Morava, krásná zem III

Fotograf Don, obyvatel obřího slumu Kibera v Nairobi, říká, že chce na svých snímcích zachytit pozitivní tvář svého domova. Nikoli utrpení, bídu a rezignaci, ale naději, odhodlání a kreativitu. Stejný program jako by si předsevzal i dokument Martina Páva. Snímek vizuálně těžící ze zvláštní fotogenie slumu je pojatý jako série výpovědí místních obyvatel. Vedle Dona vystupují zdejší umělci, učitelka nejmladších dětí nebo trenér boxerského mužstva. Zejména v závěrečné části věnované prezidentským volbám v Keni ale frustrace, beznaděj a násilí Kibery nezadržitelně vyplouvají na povrch.„Lidé dokážou spolupracovat, mají-li k tomu důvod.“ M. Páv

Z pozice osobního poradce prezidentského kandidáta Michala Horáčka zaznamenával dokumentarista Robin Kvapil od podzimu 2016 dění ze zákulisí jeho kampaně. Natáčel na vše, co měl po ruce – na kameru, mobil, notebook. Film spolurežírovaný Radimem Procházkou vznikl se snahou zachytit autentický obraz Horáčkova volebního tažení, prezentuje taktiky jeho týmu, interakci se spoluobčany, stoupenci i odpůrci, novináři a protikandidáty. S vědomím, že prezidentské volby sice prohráli, ale mají za sebou velký kus cesty, Kvapil předkládá zpětnou reflexi jejich týmové práce a komentuje jejich jednotlivé kroky."Dokumentarista jako poradce ve štábu prezidentské kampaně. ‚Nic‘ a ‚nevím‘ nemůže zvítězit nad lží a nenávistí. Pravda vyděsí.“ R. Kvapil„Veksláček, Mlátička, Zjeman a Troll ve filmu o zákulisí demokracie.“ R. Procházka 

Jako vrcholný představitel Komunistické strany Československa býval Milouš Jakeš nejmocnějším mužem republiky. V současnosti je devadesátníkem, který stále vyvolává silné reakce ve společnosti. Režisér se vydává společně s Jakešem ve stopách jeho života. Od začátků v Baťových závodech až po konečné vyloučení ze strany. Snímek je proložený dobovými záběry potlačování demonstrací proti režimu a samotný bývalý tajemník je konfrontován s osobnostmi a dědici disentu. Dokumentární portrét ukazuje téměř asketického muže s pevným přesvědčením o správnosti minulého uspořádání státu, které vyhovovalo svou strohostí jeho povaze.„Sám jako kůl v plotě.“ P. Křemen

Osaměle žijící matka Martina vychovala dcery dvojčata, z nichž jedna se narodila slepá a druhá s obrnou. Poznamenalo ji to tak, že je téměř nepohyblivá. Obě ženy jsou už dospělé a chromá Jana by matku nejradši opustila a žila sama v ústavním bydlení. A také by chtěla zažít sexuální zkušenost, třeba s placeným asistentem. Dokument nabízí až brutálně nesentimentální pohled do života chudé venkovské rodiny se dvěma trvale zdravotně postiženými členkami. V citlivém zachycování každodenních i výjimečných situací se soustřeďuje hlavně na osobní, citové a vztahové problémy protagonistek.  „Čím těžší osudy lidí točím, tím více oceňuji, když se moji hrdinové dokážou nad svým údělem zasmát. A když se mi podaří, aby se s nimi smáli i diváci, jsem spokojena." D. Smržová

Ultrazvukový screening nenarozeného plodu. Turisté zaměřující na sebe mobilní telefony na selfie tyčích. Figuríny ve výlohách obchodů. Lidé na ulici prohlížející si sebe samé v odrazech skel. Snímání modelů do 3D tiskárny. Série všednodenních výjevů nám ukazuje různé formy obrazů a zobrazení, kterými se obklopujeme, jimiž sami sebe pozorujeme, rozumíme si a také se ztvárňujeme a archivujeme. Otázka položená v názvu snímku zároveň upozorňuje na přesun naší pozornosti od slov k obrazům. Nejde už o to, zda si svět bude připomínat naše jméno, ale zda mu dokážeme vtisknout do paměti naši podobu. „V hlavní roli: ego.“ M.-M. Kochová

Další příspěvek do specifického subžánru oživené historie z pera scenáristy Pavla Kosatíka. Ráno 26. září 1928 se v zahradách zámku v Topolčiankách potkávají Karel Čapek a prezident Masaryk, aby rozhodli o osudu svého společného literárního díla. Z citátů z budoucí knihy i vzájemné korespondence se rodí fabulovaný filmový dialog, oprošťující původní formát literárního rozhovoru od svazujících konvencí. Čapek s Masarykem si vzájemně vyčítají různé věci, urážejí se, ale zároveň se v úvahách dotýkají klíčových otázek osobní povahy i své společenské funkce politika a literáta.„Je to film o dvou mimořádných mužích, je o tom, že emoce mohou být někdy silnější než myšlenka, i u tak výjimečných lidí.“ J. Červenka

Filmové médium se v novém filmu Martina Ryšavého stává analogií lidské mysli. Tvůrce ho používá nejen k pořádání vzpomínek, ale také jako specifický nástroj vnímání. Ve filmu se prolínají záběry z návštěv na Ukrajině a v Rusku, monolog ruského vykladače karet o tarotu a režisérovo oční vyšetření. Pomocí ostření buduje paralelu mezi kamerou a zrakovým orgánem, střihem zase vzniká pavučina asociací, v níž se proplétají osobní vzpomínky a postřehy s veřejnými politickými i společenskými událostmi. Slepý Gulliver je film o hledání perspektivy v mnoha významech toho slova. „Jdu světem s očima otevřenýma.“

Čtyřhodinový dokument, který je kompilátem stejnojmenného seriálu České televize, systematicky mapuje život ve vězení a jeho společenské souvislosti. Prostřednictvím lidských osudů, odehrávajících se na obou stranách mříží, zkoumá vězeňství jako něco, s čím jsme sice často mediálně konfrontováni, s čímž však většina z nás nemá žádnou osobní zkušenost. Na silných příbězích několika lidí v různých fázích výkonu trestu film představuje průřez současným systémem nápravné péče, ale také úvahy o vině, trestu, spravedlnosti a o tom, zda se člověk v soukolí represivního systému skutečně může napravit či změnit.„Uzamčený svět byl bezesporu nejdelší, nejnáročnější a nejvíce vyčerpávající projekt, do jakého jsem se kdy vrhnul. Nevím, kolik takových věcí může člověk v životě udělat, když přitom nešlape sebezáchovně na brzdu. Možná že jenom jednu...“ K. Žalud

„Skutok sa nestal,“ prohlásil Vladimír Mečiar v roce 1996 o vraždě podnikatele Róberta Remiáša, která nejspíš měla politické pozadí a byl do ní možná zapleten i sám tehdejší premiér. Jeho nechvalně proslulý výrok se pokouší negovat dokument, který kombinuje investigativní přístup s originálním filmařským ztvárněním. Režisérka staví snímek na rozhovorech s důležitými aktéry Remiášovy kauzy, ale neomezuje se na strohé prezentování faktů. Střídáním různých filmových formátů, od černobílého filmu po VHS, evokuje dobu zločinu a zdůrazňuje ústřední téma konfrontace s minulostí.  „Chcela som spraviť poetický politický film. Angažovaná tvorba by nemala rezignovať na štýl.“ B. Berezňáková

Telavivské centrální autobusové nádraží bývalo ještě nedávno největší na světě. Předimenzovaný prostor ale neslouží plně původnímu záměru – přivést sem zástupy lidí, kteří zmateni iluzivním designem interiéru podlehnou nákupní horečce. Z betonového monstra, které nepůjde ani snadno zbourat, se stala postupně schrána, zabydlovaná dočasně lidmi z okraje společnosti – uprchlíky, kriminálními živly, prostitutkami. Režisér snímku, stejně jako jeho hlavní hrdina, turistický průvodce Yonatan, se vyznávají v dokumentární ódě z fascinace jedním z divů světa zbytečnosti i mikrokosmem těch, kteří tu žijí.„Pro mě Central bus station není jenom divným místem, ale je také místem, kde si každý může najít kousek domova.“ T. Elšík

Dokumentární projekt, v němž se Roman Štětina vrací k tématu rozhlasu, vznikl ve spolupráci s rozhlasovým režisérem Miroslavem Buriánkem. Štětina se zde pokouší uchopit rozhlasovou režii jako svébytný, ale skrytý umělecký výkon. Dokumentuje průběh zpracování Kolářovy básnické sbírky Návod k upotřebení z konce 60. let, které Buriánek studuje se členy divadelní společnosti KLAS. Aniž by Štětina divákovi zpřístupnil finální nahrávku, nabízí mu jedinečnou příležitost sledovat tvůrčí proces, jímž vzniká rozhlasová adaptace. Do voice-overu navíc vstupují interpretační komentáře, které reagují na situaci ve studiu. „Mluvte, tvořte, sdělujte geometricky. Žádné patlavé příbrusy lyrična. Jen smutek a touha. A respektujte pravidlo pravého úhlu.“ (Miroslav Buriánek)

Režisér vietnamského původu Dužan Duong ve své nové dokufikci pokračuje v portrétování života Vietnamců v české společnosti. Civilní příběh vypráví o mladíkovi, který pomáhá svému otci s prací ve večerce. Film na každodenních situacích ukazuje, jak mladí Vietnamci žijící od dětství v České republice ztrácejí kontakt s kulturou svých rodičů, ale zároveň se nemohou stát plnohodnotnými členy české společnosti. Snímek natočený především v delších statických záběrech v autentických lokacích připomíná současný filmový realismus. Zároveň je i bezprostřední generační výpovědí. „#FilmzVecerky“ D. Duong