Obatala film

Vnoření se do krátkého okamžiku všedního výjevu pozorujeme v analytickém rozrůznění rychlostí pohybů i prožití mikropříběhů v běhu běžnosti ulice. Již klasická technika nestejného zpomalení částí zobrazení je zde využita k zachycení jinak téměř neviditelného jevu. „Někdy přijde okamžik, a vy si uvědomíte, že na čase nezáleží.“ M. Manchevski

Zamyšlení nad vykořistěním domova původního obyvatelstva a jednáním kolonizátorů přerůstá v antikapitalistický politický pamflet, který v rozbíhavých horizontálních a vertikálních motivech kriticky analyzuje postoj liberálních kosmopolitních elit k životnímu prostoru jako jednorázové a vyměnitelné komoditě a rozporuje jeho nahraditelnost. „K vytvoření jiných světů se člověk nepotřebuje ani tak zbavit západního myšlení, jako jej spíš přepsat za pomoci místních, konkrétních a starodávných představ. Tento film představuje začátek cesty vstříc tomuto snažení.“ E. Makoszay Mayén  

Vycházeje z dvouleté studie a hromadění obrazů vytvářených nestejnorodými mokrými procesy vyvolávání 16mm filmu zkoumá autorka podoby vizuality materiální tekutosti, aby tak komponovala oslavu neviditelných mikro a makrostruktur, jejichž chiméry se obnažují v pohyblivých vzorech.„Často mě inspiruje krása chyb na analogových filmech a využívám nežádoucí analogový vizuální šum a obrazy, například prach či stopy po vodě, abych tvořila imaginární filmové krajiny.“ N. Wang

Krajina nově spatřená přes tradiční ruční práce s filmovou surovinou nechává vyniknout geometrii stromů a prostranství luk. Doprovázející zvuková stopa podléhá podobným chemickým změnám jako obraz. Film vznikl na farmě kanadského režiséra Philipa Hoffmana, který každé léto hostí workshop, kam se začínající i zkušení autoři jezdí učit práci s filmovým materiálem. Horizonty vytvořené emulzí proměňují zobrazené stromořadí na les sporadicky prosvětlovaný oblohou nebo prázdným bodem na filmovém pásu.

Třicet šest políček 35mm filmu v závratně rychlých skládačkách strukturuje studii prostorového vnímání filmového diváka. Fotografie pořízené v ruinách vesnického domu se dívají vždy jedině zvnitřku směrem ven. Vrší se jejich výřezy, negativní i pozitivní podoby, někdy se střídají, jindy prolínají, aby vytvořily iluzi proměnlivé hloubky či vzdálenosti vnějšku, do něhož je zapovězeno vstoupit. Kombinace obdélníků zdí a oken ve sbíhavé perspektivě rýsuje horizonty v rámci horizontů a vystaví tak v rámu plátna úplně nový dům.

Inspirováni rozkladem pohybu ve studiích Eadwarda Muybridge a Etienne-Julese Mareye autoři zobrazují pohyby člověka stoupajícího po schodech. Použitím zrcadlového efektu však vtiskují obrazům novou, z reality vyjmutou časovost, analýzu pohybu nahrazují konstrukcí nekonečného zmnožení. Původní chronofotografie umožnily v sériovém nasnímání kontinuálního pohybu zobrazit jeho jednotlivé fáze, které byly již v 70. letech 19. století zachyceny na bleskový expoziční čas tisíciny vteřiny.

Osobní nejistoty a nahromaděné pocity filipínského přistěhovalce v USA se přelévají do politologických úvah a kritických komentářů o kolonizaci mysli interpretací amerického snu. Montáž rodinných filmů z let zmíněných v názvu je také anatomií rodinných vztahů a prožívání vlastní identity. „S každým novým dílem jako bych s filmařinou začínal zas od nuly, ale novým způsobem. A pak si říkám ‚k čertu s tím‘, ať to do té doby bylo cokoli za postup.“ M. Reverza

Dokumentární záběry, hollywoodská kinematografie i videohry se střetávají, překrývají a noří do sebe v dadaistické koláži, inspirované poezií maďarského básníka Mária Z. Nemese. Hypermediální podstata současnosti je zvýrazněna pomocí fragmentů osvobozených od zpřehledňujících narativních rámců.    

Digitální miniatura, v níž způsob rozkladu obrazu zdůrazňuje, co zanecháváme za sebou – trajektorie pohybů, činů, rozhodnutí, gest. Původce stop se rozpouští ve zviditelňování toho, co zůstává; jednoduchý vizuální princip spouští imperativ ohledu na důsledky a pozůstatky pohybů myslí, těl i věcí. "Choreografie imaginární cesty 
Barva / 7 minut 40" P. Bokanowski

Autorka se vrací do maďarské vesnice na poslední návštěvu babičky a rozostřeností obrazů zdůrazňuje mentální vzdálenost, která je spjatá s fyzickým vzdálením, ale také s časovou prolukou od dětských dojmů a zážitků, na které tiše vzpomíná klidný komentář, jenž supluje mizející paměť stárnoucího těla. „Tento film vyvstal ze osobního prožitku v době, kdy mou babičku postihla ve věku 85ti let demence. Čím víc ztrácela paměť, tím víc jsem se snažila její vzpomínky uchránit.“ D. Zurbóová

Odpady vhozené do oceánu a pak vyplavené na japonském pobřeží se stávají předmětem stovek fotografií, které autor technikou fotogrammetrie proměňuje ve skulptury, natočené pak ve virtuálním prostoru filmovou kamerou, jako mementa ekologické bezohlednosti a objekty přepadávající přes okraj blahobytné každodennosti. "Díky novým technologiím můžeme získat nečekané a neuvěřitelné pohledy na skutečnost." Y. Nishimura  

Filmový portrét dvou současných hongkongských umělkyň, snímaných přes led a dým, ve kterých se způsobem těmto látkám vlastním zrcadlí aktuální pohnuté události ve Zvláštní administrativní oblasti ČLR. Poezie slov a introspekce se tu v několika vrstvách překrývá s tepající neodbytnou prózou dokumentované skutečnosti.   „Abstraktní pojetí skutečné události rozvíjí představivost a emoce v jiném časoprostoru a podrobuje je sebezpytu.“ E. Wendi