Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Občan K.

Občan K.

režie: Michal Dvořák
originální název: Občan K.
země: Česká republika
rok: 2012
délka filmu: 72 min.

synopse

Skupina Ztohoven provedla experiment s tím, co všechno je možné provádět v době posedlé identifikací s vlastní či vypůjčenou identitou. Skupina si nechala oficiálně vyrobit falešné občanské průkazy. Jednotliví členové získali průkazy na jména dalších členů na základě pozměněných průkazových fotografií, které byly vytvořeny morfingem jejich tváří. S novou identitou pak absolvovali svatbu, zahraniční cestu i volby a ukázali, jak snadno jsme pro systém zaměnitelní.  

více o filmu

režie: Michal Dvořák
producent: Hana Třeštíková, Michal Dvořák

další filmy v sekci

Techsquat
Nová forma komunitního bydlení zvaná techsquat je otevřená všem kreativcům, podnikatelům a manažerům, kteří chtějí sdílet svůj pracovní i osobní časoprostor s podobně zaměřenými jedinci. Pět mladíků, kteří společně obývají pražský byt, o techsquattingu rádo přemýšlí jako o progresivním a stimulujícím životním stylu. Autoři dokumentu sledujícího jejich každodenní život testují životaschopnost této představy. Observační metoda založená na delších statických záběrech – a definitivně odhalená v závěru filmu – nicméně autorům nebrání v drobné jízlivosti projevující se ve výběru scén a jejich řazení. DETAIL:„Kvalita – vlastně je to nějaký atribut věci, že třeba jako přetrvá čas nebo že plní skvěle funkci. Já si myslím, že kvalitní můžou být i lidi, a pevně doufám, že je tady velké množství kvalitních lidí.“

Techsquat

Tereza Bernátková
Česká republika / 2015 / 36 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Stopy, střepy, kořeny
Muzeum hnití jablek, opadávající vánoční stromek, rozlomený kmen stromu, červi plazící se po plástvích. Údery padajícího jablka o povrch země, výuka mluvení, křesťanské kázání, bečení ovcí. Obraz a zvuk se o sebe ve dvacetiminutovém snímku Stopy, střepy, kořeny neustále otírají v tvořivých setkáních mezi světem lidí a přírodou. Film by se dal označit za experiment, ale spíš jde o evokativní lyrické pásmo obrazů a zvuků umocněné působivými záběry šestnáctimilimetrové kamery. K neustále připomínané kráse rozkladu přírodních věcí tvoří lidem vytvořené artefakty lehce lhostejné a neméně záhadné pozadí.„‚Já ti nevim, co s tim. Furt do toho leju vodu a furt je to řídký.‘ Tuhle větu jsem kdysi potkala – šlo o míchání malty – a líbí se mi čím dál víc.“

Stopy, střepy, kořeny

Květa Přibylová
Česká republika / 2016 / 20 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Poslední šichta Tomáše Hisema
„Doufám, že je všecko v pořádku a že z toho budete něco mít,“ prohlašuje horník Tomáš Hisem na začátku své pracovní směny v ostravském dole Paskov, kterou se rozhodl zdokumentovat. Jeho tvář v záběru sice nevidíme – kameru, kterou propašoval do dolu, má připevněnou na helmě – ale při kontrole temných, prašných tunelů a klaustrofobických skulinek v zemi, kudy procházíme či lezeme po čtyřech spolu s ním, si vystačí s peprným hlasovým projevem echt Ostravaka. Bezprostředně a po svém zachycuje konkrétní místo v konkrétní čas – den předtím, než byl Paskov uzavřen a o práci přišlo 1300 jeho kolegů. „Tož tu točím, aby ti Pražáci viděli, jak se tady kurva dře!” J. Andrš

Poslední šichta Tomáše Hisema

Jindřich Andrš
Česká republika / 2017 / 29 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Jan Jedlička: Stopy krajiny
Pohroužený akvarel života umělce Jana Jedličky. Český malíř, filmař a fotograf emigroval v roce 1968 do Švýcarska a jeho druhým domovem se stala pustá krajina toskánské nížiny Maremma. Prázdná paleta možností vnitřního exilu je postupně naplňována uhrančivými malbami, utkanými z pestré směsice odstínů hornin, sedimentů, pigmentů nalezených v krajině. Imprese nového domova ambientně přenášené na plátna, fotografie i surovinu filmu zachycují vnitřní zrak a duchovní pouto umělce vyvázaného ze společenských struktur, oddaného pouze vlastní tvorbě a životu v krajině matného světla a stínu.       „Sledování proměn, to je to, co mě zajímá. Tady není žádný konečný výsledek, to se vyvíjí v čase, pořád dál.“ J. Jedlička

Jan Jedlička: Stopy krajiny

Petr Záruba
Česká republika, Itálie / 2020 / 67 min.
sekce: Česká radost
Česká premiéra
Nekyia: Vnitřní portrét básníka Hradeckého
Básník Daniel Hradecký je hlavním hybatelem nadžánrového filmu o cestě do hlubin vlastního vědomí. Černobílé dokumentární podobenství nahlíží do duše člověka souhrou zvuků a syrových obrazů. Za doprovodu dramatické hudby se v hrubé severočeské krajině odvíjí několik epizod, jejichž narativ je spředen z útržků básníkových textů a jeho vzpomínek, filmem rekonstruovaných: Daniel nastupuje na směnu v továrně nebo se v krytu setkává s ďáblem. Film mapuje básníkův vnitřní svět a spolu s ním se propadá hlouběji a hlouběji ke dnu surové imaginace. „Je muž, který rád sní, šťastný?" A. Hospodářský   V pátek 25.10. v 18:00 se v návaznosti na projekci snímku uskuteční v kavárně Etage čtení básníka Daniela Hradeckého, který je hlavním protagonistou dokumentárního snímku Alberta Hospodářského s názvem Nekyia, soutežícího v sekci Česká radost. Hradecký přečte jak své texty, tak texty jiných autorů, například Winstona Churchilla a Tomáše G. Masaryka.   
osobní program

Nekyia: Vnitřní portrét básníka Hradeckého

Albert Hospodářský
Česká republika / 2019 / 25 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Všichni mají pravdu? Karel Floss a ti druzí.
Multiportrét vývoje českého porevolučního myšlení a cítění centralizovaný kolem osobnosti filozofa a levicového křesťana Karla Flosse. Jeho ideje o bohu, pravdě i politice obkružují jako satelity výroky silně protikladných osobností, od Milana Knížáka přes Ondřeje Slačálka a Noama Chomského až po zástupce českých národovců. Film s jemnou ironií využívá přiznaně vachkovského stylu a staví na významových kontrapunktech, situačním humoru a zcizujících formálních prvcích. Vzniká jakési audiovizuální koryto, kterým proudí kanalizovaný hněv národa, připomínajícího dítě, které se učí myslet a neví, k čemu se vztáhnout dřív – protože v jistém smyslu vlastně „všichni mají pravdu“.DETAIL:„To znamená, že pravda sjednocuje, ale sjednocuje bez toho, že by požadovala rezignaci na rozdíly. A proto se vyhneme pasti dogmatismu – dogmatická je taková pozice, která tvrdí, že pokud existují pravdy, tak ty pravdy nepřijmou žádné rozdíly."

Všichni mají pravdu? Karel Floss a ti druzí.

Helena Všetečková
Česká republika / 2015 / 124 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Vládnout, pracovat, vydělávat, modlit se, hroutit se
Komentář k hroutící se civilizaci ve čtyřech dějstvích obsahující stopové prvky islámofobie, ateismu, bulvárních médií, Marka Zuckerberga, plesnivého chleba, demonstrantů, gastarbeiterů, egyptologů a skepse. Velká polemika nad transcendentálními otázkami metastazující civilizace zpodobněná v mikroskopických příkladech české společnosti. Společnost přebytku a kolapsu ilustrovaná v prostotě her na dětském hřišti.Dětské partie her ve voyeurském pohledu z balkónu odhalují komplikované téma civilizační entropie – prostomyslná stvoření vytvářejí metafory komplexních a složitých společenských mechanismů moci, ovládnutí a podrobení.

Vládnout, pracovat, vydělávat, modlit se, hroutit se

Andran Abramjan
Česká republika / 2013 / 40 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Tělo mého těla
Experimentální film Violy Ježkové odpovídá spíš kategorii videoartu. Zprostředkovává určitý mentální prostor bezčasí na jehož okrajích se nalézá mateřské tělo. Obrazy a zvuky prvních měsíců po narození autorčiných dětí konstituují jeho vlastní nepravděpodobnou řeč. Prostor mezi mateřskou láskou a laktační psychózou prostupuje intimita a křehkost kontrastující s tuhostí neměnného času zaramovaného bílou zimní krajinou. Film tak vypráví o něčem nesmírně základním.  

Tělo mého těla

Viola Ježková
Česká republika / 2012 / 24 min.
sekce: Česká radost
Jsme epicentry zemětřesení
Půda je vyprahlá, stromy hynou, druhy vymírají, řeky vysychají. Zásahy člověka narušily rovnováhu ekosystému. Nenávratné změny budou mít zničující důsledky. Výlet mladého městského páru na venkov se stává podkladem ke spontánní poetické úvaze nad suchem v krajině a environmentálním žalem v člověku. Příroda přestala být místem odpočinku. Pohled na ni vyvolává úzkost. Schopnost artikulovat svůj smutek, ať prozaickým sdělením, či básní, se ve filmu o paradoxech ekologické uvědomělosti střetává s neschopností opustit své myšlenky a pocity, vystoupit z vlastní hlavy a proměnit slova v činy.

Jsme epicentry zemětřesení

Tomáš Hlaváček
Česká republika / 2020 / 40 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Český žurnál: Výchova k válce
Příspěvek do cyklu Český žurnál sleduje, jak se do našeho prostředí čím dál více vrací vojenský duch. Pokusy obnovit brannou výchovu nebo povinnou vojenskou službu a celkově připravovat národ na příští velkou válku jde ruku v ruce se strachem společnosti z Rusů, muslimů nebo libovolných jiných „nepřátel“. Observační přelet nad kulometným hnízdem českého militarismu se stává groteskní i zneklidňující vojenskou přehlídkou. Lze ji chápat jako zprávu o tom, jak snadno se lidé nechají zmanipulovat médii k paranoii, ale i coby varování před možností, že se extremismus stane součástí školních osnov.„Rozhodla jsem se poznat motivace lidí, kteří se ve jménu míru chystají na válku, a tak jsem začala natáčet kaleidoskopický obraz vzrůstajícího vojenského ducha.“

Český žurnál: Výchova k válce

Adéla Komrzý
Česká republika / 2016 / 69 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Tváře Medy
Záznam soužití dokumentaristky Veroniky Janečkové a podporovatelky umění Medy Mládkové je možné chápat jako deník o natáčení portrétního dokumentu, který nikdy nevznikl. Mnoho použitých záběrů bylo natočeno bez vědomí Mládkové a zachycuje její každodenní setkávání s režisérkou, která kvůli natáčení krátce bydlela v jejím domě ve Washingtonu. Snímek tak ukazuje dvě odlišné tváře Medy Mládkové – tu veřejnou, kterou ukazuje v rozhovorech vedených metodou mluvící hlavy, a onu soukromou, již odhalují drobné všednodenní generační střety mezi stárnoucí vlivnou ženou a mladou dokumentaristkou.DETAIL:„Měla všecky neduhy. Byla taková tlustší, nebyla vlastně hezká. Taky měla myslím dlouhý vlasy. Já jsem říkala: ‚Zhubnout dvacet kilo musíte.‘ Ona vám udělala tady doktorát za rok na americký univerzitě.“

Tváře Medy

Veronika Janečková
Česká republika / 2015 / 50 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Kalado
„Na světě je mnoho učení – karate, aikido, taiči, jóga. Ale žádné z nich neučí člověka očistě. Jedině kKalado.“ Tak praví hlavní hrdina snímku, performativní umělec Sai Kidžima. Kamera jej zachycuje, jak svými ozvláštňujícími pohyby prozkoumává hranice tělesných schopností, zatímco ve zvukové stopě zní jeho introspektivní komentář. Kalado slouží jako prostředek sebepoznání, zpochybnění zažitých představ o sobě samém a hledání identity dosud zastřené. Dokument vystihuje rituální povahu Kidžimových performancí, způsob, jakým nechává zakořeněná traumata rozplynout v očistném tvůrčím vzmachu. „Když jsem potkala Saie, zaujal mě především tím, že tančí a uklízí. Zajímalo mě, co je kalado. Když jsme dotočili, řekl: ‚Život je nepochopení. Nerozumět znamená chápat. To je kalado‘.“ T. Tara

Kalado

Tereza Tara
Česká republika / 2017 / 30 min.
sekce: Česká radost
Světová premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt