Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Máme svoji krizi
Máme svoji krizi
Máme svoji krizi
Máme svoji krizi
Máme svoji krizi
Máme svoji krizi
Máme svoji krizi

Máme svoji krizi

režie: Rebekka Kaufmann
originální název: We Own the Crisis
země: Německo, Řecko
rok: 2018
délka filmu: 65 min.

synopse

Řecko už několik let stíhá vleklá finanční krize. Trojčlenná rodina žijící v hlavním městě je protagonistou dokumentu o moci státu a jejích dopadech na jednotlivé obyvatele. Georgia pracuje šest dní v týdnu. Panagiotis hledá bezúspěšně zaměstnání. Jejich dcera Basiliki bude maturovat. Společně bydlí v domě, který patřil Panagiotisově rodině. Prozatím mají štěstí. Někteří Řekové žijí na ulici poté, co jim banka rozprodala majetek v aukci. Fungování jedné rodiny je autentickým příkladem celého národa v tísni. Explicitně na kameře, nebo skrytě v jejich úkonech vnímáme bezmoc jejich každodennosti. 

„Myslím na Athéňany v ulicích. Slyším, jak říkají: ‚Beznadějná situace vás nutí pořád doufat.‘“ R. Kaufmannová

biografie

Německá režisérka Rebekka Kaufmannová (1990) studuje od roku 2011 režii dokumentárního filmu na Filmové akademii Baden-Wuerttemberg v Ludwigsburgu v Německu. Její vášeň pro cestování se často promítá do námětu snímků, stejně jako cesty do nitra člověka, na nichž zkoumá zklamání, sexualitu a deprese. Natočila krátkometrážní snímek Tim Schröder a konec dní (2012) společně se Sebastianem Hilgerem. 

více o filmu

režie: Rebekka Kaufmann
producent: Andrea Roggon, Ulla Lehmann, Anestis Azas
kamera: Rebekka Kaufmann
střih: Ana Rocha Fernandes
hudba: Max Clouth, Moritz Laux
zvuk: Aristides Dalamitras

další filmy v sekci

Středomoří
Poetický dokument o Středozemí skládá dohromady mozaiku ze záběrů, které u jižního a severního pobřeží pořídili režisér a spisovatelka a básnířka Nathalie Quintane, aniž by někam cestovali. Získali je prostřednictvím hotelových a dalších veřejnosti přístupných webových kamer. Oba se takto procházejí po březích a plážích, skaliskách a přístavech, přičemž obrazy obohacují spisovatelčiny vzpomínky a rozhovor Jeana-Marca s jeho synem o současných problémech přímořských zemí. Náhle se tak vyjevují kontrasty mezi evropskou stranou, africkou stranou a břehy Blízkého východu. „Snímky z webových kamer umístěných kolem Středozemního moře nemají žádnou hloubku. Jsou jako ideální iluze jedinečného světa. Snad nám to tento film ukáže.“ J.-M. Chapoulie
osobní program

Středomoří

Jean-Marc Chapoulie
Francie / 2019 / 73 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Panoptic
Na festivalu v Locarnu si letos v sekci Signs of Life odbyla premiéru dokumentární esej libanonské filmařky Rany Eidové, v níž zachytila svou cestu Bejrútem během truchlení nad smrtí svého otce. Ve snaze porozumět svému rodnému městu se rozhodla proniknout k jeho jádru, tedy do jeho podzemí. Protože přesně tam během dlouhých sedmnácti let občanské války, stejně jako ostatní, de facto žila v úkrytu. Režisérčino osobní putování plné atmosférických, auditivních vjemů (nezapřou se její léta zvukařské praxe) reflektuje v druhém plánu pohnutou minulost Libanonu, ale i současnost a vyhlídky do budoucna. „Spletený s  vlastními vzpomínkami, film Panoptic je zároveň historickým dokumentem a paměťmi běžného občana, jenž se snaží porozumět bezpráví, ve kterém jsme posledních 40 let v Libanonu žili.“ R. Eidová

Panoptic

Rana Eid
Libanon, Spojené arabské emiráty / 2017 / 69 min.
sekce: První světla
Východoevropská premiéra
Oslnivý svit soumraku
V rozpadajících se kulisách divadelních sálů se odehrávají sekulární rituály současné gruzínské společnosti – svatby, módní přehlídky, volby královny krásy i politické reprezentace. Statická kamera, jež zachycuje bezcitnou choreografii ceremonií v širokém záběru, kontrastuje s dynamickými švenky malé kamery televizní reportérky, která svou činorodostí udržuje v chodu lokální stanici. Sled promyšleně rámovaných obrazů výběru událostí, které se Dariko rozhodne zprostředkovat televizním divákům, doplňují záběry ze zákulisí ošuntělého studia přežívajícího díky poplatkům za četbu úmrtních oznámení.„Udivovalo mě, že drobné příběhy z městeček jsou pro lidi o tolik důležitější než jakákoli vysoká politika, a tak jsem chtěla zjistit, o čem ony příběhy jsou.“ Salomé Jashiová

Oslnivý svit soumraku

Salomé Jashi
Gruzie, Německo / 2016 / 74 min.
sekce: První světla
Středoevropská premiéra
Bez hluku, pouštní komparz
Místo v Maroku jménem Warzazát slouží už od úsvitu kinematografie jako oživlý depozitář komparzu do filmů s arabskou tematikou. O tom, jak elektrizující energie filmu prostupuje zdejšími lidmi, vypráví poetický dokument pracující záměrně s přiznanou inscenací. V této „hře doopravdy“ tvůrci snímku dekonstruují film jako imitaci života, která se ale pro několik zpovídaných komparzistů stává více než skutečností. Příběh totality pohyblivých obrázků z lokace, kde byste ji rozhodně nehledali. „Jde nám o ideologie a představy, které formují ojedinělé komunity. Ve snímku Bez hluku, pouštní komparz jsme se rozhodli s pomocí komparzistů z Warzazátu ztvárnit obrazy, coby úvahy nad iluzorností filmu.“ G. Lepore, Maciej a Michał Mądracki

Bez hluku, pouštní komparz

Michał Mądracki, Maciej Madracki, Gilles Lepore
Polsko, Francie, Maroko / 2017 / 64 min.
sekce: První světla
Evropská premiéra
Moře zítra
Observační dokumentární film pojednává o zániku Aralského moře a pokusech o jeho obnovu. Na místě, kde by se podle většiny map a atlasů měla rozkládat majestátní vodní plocha, nachází Katerina Suvorovová pouze velký rybník a vyprahlou pustinu, v níž zakotvily rezavějící vraky čelící nájezdům sběračů šrotu. Záběry enigmatické krajiny nekonečného písku a prachu se střídají s okouzlujícími detaily. Stejně fascinující je vůle a naděje lidí, kteří v nehostinném prostředí zůstali: starý zahradník, rybáři nebo hydrobioložka. Přejí si, aby se moře vrátilo, bojují za jeho záchranu a doufají v lepší zítřky. „Obyvatelé oblasti Aralského moře jsou pro mne předobrazem posledních žijících pozemšťanů. Jejich příběhy dokazují, že až poslední raketoplán opustí naši zpustošenou planetu, stále tu budou lidé, kteří dají přednost nápravě minulých chyb před nejistou budoucností.“ Katerina Suvorovová

Moře zítra

Yekaterina Suvorova
Kazachstán, Německo / 2015 / 88 min.
sekce: První světla
Východoevropská premiéra
Všechno bude fajn
Původním plánem producenta Čestmíra Kopeckého bylo natočit film o proměnách Brna. Režisér Robin Kvapil se spoluscenáristou Pavlem Šplíchalem ale toto zadání posunuli do podoby připomínající Šplíchalův ironický blog Prigl. V „laskavě-anarchistickém“ pásmu se Brno stává epicentrem sarkastického pohledu na českou společnost. Naivně blábolivý normalizační dokument o Brnu, kterým Kvapilův film začíná, se transformuje do zahořklých monologů, které televizní komentátor pronáší přímo na kameru. Ty se střídají s hranými scénami, v nichž se potkávají brněnské politické elity, umělci i ztroskotanci. „Říká se, že Brno je jediný vtip, ve kterém se dá bydlet. Podle této logiky se odvíjí celý film.“ R. Kvapil

Všechno bude fajn

Robin Kvapil
Česká republika / 2017 / 71 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Nechvalně známé činy
Říjen 1989. Student jedné z bukurešťských středních škol je zadržen při výlepu protirežimních plakátů a na několik dní internován v budově tajné policie. Následné restrikce dopadají jak na jeho rodinu, tak blízké, přátele a spolužáky. Třídním srazem po dvaceti letech se začíná exkurz do vzpomínek, které se momentem šoku vryly nesmazatelně do paměti, avšak každému trochu jinak. Více než věcná stránka události zajímá režiséra Gabriela Tempeu jejich subjektivní výklad z perspektivy „mluvících hlav“. Postmoderní forma orální historie ve výpovědích těch, kteří mají často větší část života ještě před sebou.„Pomocí osobních, subjektivních, nadmíru detailních vzpomínek na výjimečnou událost jsem se pokusil dát divákovi zahlédnout celistvý obrázek jedné pohnuté doby.“ Gabriel Tempea

Nechvalně známé činy

Gabriel Tempea
Rumunsko, Rakousko / 2015 / 68 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Na hraně volnosti
Moskva a Kyjev. Angela a Vlad. Dva mladí talentovaní lidé, které spojuje neobvyklá záliba v extravagantním a veřejném zdolávání zakázaných částí velkoměsta. Výškové stavby, podzemní tunely nebo nákladní vlaky jsou novou kratochvílí mladé generace, která touží vystoupit ze zajetých kolejí i předvídatelné budoucnosti a proslavit se díky riskantnímu „urbex“ videu mezi vrstevníky. Logikou sociálních sítí se však stávají součástí komerčního fenoménu, který může vynášet nemalé peníze, ale zároveň je nutí do čím dál bláznivějších kousků. „Jsme městský průzkumníci, kočko!“ „Tento film je portrét nové generace, o které málokdy slyšíme, je o lidech vytvářejících extrémní fenomén.“ A. M. Hoplandová

Na hraně volnosti

Anita Mathal Hopland, Jens Lengerke
Dánsko / 2017 / 74 min.
sekce: První světla
Středoevropská premiéra
Tam, kde země končí
Quebec je největší kanadskou provincií a jedinou, jejímž úředním jazykem je pouze francouzština. Novodobý zápas za nezávislý Quebec vyvrcholil dvěma referendy o odtržení provincie, která ale potvrdila jeho příslušnost ke Kanadě. Snímek zkoumá quebeckou identitu skrze to, jak ji nahlížejí mladí lidé, kteří se referend ještě nemohli zúčastnit. Ptá se, jaký mají vztah k předkům, jejichž tradice se snažil zachytit dokumentarista Pierre Perrault, a zda dříve jasné vymezování se ztrácí na síle. Během kontemplativního putování městy i přírodou uslyšíme odpovědi a myšlenky sedmnácti z nich. „Tam, kde země končí je hlas a prostor. Hlas, který jsem si uvědomil, že už jsem neslyšel, a přece jsem ho slyšet potřeboval. Prostor, který prostřednictvím některých stále žil, který jsme však my sami už nemohli obývat.“ L. Darses       
osobní program

Tam, kde země končí

Loïc Darses
Kanada / 2019 / 90 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Zdvojené já
Základem snímku jsou fotografie, rukopisy, audionahrávky a 8mm filmy, které pořídil etnograf Gregorio Hernández de Alba ve 30. a 40. letech. Z těchto materiálů režisér vytváří částečné rekonstrukce Hernándezových výprav a v jedinečných obrazových kolážích ilustruje způsob života tamějších obyvatel a tragická nedorozumění mezi španělskými kolonizátory a domorodci. To celé prokládá fikčními záběry, ve kterých oživil dobyvatele Pera Lópeze. Film na pomezí reality a snu odhaluje stále trvající neschopnost kolumbijských obyvatel dvou původů pochopit se navzájem. „Exota (podstatné jméno): člověk, jemuž se podaří vrátit ke své vlastní podstatě poté, co podstoupil zkušenost rozmanitosti.“ F. Rugeles

Zdvojené já

Felipe Rugeles
Kolumbie, Španělsko / 2018 / 80 min.
sekce: První světla
Evropská premiéra
27× čas
Dokumentaristka Annick Ghijzelingsová využila svého pobytu v Polynésii k natočení osobité meditace nad fenoménem trvání. Zpomalila plynulý chod času, aby se v 27 krátkých fragmentech mohla zamyslet nad různými formami jeho reprezentace. Činí tak funkční souhrou poetického komentáře, pomalých záběrů přírody a místního života i výjevů sahajících do rozličných vrstev minulosti. Postupně tak utváří mnohoznačný obraz času, který zpochybňuje neprostupnost hranic mezi uměním, vědou a filozofií, mezi vyspělou a domorodou kulturou i mezi minulostí, současností a budoucností.„Příběhy, které neinklinují k popisnosti ani odborným vysvětlivkám. Často jsou mimo hledáček kamery, stěží vyřčené, šeptané do ucha jako tajnosti mezi přáteli, které vábí ke sdílení.

27× čas

Annick Ghijzelings
Belgie / 2016 / 73 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Mezi domy a kosmem
V senzuální filmové eseji režisérka shrnuje své zkušenosti s rituály v různých částech světa, od Evropy přes Afriku až po Latinskou Ameriku. Blízké sepětí kamery s těly v transu podněcuje k aktivní spoluúčasti na vypjatých momentech, v nichž lidé ztrácejí sebe sami v dionýském opojení. Tyto okamžiky filmařce slouží k narušení distance mezi individuálním a kolektivním, vlastním a cizím, vnitřním a vnějším. Snímek ovšem rituálům přikládá také politický význam, neboť ukazuje, jak se vykořeněné kultury prostřednictvím obřadů vyrovnávají s menšinovým postavením, nebo jak ho dokonce obracejí ve svůj prospěch. „Cítila jsem potřebu pracovat s videozáznamy z různých cest nasbíranými za mnoho let. Během stříhání jsem si uvědomila, že přemýšlím o lidské potřebě vtěsnávat život a bytí do šablon, které jim dávají smysl.“ Koštana Banovićová

Mezi domy a kosmem

Kostana Banović
Nizozemsko, Bosnia and Herzegovina, Portugalsko, Senegal, Brazílie, Angola, Turecko, Gambie, Kuba, Srbsko, Aruba, Netherlands Antilles / 2016 / 70 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt