Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Poslední autoportrét
play
Poslední autoportrét
Poslední autoportrét
Poslední autoportrét
Poslední autoportrét

Poslední autoportrét

režie: Marek Kuboš
originální název: Posledný autportrét
země: Slovensko
rok: 2018
délka filmu: 72 min.

synopse

Slovenský režisér Marek Kuboš už 13 let nenatočil žádný film. Jeho prvním snímkem vůbec – cvičením na filmové škole – byl autoportrét. Kruh se uzavírá, zdroj kreativity zdánlivě vyschl. V posledním autoportrétu už je třeba jen po sobě uklidit, zrekapitulovat úspěchy i neúspěchy a rozloučit se se svými protagonisty. Introspektivní metadokument není ani tak studií tvůrčí krize, jako autoterapeutickým prostředkem i pokusem o podání komplexního profilu dokumentaristy v době nestabilních jistot. Ve filmu se v rolích Markových konzultantů objeví v podstatě celá slovenská dokumentaristická špička.

„Už dlouho mám pocit, že dokumentárním filmem nedokážu říct to, co chci, co mě láká. Narážím na vnitřní i vnější hranice, které mě až dokumentárně paralyzovaly.“ M. Kuboš

biografie

Marek Kuboš (1970) vystudoval dokumentární tvorbu na VŠMU v Bratislavě, bývá řazen do takzvané Generace 90, skupiny výjimečných tvůrců, kteří prošli školou v 90. letech, jako jsou Jaroslav Vojtek, Peter Kerekes, Robert Kirchhoff či Marko Škop. Do povědomí širší veřejnosti vstoupil hanákovským dokumentem Cesta fotografa (1993), následovaly filmy Žel. st. 2. tr. Kraľovany (1998) či Hlas 98 (1999).

více o filmu

režie: Marek Kuboš
producent: Marek Kuboš, Tibor Horváth
scénář: Marek Kuboš
kamera: Marek Kuboš
střih: Radoslav Dúbravský, Marek Kuboš
hudba: Marek Kuboš
zvuk: Ján Boleslav Kladivo

další filmy v sekci

Za tváří zrcadla
Poetický dokument o cestě ženy k sebeuvědomění a nalezení vnitřního míru a harmonie. Autorka se vrací do chorvatského regionu Lika, krajiny svých předků, a v lůně přírody se snaží vyrovnat s životními ztrátami, nemocí a strachem z budoucnosti. Snímek je členěn do šesti kapitol (prolog, jaro, léto, podzim, zima, epilog), spojených s různými obdobími lidského života. Přináší velmi otevřenou a intimní zpověď v mozaice vzpomínek a zážitků, úvah a pocitů. Film funguje i jako terapeutický nástroj, s jehož pomocí autorka nachází sílu bojovat. Snímek získal chorvatskou cenu Oktavijan za nejlepší dokumentární film.„Každý strach je odůvodněný. Abych se oprostila od svých běsů, spojila jsem tajné vzorce a vědomosti své rodiny s přírodním koloběhem a skrze tento střet odhalila, co je ve zvířeti lidského a v člověku zvířecího.“ Katarina Zrinka Matijevićová

Za tváří zrcadla

Katarina Zrinka Matijević
Chorvatsko / 2016 / 42 min.
sekce: Mezi moři
Evropská premiéra
UČIT
Osobnost transylvánského venkovského učitele matematiky, který vyučuje své studenty u sebe doma a ignoruje stávající osnovy, vypovídá leccos nejen o rumunském školském systému, ale také o tamní společnosti jako takové. Zarputilý starší pán se řídí slovy esejisty Constantina Noicy, podle nějž by v ideální škole neměla probíhat výuka, ale studenti by se tam naopak měli chodit osvobodit od tyranie učení. Portrétní observační dokument sleduje především dynamiku samotných lekcí, kde se kromě matematiky řeší také problém školství jako takového a kde učitel vystupuje jako otcovská figura. „Pokud si přejete dosáhnout toho, že něco bude mít hodnotu i za sto let, musíte podle mě nejdřív poskytnout lidem vzdělání.“ A. Brendea
osobní program

UČIT

Alex Brendea
Rumunsko / 2019 / 82 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Dialog s Josefem
Yosef Yosade, krajinář litevského původu, už dlouho působí v Izraeli. Jeho dcera Elžbieta se za ním vydává, aby kamerou zachytila nuance autorova tvůrčího procesu. Důmyslně rámované statické záběry mistra při práci, rozjímání či zaujatém rozmlouvání odkrývají malířův svébytný přístup založený na hledání vizuální struktury krajiny. Režisérka zároveň uvádí výtvarné zobrazení krajiny do vzájemného střetu s jeho filmovým zachycením a propojuje tak „abstraktní“ a „konkrétní“ perspektivu. Snímek tedy nereflektuje pouze individuální tvorbu, ale zkoumá také vztah mezi dvěma specifickými médii. „Film hledá souvislosti mezi strukturou krajiny a lidské bytosti. Proměnlivost, vyprahlost, povrch pokrytý tvory a stopami minulosti, to mají Josef a poušť, kterou maluje, společné.“ Elžbieta Josadėová

Dialog s Josefem

Elžbieta Josadė
Litva, Francie / 2016 / 42 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Moje babička z Marsu
Bábuška Zina je původem Ukrajinka, kvůli aktuální politické situaci však zůstává na Ruskem ovládaném Krymu. Odtržena od rodiny přebývá v zapomenutém přímořském městě a snaží se rozhodnout, zda zůstat, či odejít. Hudební rytmy ruské popové hudby i lidových písní doplňují atmosféru jejího exilového města, na které je nahlíženo citlivou optikou plnou sentimentu. Důsledky neuspokojivé politické situace jsou však na pomyslné jiné planetě neustále přítomné. Ze způsobu, jakým režisér zaznamenává Zininy vztahy k rodině a přátelům, přímo srší hluboká úcta k této staré ženě, k její životní moudrosti a zkušenostem. „Po anexi Krymu musela moje ukrajinská babička Zina čelit skutečnosti života na ‚nové planetě‘. Z mnoha důvodů pro ni nastal čas, aby udělala zásadní rozhodnutí.“ A. Mihalkovich  

Moje babička z Marsu

Alexander Mihalkovich
Bělorusko, Ukrajina, Estonsko / 2018 / 83 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Opera o Polsku
Cestopisná koláž o hledání polské identity v nejistém světě. Komponované snění o nenalezené jednotě národa, starých křivdách i hvězdné hodině, která uniká pod tíhou malicherností i strachu z neexistujících nepřátel. Výběr z dobových materiálů, novinových článků i hořce aktuálních citátů z internetu se v osobité interpretaci proplétá s deníkovými črty spisovatele Andrzeje Stasiuka. Na pozadí inscenovaných filmových portrétů obyčejných Poláků, v napětí tvořeném disharmonickým operním podhoubím sledujeme nesouvislé obrazy a myšlenky, jež postupně skládají portrét duše polského národa.„K tomu, abyste mohli začít s léčbou či terapií, musíte znát svou diagnózu. Musíte pochopit, jaké chyby se kdysi staly. Zjistěte, zda nežijete v mystifikaci a nevěříte lžím.“ P. Stasik

Opera o Polsku

Piotr Stasik
Polsko / 2017 / 41 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
365 dní, také známých jako jeden rok
Den za dnem plynou ve snímkové frekvenci obrazy filmového života v autorské koláži poslepované z útržků hraných snímků, v nichž se v různých podobách objevuje denní datum. Originální skládanka zobrazuje, jak by asi mohl vypadat jeden rok složený z různorodých filmových záběrů. Výběr scén podle kalendářového klíče je zajímavou sondou do dějin kinematografie různých zemí, přehlídkou nálad i různorodých stylů filmové narace. Pojítkem vybraných scén je přitom jistá naléhavost spojená s uvědoměním si konkrétního data, ať už se jedná o historické milníky, nebo o čištění zubů. „Film 365 dní lze vnímat prostě jako recyklovaný smyšlený příběh. Jako video esej odhaluje význam kalendářní dat pro film a vybízí k zamyšlení o životě, paměti a času.“ D. Bondarčuk 
osobní program

365 dní, také známých jako jeden rok

Dmytro Bondarchuk
Ukrajina / 2019 / 99 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Fénixxx
Dvě mladé ženy z Rumunska si vydělávají jako modelky na erotickém video chatu. Přitom se snaží vést normální rodinný život, vycházet se svými rodiči a vychovávat děti. Observační dokument zachycuje právě tento jejich soukromý prostor. Tvůrci je nechávají svobodně mluvit nejen o jejich zaměstnání, ale také o tom, jak poznamenává jejich životy. Zároveň ukazují, jak veřejně odsuzovaná profese ovlivňuje lidské chování a pohled na svět. Film předvádí také dramatické generační rozdíly v současné rumunské společnosti, kde starší generace pracuje v zemědělství a mladá se postupně přesouvá do větších měst a nechává za sebou minulost. „Abyste natočili dobrý dokument, musíte jít a s protagonisty svého snímku žít.“ M. G. Dragolea

Fénixxx

Mihai Gavril Dragolea
Rumunsko / 2017 / 53 min.
sekce: Mezi moři
Mezinárodní premiéra
Motýli
Mladík Alexej se otevřeně hlásí k homosexuální orientaci. Zatímco vrstevníci nemají s jeho sexualitou sebemenší problém, matka ji nedokáže přijmout. Dokumentární portrét jej zachycuje v období prázdnin, kdy tráví čas s přáteli či s novým milencem Gríšou, s nímž se seznámí na festivalu věnovaném režiséru Andreji Tarkovskému. Observační metodu zde ozvláštňuje aktivní role kamery, která se při zaujatých debatách, hádkách či zpovědích lepí na těla a tváře hrdinů. Aljošova spontaneita a výstřednost, s níž okázale narušuje genderové stereotypy, tak dostává ideální příležitost vyniknout. „Natáčení filmu je vždy spojeno se strachem a studem, a to proto, že teprve nyní film proniká do hlubin člověka. Dosud ho pouze popisoval. Při práci na filmu Motýli jsem toto měl neustále na paměti.” Dmitrij Kubasov

Motýli

Dmitry Kubasov
Rusko / 2016 / 79 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Oslnivý svit soumraku
V rozpadajících se kulisách divadelních sálů se odehrávají sekulární rituály současné gruzínské společnosti – svatby, módní přehlídky, volby královny krásy i politické reprezentace. Statická kamera, jež zachycuje bezcitnou choreografii ceremonií v širokém záběru, kontrastuje s dynamickými švenky malé kamery televizní reportérky, která svou činorodostí udržuje v chodu lokální stanici. Sled promyšleně rámovaných obrazů výběru událostí, které se Dariko rozhodne zprostředkovat televizním divákům, doplňují záběry ze zákulisí ošuntělého studia přežívajícího díky poplatkům za četbu úmrtních oznámení.„Udivovalo mě, že drobné příběhy z městeček jsou pro lidi o tolik důležitější než jakákoli vysoká politika, a tak jsem chtěla zjistit, o čem ony příběhy jsou.“ Salomé Jashiová

Oslnivý svit soumraku

Salomé Jashi
Gruzie, Německo / 2016 / 74 min.
sekce: Mezi moři
Středoevropská premiéra
Díra v hlavě
O romském holokaustu se ještě ví, ale už moc nemluví. Proces vymazávání paměti započal v podstatě s koncem druhé světové války, kdy mnoho hromadných hrobů v místech pracovních a internačních táborů zůstalo netknuto. I pro vítěze byli Romové obětmi „druhé kategorie“. V několika evropských zemích (Francie, ČR, Slovensko, Polsko, Německo, Chorvatsko, Srbsko) konfrontuje režisér zapomínající současnost se vzpomínkami posledních přeživších pamětníků těchto hrozivých událostí. Výsledkem je částečně inscenovaný a stylizovaný dokument – elegie za oběti monstrózního režimu a lidské netečnosti.„Myslím, že to, čo pomohlo Rómom a Sinti prežiť prenasledovanie, je ich nematerializovaný vzťah k svetu, k bytiu, k času. To bolo pre mňa hlavné východisko filmu. Pamäť, ktorú nesú so sebou, a tá, ktorú vnímame my, naše kolektívne vedomie.“ Robert Kirchhoff

Díra v hlavě

Robert Kirchhoff
Slovensko, Česká republika / 2016 / 90 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Zítřky kinematografie
Multižánrová koláž, rozpjatá od variace na populárně-naučný film přes interview se známými osobnostmi (filmový teoretik David Bordwell, režisér Christopher Nolan) až k asociativní básni, vtipně využívá podvratný, místy až konspirativní komentář, který se zamýšlí nad budoucností filmu ve světě digitálních platforem. Klouzavá filmová „jízda“ labyrintem muzeí a archivů zpřítomňuje fyzickou stránku klasických filmařských i archivačních postupů a staví je do kontrastu s všudypřítomnou virtualitou. Znamená smrt celuloidu také smrt filmu, nebo jeho rozvoj nepředpokládaným směrem? Ztrácíme audiovizuální paměť? “A few years before a digitally presented film was exclusive. I disliked it. Scratches , dust and the noise of the silver belong to my formative movie experiences. But nostalgia is not an option.”

Zítřky kinematografie

Michael Palm
Rakousko / 2016 / 125 min.
sekce: Mezi moři
Východoevropská premiéra
Nechvalně známé činy
Říjen 1989. Student jedné z bukurešťských středních škol je zadržen při výlepu protirežimních plakátů a na několik dní internován v budově tajné policie. Následné restrikce dopadají jak na jeho rodinu, tak blízké, přátele a spolužáky. Třídním srazem po dvaceti letech se začíná exkurz do vzpomínek, které se momentem šoku vryly nesmazatelně do paměti, avšak každému trochu jinak. Více než věcná stránka události zajímá režiséra Gabriela Tempeu jejich subjektivní výklad z perspektivy „mluvících hlav“. Postmoderní forma orální historie ve výpovědích těch, kteří mají často větší část života ještě před sebou.„Pomocí osobních, subjektivních, nadmíru detailních vzpomínek na výjimečnou událost jsem se pokusil dát divákovi zahlédnout celistvý obrázek jedné pohnuté doby.“ Gabriel Tempea

Nechvalně známé činy

Gabriel Tempea
Rumunsko, Rakousko / 2015 / 68 min.
sekce: Mezi moři
Světová premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt