Morava, krásná zem III

Jako pasažéry, kteří hledají svoje místo v životě ze zadního sedadla, protože nedostali příležitost svůj život řídit, vidí režisérka filmu své čtyři protagonisty. Začíná je filmovat těsně před tím, než opustili zdi dětského domova, a po šest let časosběrnou metodou sleduje, kam se jejich osudy pohnou. Návrat do nefunkčního rodinného prostředí znamená často také návrat k ustáleným vzorcům, bezperspektivnosti a nestabilním sociálním vazbám. Dokument je nepřímou obžalobou systému ústavní náhradní péče, který se sice dokáže dobře postarat o děti v době jejich dospívání, ale na přechod do dospělého života je dostatečně nepřipraví a nevybaví."Jaké to je sedět na zadním sedadle svého života?" 

Filmové médium se v novém filmu Martina Ryšavého stává analogií lidské mysli. Tvůrce ho používá nejen k pořádání vzpomínek, ale také jako specifický nástroj vnímání. Ve filmu se prolínají záběry z návštěv na Ukrajině a v Rusku, monolog ruského vykladače karet o tarotu a režisérovo oční vyšetření. Pomocí ostření buduje paralelu mezi kamerou a zrakovým orgánem, střihem zase vzniká pavučina asociací, v níž se proplétají osobní vzpomínky a postřehy s veřejnými politickými i společenskými událostmi. Slepý Gulliver je film o hledání perspektivy v mnoha významech toho slova. „Jdu světem s očima otevřenýma.“

Charlie Soukup je undergroundový písničkář a signatář Charty 77. Na začátku 80. let emigroval. Posledních několik desítek let žije osaměle v australské divočině jako poustevník a buddhista. Dokumentarista Jiří Holba ho vyhledal na rozsáhlém pozemku v buši, kde si Soukup buduje tajné přístřešky a žije stranou civilizace. Celý snímek natočil sám přímo na místě a zachytil v něm spontánní rozhovory a situace, ve kterých nechává naplno působit Soukupovo svérázné charisma. Série monologů vyznívá jako svým způsobem strhující proud řeči na hraně blouznivosti a pronikavých životních postřehů.  „Zajímá mne film jako báseň, jako dotek života, mávnutí kouzelného proutku, náhlé vzplanutí jiskry v nekonečné tmě, rozluštění hlavolamu. Bez začátku, bez konce, vše v jednolitém prostoru. A láska.“ J. Holba

Původním plánem producenta Čestmíra Kopeckého bylo natočit film o proměnách Brna. Režisér Robin Kvapil se spoluscenáristou Pavlem Šplíchalem ale toto zadání posunuli do podoby připomínající Šplíchalův ironický blog Prigl. V „laskavě-anarchistickém“ pásmu se Brno stává epicentrem sarkastického pohledu na českou společnost. Naivně blábolivý normalizační dokument o Brnu, kterým Kvapilův film začíná, se transformuje do zahořklých monologů, které televizní komentátor pronáší přímo na kameru. Ty se střídají s hranými scénami, v nichž se potkávají brněnské politické elity, umělci i ztroskotanci. „Říká se, že Brno je jediný vtip, ve kterém se dá bydlet. Podle této logiky se odvíjí celý film.“ R. Kvapil

Když norský úřad na ochranu dětí Barnevernet v roce 2011 odebral manželům Michalákovým oba syny, vyvolalo to silnou vlnu kritiky. Režisérka, sama matka dvou dětí, se proto vydala do Norska zjistit, zda stát rodičům skutečně nařizuje, jak mají své děti vychovávat. Investigativně pojatý dokument skrze individuální příběhy a rozhovory s odborníky rozkrývá, že jde o mnohem komplexnější problematiku, než jak ji vykreslují česká média. Jasně nastavená pravidla sice mohou být omezující, zároveň jsou ale zřejmě jedním z důvodů, proč Norsko patří mezi nejšťastnější země světa. „Do jaké míry přehlížíme případy ve svém okolí, kdy rodiče výchovu svých dětí nezvládají? Respektujeme tím soukromí nebo je to lhostejnost? Jsme schopní vnímat stát jinak než jako nutné zlo?“ I. P. Miloševičová

Josef Hasil, přezdívaný Král Šumavy, je bývalý převaděč přes hranici mezi komunistickým Československem a Západem a později agent americké zpravodajské služby CIC. Jeho činy jsou ústředním tématem filmu tvořeného výpravnými animacemi připomínajícími novodobý film noir, rozhovory s pamětníky a záběry na krásy tajuplné šumavské přírody. Dokument místy nabývající kvalit až hollywoodských akčních filmů kontrastuje tíhu morálních rozhodnutí jedince a neoblomnou moc totalitního režimu. Téměř detektivní pátrání je rámováno šumavskou mytologií a legendami, které se o tomto muži dodnes vypráví. „Král Šumavy poetickým způsobem zkoumá rozpolcenost hrdiny, padoucha a někdejšího českého emigranta Vlasty Bukovského, který se znovu setkává s nechvalně známým převaděčem Josefem Hasilem.“ K. Kelly

Dokumentaristka Andrea Culková jednoho dne zjistila, že se ocitla v exekuci kvůli drobnému pochybení, o němž se dozvěděla příliš pozdě. Stala se tak jedním z mnoha lidí na okraji dluhové pasti. V dokumentu z cyklu Český žurnálse Culková pouští do zkoumání fenoménu dluhů, exekucí a splátek v naší společnosti z ryze osobního, ale zároveň investigativního pohledu. Zpovídá různé zainteresované osoby, od dlužníků až po ministra spravedlnosti, účastní se konference exekutorů a ptá se, jak stejný problém řeší v jiných zemích.„Přece mi nemůžete sebrat film!!!!“

Telavivské centrální autobusové nádraží bývalo ještě nedávno největší na světě. Předimenzovaný prostor ale neslouží plně původnímu záměru – přivést sem zástupy lidí, kteří zmateni iluzivním designem interiéru podlehnou nákupní horečce. Z betonového monstra, které nepůjde ani snadno zbourat, se stala postupně schrána, zabydlovaná dočasně lidmi z okraje společnosti – uprchlíky, kriminálními živly, prostitutkami. Režisér snímku, stejně jako jeho hlavní hrdina, turistický průvodce Yonatan, se vyznávají v dokumentární ódě z fascinace jedním z divů světa zbytečnosti i mikrokosmem těch, kteří tu žijí.„Pro mě Central bus station není jenom divným místem, ale je také místem, kde si každý může najít kousek domova.“ T. Elšík

Násilí na seniorech se týká až dvaceti procent starších Čechů. Ohrožená skupina se často celé roky potýká s psychickým a fyzickým násilím ze strany svých nejbližších. Dokument prostřednictvím soustředěných, důvěrných i drásavých rozhovorů se třemi ženami a jedním mužem líčí situaci, v níž se tito lidé na sklonku života ocitli. Teror, skrytý za zdmi domova, u každého z nich postupně přerostl ve fyzická zranění, soudní řízení i ztrátu majetku. Ve filmu vyprávějí o tom, jak se vyrovnávali se zradou vlastních dětí a bezmocí s vědomím toho, že je společnost dostatečně neochrání. „Naši hrdinové jsou zklamání z těch, které vychovali a k nimž chovali lásku: jejich děti. Je těžké to prožít, a ještě těžší přiznat sobě i okolí. Jde ale o jev který je daleko častější než předpokládáme.“ I. Pauerová Miloševićová

Téměř pětina Čechů pracuje za částku menší, než je 83 korun na hodinu. Existuje pro ně specifické označení: pracující chudí. Novinářka Saša Uhlová se v dokumentu Apoleny Rychlíkové vydává na různá místa republiky zkoumat špatně placené práce, aby popsala, jaké jsou pracovní podmínky v současném Česku. Se skrytou kamerou v brýlích pracovala měsíc v nemocniční prádelně, drůbežárně, za pokladnou v supermarketu a týdny na brigádách – v žiletkárně a třídírně odpadu. Její reportáže pod názvem Hrdinové kapitalistické práce byly uveřejňovány od září na webu A2larm.cz. Během výzkumu se nechala doprovázet filmovým štábem pod vedením Apoleny Rychlíkové. Ten zachycoval Uhlovou při různých osobních situacích a dává možnost nahlédnout i na to, jak ona sama se vyrovnávala s koloběhem prací, změnami kolektivů, špatnými pracovními podmínkami a odloučením od rodiny.„Stála jsem několik měsíců blízko hrdinky, která ani chvíli neupřednostnila sama sebe před těmi, jejichž osudy nám chtěla přiblížit. Snad se ten záznam doby podaří časem dostat i k těm, kterých se týká.“ A. Rychlíková

„Skutok sa nestal,“ prohlásil Vladimír Mečiar v roce 1996 o vraždě podnikatele Róberta Remiáša, která nejspíš měla politické pozadí a byl do ní možná zapleten i sám tehdejší premiér. Jeho nechvalně proslulý výrok se pokouší negovat dokument, který kombinuje investigativní přístup s originálním filmařským ztvárněním. Režisérka staví snímek na rozhovorech s důležitými aktéry Remiášovy kauzy, ale neomezuje se na strohé prezentování faktů. Střídáním různých filmových formátů, od černobílého filmu po VHS, evokuje dobu zločinu a zdůrazňuje ústřední téma konfrontace s minulostí.  „Chcela som spraviť poetický politický film. Angažovaná tvorba by nemala rezignovať na štýl.“ B. Berezňáková

Film je reakcí na současnou vlnu posthumanistického uvažování způsobeného rozvojem technologií a umělé inteligence stejně jako klimatickou krizí. Lidský druh si začíná uvědomovat svou nedůležitost a pomíjivost a lidská identita se ocitá v krizi. Snímek FREM se pokouší tento pocit reflektovat a vytváří odlidštěný a odcizený pohled na krajinu a přírodu za hranicemi lidského vnímání skutečnosti. Kusé myšlenky a útržky dialogů, různorodá hudba přerušovaná ruchy a glitchy a zdánlivě zmatená, neukotvená kamera vytvářejí znepokojivou filozofickou úvahu nad limity antropocentrického myšlení. „Natáčení tohoto filmu byla v každém ohledu extrémní zkušenost, a to nejen fyzická, protože jsme točili na Antarktidě. Musela jsem myslet nemyslitelné. Nechat za sebou vězení antropomorfismu. Přestat být člověkem.“ V. Čákanyová