Motýlí katastrofa

Skutečnost nám mizí před očima, ale zůstává konzervována v našich vzpomínkách, jejichž převyprávěním ji můžeme přivést zpět k životu. S kamerou v ruce zkoumá experimentující filmařka průběh tohoto abstraktního procesu ve stylizovaném dokumentu s mladými chlapci v bojových uniformách a s příběhy z válek.

Pětiletého chlapce prodala matka za 100 dolarů francouzské turistce. Sen o lepším životě se ve skutečnosti proměnil v roky trvající fyzické a sexuální zneužívání. Animovaný snímek sleduje cestu mladého Fekriho v nejzranitelnějším období jeho života. Dokáže se uzdravit natolik, aby odpustil své rodině?

Pohled na balkánskou migrační trasu v prosinci 2015. Do Dobové ve Slovinsku přijíždějí zástupy uprchlíků. Spořádaně nastupují do přistavených autobusů a vstupují do systému. Slovinská vláda má cestu měsíc pevně pod kontrolou. Sevřeni v jedné řadě, podstupují migranti kontroly, prohlídky a čekají na další krok.

Jediné, co po nich zůstalo, jsou jejich osobní věci. Vypovídají o tom, jací to byli lidé. Co měli rádi. Kdo jim byl blízký. Jaké měli koníčky. Film beze slov. Záběry věcí patřících lidem, již se utopili ve Středozemním moři na pobřeží ostrova Lampedusa v roce 2013 a 2015 a jejichž životy tak nadobro pohasly.

Jeden z mnoha uprchlíků, kteří byli neprávem uvězněni v detenčních centrech blízko evropských hranic, zde dostává šanci k vylíčení svého příběhu. Jeho otřesnou zkušenost ilustrují statické, hloubkově komponované záběry, jež v opuštěných prostorech zařízení objevují stopy přežívajícího utrpení.

Vtipná konceptuální hříčka postavená na prostém nápadu – záznamu příprav amatérských plavců před skokem do vody z desetimetrové věže. Drobné situace se rozvíjejí v mix grotesky, psychologických mikroportrétů a estetické studie fyzických či verbálních mimikry a odvahy.

Muslimský uprchlík, jehož tvář nikdy neuvidíme, překročil hranice etnicko-náboženskými konflikty sužovaného Myanmaru před téměř dvaceti lety a od té doby neúspěšně žádá o azyl v Japonsku. Zbaven možnosti pracovat a bydlet mimo uprchlické zařízení se dnes již čtyřicetiletý muž obrací k Alláhovi jako poslední naději na zachování lidské důstojnosti.

Ještě donedávna byla kinematografie v Saúdské Arábii dlouhých pětatřicet let záležitostí undergroundové kultury. Před její legalizací zachytil Bentley Brown na svoji domácí kameru z dob dětství práci filmařů ve městě Džidda. Melancholickou náladu podtrhují voiceovery žen tvořících většinu štábu.

„Jako tygřice bránila svého syna,“ líčí svůj traumatizující zážitek setkání se smrtí protagonista experimentálního filmu. Okolnosti incidentu nejsou zcela zřejmé, klíčový je způsob, jak se zachovali jeho svědci, a pocity, které ve vypravěči vyvolal a které film přibližuje sugestivní montáží černobílých záběrů.

Režisérka Zaina Erhaimová se rozhodla proniknout do svého rodiště, syrského města Idlib ovládaného protirežimními silami. Autentické záběry ukazují známá sousedství v úpadku. Erhaimová v nich zanechává možná poslední stopu. Ve skrytu natočený snímek je obrazovým prožitkem ztráty domova a setkání s blízkými v nové realitě.

Lucyna a Krzysztof jsou dlouholetí manželé, kteří provozují sběrnu surovin v sociálně vyloučené lokalitě v polské Lodži. Observační dokument Patrycje Polkowské zachycuje, jak manželský pár sběrnu každým dnem proměňuje v osobitý mikrosvět, v němž mohou nalézt pomoc všichni uražení a ponížení.

Fotografie Juana Mediny z roku 2006 zachycuje muže právě vyplaveného z moře, jak se plazí pláží Středozemního moře. Inscenovaná situace se rozvíjí, volně inspirovaná zachyceným okamžikem. Lidé jako makety, zamrzlí v čase, nevnímají svou nevědomou bezohlednost vůči muži, který podniká první kroky za lepším životem.