Horizontalis

Civilizace na rozcestí: Vědeckotechnická revoluce a budoucnost socialismu v naučných filmech 60. let   Projekce předchází výstavě Sebeuvědomění vědy: Vědeckotechnická revoluce a limity emancipace, která proběhne od prosince 2018 v pražských galeriích Display a FUTURA. Výstava se zabývá působením interdisciplinárního výzkumného týmu, který měl v šedesátých letech dvacátého století pod vedením filozofa Radovana Richty předložit vizi „nového československého modelu socialismu”. Vzestup kybernetiky a automatizace měl pomoci vytvořit humánnější socialistickou společnost osvobozenou od manuální práce, stejně jako od mnoha dosavadních ideologických autorit a šablon. Výstava, kterou připravuje tým historiků, kurátorů a umělců, stopuje křehkou hranici, která odděluje emancipační potenciál vědy a technologie od jejich využití při ustavování a udržování technokratické moci nebo autoritářských režimů. Cílem je rekonstrukce interdisciplinárního dialogu 60. let, který v současnosti nabyl znovu na svém významu, zejména v souvislosti s tématy automatizace, společnost bez práce nebo klimatické změny.    Projekce je výstupem z projektu „Ztvárněte budoucnost! Koncept vědeckotechnické revoluce“ v rámci programu „Strategie AV21: Evropa a stát: mezi barbarstvím a civilizací“ (Akademie věd České republiky, 2018). Partnerem projektu je Národní filmový archiv.  

Potentia dei je výraz, který je obtížné přeložit, ale je možné ho vyložit. něco podobného platí o filmové eseji Ondřeje Vavrečky, jejímž hlavním tématem jsou právě znaky, informace, jejich interpretace a tajemství. Kolážový styl filmu provokuje ostrými audiovizuálními kontrasty k zamyšlení.

Mysteriózní filmová báseň o vzpomínce na dávno ztracené letní odpoledne. Znepokojivé abstraktní detaily přírodních živlů prostupují metaforu dětské hry, přecházející v kontemplativní vizi o duchovní podstatě světla a tmy, v níž se protiklady nakonec rozplývají do jednoty pralátky.

Pozvolný pohyb různých druhů hmyzu v abstraktním, kontrastně světlém prostředí vytváří sugestivní aluzi neovladatelného chaosu, apatie a rozpadu sociálních struktur. Minimalistické obrazové ztvárnění doplňuje ambientní hudební kompozice pracující i s realistickými ruchy a šumy. 

Experimentální filmová koláž využívající postupy dokumentárního, hraného a animovaného filmu. Prolínající se stopy mizejícího dětství a hanáckého folkloru autorka zaznamenává na 16mm filmový materiál, a konzervuje tak vybrané motivy, které pozvolna, avšak nenávratně opouštějí naši současnost.

Filmová esej postavená na střetu dekorativních záběrů z ptačí perspektivy a tří mechanických, lineárně propojených monologů rozpitvává podvědomí jedince přesyceného množstvím rozličných voleb, názorů a možností v čísly poháněném věku digitálních médií.

Kombinováním animací reálných objektů, abstraktních ilustrací a počítačové grafiky vzniká koláž zdánlivě těžko slučitelných prvků, aby tak autoři ukázali čtyři základní elementy: zemi, vzduch, vodu a oheň, a jedno místo – inspiraci a zaujetí hledají ve strukturách, tvarech, površích a materiálech hradu Švihov.

Umění jako šamanský rituál, jako estetizované zpřítomnění principů, které nelze obsáhnout vědomím. Poutavé struktury připomínající horninu nebo krajinný reliéf se vznášejí v neurčitém prostoru a stávají se odraznou plochou pro úvahy o povaze vzorců vnímání za hmatatelným i viditelným.

Schody vedoucí odnikud nikam, úzké šachty, mosty, žebříky, z nichž ve snech padáme. Řetězec rozrastrovaných fotografií míst napodobuje proces snění a materializuje tím podvědomé procesy. Do nejniternější oblasti našeho bytí se vkrádají děsivě neznámé obrazy z archivu kolektivní paměti.

Metaforická předpověď počasí zpodobňuje lidské city a smýšlení v konfrontaci se současnými společenskými debatami. Lehce satirický tón přednesu televizního moderátora doprovází videokoláže s ústředním motivem Země, na nichž Afriku zahalují oblaka existenciálních otázek a Evropu sužují fronty spirituální krize.

Archeologicky významné místo rozprostírá svoji paměť rovinami mýtů, rituálů a lidových vyprávění v esejistickém pojednání o podobách historické kontinuity. Absence kontaktního zvuku a minimalistická hudby zdůrazňuje vizuální motivy živoucích i neživých stop v krajině. 

Autorská esej inspirovaná románem Kurta Vonneguta Mechanické piano (1952). Pomocí strojového učení na úrovni hlubokého čtení zpracovává obrazové a zvukové záznamy, které jsou přetvořeny, přeskládány a poté procházejí algoritmem spoluvytvořeným umělou inteligencí, jenž sekvence rekonstruuje a uskupuje do časové posloupnosti.