23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů
Narozeniny
režie: Hilal Baydarov
originální název: Ad Günü
země: Ázerbájdžán
rok: 2018
délka filmu: 63 min.
Světová premiéra
synopse
Osamělý život jako sled všednodenních rutinních úkonů ukazuje dokument, který režisér natočil o své matce. Je den jejích narozenin, manžel je už několik let po smrti a ostatní děti na ni zapomněly, vyjma syna, který zůstává stále za kamerou. Stárnoucí žena přesto uklízí, vaří a chystá vše pro případnou oslavu. Letmé kontroly displeje mobilu naznačují, že by jí udělalo radost i jen telefonické přání. Den narozenin dává pocitu samoty nový rám, stejně jako režisér ořezává různými přirozenými překážkami obraz kamery a zesiluje ruchovou stopu, aby vyniklo ticho, které hlavní postavu obklopuje.
„Jeden den každého člověka vypovídá o jeho životě. Jak se cítíme během jednoho dne, tak se cítíme po celý život. Nic se nemění. Všechno se jen znovu a znovu opakuje. Stejně jako moje matka v den jejích narozenin.“ H. Baydarov
biografie
Hilal Bajdarov (1987) absolvoval nejdříve v Ankaře informatiku, než začal studovat režii na filmové škole v Sarajevu, kde ho v letech 2014–2015 vedl maďarský režisér Béla Tarr. Debutoval celovečerním hraným filmem Hills Without Names, s dokumentárním snímkem Narozeniny (2018) získal v srpnu 2018 Docu Talent Award.
více o filmu
| producent: | Hilal Baydarov |
| scénář: | Hilal Baydarov |
| kamera: | Hilal Baydarov |
| střih: | Hilal Baydarov |
| zvuk: | Hilal Baydarov |
další filmy v sekci
Slovenský režisér Marek Kuboš už 13 let nenatočil žádný film. Jeho prvním snímkem vůbec – cvičením na filmové škole – byl autoportrét. Kruh se uzavírá, zdroj kreativity zdánlivě vyschl. V posledním autoportrétu už je třeba jen po sobě uklidit, zrekapitulovat úspěchy i neúspěchy a rozloučit se se svými protagonisty. Introspektivní metadokument není ani tak studií tvůrčí krize, jako autoterapeutickým prostředkem i pokusem o podání komplexního profilu dokumentaristy v době nestabilních jistot. Ve filmu se v rolích Markových konzultantů objeví v podstatě celá slovenská dokumentaristická špička.„Už dlouho mám pocit, že dokumentárním filmem nedokážu říct to, co chci, co mě láká. Narážím na vnitřní i vnější hranice, které mě až dokumentárně paralyzovaly.“ M. Kuboš
Poslední autoportrét
Marek Kuboš
Slovensko / 2018 / 72 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Profesor Ioan-Matei Agapi, osmdesátiletý fotograf a kameraman z města Iași v Rumunsku, vlastní unikátní sbírku 16mm filmů a fotografií, na kterých je zachycena téměř padesátiletá historie města. Jeho dcera, taktéž filmařka, se rozhodla o otcově archivu natočit film. V nekonvenčním prostředí starého bytu vzpomínají na minulost až do dne, kdy je Ioan informován, že byt, kde je již 40 let nájemníkem, musí opustit, jinak bude vystěhován. Z Ioanovy letité práce se najednou stává obrovská přítěž a snímek se nečekaně mění v drama, ve kterém konflikty s městskými úředníky odhalují staré a skryté konflikty v rodině.“Nejhlubší věc, kterou jsem se naučila během natáčení tohoto filmu, je, že jsme silnější, než si myslíme.” N. Agapiová
TIMEBOX
Nora Agapi
Rumunsko / 2018 / 69 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Masáž, praní prádla, pasení buvolů, zaklínání hadů, pouliční kejklířství a opravy zubů, výuka hudby a tance. Paweł Wojtasik odhaluje v pokorné kontemplaci nad různými projevy oddanosti práci předivo lidských činností, kde má každý své pevné místo v kastovní indické společnosti. Práce zde není cestou z chudoby či k bohatství, ale hinduistickou meditací nad kořeny lidského konání, zažitými pracovními rituály a technikami. Člověk jako nástroj práce ovládaný vyšší silou. Observační snímek, natočený převážně v nejstarším indickém městě Váránasí, zdůrazňuje jako zdroj veškerého životního úsilí posvátnou řeku Gangu.„Chtěl jsem se zabývat indickou myšlenkou, že práce může vést spíše k osvobození než k odcizení. Jako filmový tvůrce jsem se od lidí, které jsem točil, naučil být přítomen celým tělem a celou myslí.“ P. Wojtasik
Cíle a prostředky
Pawel Wojtasik
Francie, Indie, Spojené státy / 2018 / 99 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Hypnotická pustina Jižní Kalifornie dýchá svobodou Bezstarostné jízdy, odcizeností a vykořeněností Michelangela Antonioniho a niternou transcendencí Wernera Herzoga. Promlouvá skrz útržky dialogů z ikonických filmů, přesto zůstává unikavá a rozpouští se do abstraktních tvarů, rytmů a kompozic. Krajina jako uhrančivá a nepolapitelná, všeobjímající a bezobsažná, naplněná prázdnota se stává prostředkem transgresivního prožitku dvou temporalit. Času „reálného“, lidského a času přírodních procesů.„Kam ještě musíme zajít? Nevím. O moc dál ne. To z tebe vypadlo dnes ráno. Já to někdy říkám celý den. Opravdu? Říkáš to celý den? Už nám moc času nezbývá. Brzy tam budeme.“ L. Marxt
Victoria
Lukas Marxt
Rakousko / 2018 / 63 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Nevyléčitelně nemocná Janette by ráda umřela důstojně, jenže to není ve Velké Británii, odkud pochází, možné. Rozhodne se proto pro asistovanou sebevraždu. Svou cestu do Švýcarska však musí naplánovat dřív, než toho kvůli rychle postupující nemoci nebude schopná. Otázka, jestli vlastníme svůj život, nebo jestli on vlastní nás, je hlavním motivem dokumentárního portrétu, který ukazuje, že smrt může být dobrá, a to i přes smutek, jenž ji pokaždé doprovází. Snímek s výrazně sugestivní kamerou využívá postupů hraného filmu a do příběhu Janette poutavě vplétá charaktery a životní příběhy jejích nejbližších.„Mluvme o smrti, protože my všichni jednoho dne zemřeme. Otázka zní: můžeme si zvolit kdy a jak? Myslím, že bychom měli.“ T. Krupa
DOBRÁ SMRT
Tomáš Krupa
Švýcarsko, Francie, Rakousko, Česká republika, Slovensko / 2018 / 83 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Valentina Voroninová, zahradnice a urputná správkyně skleníku, dostává po pětačtyřiceti letech výpověď. Nerovný souboj s financemi a chátrající budovou vyhrává čas a neodkladně se přibližující důchodový věk. Chřadnoucí zimní zahrada následuje ochabující síly svérázné manažerky a vizionářky. Neodbytné přesvědčení, že rostliny skleníku zahynou, pokud se o ně přestane starat, se protíná s objevem ezoteriků, šamanů s virgulí, kteří před vchodem do zimní zahrady odhalí zřídlo pozitivní energie. Palmové listí šustí jako němý svědek melancholického zápasu s časem a neúprosným zánikem. Další krutá zima je na spadnutí.„Film vychází z vlastního vnitřního rytmu bez přímé řeči autora. Přehodnocuje realitu a hlavní konflikt mezi sny a skutečností umisťuje do ironických a trochu kouzelných podmínek.“ S. Mozgovyi
Příběh zimní zahrady
Simon Mozgovyi
Ukrajina / 2018 / 75 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Muž a byt, o kterých nic nevíme. To jsou východiska konceptuálního dokumentu zakládajícího si na úmyslně omezeném množství informací, které divákovi poskytuje. Nahlížíme do intimního prostoru za zavřenými vstupními dveřmi, kde se odbývají ty nejvšednější činnosti: vaří se oběd, připravuje se čaj, obědvá se, chystá se oheň v krbu. V bytovém monodramatu ale zoufale absentuje druhý živoucí aktér, který by do něj vnesl děj vtělený do promluv. Stává se studií pobytu člověka na jeho nejvlastnějším místě – příbytek může být stejně tak hájemstvím klidu a bezpečí, jako zlatou klecí samoty.„Jaké jsou pocity člověka, který nic nedělá, zatímco každý očekává, že něco udělá? Co má dělat? Existuje obecně nějaký rozdíl mezi pocity dvou lidí? Co znamená portrét? Lidskou tvář, nebo něco jiného?“ H. Baydarov
Jeden den v Selimpaše
Hilal Baydarov
Ázerbájdžán / 2018 / 64 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Co nového nám může science fiction říci o ekologii? Podle videoeseje rakouského umělce Ralo Mayera velmi mnoho. Proud úvah a analogií inspirovaných ekologickými sci-fi filmy jako Marťan, E. T. Mimozemšťan nebo Silent Running, ale také projektem simulace uzavřeného ekosystému v dalekém vesmíru Biosphere 2, ho vede k přehodnocení současného přemýšlení o ekologii. Pro jeho nový pohled, který počítá spíše s kosmickou než s pozemskou perspektivou, je zásadní představa člověka jako cestovatele vesmírem, robotických technologií a mimozemšťanů coby přízraků, jejichž existenci tušíme ve hvězdných dálavách.„Ekologie ve vesmíru, daleko od naší domovské planety, je doslova nepřirozená – tísnivá či lépe řečeno znepokojivá. Po letech výzkumu biosféry 2 jsem se setkal s E. T. a v redwoodském lese jsme spolu mluvili o Harawayové.“ R. Mayer
Mimozemské ekologie (Retroflektory: Kosmonaut, robot, mimozemšťan)
Ralo Mayer
Rakousko / 2018 / 43 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Lodní rozvážka pitné vody po odlehlých chorvatských ostrovech, které k ní nemají přímý přístup, může být dobrou příležitostí k pozorování často humorné každodennosti. Zvlášť když kapitán plavidla nejde pro hrubozrnné komentáře daleko a svými cholerickými výlevy častuje svého mladého synovce, který se stal novým členem posádky. Voda naše vezdejší je observační snímek, kterému ale dodávají vnitřní energii a humor jeho protagonisté. Tvůrcům se ve filmu podařilo přenést nás do líné atmosféry horkých chorvatských pobřeží i zprostředkovat výbušný temperament tamních obyvatel.„Prostřednictvím této středomořské komedie o kapitánovi a jeho posádce jsem chtěla vyprávět příběh o neviditelných lidech, kteří se poctivě snaží, aby se z naší země nestal ‚nahodilý stát‘.“ V. Vorkapićová
Voda naše vezdejší
Vlatka Vorkapic
Chorvatsko / 2018 / 57 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Snímek zachycuje rok 1984/85 prostřednictvím deníkových záznamů sovětského rolníka z Litvy. Pasáže z deníku dědečka režisérky odrážejí dobové hodnoty spojené s vírou v Boha, ale i detaily z každodenní rutiny nebo politických represí. I přes historizující základ se film vyjadřuje k dnešku. Formální stránku tvoří živé obrazy ze statické kamery, které kritizují vylidněný stav litevského venkova. Poetická dokumentární esej o neodčinitelném doteku člověka se zamýšlí nad proměnou společnosti z rurální na městskou a nutí diváka zpochybnit hektické životní tempo spojené s dnešní dobou.„Západy slunce na východě je upřímný film, který může sledovat a vnímat každý. Doufáme, že v něm všichni najdou odraz sebe sama nebo minulost své rodiny.“ A. Dovydaityte, A. Belinski
Slunce zapadá na východě
Agne Dovydaityte, Alexander Belinski
Litva / 2018 / 83 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Pravidelné přívaly vln omývají ghanské pobřeží a skupina rybářů, tak jako každý den, vytahuje z moře svůj úlovek. Krátkometrážní snímek zachycuje v několika kapitolách pracovní úsilí místních rybářů. Až asketicky statická kamera a minimální zásah střihu přitom práci rybářů oprošťují od čehokoli, co by se toho dne na pláži nestalo. Díky pomalému tempu v obraze vyznívají i bezděky vzniklé abstraktní kompozice rybářských sítí nebo v pozadí se rýsující osamělá hora. Atmosféru filmu přitom neurčují lidé, ale rytmus moře, barva nebe a struktura písku na Bojo Beach.„Posedět na pláži vždycky znamená nasávat atmosféru, dýchat vzduch, rozjímat, pozorovat věci kolem sebe a prostě je nechat, aby se děly. To vše v globalizovaném světě.“ E. Groenová
Pláž Bojo
Elke Groen
Rakousko / 2017 / 25 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Jak si připomínáme naši minulost? Nestávají se dějiny spíše nástrojem pro ospravedlňování našich dnešních zájmů a názorů? Tyto otázky si klade observační dokument de fac-to. Jeho tvůrci navštívili několik veřejných akcí, které se odehrály v ukrajinském městě Lvov u příležitosti výročí druhé světové války. Dojaté recitování básní střídá agitace proti alkoholismu v zemi, tvrzení, že dekomunizace Ukrajiny začala už za Hitlera, nebo srovnávání počtu obětí nacismu a komunismu. Mnohdy absurdní kaleidoskop je pojatý jako sled nekomentovaných záznamů samotných chronologicky seřazených akcí.„Náš film dokumentuje různé protagonisty, kteří nacházejí vztah k současnosti prostřednictvím rituálů oslavujících minulost, a jeho prostřednictvím chceme přinést vhled do konkrétních situací a prostředí.“ E. Shapiro-Obermair
de fac-to
Ekaterina Shapiro-Obermair, Alexandra Wachter
Rakousko, Rusko / 2018 / 32 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
