Meuthenova strana

Snímek Risk vznikal šest let, které režisérka strávila v bezprostřední blízkosti Juliana Assange v jeho azylu na ekvádorské ambasádě. Poitrasová uváděla film loni na festivalu v Cannes, ale později snímek přestříhala a z pozitivního portrétu udělala film, který na Assange vrhá ambivalentnější světlo.

Šestihodinová esej o čtyřech částech zkoumá filozofickou optikou dějiny režimů a revolucí, vůdců a mučedníků. Koláž z osobních vzpomínek, inscenovaných výjevů a archivů kolektivní paměti srovnává pražské jaro se sametovou revolucí a ukazuje expozici, kolizi, krizi a katarzi polistopadové společnosti. Nadějí na záchranu demokracie je kreativní smích, rozpouštějící nedotknutelnost a zbytnělá ega představitelů státních institucí. Internet osvobozuje společnost od zastupitelů jako nefunkčního mezičlánku, který brání přímé komunikaci občanů s mocenskými orgány. „Já vás vidím, dokud vás neuvidím. Jakmile vás uvidím, tak už vás nevidím." K. Vachek

Minimalistický dokument se skládá hlavně z fotografií z rumunského maloměsta 30. a 40. let a úryvků z deníku židovského lékaře žijícího v Bukurešti. Popis hrůz rumunského fašismu a holokaustu se zrcadlí ve zdánlivě pokojných, stylizovaných fotografických výjevech života v blízkosti války.

Amos Gitai v roce 1982 natočil videodeník o průběhu vyjednávání k dosažení smíření na Západním břehu Jordánu. Po 35 letech na toto dílo navazuje filmem, v němž vede dialog se samotnými obyvateli okupovaného území. Zklamáni politikou se Palestinci i Izraelci pokoušejí najít vlastní cestu k uskutečnění dlouhodobých změn.

V květnu 1968 zažila Francie svůj další revoluční moment. Studenti a dělníci vstoupili do generální stávky, zakládaly se akční výbory, diskutovalo se před továrnami, v ulicích se bojovalo. Z dobových záběrů se skládá epická freska události, kdy energie utopických ideálů pomohla zatřást společností.

Společně se svým otcem se mladý dokumentarista pokouší vžít do zkušeností své babičky, která přežila koncentrační tábor. Inscenované výjevy z deníku stírají hranici mezi svědectvím a konspirací a snaha o rekonstrukci událostí otevírá otázku, jestli tváří v tvář smrti může vůbec někdo zůstat hrdinou.

Konceptuální experimentální film je z poloviny inspirován knihou francouzských filozofů Gillese Deleuzeho a Félixe Guattariho Tisíc plošin. Vybrané koncepty zásadního teoretického díla aktualizuje a promýšlí bez vysvětlujícího textu, pouze s pomocí fragmentů reality a zvukové stopy, jejíž jednotlivé vrstvy jsou rozkrývány a rozrývány pohybem kamery. Podobně jako oba myslitelé polemizovali s dominantním způsobem západního myšlení, také film Andrey Slovákové na ploše šesti minut ukazuje, jak lze myslet jinak. Ne s pomocí slov, ale prostřednictvím obrazů a zvuků.  

Útěk z Bagdádu, ztráta blízkých a domova, neutuchající stesk po rodné zemi, hledání místa ve světě, tím vším si musel autor snímku projít. Neustálé zprávy o válce, přerušené telefonní konverzace spolu s hlukem letadel a vlaků dokreslují jeho bolestivou cestu. Film je montáží starších záběrů, fotografií a inscenovaných scén. 

Zatímco ikonický experimentální filmař Jonas Mekas líčí své zkušenosti z dětství v okupované Litvě, obraz mlčí nebo hovoří zastřeně. Válečné hrůzy nelze ukázat přímo, hlavní roli proto přebírá zvuková stopa, která Mekasův hlas nechává tříštit ve změti výbuchů, výstřelů a úryvků moderní klasické hudby.

V roce 2015 se po teroristických útocích ve francouzských ulicích objevily vojenské hlídky. Toho využil autor snímku a začal si natáčet cesty z práce a do práce. Výsledkem je působivá montáž reakcí procházejících vojáků a lidí, kteří jdou kolem nich. Zážitek umocňuje zvuková složka plná typicky vojenských zvuků.

Aquarela vezme publikum na hluboce kinematografickou pouť po transformativní kráse a syrové síle vody. Film, natočený nezvykle rychlostí 96 snímků za sekundu, je varováním, že lidé se nemohou rovnat síle a rozmarné vůli nejdrahocennějšího živlu na Zemi. 

Sarajevské písně zármutku je filmový triptych skládající se z hraného příběhu Melancholická balada pro milence (Blue Ballad for Lovers), příběhu Melancholické rondo pro přeživší (Blue Rondo for Survivors) a prostřední, dokumentární části nazvané Melancholický žalm pro vlky (Blue Psalm for Wolves). Všechny tři části se snoubí v jedné mozaice útržků ze života v Sarajevu. Kamera sleduje různé protagonisty a splétá jejich tanec naděje a beznaděje, lásky a smrti i jejich cestu za důstojným životem, křehce napjatým mezi touhou po vřelosti lásky a chladu reality naší civilizace.