La Perla - o koncentračním táboře

Téměř čtyřhodinová filmová encyklopedie nás provádí po množství thajských náboženství čítajících různé formy animismu, buddhismu a hinduismu. Sledujeme přitom vždy jen záběry obřadů z rozličných míst úplně bez komentáře, doprovázené pouze uvedením místa natáčení a textem s krátkými úryvky z modliteb.V ohromné délce filmu se individualita každého z obřadů úplně rozpouští do proudu barev, světel, křiku, zpěvu, tance, hudby, hlasů či výbuchů petard. Je to encyklopedie, která rozdíly nezdůrazňuje, ale stírá.

Deset mladistvých delikventů z největšího převýchovného zařízení na Madagaskaru se zapojilo do čtyřměsíčního workshopu, v němž se učili pracovat s filmovou kamerou, stříhat, vytvářet jednoduché filmové triky a vyprávět vlastní příběhy. Kamera se pro ně stala nástrojem k novému uchopení reality, umožňujícímu jim vyjádřit se svobodně navzdory izolaci, ve které žijí. Film podává upřímné svědectví o životě v přísně hierarchizované uzavřené komunitě tak, jak jej vnímají sami mladí filmaři, kteří dostali příležitost nejen objevit a rozvinout svůj kreativní potenciál, ale také navázat nová přátelství.  „Chci oslovit diváky a šířit velkého ducha a kreativitu této silné skupiny slibných mladých filmařů z věznice Antanimora na Madagaskaru, inspirovat a vytvořit mimo jiné.“ L. Zacher    

Film takřka beze slov o věcech, o kterých se často moc nahlas nemluví. Armádní pokusy učinily z italské vojenské zkušební střelnice místo nebezpečné pro život lidem a vůbec všem živým tvorům z nejbližšího okolí. Místo ne náhodou asociující Zónu ze Stalkera, které probouzí zvědavost právě vnucenou negací života. Temná hmota je hypotetický fyzikální jev, který vůbec neinteraguje se světlem. Ani je nevydává, ani je nepohlcuje. Sama o sobě temná hmota nezáří a nemůžete ani vidět její stín. Přesto jsou vědci přesvědčeni, že existuje.

Italský dokument pojednávající o každodenních životech pětice slabozrakých osob je zároveň experimentem založeným na analogii filmové kamery a lidského oka. Tvůrci se pokoušejí technickými prostředky filmového obrazu přiblížit divákům způsob, jakým vidí okolní svět lidé trpící slabozrakostí. Všechny záběry filmu využívají různě silnou míru rozostření, která má odpovídat tomu, jak nezřetelně slabozrací protagonisté vnímají předměty kolem sebe.DETAIL: „Chápu to jako věc, která přímo souvisí s mým problémem s očima. Jsem slabozraká a úplnou slepotu by mi mohl přivodit i porod nebo kojení.“

Nesourodá tetralogie referenčních portrétů spojuje čtyři osobnosti z odlehlých končin uměleckého univerza – baviče a pianistu Fatse Wallera, malíře Jacksona Pollocka, fotografku Janietu Eyreovou a malířku Fridu Kahlo. Ambientní koláž rozvrácených sociálních poměrů prorůstá intimní chvíle prožívání uměleckého pohroužení. Hypnotické obrazy vibrují ve strhujícím obcování s životními reáliemi osobností. Hoolboom kombinuje dokumenty, inscenaci, experimentální koláž. Zrychlené snímání, beztížná levitace kamery, VR, found footage, patina 16mm filmu – nástroje k nové definici portrétního filmového žánru.  „Film klade otázku, jak přežít po pohromě, jež stihla stát, vaši rodinu a vaše tělo. Umělec předkládá příklady. Snad jedině v aktu zdvojení, v davové scéně, můžu najít to, čemu říkám moje já.“ M. Hoolboom

CROP je inovativní dokument zabývající se účinkem obrazů během Egyptské revoluce v roce 2011. Ve filmu neuvidíte žádné záběry z průběhu revoluce, ale dění v redakci nejstarších a nejvlivnějších státních novin Al Ahram. Pomocí sledu pečlivě poskládaných záběrů sledujeme dění uvnitř budovy, od nevyššího vedení až po nejposlednějšího zaměstnance. Ústředním tématem je příběh fotografa, který propásl revoluci kvůli svému pobytu v nemocnici. Vypráví o svých osobních zkušenostech s nekalými mediálními praktikami starého režimu.

Drama na pomezí dokumentu a fikce, zachycené z pozice nezúčastněného pozorovatele a posluchače, představuje rybáře Maldonada opuštěného manželkou Celií, bez možnosti jejich vzájemné interakce. Zatímco sledujeme jeho uvěznění v cyklech návratných činností všedního dne, komentář patří Celiinu vyprávění. To má tendenci se opakovat, kdežto každý den odhaluje z rybářovy rutiny něco nového – sledujeme vždy jinou část každodenní práce nebo ji nahlížíme ze změněné pozice kamery. Rozpor posilují protichůdné motivy v obraze a v komentáři. Slovo se utkává s obrazem, všednost s výjimečností, prostor s časem.

Film 29 26 je audiovizuálním záznamem myšlenek a pocitů dvou šestnáctiletých a dvou devatenáctiletých dívek, které v monolozích odkrývají své obavy i představy o životě, jaký povedou za deset let. Režisér jejich promluvy podkládá stylizovanými i realistickými obrazy jich samotných, pořízenými za různých okolností a na různý materiál, čímž vzniká originální dílo propojující prvky několika uměleckých odvětví, která jsou autorovi blízká. Dlouhé záběry tváří aktérek, snímaných ve velkých detailech, ozvláštňuje expresivním svícením a prokládá poetickými, experimentálně pojatými pasážemi.„‚Ve světě blízko nás roste strach‘ – film 29 26 se snaží být intimním a upřímným holdem či portrétem dospívání. Společně vytvoříme nový prostor někde mezi performancí a filmem v naději, že si jednou budeme pamatovat, kdo jsme byli.“ P. Velho

Zvrstvená úvaha propojuje formy a kódy zápasu ve dvojici se zápasem se společností, systémem návyků a předpojatostí. Opírá se o několik ústředních motivů, jako je zobrazení tváře, doteků, projekce nebo vybuchujícího světla. Skládá argumenty o produkci (vztahů), podobách odporu (vůči omezením), aparátech organizujících způsob, jakým se díváme (na sebe i druhé), o způsobech projekce (sebe do druhého), o osobních a výrobních vztazích, projevech krásy (a politiky) ve věku, kdy „intenzity jsou důležitější než trvání“. V montážně a rytmicky brilantní kolážovité eseji autor kombinuje převzatý a vlastní materiál.„Lékem na osamění je samota.“ (Marianne Mooreová)

Základní motiv tohoto filmového experimentu tvoří kolaps, který se projevuje jak v osobní, tak ve společenské rovině. Podnětem desetiletého tvůrčího snažení byl strach jednoho z režisérů, že se jeho druhé dítě narodí s Downovým syndromem. Dokumentární spolupráce s mentálně postiženými dětmi mu pomáhá vyrovnat se s pocitem viny. Introspekci propojuje s aktivismem zaměřeným hlavně proti vystěhovávání lidí z domů, jež jsou v rámci rozvojového programu bourány. Kolaps proniká i do formální stránky – rozvrací tradiční dokumentární postupy a uvolňuje prostor evokativní hře s virtuálními i reálnými obrazy.DETAIL:„Strašně si přál, aby to těhotenství bylo přerušeno, ale nikomu se s tím nemohl svěřit… Když pak čekal před porodním sálem, zahlédl svou strachem zkroucenou tvář v zrcadle. Byl to prý hrozný pohled.“

Čtvrť Getsemaní v kolumbijském městě Cartagena se v posledních letech proměnila z původně nebezpečné oblasti, kde se dařilo zločinu, v atraktivní turistické centrum. Snímek se nicméně pokouší zachytit odcházejícího ducha staré Getsemaní vtěleného do šedesátníka Gustava, jehož kamera sleduje na jeho nočních toulkách městem i při příležitostných úvahách, občas ovlivněných požitou dávkou, o Bohu, smrti, drogách a řádu přírody. Obraz kamery se po většinu času drží v těsně blízkosti Gustavova těla, pronásleduje ho v dlouhých sledovacích záběrech a zkoumá hru nočních světel a jeho kůže.DETAIL:„Náboženství je pro mě nejlepší cvičení. Pro mě je na náboženství nejlepší akt zpovědi. Díky ní ze sebe lidé vymetou všechno smetí. Je to jedna z největších úlev pro člověka, když se zbaví svého smetí.“

Během Watergate zabavila FBI na 500 kotoučů se Super8 filmy, které natočili Nixonovi poradci Haldeman, Ehrlichman a Chapin. 40 let byly schované ve vládním trezoru. Found footage jako základ nikoli pro formální experiment, ale pro vtipný, hravý a trefný komentář, kde končí soukromí a začíná politika. „Všichni Nixonovi muži“ běží s úsměvy vstříc kameře, cirkusový medvěd krouží na motorce a slova dobového hitu říkají: „Byl jsi tu poblíž tak moc dlouho.“ Z home videa se stává znělka televizního seriálu.