Morava, krásná zem III

Snímek Petra Salaby je mozaikou videí, jež z různých úhlů pohledu na různá zařízení zaznamenali aktéři a svědci mediálně diskutovaného incidentu, ke kterému koncem ledna tohoto roku došlo v souvislosti se znovuzvolením Miloše Zemana do úřadu prezidenta České republiky. Obraz rozdělený do několika oken s paralelně probíhajícími ději je voyeuristickým pohledem na vyostřenou situaci, k níž došlo krátce po Zemanově tiskové konferenci v kongresovém Top hotelu v Praze. Přítomní novináři a filmoví dokumentaristé se zde dostali do střetu s agresivními Zemanovými stoupenci poté, co v salonku zkolaboval muž. "Je potřeba najít pozitivní Nashovu rovnováhu. wikipedia.org/wiki/Nash_equilibrium" P. Salaba

Česká radost - mimo soutěžJeden z nejdůležitějších myslitelů 20. století, německý filozof Martin Heidegger jede 40 let po své smrti na exkurzi do Osvětimi. Během své návštěvy pořídí na 2500 snímků. Na zpáteční cestě  navštíví Prahu a jeho pozornost upoutá chvost právě probíhajícího maratonu, který mu nápadně připomíná pochod smrti.  Následující zimu vystoupí z hrobu též jeho židovská milenka, jedna z nejdůležitějších myslitelek 20. století, Hannah Arendt. Bezcílně se potuluje se svojí 16mm kamerou v okolí Heideggerovy chaty v Todtnaumbergu. Také se jí zjevují některé motivy ze stěžejního díla velkého filozofa, spisu Bytí a čas. Vše uspořádáno v přísně strukturálním tvaru. Statické v pohybu, kinetické v klidu. „Ó, Německo! Člověk se směje, když naslouchá řečem, které zaznívají z tvého domu. Kdokoli však tě vidí, sahá po noži.“ M. Ježek

Dokumentaristka Petra Nesvačilová ohledává slavnou kauzu Berdychova gangu. V centru jejího zájmu stojí policistka Helena Kahnová, ovšem pouští se i do rozhovorů s dalšími zúčastněnými včetně obviněných a odsouzených. Vytváří tak mozaiku, která nevypovídá ani tak o kauze samé a jejím pozadí, ale spíše o lidech pohybujících se na hraně zákona, o jejich motivech a myšlení. Sama autorka se zaplétá do kontaktů s podsvětím a stává se jednou z aktérek filmu. Musí zvažovat, zda je bezpečné se s některými lidmi stýkat, a vede ji to k otázkám o podstatě zločinu nebo dobra a zla vůbec.„Myslela jsem, že natočím jen portrét o statečné policistce, ale nakonec jsem se ocitla v místech, kterých jsem se vždycky bála a znala je jen z filmu. V podsvětí. A teď koukám, že to podsvětí je kolem nás a někdy hodně blízko.“

Petr Václav charakterizuje svůj film Skokan jako dokument s rysy pohádky. Fikční příběh o romském recidivistovi, který se vypraví hledat kariérní příležitosti na filmový festival v Cannes, je totiž natočený s důrazem na autenticitu. Do hlavní role obsadil Václav skutečného trestance Julia Oračka, kterého filmaři dostali z vězení na podmínku krátce před začátkem natáčení. Film natáčeli jen s hrubým scénářem, který se piloval přímo na place. Scény z Cannes vznikaly přímo v bezprostřední atmosféře festivalu. K pohádce se vrací závěr příběhu připomínající vysvobození zakleté princezny.„Většinu scén jsme natáčeli stylem improvizace, která využívala míst, do kterých jsme se dostali, a světelné atmosféry, která se naskýtala. Především jsem se snažil zachytit prožívání hlavního hrdiny.“ P. Václav

Čas životní i filmový jako něco vetkaného do jednoho obrazu nám předkládá experimentálně pojatý film, ve kterém jsou obrazové vrstvy často kladeny přes sebe a do sebe míchány zvukové stopy. Velmi osobní dokument se v poetické zkratce stává poznáním paměti, vědomí i očekávání budoucího jako neoddělitelně spojených skutečností. Před očima – pomyslným kinematografickým zrakem – nám defilují výjevy z minulosti i záběry aktuálně všední a ve voiceoveru recitují vnitřní hlasy útržky básní či opakují fragmenty dávných dialogů těch, kteří nás třeba už opustili, ale nenechali nás samotné. „Jak se vyrovnat se ztrátou? Jak ošetřit ostatky? Jak rozumět významu vzpomínek? Když vstoupíme do obrazu opouštíme rám. Potkáváme předobrazy. Díky setkání získáme obraz nový – obraz pro budoucnost.“ V. Ježková

Násilí na seniorech se týká až dvaceti procent starších Čechů. Ohrožená skupina se často celé roky potýká s psychickým a fyzickým násilím ze strany svých nejbližších. Dokument prostřednictvím soustředěných, důvěrných i drásavých rozhovorů se třemi ženami a jedním mužem líčí situaci, v níž se tito lidé na sklonku života ocitli. Teror, skrytý za zdmi domova, u každého z nich postupně přerostl ve fyzická zranění, soudní řízení i ztrátu majetku. Ve filmu vyprávějí o tom, jak se vyrovnávali se zradou vlastních dětí a bezmocí s vědomím toho, že je společnost dostatečně neochrání. „Naši hrdinové jsou zklamání z těch, které vychovali a k nimž chovali lásku: jejich děti. Je těžké to prožít, a ještě těžší přiznat sobě i okolí. Jde ale o jev který je daleko častější než předpokládáme.“ I. Pauerová Miloševićová

Portrét Andreje Babiše, který je na jednu stranu kamerou Víta Klusáka přitahován, ale zároveň před ní uniká, se mění v paradoxní pokus zachytit prchavou osobnost bez ukotvení. Babišovský matrix se divákům mimoděk odhaluje právě v době komunálních voleb, kdy „politik proti svému přesvědčení“ vyráží s koblihami mezi voliče, aby je přesvědčil o svých dobrých úmyslech a vůli konat obecné blaho. Observační dokument nechává nazřít mechaniku Babišovy mocenské politiky prostřednictvím detailů podávaných rukou, letmo prohozených slov či vyskládaných produktů Kosteleckých uzenin.DETAIL:„Hlavní, co mě ve straně chybělo, byl program. Protože podle mého názoru nemůže program stát jenom na slově ‚prostě‘. A pak to, že jsem zjistil, že moji spolustraníci, že to je takový shluk arivistů, lidí bez politických ideálů…“

Na scéně skutečné víc než dost nechává režisér tohoto hybridního filmu plynout neskutečný příběh. Zatímco před rijeckým divadlem demonstrují chorvatští nacionalisté proti – i u nás už dobře známému – uměleckému šéfovi Oliveru Frljičovi, na nedalekém ostrově Goli otok secvičují naturščici surreálné představení. Rozpadající se budovy bývalého internačního tábora, zřízeného tajně Titovým režimem pro politické vězně, slouží jako kulisy lynchovskému výjevu, v němž se ušpinění herci stávají objekty v panoptiku svých snů. Svět imaginace a svět holé skutečnosti se zase začínají sobě vzdalovat.„Volej ke mně a já ti odpovím; sdělím ti veliká tajemství, o kterých nevíš. Jeremjáš 33:3“ A. Suk

V epizodě cyklu Český žurnál se Filip Remunda zaměřil na návštěvu čínského prezidenta v ČR a pouští se do konfrontačních rozhovorů s obyvateli země, kde se porušují lidská práva, lidé jsou za své názory vězněni, ale tamní populace se ke své prosperující vlasti hrdě hlásí. Záběry z protestů české veřejnosti a naopak nadšeného vítání prezidenta Číňany a rozhovory s čínskou disidentkou či učitelem češtiny jsou prokládány výroky mystika Lao-cʼe a záběry z návštěvy Leonida Brežněva v Praze z roku 1978. Film tak otevírá otázku, s kým vlastně český prezident buduje vřelé mezinárodní vztahy."Víc než protesty mě zajímal fakt, že pro Číňany jsme tím, že dovolujeme lidem demonstrovat, směšní. Vydal jsem se do Číny, abych zjistil, v čem je zakopaný pes."

Až na dřeň intimní portrét nekompromisního architekta Davida Kopeckého, který podlehl zhoubné nemoci. Extrémní osobnost maximalistického tvůrce a neméně intenzivní pojetí režisérky a manželky v jedné osobě. Archivní záběry, komentáře blízkých a nezkrotná energie člověka, který žil ve světě složeném ze světla a hmoty. „V jakési dražbě se prodávala velká vesnická samoobsluha a David onemocněl touhou ji získat... Já a dětský pokoj budeme v masu a uzeninách, zatímco on obsadí všechno od rohlíků po mléčné výrobky."

Dokumentární projekt, v němž se Roman Štětina vrací k tématu rozhlasu, vznikl ve spolupráci s rozhlasovým režisérem Miroslavem Buriánkem. Štětina se zde pokouší uchopit rozhlasovou režii jako svébytný, ale skrytý umělecký výkon. Dokumentuje průběh zpracování Kolářovy básnické sbírky Návod k upotřebení z konce 60. let, které Buriánek studuje se členy divadelní společnosti KLAS. Aniž by Štětina divákovi zpřístupnil finální nahrávku, nabízí mu jedinečnou příležitost sledovat tvůrčí proces, jímž vzniká rozhlasová adaptace. Do voice-overu navíc vstupují interpretační komentáře, které reagují na situaci ve studiu. „Mluvte, tvořte, sdělujte geometricky. Žádné patlavé příbrusy lyrična. Jen smutek a touha. A respektujte pravidlo pravého úhlu.“ (Miroslav Buriánek)

Jaroslav Kučera byl manželem režisérky Věry Chytilové a jedním z nejoriginálnějších kameramanů československé nové vlny. Záběry, které pořizoval ve volném čase a pro soukromé účely, posloužily o pár desetiletí později jako podklad pro vznik křehkého, intimního portrétu, který se obejde beze slov. Mistr obrazu v nich rozvolněnou rukou načrtává nejvlastnější prostor své rodiny. Díky citlivému režisérskému výběru pozorujeme scény spontánního pózování před objektivem i momenty konejšivého spočinutí, podmanivě scelované soundtrackem z produkce Aid Kida. „To nejpodstatnější z české literatury posledních dekád je uloženo v literárních denících Jana Zábrany, Ivana Diviše, Pavla Juráčka. S tím vědomím jsme přistupovali ke zpracování filmového deníkového díla kameramana Jaroslava Kučery.“ J. Felcman