Dobrý řidič Smetana

Násilí na seniorech se týká až dvaceti procent starších Čechů. Ohrožená skupina se často celé roky potýká s psychickým a fyzickým násilím ze strany svých nejbližších. Dokument prostřednictvím soustředěných, důvěrných i drásavých rozhovorů se třemi ženami a jedním mužem líčí situaci, v níž se tito lidé na sklonku života ocitli. Teror, skrytý za zdmi domova, u každého z nich postupně přerostl ve fyzická zranění, soudní řízení i ztrátu majetku. Ve filmu vyprávějí o tom, jak se vyrovnávali se zradou vlastních dětí a bezmocí s vědomím toho, že je společnost dostatečně neochrání. „Naši hrdinové jsou zklamání z těch, které vychovali a k nimž chovali lásku: jejich děti. Je těžké to prožít, a ještě těžší přiznat sobě i okolí. Jde ale o jev který je daleko častější než předpokládáme.“ I. Pauerová Miloševićová

Název filmu lze vnímat jako anti-captcha, text, který je snadno strojově čitelný, ale těžko srozumitelný pro člověka. Film se dokumentárně esejistickou formou zamýšlí nad problémem autokracie strojů. Apokalyptické vize inspirované filmem Terminátor se zde promítají do reality destruktivních protestů proti summitu G20, jejichž katalyzátorem, prostředkem i výsledkem jsou statistické analýzy behaviorálních modelů uskutečňované skrze počítače a telefony v našich kapsách. Koláž původních záběrů, komentovaných grafů a internetového odpadu. Pro plnohodnotné sledování filmu si prosím připravte svůj smartphone. „Tento text může mít maximálně 200 znaků. To je jen o 60 znaků víc než tweet Donalda Trumpa.“ P. Salaba

Film-objekt variující na několikrát význam slova obraz, ať už jde o obraz filmový, primitivní malbu či ideu. Na podkladu převážně statických záběrů australské přírody je zde vyprávěno o zdejších domorodých obyvatelích, jejich pohnuté historii pod nadvládou bílých kolonizátorů a svébytném vztahu k umění. Historie aboridžinců od příchodu bílých kolonizátorů bývá údajně členěna do tří epoch: na „dobu vraždění“, „dobu farmářskou“ a „dobu alkoholu“. Nejdříve byli kolonizátory vražděni, pak dřeli na jejich farmách a nakonec se jim dostalo alkoholu.

Intimní portrét režisérky, která zasvětila život filmu a byla ochotna obětovat kultu tvorby tři manželství i mateřství. Drahomíra Vihanová jako umanutá šamanka obrazů svěřuje své vyznání od počátečních zatracení režimem za Zabitou neděli (1969) po veřejnou popravu Zprávy o putování studentů Petra a Jakuba (2002). Existenciální esej osciluje v rozporech a paradoxech, mezi dokumentem a hraným filmem, mezi vzýváním, zapomněním a kočkami.

Souboj s tabákovým průmyslem pomocí infotainmentu i osobního videodeníku, pomocí autentičnosti i stylizace. Autor se, vyzbrojen fakty a převlečen za obří cigaretu, vydává do veřejného prostoru, ale i k branám tabákových koncernů a mezi politiky. Odvykací mise těžkého kuřáka i fraška s jasným antihrdinou. Den 2. „Jedině jít spát, nebo se ožrat a usnout… Bože, já bych kouřil!“ Režisér a protagonista hovoří rozechvělým hlasem toxikomana na detoxu, fakta mluví jasně: „Cigarety zabíjejí rychleji než zbraně.“

Tanvald jako symbolické město pro identifikaci celospolečenských nálad. Smrt mladého Roma podněcuje autory k investigaci po reálném průběhu incidentu. Tajemství plíživé národní xenofobie otevírá klíč k protiromským náladám. Na půdorysu jednoho roku pozorujeme proměnu pochmurné krajiny českého národovectví i sociální tektoniky rasového konfliktu nalomené společnosti. Sebezpytná ilustrace autorského rozkolu Remundy s Klusákem štěpí film a navádí k polemice nad etickou integritou dokumentaristy. Útlocitnost tvůrců na hranici znesvěcení tušené posvátnosti dětské nevinnosti.

Jan si říká Bizon, miluje kovbojky, je nevidomý a hrozí mu, že ztratí i sluch. Dokument Pavla Jurdy sleduje jeho cestu do Ameriky za náčelníkem kmene Navajo, který má pomocí rituálu zlepšit jeho sluch. Film je plný neokázalého humoru díky charismatickému Janovi, který v USA působí jako Don Quijote z Divokého západu – naivní dobrodruh ve světě, který je mnohem obyčejnější než jeho fantazie. Pozorovatelský, ale nikoli odtažitý snímek je zároveň ukázkou, jak se filmové médium může vztahovat k nevidomým tím, že neustále zdůrazňuje, jaký je rozdíl mezi tím, co vnímá Jan a co vidíme my.„Film není o slepotě, i když hlavní postavou je slepec. Je o veliké touze po životě. „Všichni jsme nějak postižení“, říká chlapík na cestě, která začiná havárií a končí vítěžstvím.“

Žánr dokumentárního portrétu pojala Kristýna Bartošová jako bitevní pole. Režisérka, jejíž rodina má kořeny v Bosně, totiž natáčela českého lékaře Rajka Dolečka, který se s velkým nasazením věnuje obhajobě srbského generála Ratka Mladiće obviněného z válečných zločinů v bývalé Jugoslávii. V bezprostředně působícím díle, natočeném ruční kamerou a způsobem, který nezastírá přítomnost tvůrců, režisérka zpočátku opatrně, avšak čím dál ostřeji konfrontuje Dolečka s jeho kontroverzními postoji. Zároveň se ale sama musí dokázat vyrovnat s neotřesitelností lékařova názoru.DETAIL„Chtěla jsem natočit portrét člověka, který popírá genocidu. Když jsem Dolečka poznala, myslela jsem, že bude snadné ho odsoudit. Není ale vždycky jednodušší odsoudit někoho, koho osobně neznáme?“

Filmové médium se v novém filmu Martina Ryšavého stává analogií lidské mysli. Tvůrce ho používá nejen k pořádání vzpomínek, ale také jako specifický nástroj vnímání. Ve filmu se prolínají záběry z návštěv na Ukrajině a v Rusku, monolog ruského vykladače karet o tarotu a režisérovo oční vyšetření. Pomocí ostření buduje paralelu mezi kamerou a zrakovým orgánem, střihem zase vzniká pavučina asociací, v níž se proplétají osobní vzpomínky a postřehy s veřejnými politickými i společenskými událostmi. Slepý Gulliver je film o hledání perspektivy v mnoha významech toho slova. „Jdu světem s očima otevřenýma.“

Další příspěvek do specifického subžánru oživené historie z pera scenáristy Pavla Kosatíka. Ráno 26. září 1928 se v zahradách zámku v Topolčiankách potkávají Karel Čapek a prezident Masaryk, aby rozhodli o osudu svého společného literárního díla. Z citátů z budoucí knihy i vzájemné korespondence se rodí fabulovaný filmový dialog, oprošťující původní formát literárního rozhovoru od svazujících konvencí. Čapek s Masarykem si vzájemně vyčítají různé věci, urážejí se, ale zároveň se v úvahách dotýkají klíčových otázek osobní povahy i své společenské funkce politika a literáta.„Je to film o dvou mimořádných mužích, je o tom, že emoce mohou být někdy silnější než myšlenka, i u tak výjimečných lidí.“ J. Červenka

Komentář k hroutící se civilizaci ve čtyřech dějstvích obsahující stopové prvky islámofobie, ateismu, bulvárních médií, Marka Zuckerberga, plesnivého chleba, demonstrantů, gastarbeiterů, egyptologů a skepse. Velká polemika nad transcendentálními otázkami metastazující civilizace zpodobněná v mikroskopických příkladech české společnosti. Společnost přebytku a kolapsu ilustrovaná v prostotě her na dětském hřišti.Dětské partie her ve voyeurském pohledu z balkónu odhalují komplikované téma civilizační entropie – prostomyslná stvoření vytvářejí metafory komplexních a složitých společenských mechanismů moci, ovládnutí a podrobení.

V soumraku spotřebitelské demokracie kněžky lásky ožívají a vyčkávají zákazníky. Prostitutky, prodavačky, pokladní, skladníci, non stop bary, diskotéky, zatuchlé byty v dokumentární fikci. Subkultury nespavosti žijící věčnou nocí, neutuchající nespokojeností s vlastním životem a nenaplněnými touhami. Rytmus nočního života spotřeby a rychlého užitku mořeného pervitinem a levným alkoholem.Symbolická pásová výroba výherních automatů, strojů na spotřebu lidské nezkrotnosti a neštěstí. Loterie života prostitutek a nočních bloudů, kterou vzpírají cherubínské chóry čistoty a pokory. Sonáty vedle levných párků, šampónů a sídlištní beznaděje.