Panenka

Radikální politické gesto kritizující nový zákon o financování filmu v Německu, jenž obsahoval ustanovení o „nemorálnosti“, zatřáslo filmovou obcí ve vyhrocené debatě o (ne)přijetí snímku na festival v Oberhausenu. Iniciátor zákona je v něm zpodobněný mluvícím penisem a projevy politické propagace či servility vůči moci jsou ironizovány masturbací mezi promítanými obrazy.

Ve své době kontroverzní film převádí sexuální akt do křehké skladby záběrů předmětů z pokoje milenců a artefaktů všednodennosti, které jej tvarovým či pohybovým vzezřením připomínají. Hravě symbolická, rytmická koláž je doplněna poetickým komentářem, jehož autorem je fotograf, skladatel a kritik umění John Gruen.

Klasika avantgardní kinematografie, v níž se intimita tělesného prožitku setkává s materialitou média ve spontánně poetické oslavě fyzické existence. Postupy vypalování, malování a kreslení na filmový pás, upravování rychlosti záběrů a víceexpozice vrství v nenarativní skladbě výjevy z přírody a sexuální scény, v nichž vystupuje autorka se svým partnerem.

Básnivá found footage koláž zkoumá, jak málo je třeba k rozeznání touhy. Bleskovými přiblíženími se ženskému tělu a tváři, někdy sotva rozeznatelnými v zásvitech paží, oka, rtů, a doplněnými podobně členitým uspořádáním přerývaných zvuků, vytváří soustavu pulzujících aluzí na fyzickou i fantazijní slast.

Film, který se stal klasikou experimentální a queer kinematografie, spřádá sadomasochistickou fantazii násilného střetu hrdiny s urostlými námořníky. Režisér v roli mladého muže zkoumá touhy a představy, přičemž sexuální motivy doplňují odkazy na opory konzervativního amerického snu krátce po druhé světové válce.

Vrásnění a zákruty nahého ženského i mužského těla, natáčené z nečekaných úhlů přes zvětšovací sklo lupy, provokují asociativní proud komentáře britského básníka George Barkera, jehož ornamentálním jazykem obtáčené syrové pohledy na kůži zakončuje zvolání Aristofanovo: „Touha a usilování o celistvost se nazývá láska.“

Intenzity tělesného prožitku a mentálního zaujetí se promítají do fyzických i metaforických řezů kulturními, politickými a osobními mytologiemi. V komorních výjevech proměny fotografií v pokrm či masturbace žiletkou se obraz i tělo stávají předmětem hraniční touhy, zranění, narušení a poškození.

Časosběrná masturbace. Autor, který hraničními postupy zkoumá způsoby zobrazení tělesnosti, sbíral po deseti letech frontální statické záběry na své nahé tělo při masturbaci, aby je poté poskládal do radikálního asketického filmu ukazujícího stárnutí a tělesné proměny.

Ženský akt sestupující ze schodů, zmnožený při optickém kopírování víceexpozicí svých tří opakování. Textura je třetí částí čtyřdílného filmu Amalgám, experimentu s dobou expozice a vrstvením obrazů, který zkoumá filmový čas a pohyb v napětí mezi konkrétním obrazem a abstraktními stopami pohyblivých objektů na filmovém materiálu.

Lyrická skladba sošných fragmentů těla oslavuje precizním rámováním, animačními postupy a střihem, sledujícím abstraktní souvislosti tvarů, tělesnost a erotickou přitažlivost. Film byl natočen způsobem tzv. totalizace, kdy dlouhou expozicí snímaný pohyb navozuje výsledný dojem statického objektu.

Koláž z pornografických filmů 70. let, v nichž autorka bělidlem a odlakovačem na nehty vymazala jejich aktérky. Blednoucí místa ve tvaru ženského těla kriticky zdůrazňují jeho pozici v situaci natáčeného svádění a sexuálního aktu, zatímco muži jsou zobecněni, až ironizováni redukcí na lačné pohledy a majetnické doteky.

Materiální experiment, klasika filmové avantgardy využívá postupy fyzických a chemických zásahů do filmového pásu a v situaci osamělého obývání hotelového pokoje vytváří paralelu mezi zobrazovaným tělem (člověka) a (celuloidovým) tělem osmimilimetrového filmu.