Obatala film

Touha zbavená svého objektu je souznačná s obrazy znejasňovanými vykrajováním jejich kusů; seškrábání části viditelného pole se stává zářezem do strádajícího těla, tápajícího v mezeře po zmizelém blízkém a v chybění fyzického prolnutí, ve vrstvení hmatatelného důkazu spolubytí.  "‚Exhumace‘ je moje interpretace nedávných zpráv o Dalího posmrtné masce. Snažil jsem se fyzicky sloupnout vrstvy reprezentace, abych odhalil rozpadlé vzpomínky na osobnosti, které kdysi existovaly." D. McIntyre  

Nehybný záběr ukazuje jediné gesto, člověka bez ustání plavajícího proti proudu. Navzdory pravidelným tempům stojí pořád na jednom místě. Doprovázený recitovaným věcným rejstříkem osobního odhodlání a autorského mikrosvěta, odkazujícím k autorčině předchozí tvorbě i kurátorské práci.„Pokud nemůžu tancovat, nechci být součástí vaší revoluce,“ zaznívá věta americké spisovatelky a feministky Emmy Goldmanové, která prosazovala svobodu sebevyjádření a nutnost radosti i uprostřed revolučního boje.

Protesty proti úsporným opatřením čtené jako výraz pevnosti odporu vůči státu se prolínají s vyjádřením intimního souzvuku. Demonstrace spojení. Esejistická koláž smazává hranice mezi privátním a veřejným a zamýšlí se nad politikou soubytí. "Co kdyby revoluce propukla v domácnostech, vyšla z mikropolitiky nám blízkého, životů v našich kuchyních a ložnicích? Kdybychom odmítli zastaralé rodinné modely, dokázali bychom spojit realitu našich postelí s tou pouliční?" M. Hoolboom, H. Frise  

Rozbíhavé vzpomínky staré tkadleny se propojují do snové pohlednice, kde moře odnáší dům a bůh si bere k sobě i dítě, a tíha života zprůsvitní do slepoty, v níž nejcitlivějšími zůstávají ruce, precizně navíjející vlákno vlněné příze.„Vlákno je spojením. Spojuje energii se substancí, energii s ideou, ideu se symbolem, světlo s příběhem, foton s halogenidy stříbra, krystalky stříbra s pohyblivým obrazem, s živým obrazem. Vlákno je film o snu a skutečnosti, o životě a o smrti spojenými vlněnou přízí.“ P. Bulgarelli

Drobní živočichové různých druhů byli natáčeni v noci, zvětšeni pod poloprůhlednými sférickými skly. Aktivita neustále se pohybujících organismů vytváří při makropřiblížení nečekané obrazy neklidu, proměnlivosti, přemisťování a tvarové vynalézavosti. „La Notte Salva je cesta pocitů, jež se točí kolem své podstaty, aniž by ji odhalila a aniž by se otevřela lidskému jazyku.“ G. Boccassini

Výtvarně důmyslné ztvárnění příběhu a vnitřního světa vojáka zabitého při výbuchu je vyprávěno skrze hypnoticky vizualizované alegorické výjevy a artefakty v imaginárním setkání pohledů vědce, který hledá vztah k realitě, tvůrce promýšlejícího roli času v umění a uprchlíka, jenž přišel o možnost žít ve svém rodném městě. „Film vznikl na základě skutečného příběhu vojáka, kterého zabila bomba, když zdravil civilistu. Snaží se zachytit tento okamžik protikladů a křehkostí.“ H. Mao 

Algoritmický rozklad zobrazení kamenného sloupořadí vytvářející halucinační obrazce je v kontrastu s poklidným šerem ve starých chodbách a sloupořadích kambodžského buddhistického kláštera Angkor Wat, jimiž pomalu, kopírujíce své dennodenní rutiny, procházejí bosí mniši.Metoda geometrické fragmentarizace ve flicker skládance v matematicky přesných řezech a rytmech je působivá ve vztahu k architektuře a provokující v rozrušení přirozené harmonie místa i stavby.

Úvaha nad dohledem, jež se dramatizuje panickými a úzkostnými záchvaty člověka v bílé místnosti bez oken a dveří, reflektuje všudypří- tomnost zdánlivě nenápadného pozorování. Nemožnost objektivity pohledu skryté kamery zdůrazňují reaktivní změny jejího úhlu pohledu, když na ni postava útočí. Rakouský filmař a kurátor Norbert Pfaffenbichler (1967) je průkopníkem videoartu a zakládajícím členem skupiny VIDOK. V tvorbě často kombinuje elektronickou hudbu a abstraktní projekce. Byl kurátorem významné skupinové výstavy Abstraction Now v Künstlerhaus ve Vídni (2003), pracující se sluchovými vjemy generovanými počíta- čem. Na MFDF Ji.hlava byl uveden jeho film Intermezzo (Poznámky o filmu 4) (2012).„Camera, krátká etuda na téma skrytá kamera, je součástí mé série poznámek o filmu, která se zabývá různými náměty z dějin a teorie filmu.“

Popis nenáhodnosti v procesech, jak se atomy spojují, aby vytvořily hmotu, se vlévá do výpočtů grafi ckých doplňků observačních záběrů muzejní laboratoře. Subtilní doplnění reálného obrazu vstupují do ukázek práce mineraloga. Vzorce možných látek a virtuální tělesa a tvary upřesňují neviditelné děje tvorby látky. „Strávili jsme intenzivní tři měsíce v Mineralogické laboratoři Národního přírodovědeckého muzea Smithsonova institutu. Toto je výsledek naší práce. Interiér Green workshopu prošel po našem odchodu změnami a všechny ty úžasné vzácné exponáty odtud zmizely.“ R. Jarmanová, J . Gerhardta

Obrazy zaznamenané na lomografický supersampler, který zachytí čtyři po sobě následující okamžiky vedle sebe v jednom rámu 35mm filmu, kupí iluze rytmického pohybu a vytváří obraznou melodii řítící se vpřed, zatímco obtisk momentu zůstává pěvně na místě. Bubenická performance zdůrazňuje minimalistickou prudkost vzorů. "Kam půjdeme v době, kdy se znovu chystá uzavření hranic? Pocit svobody je tentam. Snažím se zbořit vizuální hranice, abych je znovu postavil základy pro ducha svobody." S. A. Fruhauf

Remake slavného filmu Mana Raye Emak Bakia (1926) metodou bezkamerového vytváření filmových obrazů v kontrastní černobílé vizualitě, dosažené při ručním vyvolávání, odkazuje na původní film i obsahově: v návaznosti na motivy smrti pracuje s artefakty a dokumenty z útoků amerických dronů na pákistánské území v roce 2015. Kathryn Rameyová (1967) je americká filmař- ka, antropoložka a pedagožka na Emerson College v Bostonu. Manipulacemi s celuloidem a ručním vyvoláváním filmového pásu vytváří nové audiovizuální formy, které hledají průsečíky mezi antropologickou studií a experimentálním filmem. Její díla získala řadu ocenění na mezinárodních festivalech. „Kombinováním experimentálních postupů filmové avantgardy s antropologickou metodikou a teorií se mé filmy a instalace snaží odejmout dokumentárním filmům aureolu ,reálnosti‘ a vzbudit v divákovi touhu po hledání příběhů utlačovaných dominantní kulturou médií.“  

Čtyřiašedesát stromů v údolí je nahlíženo v 3D zobrazení, kde jsou objekt i prostor pro každé oko ztvárněny na základě různých principů. Autor filmem pokračuje ve svém průzkumu možných přístupů k prostorovému zobrazení a vytváří důmyslné strhující toulky mezi obrazy. "Stereo3D filmy nechť jsou natáčeny takovým způsobem, aby neměly žádný – případně jiný – smysl, než kdyby byly natáčeny ve formátu mono2D. To, co známe z konvenčního filmařství, nám nepomůže." B. Speidel