Lidé lodí

Čtyři roční doby v subtilním pozorování denních i nočních dějů, úkonů a projevů pří- rodních živlů i klidu minimalistických výjevů v trpělivých pohledech přes okno umožňují dramatické skládání nevšedního deníku běžné- ho běhu dní. Ivan Faktor (1953), chorvatský filmař, fotograf a audiovizuální umělec, tvoří již od roku 1975. V roce 1995 byl jeho snímek At Home zařazen do programu Benátského bienále, svou zemi reprezentoval také na Bienále v São Paulu. Na MFDF Ji.hlava byl promítán jeho Autoportrét (2006), v němž kamera, natáčející v autorově těle, vytváří cestu lidským tělem skrze abstraktní obrazy, stíny a rytmy.„... neboť na tomto místě bych opustil tuto zemi i hvězdy tyto, vše bych zde zanechal, uzřel jsem totiž věci bud oucí a odtud ničeho již mi není třeba.“ (László Krasznahorkai)

Portrét architekta Carla Mollina je vystavěn jako úvaha nad vizí uspořádání prostoru, budov či soch. Obrysy a povrchy, ale i chybění v proškrtaných poznámkách, zmačkaných nákresech, tvarech a texturách materiálů a poškrábaných obrázcích domů konstruují rytmické koláže výrazů, jimiž promlouval do krajiny. „Odvíjí se zde příběh C. Mollina, jenž se upsal svému řemeslu a předznamenal brilantní epochu architektury. Úmysly tvůrkyněse nakonec samy přizpůsobují jejímu dílu, přenesenému na pole architektury a zakotvenému v kinematografii.“ R. Vermetteová

Ohledávání místa, rostlin, kamenů, budov i hřbitova ve vesnici, která leží na severovýchodu Katalánska na hranici s Francií ve skalnaté zátoce a kde zemřel a je pochován Walter Benjamin. Taktilní setkání s místem provádí prototyp haptické kamery, která z nečekaných perspektiv snímá objekty, jichž se její uživatel dotýká. Agata Merglerová je postgraduální studentkou humanitních věd na kanadské University of York, zde pracuje na vývoji aparátů, které sní- mají to, čeho se jejich uživatel dotýká. Cristian Villavicencio Ruiz (1984) pochází z Ekvádoru a studuje doktorát na Baskické univerzitě v Leioa. Ve své tvorbě zkoumá vztah mezi hmatovou a vizuální percepcí a jejich posuny při digitálním přenosu vjemů pomocí nejmodernější techniky.„Díky d oma vyrobeným prototypům digitálních ‚haptických kamer‘ máme v naší společné práci možnost zpo chybňovat hegemonii vizuality a úlohu d otyku ve výrobě filmů.“

Mizení unikavých textur tekutých i skalných krajin je střídáno vkládáním vzorů do mřížek stejnorodých obzorů v prosté lyrice hypnotických obrazivých a ruchových skládaček a výhledů nečekaných rytmů v montážích plynutí běžnosti a znejasňovaných řádků přírodních kompozic. "Neustálé zkoumání kolísání mezi mými vnitřními vizemi a vnějším světem má svou vlastní vnitřní intuici a proměňuje moje vnímání." S. Cho  

K mezím abstrakce se blížící obraz moře, v jehož pozadí stojí na kůlech připevněné rybář- ské sítě, ptáci rozrušují klid slaného vzduchu nepředvídatelnými trajektoriemi rychlého letu, při jehož zachycení bojuje kamera s hledáním oporného bodu k zaostření, aby tak díky limitům své automatické funkce vytvořila poutavě lyrický výjev. Michail Basov (1977) ve svých filmech zkoumá interakce spotřebních předmětů a materiálů v krajině a jejich metaforické přesahy. Jeho díla byla prezentována na řadě mezinárodních festivalů a přehlídek, jako například International Video Art Biennial VIDEOAKT v Barceloně, Experimental Film Festival Portland nebo Festival Art Deco de Cinema v Sao Paulu.„Povídka o neopětované lásce videokamery k ptáčku.“

Další příspěvek autorky k reflexi žánrového filmu, tentokrát romantického melodramatu, konfrontuje expresivitu média a divákova vnímání v radikálních juxtapozicích očí pozorně sledujících film Kdo se bojí Virginie Woolfové a ploch červené, zelené a modré barvy, které se do nich zahryzávají za doprovodu drásavých ruchů a hudby.   „Film Kdo se bojí RGB si hraje s tím, jak umění odkazuje samo na sebe, se vztahem mezi uměleckým dílem a divákem, odkazy na jiná umělecká díla a vědecké obory, například jako zde na psychofyziologii.“ B. Roisz

Strašidelná pohoří a nehostinné krajiny vytvořené z fyzicky deformovaných novin jsou kritickou alegorií na fungování současné mediální krajiny, kde vedle novinářů, kteří ctí spolehlivé a ověřené informace, nabývá na síle hlas těch, kteří fakta ohýbají a vytvářejí paralelní a alternativní „skutečnosti“. „Fakt by měl být konkrétní a ověřitelný. Fakt, který jste schopni přijmout, vytváří vaši podobu našeho světa. Ale pozor! Každý fakt má několik odlišných verzí.“ Y. Nishimura

Vnoření se do krátkého okamžiku všedního výjevu pozorujeme v analytickém rozrůznění rychlostí pohybů i prožití mikropříběhů v běhu běžnosti ulice. Již klasická technika nestejného zpomalení částí zobrazení je zde využita k zachycení jinak téměř neviditelného jevu. „Někdy přijde okamžik, a vy si uvědomíte, že na čase nezáleží.“ M. Manchevski

Ironická koláž rozvíjí úvahu nad vládci a vůdci, jejich gesty, atributy, vlastnostmi a činy. Obrazy, lavírující mezi věrohodností archivní- ho záznamu a umělostí kašírovaných inscenací s kostýmy, které se stávají hyperbolami typických rysů chování či příznaků moci, jsou radikálně buřičskou hříčkou punkového výrazu. Khavn De la Cruz (1973), filipínský filmař, hudebník a spisovatel, je přední postavou mladé generace filipínské kinematografie. Podílel se na vzniku 47 celovečerních a 112 krátkých filmů a založil Mezinárodní filmový, hudební a literární festival MOV v Quezon City. Kromě několika celovečerních snímků (Kamias: Paměť zapomínání, 1999, MFDF Ji.hlava 2006; Manila ve spárech světla, 2008, MFDF Ji.hlava 2008) byl v roce 2006 na jihlavském festivalu prezentován průřez jeho krátkými filmy v sekci Průhledná bytost. „Přeskupit, přepsat, znovu přečíst hybridní dějiny mé domoviny pomocí poničených ikon a scénografií, které stvrzují, stejně jako vyvracejí zažitou mytologii.“

Film vzniklý bez kamery, vytvořený algoritmy naprogramovanými k práci s rytmem světla, prozkoumává topologii temného prostoru a zároveň divákovo vnímání vibrujícími světelnými kompozicemi, které díky tempu svého zjevování a zanikání zanechávají stopu v jeho mysli i po opuštění tmy promítacího sálu.Vizuální umělec Rainer Kohlberger (1982) pochází z Rakouska a žije v Berlíně. Vytváří experimentální filmy, instalace a videa s algoritmicky generovanými animacemi, kterými doplňuje živé performance. Obdržel cenu ZKM AppArtAward za umělecké inovace. Jeho díla zkoumají hranice divákova vnímání a hrají si s nedokonalostí a subjektivitou lidské percepce.„Ve svém filmu z „ničeho“ odhaluje neustálá pulzace pomocí algoritmů materiálnost ve stavu mezi bytím a nebytím, vždyť hmota je pouhá fluktuace vakua.“

Rozbíhavé vzpomínky staré tkadleny se propojují do snové pohlednice, kde moře odnáší dům a bůh si bere k sobě i dítě, a tíha života zprůsvitní do slepoty, v níž nejcitlivějšími zůstávají ruce, precizně navíjející vlákno vlněné příze.„Vlákno je spojením. Spojuje energii se substancí, energii s ideou, ideu se symbolem, světlo s příběhem, foton s halogenidy stříbra, krystalky stříbra s pohyblivým obrazem, s živým obrazem. Vlákno je film o snu a skutečnosti, o životě a o smrti spojenými vlněnou přízí.“ P. Bulgarelli

Kompilace dokumentací zachycených při natáčení různých filipínských snímků, včetně filmů režisérů Lava Diaze či Erika Mattiho, vytváří tiché napětí a ve stylu pomalých narací a zevrubného pozorovatelství buduje dystopické sci-fi vyprávění o lidských avatarech ovládaných aplikací, přičemž je také poznámkou o různých podobách současné filipínské kinematografie.   „Říká se, že když se filmař stane rodičem, přestane točit filmy. The Remote Daddy Framework je pro mě způsob, jak se čas od času dostat z domu a zachytit v bleskovém tempu tři hodiny záznamu, které pak zpracovávám k jiném účelu.“ J. Torres