Obraz, který plive, oko, které shrnuje

Výtvarně důmyslné ztvárnění příběhu a vnitřního světa vojáka zabitého při výbuchu je vyprávěno skrze hypnoticky vizualizované alegorické výjevy a artefakty v imaginárním setkání pohledů vědce, který hledá vztah k realitě, tvůrce promýšlejícího roli času v umění a uprchlíka, jenž přišel o možnost žít ve svém rodném městě. „Film vznikl na základě skutečného příběhu vojáka, kterého zabila bomba, když zdravil civilistu. Snaží se zachytit tento okamžik protikladů a křehkostí.“ H. Mao 

Drobní živočichové různých druhů byli natáčeni v noci, zvětšeni pod poloprůhlednými sférickými skly. Aktivita neustále se pohybujících organismů vytváří při makropřiblížení nečekané obrazy neklidu, proměnlivosti, přemisťování a tvarové vynalézavosti. „La Notte Salva je cesta pocitů, jež se točí kolem své podstaty, aniž by ji odhalila a aniž by se otevřela lidskému jazyku.“ G. Boccassini

Ironická found footage koláž vytvořená z hrubého materiálu původně natočeného pro reklamu řetězce Közért (v překladu „pro veřejnost“), státní sítě obchodů v Maďarsku během komunistické diktatury, ukazuje problematičnost přístupu ke stravování a výživě ve státem řízených ekonomikách, životech a obrazech. "35milimetrové filmové pásy s reklamami na potraviny z dob socialismu byly zakopány do země a ponechány napospas hnilobě a rozpadu." P. Lichter  

Kubánský domov jako nemísto zrcadlící se v artefaktech zpřístupněných vzpomínkami, materiály či texturami. Jemná filmová báseň je sbírkou aberací nejintimnější paměti, v níž výjevy a činnosti, odkazující k stavbám, bourání, místům anebo událostem, asociativně promýšlejí pojem domova.  „Od portrétu, jeho základů a zkoumání jeho vyjadřovacích schopností přecházím k rekonstrukci osob a míst, která jsem nikdy nepoznal ani nenavštívil.“ A. Alonso Estrella

Konceptuální zážitek, v němž jsou barevné rozdíly přeloženy do tónů piána, sleduje okolí marseillského přístavu a umožňuje vznik hudební kompozice skrze zabstraktněný odraz charakteru, vzhledu a vizuální rozrůzněnosti místa vyplouvajících a čekajících lodí. "Prostřednictvím videa přemítám o pojetí časovosti i o dualitě digitálního umění – o vzájemné interakci mezi zvukem a obrazem – s cílem vytvořit pro svět kolem nás nové reality." J.-M. Rolland  

Filozofující portrét situacionistů Herberta Holla a Kza Han, kteří věří v revoluci skrz umění. Žijí na ostrově, kde psali básně a překládali dílo Alexandra Klugeho. Společně vstupují do krajiny gesty i artefakty a filmovými črtami ze své každodennosti prostupují úvahy o znacích a individualitě."Uchvátilo nás myšlení Herberta  Kza. Pokusili jsme se jej přeložit skrz drobné performence. Každý den přišel nový podivný nápad. Byli tí překvapení, ale rozhodli se nám důvěřovat. "

Vizuální atlas podvodního světa ukazuje v paralelně uspořádaných, rytmicky se obmě- ňujících výjevech zvířata v jejich přirozeném pohybu, prodlévající rostliny, rostoucí krystaly, ale i místnosti, přístroje a zařízení či zázemí v kodaňském akváriu, které tyto živáčky předvádělo více než sedmdesát let. „Natáčení mne vtáhlo do říše melancholie a strašidelnosti. Rozpadající se akvárium se stalo alegorií sdílené minulosti a času samotného. Film představuje kouzelné místo, kde se mísí snaha pamatovat si i zapomenout.“

Stopy neustávajícího větru a hrany ostrého světla vytvářejí v prostoru hmatatelné i iluzorní útvary a v trpělivých pozorováních ukazují písečné a světelné kompozice saharské pouště na místech regionu Táfílált, který byl dnem prehistorického oceánu, jak naznačuje subtilní zvuková skladba. Terra Jean Longová (1983) žije v kanadském Torontu a pedagogicky působí v centru the Liaison of Independent Filmmakers of Toronto (LIFT). Ve svých filmech vypráví osobní příbě- hy, zasazené do prostředí na pomezí snu, fikce a reality. Své snímky prezentovala na festivalech jako Edinburgh International Film Festival nebo International Documentary Festival Amsterdam.„Nad oblastí Táfílált v maro cké části saharské pouště se kdysi rozkládal Rheický o ceán. Film Před 350 miliony let zázračně nalézá v této krajině přítomnost o ceánu, hlubinu času v záhybech prostoru.“

Do zastaveného záběru desetiproudové cesty velkoměstského bulváru mezi mrakodrapy vstupují uplynulé (či budoucí?) pohyby, auta, reklamy, lidé, jejichž výrazněji nebo jen jemně viditelná stopa zápasí s punktem obrazu o naléhavost aktuálnosti a nelineárnost času, který se pohybuje dopředu i vzad. Korejský režisér I Mjon (1973) vystudoval hudební skladbu. Žije a působí v Soulu, věnuje se hudební tvorbě a videoartu. Na MFDF Ji.hlava byl uveden jeho krátký snímek Pole (2014), v němž vycházel z pozic urbánní ekologie. Ve svých snímcích kombinuje klasický hudební doprovod s melancholickými pohledy na městské scenerie, žijící jakoby vlastním, na člověku nezávislým způsobem.„Korejsky je název filmu 적. Vyslovené ale mají tyto čínské znaky více významů. Lze je číst jako terč, nepřítel, mít pravdu, stavět, stopa, ticho, postoupit, dokázat, šlapat, pozorovat, odhalit, hněvivý, potkat a strach.“

Rozjímavá analýza aparátu vidění a vnímání společného všem bytostem se dvěma očima vepředu upírá pohled do dálav a ve vtahujícím percepčním experimentu zkoumá představivost hloubky pole a iluzivní soudržnost obrazu, přičemž problematizuje rutinní způsoby nahlížení na věci, tvary, pohyblivosti a jevy kolem nás. „Tohle je tanec mezi vaším mozkem a světem. Koupáme se v interferencích mezi smyslovými daty a tím, co může být tam venku. Půjdeme do jiné země, vyzkoušíme jiné moře. Jedna plus jedna se rovná tři.“ R. Kohlberger

Pomocí animátorské techniky se podsvícené fotografie prošívají do vzpomínek režisérovy tety na hory, výhledy a uspořádání věcí v bytě, odkud odjela do nuceného exilu. Kousky vzpomínek aktualizují diasporickou perspektivu skrze architektonické projekty, jimiž zpřítomňovala rodný Tádžikistán ve svém bytě v Darmstadtu.   "Film vychází z nalezeného materiálu a prostřednictvím fotografií vytváří montáž fragmentů z exilu. Zaměřil jsem se na barvy, textury a materii v obrazu i zvuku a pomocí zpomalené animace." K. Friesen  

Autor vychází z principu konkrétní hudby, vrství a důmyslně překrývá obrazy do takové mohutnosti, až vznikají abstraktní kompozice osobních vzpomínek, a tematizují tak jejich proměnlivost díky selektivitě paměti i možné- mu rozlišení digitálního média. Japonský filmař a programátor Makino Takaši (1978) byl ve své tvorbě ovlivněn londýnskými Quay Brothers, vyznává eklektický přístup a čerpá z videoartu a rozmanitých filmových technik. Obraz a hudební doprovod vnímá jako rovnocenné složky díla. Za svůj film Generator (2012) získal cenu Tiger Award na MFF v Rotterdamu.„Začít konkrétním, přejít k abstraktnímu a následně užít abstraktní k vytvoření konkrétní abstrakce byla výzva.“