Panenka

Legendární film svobodné poetiky těla pracuje s DIY estetikou, rozverným inscenováním, performancí i humorem. Transgresivně odkazuje k postupům melodramatu i burlesky, které využívá k vytvoření nekonvenčního a dobově radikálního zobrazení sexu. Kvůli zpodobnění erotických výjevů byl v řadě zemí zakázaný a ve Spojených státech se stal rozbuškou debaty o cenzuře.

Intenzity tělesného prožitku a mentálního zaujetí se promítají do fyzických i metaforických řezů kulturními, politickými a osobními mytologiemi. V komorních výjevech proměny fotografií v pokrm či masturbace žiletkou se obraz i tělo stávají předmětem hraniční touhy, zranění, narušení a poškození.

Tělo a smyslnost oslavuje proslulý japonský avantgardista poetickou montáží detailů pohybů svalů a tkání, dráždivých pohledů na štěrbiny a proluky. V duchu abstraktního dokumentarismu a za doprovodu konkrétní hudby Yoko Ono se plochy kůže dotýkají v rytmicky komponovaných přiblíženích záhybům a svraštěním.

Ve své době kontroverzní film převádí sexuální akt do křehké skladby záběrů předmětů z pokoje milenců a artefaktů všednodennosti, které jej tvarovým či pohybovým vzezřením připomínají. Hravě symbolická, rytmická koláž je doplněna poetickým komentářem, jehož autorem je fotograf, skladatel a kritik umění John Gruen.

Radikální politické gesto kritizující nový zákon o financování filmu v Německu, jenž obsahoval ustanovení o „nemorálnosti“, zatřáslo filmovou obcí ve vyhrocené debatě o (ne)přijetí snímku na festival v Oberhausenu. Iniciátor zákona je v něm zpodobněný mluvícím penisem a projevy politické propagace či servility vůči moci jsou ironizovány masturbací mezi promítanými obrazy.

Ostře ironická aluze na postupy hollywoodského i avantgardního filmu tematizuje sexuální frustraci zpodobněnou ve fiktivní situaci depresivního nezávislého režiséra vyžadujícího po herečce nahotu ve sprše. Undergroundový krátký film se i díky spojení humoru a pokleslé estetiky stal Kucharovým nejznámějším.

Lyrická skladba sošných fragmentů těla oslavuje precizním rámováním, animačními postupy a střihem, sledujícím abstraktní souvislosti tvarů, tělesnost a erotickou přitažlivost. Film byl natočen způsobem tzv. totalizace, kdy dlouhou expozicí snímaný pohyb navozuje výsledný dojem statického objektu.

Vrásnění a zákruty nahého ženského i mužského těla, natáčené z nečekaných úhlů přes zvětšovací sklo lupy, provokují asociativní proud komentáře britského básníka George Barkera, jehož ornamentálním jazykem obtáčené syrové pohledy na kůži zakončuje zvolání Aristofanovo: „Touha a usilování o celistvost se nazývá láska.“

Vrcholné dílo filmového dadaismu je oslavou fotogenie nenápadných předmětů, kde je mezi zachycené objekty, jejich pohyblivé rayogramy či poutavě asymetrické stíny vřazený záběr na nahé tělo Kiki z Montparnassu, múzy celé meziválečné pařížské umělecké generace, jež se stává ladnou projekční plochou pro průniky světla oknem v dokonalé geometrii touhy.

Básnivá found footage koláž zkoumá, jak málo je třeba k rozeznání touhy. Bleskovými přiblíženími se ženskému tělu a tváři, někdy sotva rozeznatelnými v zásvitech paží, oka, rtů, a doplněnými podobně členitým uspořádáním přerývaných zvuků, vytváří soustavu pulzujících aluzí na fyzickou i fantazijní slast.

Klasika avantgardní kinematografie, v níž se intimita tělesného prožitku setkává s materialitou média ve spontánně poetické oslavě fyzické existence. Postupy vypalování, malování a kreslení na filmový pás, upravování rychlosti záběrů a víceexpozice vrství v nenarativní skladbě výjevy z přírody a sexuální scény, v nichž vystupuje autorka se svým partnerem.

Časosběrná masturbace. Autor, který hraničními postupy zkoumá způsoby zobrazení tělesnosti, sbíral po deseti letech frontální statické záběry na své nahé tělo při masturbaci, aby je poté poskládal do radikálního asketického filmu ukazujícího stárnutí a tělesné proměny.