Exhumace

Autor vychází z principu konkrétní hudby, vrství a důmyslně překrývá obrazy do takové mohutnosti, až vznikají abstraktní kompozice osobních vzpomínek, a tematizují tak jejich proměnlivost díky selektivitě paměti i možné- mu rozlišení digitálního média. Japonský filmař a programátor Makino Takaši (1978) byl ve své tvorbě ovlivněn londýnskými Quay Brothers, vyznává eklektický přístup a čerpá z videoartu a rozmanitých filmových technik. Obraz a hudební doprovod vnímá jako rovnocenné složky díla. Za svůj film Generator (2012) získal cenu Tiger Award na MFF v Rotterdamu.„Začít konkrétním, přejít k abstraktnímu a následně užít abstraktní k vytvoření konkrétní abstrakce byla výzva.“

Vizuální ilustrace procesu pamatování, kdy mysl naváže na představu objektu přibližné obrazy vycházející z vnitřního uspořádání vzpomínajícího, které se tak stávají více odrazem jeho identity než otiskem reálných věcí a událostí. „Zajímá mě tvorba děl, která jsou sama o sobě zkušeností. Podle mě je nezbytné vtělit do umělecké tvorby smyslovost, smyslnost a empiričnost a apelovat na erotičnost umění.“ G. E. Veloso

Zamyšlení nad vykořistěním domova původního obyvatelstva a jednáním kolonizátorů přerůstá v antikapitalistický politický pamflet, který v rozbíhavých horizontálních a vertikálních motivech kriticky analyzuje postoj liberálních kosmopolitních elit k životnímu prostoru jako jednorázové a vyměnitelné komoditě a rozporuje jeho nahraditelnost. „K vytvoření jiných světů se člověk nepotřebuje ani tak zbavit západního myšlení, jako jej spíš přepsat za pomoci místních, konkrétních a starodávných představ. Tento film představuje začátek cesty vstříc tomuto snažení.“ E. Makoszay Mayén  

Jednoduchá kombinace pohybů kamery a pozorovatele vytváří hypnotickou jízdu, kde rotující předměty a světla, navzdory komentáři podtrhujícímu uvolnění a klid, způsobují znepokojivý fyzický zážitek a zavrtávají představivost diváka do hloubky a vratkosti výhledů. „Hypnodrom je pohybem navozené delirium. Filmový pohled skrze ‚egocentrickou kameru‘ a hold biografu coby místu kontemplace a hypnotického stavu.“ R. Wilhelmer

Otec autora beze slova prochází bytem, sedí v křesle, čte noviny. Obraz zastřený prachem, od něhož se odráží odpolední slunce, ukazuje části čtenáře, až se nakonec vyjeví celá figura, přičemž režisér zůstává jen netečným pozorovatelem zjevení.„Suzuki: V mysli začátečníka víří plejády možností, v mysli znalce je jich jen pár.“ M. Hoolboom

Úryvky těla vyřezané ze tmy vytesávají studii nahé ženské figury, smyslné v momentech konkrétna i v místech mizení dovnitř digitální temnoty. Lyrické pojednání intimity a skrytosti a implicitní polemika s voyeurským pohledem konstruují touhu po sevřené kompletnosti.  "Rozebírám vnímání a duševní stav člověka, kterého sledují, provrtávají a zkoumají, a zkušenost diváka, který musí nedobrovolně sledovat pohled kamery." T. Kjellmark

Pohled na krajinu amerického Jihozápadu, kde roste největší žijící organismus světa – kolonie osik stará šedesát tisíc let –, byl natáčen digitální kamerou přes otvory promítací cívky 16mm filmu, aby zviditelnil příznačný efekt projekce filmového materiálu, která rytmicky zvlňuje vzduch v prostoru před promítačkou. Patrick Tarrant (1969) pochází z australského Melbourne a působí jako pedagog na London South Bank University. Je autorem meditativních snímků čerpajících z atmosféry měst a městských periférií.„Nestandardním využitím 16mm projektoru deformuji třírozměrný prostor, abych tak donutil diváka k zamyšlení nad naší transformací z člověka, jenž se bojí přírodního světa, v člověka, který se bojí o něj.“

Observace sopečného kráteru otevírá vyprá- vění v aluzích a náznacích, které budují prostor imaginárního města po vzoru metropole Brasilia uvnitř kapverdské sopky Fogo. Průmět urbanistického plánu vytváří svět možného příběhu, zatímco průzory modelu jsou procházkou geometrií místa, kde byla spočítána i rozlehlost mraků. Joana Pimenta (1986), původem portugalská filmařka, která žije a tvoří střídavě v USA a Brazílii. Ve svých filmech a videoinstalacích používá postupy vizuální antropologie. Na MFDF Ji.hlava byl uveden její filmový debut Obrazce vyleptané do čepele mízou z banánovníku (2014), ve kterém ze smyšlených vzpomínek sestavuje snovou korespondenci mezi souostrovím Madeira a bývalou portugalskou kolonií Mosambik.„Ocitla jsem se tam jako cestovatelka časem, archeoložka prostoru, snažící se navrátit troskám a mementům původní exotičnost.“

Digitálně rozrušovaná mořská krajina nechává vyniknout obzoru, který spolu s valícími se vlnami proplouvá vizuálně hypnotizující abstraktní skladbou horizontálních ploch a svými pohyby odpovídá na minimalistickou hudbu piana a elektronicky manipulovaných ruchů moře, ve zdánlivě kontinuálním pozorování pobřeží. „Každá z lini í svou vlastní ‚intuicí‘ přetváří mé vnímání, zkoumající, jak se tyto osobní, vnitřní, jak iluzorní, tak hmatatelné zkušenosti přesouvají a mění ve vizuální báseň.“

Pomocí animátorské techniky se podsvícené fotografie prošívají do vzpomínek režisérovy tety na hory, výhledy a uspořádání věcí v bytě, odkud odjela do nuceného exilu. Kousky vzpomínek aktualizují diasporickou perspektivu skrze architektonické projekty, jimiž zpřítomňovala rodný Tádžikistán ve svém bytě v Darmstadtu.   "Film vychází z nalezeného materiálu a prostřednictvím fotografií vytváří montáž fragmentů z exilu. Zaměřil jsem se na barvy, textury a materii v obrazu i zvuku a pomocí zpomalené animace." K. Friesen  

Soustředěný pohled na místo ve Středozemním moři, kde 11. října 2013 zahynul velký počet migrantů včetně desítek dětí, je v sérii mizejících obrazů také apelem na pomoc lodím připlouvajícím do blahobytné Evropy. „Snímek přispívá k nové dynamice společenské autonomie a je pokusem o narovnání systémově vytvářených nerovností pomocí navrhnutí jiných sociopolitických podmínek skrze umění.“ A. Onco

Vizualizace funkčnosti vysokofrekvenčních oscilátorů kdysi používaných pro testování vojenských a zdravotnických sonarů se potkává s abstraktními ilustracemi diferenciálních rovnic čínského matematika a ve zviditelnění pomocí analogových výpočetních procesů vytváří subtilní exaktnost proměnlivých textur.  "Technologie je deformující zrcadlo, jež nám ukazuje, jak lidé myslí a co dělají. Proto své dílo tvořím v dialogu se stroji, které sám vyvíjím, ve snaze zjistit, co nám říkají." J. Rekveld