Dějství a přestávky

Sledujeme filmovou projížďku režisérky Viollaine de Villersové a cestovatele Jeana-Pierra Outerse po čínském vnitrozemí na sklonku 80. let. Ve fragmentárním sledu archivních záběrů se postupně vynořují viněty z tamější kultury, včetně každodenních prací, volnočasových kratochvílí či odlesků pradávných mýtů. Nejde však jen o další z mnoha variant cestovatelského dokumentu či městské symfonie, nýbrž o sugestivní videoesej. VHS kamera se stává plnohodnotným historiografickým médiem, skrze nějž se nám cizorodá kultura zjevuje v myriádě odstínů, aniž by vykrystalizovala v pohodlně konzumovatelný obraz.„Vítejte v Číně osvobozené od jakékoli historického a politického náhledu, stojíme tváří v tvář jinakosti čínské kultury. V tomto filmu nehledejte nic malebného – jen střípky všednodenního života, jenž je snad banální, nás ale přesto fascinuje.“ V. de Villersová

Drama na pomezí dokumentu a fikce, zachycené z pozice nezúčastněného pozorovatele a posluchače, představuje rybáře Maldonada opuštěného manželkou Celií, bez možnosti jejich vzájemné interakce. Zatímco sledujeme jeho uvěznění v cyklech návratných činností všedního dne, komentář patří Celiinu vyprávění. To má tendenci se opakovat, kdežto každý den odhaluje z rybářovy rutiny něco nového – sledujeme vždy jinou část každodenní práce nebo ji nahlížíme ze změněné pozice kamery. Rozpor posilují protichůdné motivy v obraze a v komentáři. Slovo se utkává s obrazem, všednost s výjimečností, prostor s časem.

Síť bytových komplexů na okraji jihokorejského Soulu po letech vyjednávání nezadržitelně spěje k zániku. Obyvatelé domovů určených k demolici se na poslední chvíli pokoušejí vypovědět, co pro ně tato místa znamenala. Minimalistický dokument Rayi Kimové nestaví na apokalyptické náladě ani kýčovitém sentimentu, nýbrž na precizně vystavěném kontrastu mezi obrazem a zvukem. Ze statických záběrů domácností a obklopující scenérie vyvstává portrét poklidné, zdánlivě nenarušené každodennosti, zatímco odpoutané hlasy pamětníků líčí mnohdy dramatické osobní zkušenosti, neskrývajíce nejistotu, co bude dál. „Co si myslí obyvatelé domů, které mají být strženy? Vztahy, který lidé k domovu mají, se liší časem v něm stráveném i silou pouta, které nás k němu váže.“ R. Kimová

Film je založený na reálném setkání filmařů s neznámým Evropanem jedné noci roku 2017 v bejrútském baru. Jednalo se o muže na cestě ke kurdským milicím bojujícím ve válce proti Islámskému státu na území Sýrie. Konverzace byla tajně nahrávána na mobilní telefon a slouží jako scénář pro animované modely situací i herecké ztvárnění onoho večera. Kromě fascinující sondy do myšlení člověka, který je ochoten obětovat vlastní život pro boj za svobodu, je snímek i formální polemikou o zdánlivé autenticitě dokumentárního filmu a možnostech reprezentace reality pomocí simulace a modelové situace. „Dnes je válka konstantní stav přípravy na absolutní destrukci za frontou. Už nemáme prostředky k tomu, abychom ji pochopili nebo rozlišili vojáka od občana.“ M. Lotfy, N. Abed

Chronofotografická návštěva muzea ve věku jeho digitální reprodukovatelnosti. Takto charakterizuje režisér projekt Karusel stojící na hraně dokumentu a výtvarného umění. Snímek pomocí nekomentovaných obrazů usouvztažňuje prostor muzea, jeho návštěvníky a digitální záznamové technologie. Díky změněné rychlosti snímání se z návštěvníků stávají přízraky, u nichž je nejzásadnější jejich pohyb, diktovaný spíš potřebou všechno dokumentovat pomocí fotoaparátů než touhou prohlížet si vystavené objekty. Závěr pak ukazuje, že nejpozoruhodnějšími exponáty dnešních muzeí jsou jejich návštěvníci. „Nemusíte vidět. Nemusíte cítit. Nemusíte se dělit. Musíte jen sledovat průvodce, otáčet se a obdivovat.“ A. Gerber

Film 29 26 je audiovizuálním záznamem myšlenek a pocitů dvou šestnáctiletých a dvou devatenáctiletých dívek, které v monolozích odkrývají své obavy i představy o životě, jaký povedou za deset let. Režisér jejich promluvy podkládá stylizovanými i realistickými obrazy jich samotných, pořízenými za různých okolností a na různý materiál, čímž vzniká originální dílo propojující prvky několika uměleckých odvětví, která jsou autorovi blízká. Dlouhé záběry tváří aktérek, snímaných ve velkých detailech, ozvláštňuje expresivním svícením a prokládá poetickými, experimentálně pojatými pasážemi.„‚Ve světě blízko nás roste strach‘ – film 29 26 se snaží být intimním a upřímným holdem či portrétem dospívání. Společně vytvoříme nový prostor někde mezi performancí a filmem v naději, že si jednou budeme pamatovat, kdo jsme byli.“ P. Velho

Mnozí si kladou otázku, zda lze hrůzu koncentračních táborů vůbec vypovědět. Režisér Pablo Baur dospěl k názoru, že taková reprezentace možná je, ovšem jen za cenu radikálního rozchodu s dominantní filmovou řečí. Svou filmovou esej, věnovanou bývalému argentinskému táboru La Perla, rozvrhl do 19 částí, z nichž každá zachází s formálními prostředky svébytně. Setkáváme se s různými pohledy na dané místo, od panoramatických jízd o 180° po okolní krajině až po černobílé postavy hlásající nesmyslně podrobné detaily z každodenního chodu instituce, které neutvářejí ucelený obraz, nýbrž síť vzájemně propletených diskurzů.„Není mi lhostejné, že v mém městě stál koncentrační tábor. Snažím se nabídnout úhel pohledu, jenž nezavírá oči před skutečností.“ Pablo Baur

Minimalistický observační portrét devadesátičtyřleté Concepcion představuje život člověka trpícího již padesát let psychickou chorobou. Babička autora snímku se po nervovém zhroucení rozhodla izolovat od zbytku světa a vypořádat se s nemocí sama. Ve své samotě je pronásledována náhodnými vzpomínkami, halucinacemi a postupně se začíná potýkat se ztrátou paměti a rozumu. Černobílý snímek plný melancholické nálady citlivě zachycuje témata stáří, nemoci a lidské samoty. Pomalé tempo a malé množství dialogů napomáhají divákovi přenést se do světa trpící osamocené ženy nenápadným a vysoce sugestivním způsobem. „Milá babičko, pokud si jednou všimneš, že jsem se ztratil ve tmě, připomeň mi prosím utrpení a paměť našeho národa. Moje křehké srdce může zachránit jen historie a pravda.“ L. P. Dela Cruz

Věřící, konzervativní šedesátnice Eulália se musí vyrovnat s obtížným životním zlomem. Její syn emigroval do Německa a stal se tu hvězdou gay porna. Eulália tráví čím dál víc času na Facebooku prohlížením jeho profilu a psaním dlouhých, většinou nevyslyšených zpráv. Observační, dramaticky vystavěný dokument se dotýká řady současných problémů – krize tradiční rodiny i toho, jak sociální sítě proměňují mezilidské vztahy a pohled společnosti na homosexualitu a pornografii. Krom toho sledujeme nevtíravý příběh nejen o LGBT komunitě, ale i pokoře a síle mateřské lásky.„Bůh vyslyšel mé modlitby / Dal mi krásného syna / Nikdy ho za nic nevyměním / ani za největší poklady / i kdybych měl / celý život trpět…“ J. Pelicano

V průměru na šest vteřin spočine náš zrak na reklamní ploše. Přitom jsou reklamní poutače asi nejobvyklejším kanálem ideologie, jak se s ní setkáváme ve viditelné podobě. Na tomto rozporu zakládá režisér Luis Ortiz svůj dokumentární film à la thèse. Obrazový podklad snímku tvoří 57 minutových statických pohledů na reklamní plochy. Ve zvukové stopě přitom zaznívají texty, které zpochybňují danost ideologie jako takové (Borgesova povídka Tlön, Uqbar, Orbis Tertius) a upozorňují na její nepatřičné zaměňování s ontologií (kritikové neoliberalismu, například Ignacio Ramonet či Noam Chomsky).„V době politického extremismu se musím ptát, které mechanismy vedou v takzvaných moderních společnostech k oslabení demokracie. Zjednodušující výroky pravice si žádají nových progresivní odpovědí.“ 

Italský voják Romano Ismani je v 1941 kvůli svému ruskému původu povolán do Sovětského svazu jako válečný vyšetřovatel a tlumočník pro fašistické pohlaváry a místní obyvatelstvo. Ismaniho vyprávění mísí detailní popis válečných hrůz a historické svědectví s lyrickou deziluzivní kontemplací o bezvýznamnosti jedince uprostřed války. Autoři snímku vytvářejí kontrast mezi historizovanými ilustrativními záběry doprovázejícími vyprávění hlavního hrdiny a obrazy současné Ukrajiny a Ruska, v nichž až do dnešních dnů přežívá beznaděj a zmar způsobený událostmi 20. století. „Film Průnik kombinuje nalezené záběry různého původu. Jde o fiktivní příběh plný přítomností: duchů putujících ukrajinskou stepí, ozvěn krvavé minulosti a stále probíhajících válek.“ M. Manzolini, F. Ferrone

Jakmile některé osoby, předměty či vzpomínky začneme považovat za vlastní, vystavujeme se hrozbě, že je ztratíme. Když potom ke ztrátě dojde, obraz zmizelých v nás samých nemizí, naopak se stává ještě intenzivnějším. Dokument inspirovaný příběhy pohřešovaných osob v íránských novinách pátrá po lidech, kteří se z různých důvodů ztratili, avšak jejich stopa stále rezonuje. Široké spektrum archivních materiálů nabízí rozmanité odpovědi na otázku, jak nepřítomné může zůstat přítomným, živé obrazy truchlících blízkých pak působí jako apel vůči všem, kteří by tuto bolestnou ambivalenci chtěli zlehčovat. „Někdy by to mohlo být tak snadné. Prostě odejdete z domova a zapomenete se vrátit. Nebo se nechcete vrátit. Nebo nemůžete..." F. Šarífíová