Obatala film

Když zavřu oči, všechno zůstává stejné, říká autorka v úvodu filmu. Situace a drobnosti z andských vrcholků a vesnic zachycuje na cestě, již v roce 1925 prošel její židovský dědeček původem z Rumunska, aby zde získal peruánské občanství, které mu pak o dvanáct let později umožnilo zachránit rodinu z Evropy. „Meditativní snímek prostoupený silnou atmosférou. Cesta oživující vzpomínky, jež staví tváří v tvář realitě. Film byl natočen na 16mm materiál s vysokým kontrastem, který se bohužel už nevyrábí.“ M. Pillerová

Konceptuální zážitek, v němž jsou barevné rozdíly přeloženy do tónů piána, sleduje okolí marseillského přístavu a umožňuje vznik hudební kompozice skrze zabstraktněný odraz charakteru, vzhledu a vizuální rozrůzněnosti místa vyplouvajících a čekajících lodí. "Prostřednictvím videa přemítám o pojetí časovosti i o dualitě digitálního umění – o vzájemné interakci mezi zvukem a obrazem – s cílem vytvořit pro svět kolem nás nové reality." J.-M. Rolland  

Portrét architekta Carla Mollina je vystavěn jako úvaha nad vizí uspořádání prostoru, budov či soch. Obrysy a povrchy, ale i chybění v proškrtaných poznámkách, zmačkaných nákresech, tvarech a texturách materiálů a poškrábaných obrázcích domů konstruují rytmické koláže výrazů, jimiž promlouval do krajiny. „Odvíjí se zde příběh C. Mollina, jenž se upsal svému řemeslu a předznamenal brilantní epochu architektury. Úmysly tvůrkyněse nakonec samy přizpůsobují jejímu dílu, přenesenému na pole architektury a zakotvenému v kinematografii.“ R. Vermetteová

Valivým pohybem se přibližuje obraz města rozložený na posloupnost zorných plánů, jejichž ozvěny umožňují doplnit imaginární celek místa. Velkoměstská symfonie minimalismu buduje panoramatický výhled do dálky, přičemž znejišťuje skutečnost zviditelňováním urbánní přeplněnosti.  "Život je překvapivě prostý. Všechny lidské bytosti totiž opakují nezvratný osud přírody. Všechno je jen stopa a mizí." M. Yi  

Algoritmizovaná skládačka 531 441 fotografií vyhotovených během tří dekád od roku 1985 ukládá do souvislostí a kontextů osobní i společenské události a staví tak minimalistickou etudu o výpovědní hodnotě, srozumitelnosti a paměti dění. „Jaká je konec konců podstata oněch momentů/událostí: 9/11, Hirošima, Buchenwald, politické/ekonomické podmínky, umění, rodina, káva, čaj, bytí zde/bytí tam. Po 531.441 snímcích 1985-2015 –součet." T. Mohr

Pomocí animátorské techniky se podsvícené fotografie prošívají do vzpomínek režisérovy tety na hory, výhledy a uspořádání věcí v bytě, odkud odjela do nuceného exilu. Kousky vzpomínek aktualizují diasporickou perspektivu skrze architektonické projekty, jimiž zpřítomňovala rodný Tádžikistán ve svém bytě v Darmstadtu.   "Film vychází z nalezeného materiálu a prostřednictvím fotografií vytváří montáž fragmentů z exilu. Zaměřil jsem se na barvy, textury a materii v obrazu i zvuku a pomocí zpomalené animace." K. Friesen  

Výtvarně důmyslné ztvárnění příběhu a vnitřního světa vojáka zabitého při výbuchu je vyprávěno skrze hypnoticky vizualizované alegorické výjevy a artefakty v imaginárním setkání pohledů vědce, který hledá vztah k realitě, tvůrce promýšlejícího roli času v umění a uprchlíka, jenž přišel o možnost žít ve svém rodném městě. „Film vznikl na základě skutečného příběhu vojáka, kterého zabila bomba, když zdravil civilistu. Snaží se zachytit tento okamžik protikladů a křehkostí.“ H. Mao 

Autorka se vrací do maďarské vesnice na poslední návštěvu babičky a rozostřeností obrazů zdůrazňuje mentální vzdálenost, která je spjatá s fyzickým vzdálením, ale také s časovou prolukou od dětských dojmů a zážitků, na které tiše vzpomíná klidný komentář, jenž supluje mizející paměť stárnoucího těla. „Tento film vyvstal ze osobního prožitku v době, kdy mou babičku postihla ve věku 85ti let demence. Čím víc ztrácela paměť, tím víc jsem se snažila její vzpomínky uchránit.“ D. Zurbóová

Digitální miniatura, v níž způsob rozkladu obrazu zdůrazňuje, co zanecháváme za sebou – trajektorie pohybů, činů, rozhodnutí, gest. Původce stop se rozpouští ve zviditelňování toho, co zůstává; jednoduchý vizuální princip spouští imperativ ohledu na důsledky a pozůstatky pohybů myslí, těl i věcí. "Choreografie imaginární cesty 
Barva / 7 minut 40" P. Bokanowski

Setkání s Lindou Christanellovou, umělkyní rakouské feministické  avantgardy 70. let 20. století, zachytila autorka na dvojitý 8mm film, který pak paralelní projekcí utváří spojení obrazů vzájemného pohledu, aby zpřítomněním natáčejícího a natáčeného uvažovala nad viděním a býti viděnou. „Jakákoli interakce s obrazem si hledá vlastní formu. Filmuji-li někoho, nejde o jednostranné setkání, je to způsob seznámení se s tím druhým. Já se na vás jen nedívám. Já vidím, že mě vidíte.“ Ch. Perschonová

Motocyklisté i auta se ztrácejí v hluku hustého provozu i v rovnoměrných řezech skrz obrazy silnic v Jakartě. Organizace dopravy do pruhů a mřížek překrývajících se záběrů byla vytvořena během optického kopírování 16mm filmu a názorně ukazuje hustotu a vytrácející se přehlednost přeplněných cest. „Jakartské motocykly jsou nádherné a strhující. Tyto nadskakující autonomní ostrůvky provozu přesto tvoří jediný tok, jako vizuální ‚gamelan‘ pohybu. Jsou nesourodou a zároveň sehranou masou. Mou snahou bylo dostat se nadosah jejich muzikálnosti.“ R. Tuohy

Procházka botanickými zahradami v Bilbau, Torontu a Quitu je natočena haptickou kamerou v rámci výzkumného vývoje záznamového zařízení, které zachycuje to, čeho se jeho majitel dotýká. Autoři zkoumají různost vizuálních identit v době převládajícího zapojení zraku a sluchu. „Video je součástí společného projektu Haptic/Visual Identities, který za použití prototypu digitální podomácku vyrobené kamery zkoumá ‚haptickou vizualitu‘. Toto dílo přibližuje ‚makrozáběry‘ zahrad v kdysi koloniálním ráji.“ A. Merglerová