Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů

ji-hlava dok cdf
Pláž Bojo
Pláž Bojo

Pláž Bojo

režie: Elke Groen
originální název: Bojo Beach
země: Rakousko
rok: 2017
délka filmu: 25 min.

synopse

Pravidelné přívaly vln omývají ghanské pobřeží a skupina rybářů, tak jako každý den, vytahuje z moře svůj úlovek. Krátkometrážní snímek zachycuje v několika kapitolách pracovní úsilí místních rybářů. Až asketicky statická kamera a minimální zásah střihu přitom práci rybářů oprošťují od čehokoli, co by se toho dne na pláži nestalo. Díky pomalému tempu v obraze vyznívají i bezděky vzniklé abstraktní kompozice rybářských sítí nebo v pozadí se rýsující osamělá hora. Atmosféru filmu přitom neurčují lidé, ale rytmus moře, barva nebe a struktura písku na Bojo Beach.

„Posedět na pláži vždycky znamená nasávat atmosféru, dýchat vzduch, rozjímat, pozorovat věci kolem sebe a prostě je nechat, aby se děly. To vše v globalizovaném světě.“ E. Groenová

biografie

Rakouská režisérka a střihačka Elke Groenová (1969) studovala ve Vídni fotografii a architekturu a v roce 2005 založila vlastní produkční společnost. Její autorský rukopis se vyznačuje především vztahem k experimentálním postupům a klasickým avantgardám, což dokazuje i její snímek NightStill, který na jihlavském festivalu v roce 2008 získal cenu za nejlepší experimentální dokumentární film.

více o filmu

režie: Elke Groen
producent: groen.film, Amour Fou
scénář: Elke Groen, Ina Ivanceanu
kamera: Elke Groen
střih: Emily Artmann
zvuk: Ina Ivanceanu

další filmy v sekci

Moje babička z Marsu
Bábuška Zina je původem Ukrajinka, kvůli aktuální politické situaci však zůstává na Ruskem ovládaném Krymu. Odtržena od rodiny přebývá v zapomenutém přímořském městě a snaží se rozhodnout, zda zůstat, či odejít. Hudební rytmy ruské popové hudby i lidových písní doplňují atmosféru jejího exilového města, na které je nahlíženo citlivou optikou plnou sentimentu. Důsledky neuspokojivé politické situace jsou však na pomyslné jiné planetě neustále přítomné. Ze způsobu, jakým režisér zaznamenává Zininy vztahy k rodině a přátelům, přímo srší hluboká úcta k této staré ženě, k její životní moudrosti a zkušenostem. „Po anexi Krymu musela moje ukrajinská babička Zina čelit skutečnosti života na ‚nové planetě‘. Z mnoha důvodů pro ni nastal čas, aby udělala zásadní rozhodnutí.“ A. Mihalkovich  
osobní program

Moje babička z Marsu

Alexander Mihalkovich
Estonsko, Ukrajina, Bělorusko / 2018 / 83 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Malebné doby
Hlavní proud nového dílu cyklu Soukromé Maďarsko tvoří 8mm záběry ze soukromého archivu malířky Máriy Gánóczyové (1927), jejichž rytmus zvýrazňují režisérovy syntaktické zásahy. Máriina melancholická vyprávění kontrastují s budovatelskou rétorikou dobových týdeníků a policejních reportů. Kompozice portrétů její rodiny a přátel a současných záběrů z plátny přeplněného ateliéru protnutá verši Dezső Tandoriho kondenzuje v pocit otevřeného horizontu možností, jak zobrazit to minulé; křehkost a jedinečnost zkušenosti se přitom zdá být obzvlášť exponovaná tam, kde se člověk dotýká věčnosti.„Cesta časem skrze 200 let maďarských dějin a umění, zachycená očima a objektivy malířů. Tato mozaika z propletence umění a filmu proudí jako tok řeky času, vlní se a  klokotá.“ P. Forgács

Malebné doby

Péter Forgács
Maďarsko / 2016 / 133 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
TIMEBOX
Profesor Ioan-Matei Agapi, osmdesátiletý fotograf a kameraman z města Iași v Rumunsku, vlastní unikátní sbírku 16mm filmů a fotografií, na kterých je zachycena téměř padesátiletá historie města. Jeho dcera, taktéž filmařka, se rozhodla o otcově archivu natočit film. V nekonvenčním prostředí starého bytu vzpomínají na minulost až do dne, kdy je Ioan informován, že byt, kde je již 40 let nájemníkem, musí opustit, jinak bude vystěhován. Z Ioanovy letité práce se najednou stává obrovská přítěž a snímek se nečekaně mění v drama, ve kterém konflikty s městskými úředníky odhalují staré a skryté konflikty v rodině.“Nejhlubší věc, kterou jsem se naučila během natáčení tohoto filmu, je, že jsme silnější, než si myslíme.” N. Agapiová
osobní program

TIMEBOX

Nora Agapi
Rumunsko / 2018 / 69 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Zrazené náměstí
Arabské jaro, 2011. Den po dni tisíce mladých revoltujících Egypťanů zaplavovaly náměstí Tahrír v Káhiře. Básník a zvukový umělec Stéphane Montavon sestavil psychedelickou koláž volně dostupných obrazových záznamů revoluce a doplnil ji o akustickou sondu napětí, vzdoru, represivní agrese. Revoluční kvas expanduje do sonické dimenze autorské instalace. Vtahuje nás do symbolických okamžiků extatických bojů za demokracii, novou ústavu. Exponuje slogany, bojová hesla, dialogy masakrovaných. Represi vládních složek konfrontuje s běžným životem. V chladném ránu se zrazená revoluce rozpouští v každodenním provozu.„Rekonstrukce revoluce pomocí nalezených záběrů nám připomíná nejen poslední boje, ale především egyptskou revoluci, která stále čeká na dosažení svých cílů.“ Maciej Madracki, Michał Mądracki, kolektiv MML
osobní program

Zrazené náměstí

Michał Mądracki, MML collective
Polsko, Švýcarsko / 2018 / 45 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Opera o Polsku
Cestopisná koláž o hledání polské identity v nejistém světě. Komponované snění o nenalezené jednotě národa, starých křivdách i hvězdné hodině, která uniká pod tíhou malicherností i strachu z neexistujících nepřátel. Výběr z dobových materiálů, novinových článků i hořce aktuálních citátů z internetu se v osobité interpretaci proplétá s deníkovými črty spisovatele Andrzeje Stasiuka. Na pozadí inscenovaných filmových portrétů obyčejných Poláků, v napětí tvořeném disharmonickým operním podhoubím sledujeme nesouvislé obrazy a myšlenky, jež postupně skládají portrét duše polského národa.„K tomu, abyste mohli začít s léčbou či terapií, musíte znát svou diagnózu. Musíte pochopit, jaké chyby se kdysi staly. Zjistěte, zda nežijete v mystifikaci a nevěříte lžím.“ P. Stasik

Opera o Polsku

Anna Gawlita, Piotr Stasik
Polsko / 2017 / 41 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Jeden den v Selimpaše
Muž a byt, o kterých nic nevíme. To jsou východiska konceptuálního dokumentu zakládajícího si na úmyslně omezeném množství informací, které divákovi poskytuje. Nahlížíme do intimního prostoru za zavřenými vstupními dveřmi, kde se odbývají ty nejvšednější činnosti: vaří se oběd, připravuje se čaj, obědvá se, chystá se oheň v krbu. V bytovém monodramatu ale zoufale absentuje druhý živoucí aktér, který by do něj vnesl děj vtělený do promluv. Stává se studií pobytu člověka na jeho nejvlastnějším místě – příbytek může být stejně tak hájemstvím klidu a bezpečí, jako zlatou klecí samoty.„Jaké jsou pocity člověka, který nic nedělá, zatímco každý očekává, že něco udělá? Co má dělat? Existuje obecně nějaký rozdíl mezi pocity dvou lidí? Co znamená portrét? Lidskou tvář, nebo něco jiného?“ H. Baydarov
osobní program

Jeden den v Selimpaše

Hilal Baydarov
Ázerbájdžán / 2018 / 64 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Mezi domy a kosmem
V senzuální filmové eseji režisérka shrnuje své zkušenosti s rituály v různých částech světa, od Evropy přes Afriku až po Latinskou Ameriku. Blízké sepětí kamery s těly v transu podněcuje k aktivní spoluúčasti na vypjatých momentech, v nichž lidé ztrácejí sebe sami v dionýském opojení. Tyto okamžiky filmařce slouží k narušení distance mezi individuálním a kolektivním, vlastním a cizím, vnitřním a vnějším. Snímek ovšem rituálům přikládá také politický význam, neboť ukazuje, jak se vykořeněné kultury prostřednictvím obřadů vyrovnávají s menšinovým postavením, nebo jak ho dokonce obracejí ve svůj prospěch. „Cítila jsem potřebu pracovat s videozáznamy z různých cest nasbíranými za mnoho let. Během stříhání jsem si uvědomila, že přemýšlím o lidské potřebě vtěsnávat život a bytí do šablon, které jim dávají smysl.“ Koštana Banovićová

Mezi domy a kosmem

Kostana Banović
Nizozemsko, Bosnia and Herzegovina, Portugalsko, Senegal, Brazílie, Angola, Turecko, Gambie, Kuba, Srbsko, Aruba, Netherlands Antilles / 2016 / 70 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
DOBRÁ SMRT
Nevyléčitelně nemocná Janette by ráda umřela důstojně, jenže to není ve Velké Británii, odkud pochází, možné. Rozhodne se proto pro asistovanou sebevraždu. Svou cestu do Švýcarska však musí naplánovat dřív, než toho kvůli rychle postupující nemoci nebude schopná. Otázka, jestli vlastníme svůj život, nebo jestli on vlastní nás, je hlavním motivem dokumentárního portrétu, který ukazuje, že smrt může být dobrá, a to i přes smutek, jenž ji pokaždé doprovází. Snímek s výrazně sugestivní kamerou využívá postupů hraného filmu a do příběhu Janette poutavě vplétá charaktery a životní příběhy jejích nejbližších.„Mluvme o smrti, protože my všichni jednoho dne zemřeme. Otázka zní: můžeme si zvolit kdy a jak? Myslím, že bychom měli.“ T. Krupa
osobní program

DOBRÁ SMRT

Tomáš Krupa
Švýcarsko, Francie, Rakousko, Česká republika, Slovensko / 2018 / 83 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Za tváří zrcadla
Poetický dokument o cestě ženy k sebeuvědomění a nalezení vnitřního míru a harmonie. Autorka se vrací do chorvatského regionu Lika, krajiny svých předků, a v lůně přírody se snaží vyrovnat s životními ztrátami, nemocí a strachem z budoucnosti. Snímek je členěn do šesti kapitol (prolog, jaro, léto, podzim, zima, epilog), spojených s různými obdobími lidského života. Přináší velmi otevřenou a intimní zpověď v mozaice vzpomínek a zážitků, úvah a pocitů. Film funguje i jako terapeutický nástroj, s jehož pomocí autorka nachází sílu bojovat. Snímek získal chorvatskou cenu Oktavijan za nejlepší dokumentární film.„Každý strach je odůvodněný. Abych se oprostila od svých běsů, spojila jsem tajné vzorce a vědomosti své rodiny s přírodním koloběhem a skrze tento střet odhalila, co je ve zvířeti lidského a v člověku zvířecího.“ Katarina Zrinka Matijevićová

Za tváří zrcadla

Katarina Zrinka Matijević
Chorvatsko / 2016 / 42 min.
sekce: Mezi moři
Evropská premiéra
Dialog s Josefem
Yosef Yosade, krajinář litevského původu, už dlouho působí v Izraeli. Jeho dcera Elžbieta se za ním vydává, aby kamerou zachytila nuance autorova tvůrčího procesu. Důmyslně rámované statické záběry mistra při práci, rozjímání či zaujatém rozmlouvání odkrývají malířův svébytný přístup založený na hledání vizuální struktury krajiny. Režisérka zároveň uvádí výtvarné zobrazení krajiny do vzájemného střetu s jeho filmovým zachycením a propojuje tak „abstraktní“ a „konkrétní“ perspektivu. Snímek tedy nereflektuje pouze individuální tvorbu, ale zkoumá také vztah mezi dvěma specifickými médii. „Film hledá souvislosti mezi strukturou krajiny a lidské bytosti. Proměnlivost, vyprahlost, povrch pokrytý tvory a stopami minulosti, to mají Josef a poušť, kterou maluje, společné.“ Elžbieta Josadėová

Dialog s Josefem

Elžbieta Josadė
Litva, Francie / 2016 / 42 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Lidé-oblázek
Kámen je materiál tvořící krajinu, drolí se pod nohama při chůzi, slouží dětem ke hře. Fascinace funkcí jednoho objektu dosahuje v experimentálním snímku režisérského dua Darakchiev–Gamot vrcholu. Asociativní záběry sjednocené jedině pohledem 16mm kamery tvoří volný proud myšlenek na filmovém pásue: Monumentální pohledy na doverské štíty, domy z kamene, lidé pohybující se po kamenité pláži a metronom v podobě kladiva udávající rytmus. Všední záběry doplněné kakofonními zvuky a útržky nesouvislých rozhovorů vytvářejí nové souvislosti mezi známými konstantami lidského bytí. Mezinárodní premiéra sdílená s DocLisboa „Snímek Lidé-oblázek metaforicky spojuje dvě naprosto odlišné ptrimoniální identity a skrze stopy zanechané lidskou rukou rozněcuje dialog. To vše je prostoupeno všudypřítomnou pomíjivostí přírody.“ J. Darakchiev, P. Gamot

Lidé-oblázek

Perrine Gamot, Jivko Darakchiev
Francie, Velká Británie / 2017 / 18 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Věci
Takřka deset let od konfliktu v Gruzii se gruzínští obyvatelé území zabraných Ruskem stále nacházejí v dočasně zřízeném táboře, kde vyčkávají na návrat domů. Obydlím jim jsou unifikované domky. Z původních domovů si sem přinesli jen pár předmětů, které stačili popadnout při útěku před dobyvatelskou armádou. Stejně strohé, až prázdné jako provizorní obydlí jsou i jejich životy vydané všanc čekání věcí příštích. Právě archiválie předchozího života, všední věci přinesené z původních domovů, jsou v tomto meditativním dokumentu nejhmatatelnějším projevem nezvratnosti plynutí času měřeného ztrátami. „Pokusili jsme se vyobrazit válečnou zkušenost nahlíženou ze zvláštního úhlu, naslouchat lidem, ne statistikám, spíše pozorovat, než se vyptávat, hloubat o něčem, co je nám společné – o vztazích.“ Nino Gogua

Věci

Nino Gogua
Gruzie / 2016 / 62 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt