Horizontalis

Autorka inspirovaná konceptem tzv. retrománie upozorňuje na soudobý trend recyklace starších vizuálních stylů a prvků z posledních dekád před rokem 2000. Četné vady na kvalitě obrazu i psychedelického audio doprovodu domácích kazetových nahrávek vznikly záměrně při digitalizaci analogového materiálu.

Krátká postdigitální meteorologická filmová báseň o černém slunci a jeho světle převážně sestavená z manipulovaných found footage materiálů v kombinaci s originální hudbou. Hlavní dějová linka je odvozená od remixovaného úseku z filmu americké meteorologické společnosti Above the Horizon z roku 1967.

Malost lidského pohledu na svět často upřednostňuje perspektivu člověka před měřítky přírodních cyklů. Obrazové detaily vystihují sebestřednost, se kterou nám mnohdy uniká podstata celku, doplňuje je trefný nekompromisní komentář, který apeluje na uvědomění si dopadu chování jednotlivce na okolí.

Intimní esej zprostředkovává niterný prožitek těhotné ženy během příprav i porodu. Do procesu vypořádávání se s bolestí a psychického zpracovávání situace vplouvají také komplexnější otázky: dokumentární záznam se mísí s úvahami a vizemi, které reflektují mysl a strukturu mozku rodičky.

Esej soustředěná na téma zneužívání přírodních zdrojů si jako hlavní námět vybírá vodu a ukazuje její podoby a proměny v industriálním řetězci. Neprvoplánová doprovodná hudba je temná stejně jako znečištěná voda vytékající z elektráren a spolu s obrazy průmyslu dotváří výsledný pocit ekologické úzkosti.

Filmová esej postavená na střetu dekorativních záběrů z ptačí perspektivy a tří mechanických, lineárně propojených monologů rozpitvává podvědomí jedince přesyceného množstvím rozličných voleb, názorů a možností v čísly poháněném věku digitálních médií.

Co kdyby v jedné z možných verzí budoucnosti nebyly nedostatkovým zbožím pouze materiální předměty, ale také voda? Snímek nastiňuje situaci, kdy se voda stane luxusní komoditou, a postupně v nás probouzí strach z jejího možného nedostatku, který může v blízké době nastat. Emoce podtrhuje melancholická hudba Never Sol. „Video Edible Water Bottles promlouvá současným reklamním jazykem, čímž poukazuje na jeho úplnou vyprázdněnost.“ A. Horová

WIPP je úložiště radioaktivního odpadu v USA. V devadesátých letech 20. století byly povolány dva týmy umělců a vědců, aby zodpověděly množství otázek, které náhle vyvstaly na obzoru. Jak komunikovat s budoucími generacemi? Jak jim vysvětlit, co se skrývá pod zemí, aby je nenapadlo kopat na špatném místě? Jak toto poselství předat lidem, kteří tu budou žít v příštích deseti tisících letech? Jádrem dokumentárního filmu jsou tři zprávy, které jsou výsledkem týmových úvah.   „Stavba Antiměsta jako dědictví (jakási šílená verze UNESCO heritage), našeho bláznovství a oslnění jadernou energií.“ T. Rampula  

Osobní výpověď o zpracování traumatu. Pocity prohry a bezcennosti jsou součástí reality našich každodenních životů. Nezpracované emoce, kterým je třeba dát prostor a smysl. Jak se dílo stává z osobního politickým? Co jej naopak depolitizuje? Jaký je náš vztah k bolesti a k vlastnímu tělu v rámci přijímání sebe sama? Může být bolest zpracována pozitivně, jako signál toho, že žijeme? Lze se prodýchat k sebeuvědomění? Vědomé znovuprožití traumatu jej může pomoct uzavřít, společensky zároveň zůstává nedořešeno. Přetavení emočního duševního materiálu z apatie a rezignace na intimní přiznání a volání po změně společnosti a kolektivní celospolečenské přeměně studu v hrdost, vzteku v sílu, strachu v odvahu a bolesti v soucit.

Maršál Tito nechal na důkaz síly socialismu vystavět železniční trať napříč Jugoslávií. V post-ideologickém 21. století představuje její protějšek tzv. hedvábná stezka čínských megalomanských projektů. Videoesej natočená v Černé Hoře, Hongkongu, Kazachstánu a Číně ukazuje globální vizi čínského státního kapitalismu.

Nacházíme se v alternativní realitě, jejíž kolektivní filosofické nastavení je rozdmýcháváno neviditelnými autoritami a civilizačním studem z podřízenosti vůči přírodním i kosmickým silám. Prudký technologický vývoj dovolí člověku ochočit si atmosférické jevy, které po tisíciletí určují jeho denní řád.

Blikající ikonky, vyskakující okna, řvoucí budík a cinkání nepřečtených zpráv jsou dnes běžnou součástí našich každodenních rutin. Autorka se k nekonečnému proudu informací obrací zády a pokouší se o únik ze světa moderních komunikačních technologií alespoň na pět minut, které věnuje sama sobě.