Pole nekonečna

Ironická found footage koláž vytvořená z hrubého materiálu původně natočeného pro reklamu řetězce Közért (v překladu „pro veřejnost“), státní sítě obchodů v Maďarsku během komunistické diktatury, ukazuje problematičnost přístupu ke stravování a výživě ve státem řízených ekonomikách, životech a obrazech. "35milimetrové filmové pásy s reklamami na potraviny z dob socialismu byly zakopány do země a ponechány napospas hnilobě a rozpadu." P. Lichter  

Vlna za vlnou se valí. Reálné pohyby oceánu překreslené výpočty počítačově generované animace se rozlévají do rámu obrazu podle aktuálních důrazů větru a jejich viditelnost daná přírodním svitem se vyjevuje v odlescích bílých ploch. Monotónnost zvuku jen zvýrazňuje nekonečnou nepravidelnost pozorovaného. „Pomocí 3D počítačové grafiky lze formovat zcela nové obrazy. Lidé je většinou mají jen na zábavu, rozhodně je však možné využít jich k vytváření nových idejí a metod prozkoumávání experimentálního vyjádření.“ J. Nišimura

Strašidelná pohoří a nehostinné krajiny vytvořené z fyzicky deformovaných novin jsou kritickou alegorií na fungování současné mediální krajiny, kde vedle novinářů, kteří ctí spolehlivé a ověřené informace, nabývá na síle hlas těch, kteří fakta ohýbají a vytvářejí paralelní a alternativní „skutečnosti“. „Fakt by měl být konkrétní a ověřitelný. Fakt, který jste schopni přijmout, vytváří vaši podobu našeho světa. Ale pozor! Každý fakt má několik odlišných verzí.“ Y. Nishimura

Autor vychází z principu konkrétní hudby, vrství a důmyslně překrývá obrazy do takové mohutnosti, až vznikají abstraktní kompozice osobních vzpomínek, a tematizují tak jejich proměnlivost díky selektivitě paměti i možné- mu rozlišení digitálního média. Japonský filmař a programátor Makino Takaši (1978) byl ve své tvorbě ovlivněn londýnskými Quay Brothers, vyznává eklektický přístup a čerpá z videoartu a rozmanitých filmových technik. Obraz a hudební doprovod vnímá jako rovnocenné složky díla. Za svůj film Generator (2012) získal cenu Tiger Award na MFF v Rotterdamu.„Začít konkrétním, přejít k abstraktnímu a následně užít abstraktní k vytvoření konkrétní abstrakce byla výzva.“

Trpělivé sledování vojenské budovy v Kalifornii objevuje tiché části přehrady, podzemních šachet nebo betonových konstrukcí obřího rezervoáru, který dlouho sloužil jako testovací zařízení pro torpéda a další podvodní armádní vybavení. Nepatrné pohyby narušují netečnost původně statického obrazu rozloženého do prostorových plánů, jejichž jemnými posuny je vytvářeno fikční prostředí, kde se zdánlivá reálnost stává pouze vratkým oporným bodem pozorovatele.

Experimentální snímek kombinuje černobílé záběry silnice se záběry kol, které společně rozpracovává do abstraktních koláží, doplněných o hudební podkres, jenž je podobně dynamický jako videostopy jízdy. Kombinací obojího vytváří intenzivní fyzičnost, působící na divákovy smysly. „Při prvním tónu jsem se rozhodl, jakým směrem by se mělo video ubírat – až na hranici akcelerace, odstředivé síly, která se geometricky uzavírá po prvním výtrysku, nespoutaném a neomezeném.“ S. Cho

Deníkové koláže propojují emoce a prožívání tíživých momentů společenského dění, jako jsou výslechy vězňů v Guantánamu, nehoda raketoplánu Challenger, politický puč v Chille, s osobními vzpomínkami na dospívání ve stejných časových bodech plynutí událostí malých i velkých dějin. „Ve svém minulém filmu jsem použila záběry pořízené během chilského Tancaza. Později jsem se dozvěděla, jak vznikly, a tak ačkoli měl tento film být jen o Omaru Chadrovi, cítila jsem, že je musím začlenit i sem.“ C. Aranedaová

Found footage připomínka začátků ukrajinské televize v roce 1957 a prvních 20 let jejího fungování, kdy ve Lvově pracovala první fabrika na výrobu ukrajinských televizorů, ukazuje nejen v té době vysílané pořady, ale i způsoby, jak televize proměnila domácnost a uspořádání rodiny. "Náš film navzdory své archivní podobě není o sovětské minulosti, ale o dnešní virtualitě – jde o dramatický příběh o zírání a otupělosti novodobého televizního diváka, které je skutečností i dnes." A. Onufrienko, S. Menzelevskyi, E. Parvulesco  

Ironická koláž rozvíjí úvahu nad vládci a vůdci, jejich gesty, atributy, vlastnostmi a činy. Obrazy, lavírující mezi věrohodností archivní- ho záznamu a umělostí kašírovaných inscenací s kostýmy, které se stávají hyperbolami typických rysů chování či příznaků moci, jsou radikálně buřičskou hříčkou punkového výrazu. Khavn De la Cruz (1973), filipínský filmař, hudebník a spisovatel, je přední postavou mladé generace filipínské kinematografie. Podílel se na vzniku 47 celovečerních a 112 krátkých filmů a založil Mezinárodní filmový, hudební a literární festival MOV v Quezon City. Kromě několika celovečerních snímků (Kamias: Paměť zapomínání, 1999, MFDF Ji.hlava 2006; Manila ve spárech světla, 2008, MFDF Ji.hlava 2008) byl v roce 2006 na jihlavském festivalu prezentován průřez jeho krátkými filmy v sekci Průhledná bytost. „Přeskupit, přepsat, znovu přečíst hybridní dějiny mé domoviny pomocí poničených ikon a scénografií, které stvrzují, stejně jako vyvracejí zažitou mytologii.“

Mexické uskupení nezávislých audiovizuálních umělců Los Ingrávidos vzniklo v roce 2011 v reakci na zmizení 43 studentů ve městě Iguala. V novém filmu s vědomím dědictví dávných mýtů tvůrci ukazují, jak by to vypadalo, kdyby Měsíc uměl tančit. Díky použití řady barevných filtrů a s dynamickým hudebním podkresem evokují jedinečný měsíční tanec.      „‚Coyolxauhqui‘, aztécká bohyně Měsíce, je kinematografický trans na pomezí mytologie a politiky. Film je ovlivněn násilím páchaným na mexických ženách v běhu dějin.“ Colectivo Ingrávidos 

Kombinací statických fotografií pořízených na různý expoziční čas vzniká působivý portrét místa, na němž kamenná stavba prodlévá celá staletí, lidé jsou však jen nezaznamenatelné stopy na chodníku před ní. Viditelní jsou pouze ti, kteří se na chvíli zastaví, ti se můžou vtisknout alespoň do krátkodobé paměti místa. V časosběrném toku jsou pozorovatelné i změny ve vzhledu pevné stavby, jak světlo architekturu dotváří.

Konceptuální zážitek, v němž jsou barevné rozdíly přeloženy do tónů piána, sleduje okolí marseillského přístavu a umožňuje vznik hudební kompozice skrze zabstraktněný odraz charakteru, vzhledu a vizuální rozrůzněnosti místa vyplouvajících a čekajících lodí. "Prostřednictvím videa přemítám o pojetí časovosti i o dualitě digitálního umění – o vzájemné interakci mezi zvukem a obrazem – s cílem vytvořit pro svět kolem nás nové reality." J.-M. Rolland