Pole nekonečna

Observace sopečného kráteru otevírá vyprá- vění v aluzích a náznacích, které budují prostor imaginárního města po vzoru metropole Brasilia uvnitř kapverdské sopky Fogo. Průmět urbanistického plánu vytváří svět možného příběhu, zatímco průzory modelu jsou procházkou geometrií místa, kde byla spočítána i rozlehlost mraků. Joana Pimenta (1986), původem portugalská filmařka, která žije a tvoří střídavě v USA a Brazílii. Ve svých filmech a videoinstalacích používá postupy vizuální antropologie. Na MFDF Ji.hlava byl uveden její filmový debut Obrazce vyleptané do čepele mízou z banánovníku (2014), ve kterém ze smyšlených vzpomínek sestavuje snovou korespondenci mezi souostrovím Madeira a bývalou portugalskou kolonií Mosambik.„Ocitla jsem se tam jako cestovatelka časem, archeoložka prostoru, snažící se navrátit troskám a mementům původní exotičnost.“

Found footage připomínka začátků ukrajinské televize v roce 1957 a prvních 20 let jejího fungování, kdy ve Lvově pracovala první fabrika na výrobu ukrajinských televizorů, ukazuje nejen v té době vysílané pořady, ale i způsoby, jak televize proměnila domácnost a uspořádání rodiny. "Náš film navzdory své archivní podobě není o sovětské minulosti, ale o dnešní virtualitě – jde o dramatický příběh o zírání a otupělosti novodobého televizního diváka, které je skutečností i dnes." A. Onufrienko, S. Menzelevskyi, E. Parvulesco  

Žánrové konvence důmyslně rozkládané animovanými náznaky, vstupujícími do scenérií venkovského Mexika, kde v okolí režisérovy rodinné farmy náznaky příběhů tělesné touhy překrývají vrstvu idylických vzpomínek z dětství, polemizují s tradičním pojetím maskulinity a s vyjádřením identity.   "V rámci příběhu o své mexicko-americké rodině jsem se zaměřil na queer touhu, abych tak ukázal smysluplnost své vlastní žité zkušenosti a zároveň zpochybnil populární reprezentaci mužnosti, síly a zranitelnost." A. G. Gomez  

Odpady vhozené do oceánu a pak vyplavené na japonském pobřeží se stávají předmětem stovek fotografií, které autor technikou fotogrammetrie proměňuje ve skulptury, natočené pak ve virtuálním prostoru filmovou kamerou, jako mementa ekologické bezohlednosti a objekty přepadávající přes okraj blahobytné každodennosti. "Díky novým technologiím můžeme získat nečekané a neuvěřitelné pohledy na skutečnost." Y. Nishimura  

Čtyřiašedesát stromů v údolí je nahlíženo v 3D zobrazení, kde jsou objekt i prostor pro každé oko ztvárněny na základě různých principů. Autor filmem pokračuje ve svém průzkumu možných přístupů k prostorovému zobrazení a vytváří důmyslné strhující toulky mezi obrazy. "Stereo3D filmy nechť jsou natáčeny takovým způsobem, aby neměly žádný – případně jiný – smysl, než kdyby byly natáčeny ve formátu mono2D. To, co známe z konvenčního filmařství, nám nepomůže." B. Speidel  

Deníkové svědectví z autorčiny cesty do Moldavska, odkud museli její prarodiče ve 30. letech minulého století uprchnout kvůli svému židovskému původu. Archivní materiál spojený s výpověďmi pamětníků evokuje exodus, válku a totalitu a střetává se s obrazy místních předmětů a výjevy tradičních rituálů.  „Ve svém filmu jsem byl svědkem různých míst a nenápadně shromažďované, bolestné historie, již tvarovala bolest a utrpení.“ M. Piller

Úvaha nad původem a identitou na cestě, kterou režisérka v kontrastních černobílých obrazech přírody a horských vesnic sleduje trasu přes Andy, již v roce 1925 absolvoval její židovský dědeček, profesionální boxer pů- vodem z Rumunska, aby si vyřídil peruánské občanství, které mu pak o dvanáct let později umožnilo i s rodinou opustit Evropu. Madi Pillerová (1960) se narodila v Peru, žije a tvoří v Kanadě. Působí jako nezávislá filmař- ka, animátorka, programátorka a kurátorka pro Toronto Animated Image Society (TAIS). Její abstraktní, poetické snímky jsou syntézou řady filmařských přístupů a stylů a zabývají se tématy vzpomínek, introspekce a hledání kulturní identity.„Film nahlíží do jedné cesty životem, noří se do paměti, hloubá nad vlastnictvím a existencí území. 16mm vysoce kontrastní filmový materiál je upravován při vyvolává- ní, aby zdůraznil obrazovou vrstvu ukazující skryté poklady And.“

Děsivé i veselé vyprávění o cestě ke kolektivnímu nevědomí pomocí pokusů s hypnózou konstruuje autor koláží nalezených záběrů z instruktážních, dokumentárních i fikčních filmů a vrší témata osobních prožitků a frustrací, reflexe společenských stereotypů a tužeb i obrazy divoké či podivné živé a neživé přírody. Jay Rosenblatt (1955), americký nezávislý filmař a vystudovaný psychoterapeut, je autorem více než třiceti snímků, ve kterých zkoumá podstatu a hranice lidské psychiky a emocí. Za svou tvorbu obdržel přes sto nejrůznějších ocenění. Kromě pedagogického působení se věnuje i organizaci San Francisco Jewish Film Festival. Na MFDF Ji.hlava byly uvedeny jeho snímky I Just Wanted To Be Somebody (2006), Čtyři otázky rabínovi (2008) a Býval jsem filma- řem (2003).„Natáčet Až budeš vzhůru byl vskutku požitek a d oufám, že to divák vycítí. Byla to příjemná změna, mé ostatní filmy nejsou zdaleka tak hravé.“

Uprostřed toku skotské řeky Teviot zahlédl autor na obloze barvu jako z Klimtových obrazů a úžas nad tím momentem převádí do tekutých soustav ploch digitálně rozloženého výjevu, a to až do radikálního konce, kdy se různobarevné mřížky plynoucí na plátně jako klidné horizonty rozpouštějí opět do Klimtovy zlaté. "Točit filmy znamená otevřít srdce a magické síly života nechat proudit do svých představ, kde splynou s obrazy. Snažím se nadchnout ty, kteří v mých filmech sledují proud barev a času." J. Perconte  

K mezím abstrakce se blížící obraz moře, v jehož pozadí stojí na kůlech připevněné rybář- ské sítě, ptáci rozrušují klid slaného vzduchu nepředvídatelnými trajektoriemi rychlého letu, při jehož zachycení bojuje kamera s hledáním oporného bodu k zaostření, aby tak díky limitům své automatické funkce vytvořila poutavě lyrický výjev. Michail Basov (1977) ve svých filmech zkoumá interakce spotřebních předmětů a materiálů v krajině a jejich metaforické přesahy. Jeho díla byla prezentována na řadě mezinárodních festivalů a přehlídek, jako například International Video Art Biennial VIDEOAKT v Barceloně, Experimental Film Festival Portland nebo Festival Art Deco de Cinema v Sao Paulu.„Povídka o neopětované lásce videokamery k ptáčku.“

Pohyby trajektu vnášející další neklid do vln Středozemního moře umožňují skládání barevných kompozic, nečekaně rozrušovaných algoritmickými zásahy digitální komprese, které v důmyslných plochách a rastrech zastírají a opakovaně obnovují autentičnost záznamu plavby, zatímco obzor se stává unikavou nejistotou. Jacques Perconte (1974) je jednou z předních osobností francouzské experimentální filmové scény. Pracuje s digitálním obrazem, kodeky a kompresními algoritmy, které sám vyvíjí. Tematicky se soustředí především na vztah současné kultury a technicky rozvinuté civilizace k přírodě. MFDF Ji.hlava uvedl v minulosti například jeho filmy L (2014), Les Moutiers (2012) a Ettrick (2015).„Vítr dul od samého vyplutí trajektu. Vzd ouvající se vlny na otevřeném moři mohly plavbu ztěžovat, ale loď je rozrážela a promítala střed omořskou modř ve zlatavé obloze a ohnivou zář zapadajícího slunce ve vlnách.“

Vizuální studie knihy jakožto média a kulturního artefaktu. Paralelní obrazy analyzují knihy z hlediska vzhledu a materiálu, snímek se noří až do jejich mikroskopického složení a naopak v různosti povrchů, textur, písem a tvarů vykvétá do struktur svazků uspořádaných v knihovně. „Naše dílo vzniklo na základě pozorování tiše mizejících starých knihkupectví a nejprve se stalo zkoumáním média samotné knihy a poté vyrostlo v něco neodbytnějšího.“ E. Tammi, S. Ekström