Pole nekonečna

Úvaha nad dohledem, jež se dramatizuje panickými a úzkostnými záchvaty člověka v bílé místnosti bez oken a dveří, reflektuje všudypří- tomnost zdánlivě nenápadného pozorování. Nemožnost objektivity pohledu skryté kamery zdůrazňují reaktivní změny jejího úhlu pohledu, když na ni postava útočí. Rakouský filmař a kurátor Norbert Pfaffenbichler (1967) je průkopníkem videoartu a zakládajícím členem skupiny VIDOK. V tvorbě často kombinuje elektronickou hudbu a abstraktní projekce. Byl kurátorem významné skupinové výstavy Abstraction Now v Künstlerhaus ve Vídni (2003), pracující se sluchovými vjemy generovanými počíta- čem. Na MFDF Ji.hlava byl uveden jeho film Intermezzo (Poznámky o filmu 4) (2012).„Camera, krátká etuda na téma skrytá kamera, je součástí mé série poznámek o filmu, která se zabývá různými náměty z dějin a teorie filmu.“

Remake slavného filmu Mana Raye Emak Bakia (1926) metodou bezkamerového vytváření filmových obrazů v kontrastní černobílé vizualitě, dosažené při ručním vyvolávání, odkazuje na původní film i obsahově: v návaznosti na motivy smrti pracuje s artefakty a dokumenty z útoků amerických dronů na pákistánské území v roce 2015. Kathryn Rameyová (1967) je americká filmař- ka, antropoložka a pedagožka na Emerson College v Bostonu. Manipulacemi s celuloidem a ručním vyvoláváním filmového pásu vytváří nové audiovizuální formy, které hledají průsečíky mezi antropologickou studií a experimentálním filmem. Její díla získala řadu ocenění na mezinárodních festivalech. „Kombinováním experimentálních postupů filmové avantgardy s antropologickou metodikou a teorií se mé filmy a instalace snaží odejmout dokumentárním filmům aureolu ,reálnosti‘ a vzbudit v divákovi touhu po hledání příběhů utlačovaných dominantní kulturou médií.“  

Pomalé vyjevování drobných nerovností, které se proměňuje v živelnou neuspořádanost rostoucích, poskakujících, zanikajících a znovu se objevujících bublinek, se soustřeďuje do barevně se obměňujícího kruhu a pomocí digitálních nástrojů důmyslně zobrazuje prostý proces, při němž se voda uvede do varu a ná- sledně se ochlazuje. Japonský experimentální filmař, producent a počítačový grafik Jošiki Nišimura na MFDF Ji.hlava představil již několik svých filmů. Ve Fascinujících okamžicích (2014) sledoval choreografie sněhových vloček, snímek Pozorování (2013) je kompozicí převrácených záběrů mořské hladiny a Na oběžné dráze (2015) sledoval proměnlivé světlo měsíce prosakující skrze vizuálně manipulovaný digitální záznam.„Použitím různých médií se nám otvírají obrovské možnosti, jak si v mnoha směrech rozšířit pohled na realitu.“

Digitální miniatura, v níž způsob rozkladu obrazu zdůrazňuje, co zanecháváme za sebou – trajektorie pohybů, činů, rozhodnutí, gest. Původce stop se rozpouští ve zviditelňování toho, co zůstává; jednoduchý vizuální princip spouští imperativ ohledu na důsledky a pozůstatky pohybů myslí, těl i věcí. "Choreografie imaginární cesty 
Barva / 7 minut 40" P. Bokanowski

Úvodní část sedmidílné adaptace vlivné stejnojmenné knihy amerického filozofa a teoretika umění Noëla Carrolla z r. 1990. V duchu kinematografické filozofie režiséři problematizují jednotlivé aspekty žánru, v tomto díle především pozici postav, lidského těla a typů pohledů na ně upíraných, a to i prostřednictvím zásahů přímo do těla filmu.   „Filozofie hororu: Symfonie filmové teorie je působivou meditací o teorii žánru, jejímž cílem je ukázat věčnou krásu umění filozofie a propojenosti populární kultury.“  B. Máté, P. Lichter      

Vzhled města, jeho domů, pobřeží a pomeran- čovníkových sadů, převedený na vzory a barvy, vznikl z 35mm záběrů Madridu digitálně zvětšovaných natolik, až vytvářejí abstraktní grafické soustavy obrazců, které jsou pak jako fotogramy vytištěny na průhlednou pásku a nalepeny přímo na 16mm filmovou podložku. Klara Ravatová (1986), původem španělská filmařka a fotografka, žije a pracuje v Berlíně. Ve svých filmech reflektuje prolínání přítomnosti a vzpomínek, tematizuje pronikání archetypálních vzorců do lidského chování a pracuje s motivem krajiny, vnímané jako malířské plátno. Ve svých instalacích (například projekt Connected Smells) zkoumá možnosti čichu zprostředkovávat zasuté zážitky a vzpomínky.„Zrno jednoho snímku vytváří vzdušné částice, které prostupují naše vidění. Obrazy se stávají vůní no ci v jednom přímořském městě.“

Kombinací statických fotografií pořízených na různý expoziční čas vzniká působivý portrét místa, na němž kamenná stavba prodlévá celá staletí, lidé jsou však jen nezaznamenatelné stopy na chodníku před ní. Viditelní jsou pouze ti, kteří se na chvíli zastaví, ti se můžou vtisknout alespoň do krátkodobé paměti místa. V časosběrném toku jsou pozorovatelné i změny ve vzhledu pevné stavby, jak světlo architekturu dotváří.

Přetržité obrazy pracují se schopností neuronových sítí udržet otisk viděného, byť v pouhém záblesku, a kromě silného vizuálního zážitku z konkrétních nalezených motivů, rozpadají- cích se na dílčí prvky a viditelné kousky, navozují momenty vypjaté introspekce i nechávají prostor vnitřní obrazivosti v provokujícím dialogu s režimem okamžité paměti. Daïchi Saïto pochází z Japonska, ale vystudoval literaturu, hindštinu a sanskrt v USA. Filmu se začal věnovat v kanadském Montrealu, kde se stal jedním ze zakladatelů umělecké skupiny Double Negative. Je autorem řady krátkých filmů a videoinstalací, na MFDF Ji.hlava byl uveden jeho film Syntaktické stromy, pravidelné listy (2009).„Mé filmy se nezabývají so ciálními či politickými otázkami, jelikož si myslím, že pro ces filmové tvorby má sám o sobě so ciálně-politický dopad.“

Nalezené 8mm rodinné filmy z návštěvy safari pocházejí z Jihoafrické republiky a Zimbabwe 60. let – doby apartheidu. Autor se hlásí k inspiraci avantgardním filmem Unsere Afrikareise Petera Kubelky a montáží záběrů chce kriticky reflektovat koloniální reprezentaci africké krajiny. „Po deseti letech života v Jihoafrické republice jsem hledal abstraktní formu, pomocí které bych zauvažoval nad cestou, již jsem coby filmař urazil, a vyjádřil své obavy týkající se zkreslování obrazu Jižní Afriky.“ R. Horn

Nehybný záběr ukazuje jediné gesto, člověka bez ustání plavajícího proti proudu. Navzdory pravidelným tempům stojí pořád na jednom místě. Doprovázený recitovaným věcným rejstříkem osobního odhodlání a autorského mikrosvěta, odkazujícím k autorčině předchozí tvorbě i kurátorské práci.„Pokud nemůžu tancovat, nechci být součástí vaší revoluce,“ zaznívá věta americké spisovatelky a feministky Emmy Goldmanové, která prosazovala svobodu sebevyjádření a nutnost radosti i uprostřed revolučního boje.

Vizualizace funkčnosti vysokofrekvenčních oscilátorů kdysi používaných pro testování vojenských a zdravotnických sonarů se potkává s abstraktními ilustracemi diferenciálních rovnic čínského matematika a ve zviditelnění pomocí analogových výpočetních procesů vytváří subtilní exaktnost proměnlivých textur.  "Technologie je deformující zrcadlo, jež nám ukazuje, jak lidé myslí a co dělají. Proto své dílo tvořím v dialogu se stroji, které sám vyvíjím, ve snaze zjistit, co nám říkají." J. Rekveld

Uprostřed toku skotské řeky Teviot zahlédl autor na obloze barvu jako z Klimtových obrazů a úžas nad tím momentem převádí do tekutých soustav ploch digitálně rozloženého výjevu, a to až do radikálního konce, kdy se různobarevné mřížky plynoucí na plátně jako klidné horizonty rozpouštějí opět do Klimtovy zlaté. "Točit filmy znamená otevřít srdce a magické síly života nechat proudit do svých představ, kde splynou s obrazy. Snažím se nadchnout ty, kteří v mých filmech sledují proud barev a času." J. Perconte