Divoké oko - Likvidace prostoru - Navzdory omezení

Civilizace na rozcestí: Vědeckotechnická revoluce a budoucnost socialismu v naučných filmech 60. let   Projekce předchází výstavě Sebeuvědomění vědy: Vědeckotechnická revoluce a limity emancipace, která proběhne od prosince 2018 v pražských galeriích Display a FUTURA. Výstava se zabývá působením interdisciplinárního výzkumného týmu, který měl v šedesátých letech dvacátého století pod vedením filozofa Radovana Richty předložit vizi „nového československého modelu socialismu”. Vzestup kybernetiky a automatizace měl pomoci vytvořit humánnější socialistickou společnost osvobozenou od manuální práce, stejně jako od mnoha dosavadních ideologických autorit a šablon. Výstava, kterou připravuje tým historiků, kurátorů a umělců, stopuje křehkou hranici, která odděluje emancipační potenciál vědy a technologie od jejich využití při ustavování a udržování technokratické moci nebo autoritářských režimů. Cílem je rekonstrukce interdisciplinárního dialogu 60. let, který v současnosti nabyl znovu na svém významu, zejména v souvislosti s tématy automatizace, společnost bez práce nebo klimatické změny.    Projekce je výstupem z projektu „Ztvárněte budoucnost! Koncept vědeckotechnické revoluce“ v rámci programu „Strategie AV21: Evropa a stát: mezi barbarstvím a civilizací“ (Akademie věd České republiky, 2018). Partnerem projektu je Národní filmový archiv.  

Experimentální filmová koláž využívající postupy dokumentárního, hraného a animovaného filmu. Prolínající se stopy mizejícího dětství a hanáckého folkloru autorka zaznamenává na 16mm filmový materiál, a konzervuje tak vybrané motivy, které pozvolna, avšak nenávratně opouštějí naši současnost.

Krátký autorský film prostřednictvím animace přírodních objektů vyjadřuje vnitřní svět umělkyně: nikdy nekončící hledání nových forem realizace projektů, hledání skrytých významů a překonání strachu z experimentování. Ústředním motivem filmu je však synestezie, vnímání skrze sdružení vjemů tělesných smyslů.

Artefakty privátního prostoru se ve ztvárnění 3D počítačovou grafikou stávají znaky, v nichž ukazují domov nejen jako sbírku ikonických předmětů, ale především jako soubor osobních příběhů, které se k nim vážou. Domov pak může být definován například skrze rituál přezouvání jako intimní soukromá zóna, již si tímto způsobem chráníme.

Nedávná historie zaniká v zarůstající krajině bývalého německého vojenského areálu, kde si hrají děti. Film skrze performance mladých protagonistů a znepokojivý komentář, který naznačuje, že nevinnost obrazů není tím, čím se zdá být, reflektuje fenomén násilí a nabádá k učení se z minulosti.

Metaforická předpověď počasí zpodobňuje lidské city a smýšlení v konfrontaci se současnými společenskými debatami. Lehce satirický tón přednesu televizního moderátora doprovází videokoláže s ústředním motivem Země, na nichž Afriku zahalují oblaka existenciálních otázek a Evropu sužují fronty spirituální krize.

Autor zkoumá principy pohybu ve snu a konstruuje je mimo sen v záběrech z reálného prostředí, do něhož vkládá grafické prvky, a také ve virtuálním prostředí, které simuluje prostor počítačové hry. Protagonistka procházející fikčními světy nabírá jak skutečnou, tak animovanou podobu.

Potentia dei je výraz, který je obtížné přeložit, ale je možné ho vyložit. něco podobného platí o filmové eseji Ondřeje Vavrečky, jejímž hlavním tématem jsou právě znaky, informace, jejich interpretace a tajemství. Kolážový styl filmu provokuje ostrými audiovizuálními kontrasty k zamyšlení.

Audiovizuální úvaha prozkoumává dánskou část Jutského poloostrova z perspektivy živého oka i neživého objektu. Horizontála vodní hladiny představuje prostupnou hranici mezi světem lidí a přírody, skrz kterou probublávají zčeřené odrazy vnější skutečnosti, doprovázené poryvy větru, hlasů a ticha.

Pouť po statickém záběru ze snímku Lubomíra Lipského Cirkus je cirkus prozkoumává vztah mezi pamětí a vizuální historií. Fragment z obrazové databáze kolektivního podvědomí doprovází úryvky z eseje Karla Kosíka o neschopnosti občanů v demokratických volbách ovlivňovat reálnou politiku.

Létající talíř se v černobílých záběrech vznáší na obloze, vytváří iluzi mimozemské síly a až při pohledu blíž je patrné, že jde pouze o hračku. Autor zkoumá problematiku videí rozšiřujících nepravdivé poplašné zprávy, sám jejich principy využívá a upozorňuje na tenkou hranici mezi realitou a fikcí.

Blikající ikonky, vyskakující okna, řvoucí budík a cinkání nepřečtených zpráv jsou dnes běžnou součástí našich každodenních rutin. Autorka se k nekonečnému proudu informací obrací zády a pokouší se o únik ze světa moderních komunikačních technologií alespoň na pět minut, které věnuje sama sobě.