Obzvláště cenný

Tělo a smyslnost oslavuje proslulý japonský avantgardista poetickou montáží detailů pohybů svalů a tkání, dráždivých pohledů na štěrbiny a proluky. V duchu abstraktního dokumentarismu a za doprovodu konkrétní hudby Yoko Ono se plochy kůže dotýkají v rytmicky komponovaných přiblíženích záhybům a svraštěním.

Legendární film svobodné poetiky těla pracuje s DIY estetikou, rozverným inscenováním, performancí i humorem. Transgresivně odkazuje k postupům melodramatu i burlesky, které využívá k vytvoření nekonvenčního a dobově radikálního zobrazení sexu. Kvůli zpodobnění erotických výjevů byl v řadě zemí zakázaný a ve Spojených státech se stal rozbuškou debaty o cenzuře.

Vášnivé pozorování milence, jehož tělo se vpíjí do zrnité textury a výbušných přesvětlení filmového materiálu. Režisér rychlými střihy spojuje kontrastní černobílý negativ a barevný pozitiv stejných obrazů, aby deníková zachycení okamžiků či unikavé aluze mohly mizet v tekutosti vědomí a proměnlivé prchavosti vzrušeného zaujetí.

Časosběrná masturbace. Autor, který hraničními postupy zkoumá způsoby zobrazení tělesnosti, sbíral po deseti letech frontální statické záběry na své nahé tělo při masturbaci, aby je poté poskládal do radikálního asketického filmu ukazujícího stárnutí a tělesné proměny.

Klasika avantgardní kinematografie, v níž se intimita tělesného prožitku setkává s materialitou média ve spontánně poetické oslavě fyzické existence. Postupy vypalování, malování a kreslení na filmový pás, upravování rychlosti záběrů a víceexpozice vrství v nenarativní skladbě výjevy z přírody a sexuální scény, v nichž vystupuje autorka se svým partnerem.

Ve své době kontroverzní film převádí sexuální akt do křehké skladby záběrů předmětů z pokoje milenců a artefaktů všednodennosti, které jej tvarovým či pohybovým vzezřením připomínají. Hravě symbolická, rytmická koláž je doplněna poetickým komentářem, jehož autorem je fotograf, skladatel a kritik umění John Gruen.

Vrcholné dílo filmového dadaismu je oslavou fotogenie nenápadných předmětů, kde je mezi zachycené objekty, jejich pohyblivé rayogramy či poutavě asymetrické stíny vřazený záběr na nahé tělo Kiki z Montparnassu, múzy celé meziválečné pařížské umělecké generace, jež se stává ladnou projekční plochou pro průniky světla oknem v dokonalé geometrii touhy.

Film, který se stal klasikou experimentální a queer kinematografie, spřádá sadomasochistickou fantazii násilného střetu hrdiny s urostlými námořníky. Režisér v roli mladého muže zkoumá touhy a představy, přičemž sexuální motivy doplňují odkazy na opory konzervativního amerického snu krátce po druhé světové válce.

Intenzity tělesného prožitku a mentálního zaujetí se promítají do fyzických i metaforických řezů kulturními, politickými a osobními mytologiemi. V komorních výjevech proměny fotografií v pokrm či masturbace žiletkou se obraz i tělo stávají předmětem hraniční touhy, zranění, narušení a poškození.

Materiální experiment, klasika filmové avantgardy využívá postupy fyzických a chemických zásahů do filmového pásu a v situaci osamělého obývání hotelového pokoje vytváří paralelu mezi zobrazovaným tělem (člověka) a (celuloidovým) tělem osmimilimetrového filmu.

Vrásnění a zákruty nahého ženského i mužského těla, natáčené z nečekaných úhlů přes zvětšovací sklo lupy, provokují asociativní proud komentáře britského básníka George Barkera, jehož ornamentálním jazykem obtáčené syrové pohledy na kůži zakončuje zvolání Aristofanovo: „Touha a usilování o celistvost se nazývá láska.“

Newyorské go-go tanečnice Ferne a Irene se připravují na vystoupení a hovoří o své práci. V rozverné a empatické observaci přemítají nad svojí zkušeností, vlastní důstojností a proměně vnímání veřejného vystupování, které bylo dříve víc uměním než utilitární službou.