Hoax

Dialog mezi obrazem a zvukem reinterpretuje scénu z filmu Cizinec (1967, r. Luchino Visconti), v níž odsouzenec debatuje s knězem o absurditě života, smrti a neexistenci boha. Deformací obrazu skrz pohled přes broušené sklo je rozprava abstrahována a význam jejích slov nabývá nadčasové roviny.

Krátký autorský film prostřednictvím animace přírodních objektů vyjadřuje vnitřní svět umělkyně: nikdy nekončící hledání nových forem realizace projektů, hledání skrytých významů a překonání strachu z experimentování. Ústředním motivem filmu je však synestezie, vnímání skrze sdružení vjemů tělesných smyslů.

Vyschlá zem, štěrk, praskliny v asfaltu, pohled do mikroskopu nebo meteorologická mapa jako články asociativního řetězce opřeného o motiv čekání na déšť. Obrazová báseň ukazuje půdu v blízkém detailu a obohacuje ji o nové vizuální a významové vrstvy. 

Potentia dei je výraz, který je obtížné přeložit, ale je možné ho vyložit. něco podobného platí o filmové eseji Ondřeje Vavrečky, jejímž hlavním tématem jsou právě znaky, informace, jejich interpretace a tajemství. Kolážový styl filmu provokuje ostrými audiovizuálními kontrasty k zamyšlení.

Metaforické zamyšlení nad sociálním odloučením participační metodou odhaluje vztah mezi mladou Ukrajinkou Elizavetou a její matkou zubařkou. Odvážná analogie extrahovaného zubu, společenské náležitosti a duševní čistoty na plátně rozehrává střet zcizujících detailů a intimního tableau z rodinného života.

Experimentální film Unknown předkládá prototypické městské motivy, jako je veřejná doprava či eskalátory, které jsou pomocí animační techniky rotoskopie abstrahovány na černé a šedivé fragmenty doprovázené autentickými ruchy. Autor se skrze tyto výjevy snaží divákovi zprostředkovat subjektivní pocit odcizení v anonymním prostředí města.

Schody vedoucí odnikud nikam, úzké šachty, mosty, žebříky, z nichž ve snech padáme. Řetězec rozrastrovaných fotografií míst napodobuje proces snění a materializuje tím podvědomé procesy. Do nejniternější oblasti našeho bytí se vkrádají děsivě neznámé obrazy z archivu kolektivní paměti.

Krátká postdigitální meteorologická filmová báseň o černém slunci a jeho světle převážně sestavená z manipulovaných found footage materiálů v kombinaci s originální hudbou. Hlavní dějová linka je odvozená od remixovaného úseku z filmu americké meteorologické společnosti Above the Horizon z roku 1967.

Pozvolný pohyb různých druhů hmyzu v abstraktním, kontrastně světlém prostředí vytváří sugestivní aluzi neovladatelného chaosu, apatie a rozpadu sociálních struktur. Minimalistické obrazové ztvárnění doplňuje ambientní hudební kompozice pracující i s realistickými ruchy a šumy. 

Metaforická předpověď počasí zpodobňuje lidské city a smýšlení v konfrontaci se současnými společenskými debatami. Lehce satirický tón přednesu televizního moderátora doprovází videokoláže s ústředním motivem Země, na nichž Afriku zahalují oblaka existenciálních otázek a Evropu sužují fronty spirituální krize.

Analogový film jako analogie ke světu fyzickému, digitální odraz světa nemateriálního. Experimentální snímek slučující dvě substance se stává audiovizuálním otiskem našeho života v prostoru ohraničeném sice mantinely hmotnými, ale nesoucími v sobě potenciál „pozvednutí“ do roviny bezrozměrné.Fascinace: Exprmntl.cz - Mimo soutěž

Video esej zkoumá konzumaci informací ve virtuálním prostředí a její vliv na etiku a angažovanost. Subjekt prochází opuštěnou kancelářskou budovou, skrze skutečnost rozloženou do pixelů a manifestační text upozorňuje na distanci, slepotu a odcizení člověka pohybujícího se na sociálních sítích.