o každodenních životech pětice slabozrakých osob je zároveň experimentem založeným na analogii filmové kamery a lidského oka. Tvůrci se pokoušejí technickými prostředky filmového obrazu přiblížit divákům způsob, jakým vidí okolní svět lidé trpící slabozrakostí. Všechny záběry filmu využívají různě silnou míru rozostření, která má odpovídat tomu, jak nezřetelně slabozrací protagonisté vnímají předměty kolem sebe.DETAIL: „Chápu to jako věc, která přímo souvisí s mým problémem s očima. Jsem slabozraká a úplnou slepotu by mi mohl přivodit i porod nebo kojení.“