Mohyla války

Autorka inspirovaná konceptem tzv. retrománie upozorňuje na soudobý trend recyklace starších vizuálních stylů a prvků z posledních dekád před rokem 2000. Četné vady na kvalitě obrazu i psychedelického audio doprovodu domácích kazetových nahrávek vznikly záměrně při digitalizaci analogového materiálu.

Intimní esej zprostředkovává niterný prožitek těhotné ženy během příprav i porodu. Do procesu vypořádávání se s bolestí a psychického zpracovávání situace vplouvají také komplexnější otázky: dokumentární záznam se mísí s úvahami a vizemi, které reflektují mysl a strukturu mozku rodičky.

Blikající ikonky, vyskakující okna, řvoucí budík a cinkání nepřečtených zpráv jsou dnes běžnou součástí našich každodenních rutin. Autorka se k nekonečnému proudu informací obrací zády a pokouší se o únik ze světa moderních komunikačních technologií alespoň na pět minut, které věnuje sama sobě.

Filmové médium využívá autorka jako prostředek k art-terapii, pomocí níž zpracovává traumatizující osobní zkušenost. Příběh vyprávěný z perspektivy dítěte staví na symbolice všedních i zvláštních předmětů, hliněného těla, svíjejícího se hada či kovového platidla, které promítá do vyprávěcí struktury opakujících se motivů.

Potentia dei je výraz, který je obtížné přeložit, ale je možné ho vyložit. něco podobného platí o filmové eseji Ondřeje Vavrečky, jejímž hlavním tématem jsou právě znaky, informace, jejich interpretace a tajemství. Kolážový styl filmu provokuje ostrými audiovizuálními kontrasty k zamyšlení.

Krátký autorský film prostřednictvím animace přírodních objektů vyjadřuje vnitřní svět umělkyně: nikdy nekončící hledání nových forem realizace projektů, hledání skrytých významů a překonání strachu z experimentování. Ústředním motivem filmu je však synestezie, vnímání skrze sdružení vjemů tělesných smyslů.

Artefakty privátního prostoru se ve ztvárnění 3D počítačovou grafikou stávají znaky, v nichž ukazují domov nejen jako sbírku ikonických předmětů, ale především jako soubor osobních příběhů, které se k nim vážou. Domov pak může být definován například skrze rituál přezouvání jako intimní soukromá zóna, již si tímto způsobem chráníme.

Pouť po statickém záběru ze snímku Lubomíra Lipského Cirkus je cirkus prozkoumává vztah mezi pamětí a vizuální historií. Fragment z obrazové databáze kolektivního podvědomí doprovází úryvky z eseje Karla Kosíka o neschopnosti občanů v demokratických volbách ovlivňovat reálnou politiku.

Proč máme chlupy, k čemu slouží, z čeho se skládají a kdy jsme je přestali mít rádi? Hybridní audiovizuální esej s performativními momenty pohlíží na problematiku ochlupení z různorodých perspektiv. Prvky instruktážního filmu opírající se o fakta a makroskopické detaily jsou prokládány inscenovanými výjevy s velkou mírou stylizace.

Melancholická metafora zobrazuje transportní řetězec a logistické konstrukce futuristického vzhledu v temném sterilním prostředí. Světélkující stroje a vozidla sloužící člověku žijí svým životem až do posledního momentu, kdy se rozpadnou v kusy materiálu, z něhož byly stvořeny.  

Dialog mezi obrazem a zvukem reinterpretuje scénu z filmu Cizinec (1967, r. Luchino Visconti), v níž odsouzenec debatuje s knězem o absurditě života, smrti a neexistenci boha. Deformací obrazu skrz pohled přes broušené sklo je rozprava abstrahována a význam jejích slov nabývá nadčasové roviny.

Neklidný výjev na pomezí dokumentu, abstrakce a animace vycházející ze statického pohledu na křižovatku ulic Adama Mickiewicza a Józefa Piłsudskiego v Krakově je přetvořen v audiovizuální změť ruchů, tvarů, barev a pohybů, mezi nimiž rozeznáváme chodce, auta a prostředky hromadné dopravy.