Praska 24

Pětiletého chlapce prodala matka za 100 dolarů francouzské turistce. Sen o lepším životě se ve skutečnosti proměnil v roky trvající fyzické a sexuální zneužívání. Animovaný snímek sleduje cestu mladého Fekriho v nejzranitelnějším období jeho života. Dokáže se uzdravit natolik, aby odpustil své rodině?

U posprejovaného okna, které je koncem zdánlivě nekonečné zdevastované chodby, začíná podmanivá, kontemplativní minimalistická metafora času zašlé slávy přímořského letoviska Prora – nejdelšího a nejbizarnějšího komplexu rekreačních budov na světě. „Kraft –durch – Freude“ – levná dovolená prošpikovaná nacistickou propagandou pro 20 000 německých dělníků. Sevřeni chodbou couváte do času, doprovází vás hlas, rekapitulující komentář, slova oprašující osobní dějiny. Nekonečná prázdnota prostoru se prolíná s tichem v mezerách mezi slovy. Omítka popraskala, okna rozvalená, šumí venku moře?

Míň než tři je výsledek matematické šifry, který představuje vyznání lásky, a zároveň symbolizuje srdce. Autorka filmu přináší třetí paralelu v podobě problematiky polyamorních vztahů. Protagonistka Rasa se vyrovnává s rozchodem, přičemž stále žije ve společné domácnosti se svou bývalou partnerkou Elenou a její současnou přítelkyní.

Filmová esej na pozadí lyrických obrazů draní peří nebo kresby křídou představuje klerikální rady islámským ženám, jak držet na uzdě své nečisté touhy. Jako subverzivní element islámského fundamentalismu předčítá režisérka báseň feministické íránské spisovatelky Forough Farrokhzad.

Dokument zachycuje pokládání datového kabelu čínské společnosti Huawei na mořské dno. Dva roboticky působící voiceovery – anglický a mandarínský – přemýšlejí o povaze technologií a o tom, jak se překrývají s obchodem, válkou, politikou i společností. Není jim dána žádná explicitní identita, může to být konverzace umělé inteligence nebo symbolický dialog USA a Číny uprostřed studené války technologií.

Mladý filmař se vydává do neznámé krajiny africké enklávy sbírat pravdivé příběhy jejích obyvatel. Nehybná scenérie unáší fantazii člověka do výšin, kde se odvíjejí nezapomenutelné okamžiky lidského života. Meditativní ráz filmového zobrazení zachycuje jedinečnou atmosféru státu Lesotho. 

Slavnostní průvod kozáků, pevných v kamerou zachycené hrdosti, ve zpomaleném záběru teče ulicí stejně, jako se posouvá uhlí po transportním pásu. Těžební stroje ve své mohutnosti i monstrózní kráse obřích železných volavek představují stejnou sílu a jistotu jako kozácké vojsko pod ochranou boží. Skupinka kozáků, duchovní a chlapci se zastavují před kostelem. Šavle se dotkne dětského ramene a pak je chlapcem políbena. Kapesník setře dotek rtů. Okamžik malé slávy, jako když uhlí doputuje do přístavu.

Dokumentární studie se zabývá zrakovým orgánem a jeho funkcí. Kompilací záběrů z různých prostředí nabývá funkce oka nových významů. Oko je nástrojem k zastrašení, okem sleduje voják svůj cíl, pohled do očí oběti může znejistit jejího kata. Co se stane, když se oko přestane dívat?

Tři mytické příběhy tak, jak si je vypráví domorodé obyvatelstvo melanéského ostrovního státu Vanuatu v Tichém oceánu, na pozadí černobílých záběrů dokumentujících současnost místa jejich původu, textem odkrývají tajemství stvoření muže a ženy, příčiny toho, proč prase chodí po čtyřech i vznik sopek. Domestikované divoké prase odpočívá na zemi. Na pletené rohoži se o kousek dál suší rozložené prádlo. Lidské mládě zkoumavě a nedůvěřivě hledí do kamery. Za spokojeného chrochtání se prase nechá polaskat.

Ani dnes není Ukrajina příliš vstřícná ke členům LGBT komunity, natož v dobách, kdy byla součástí SSSR. Dokument podkládá archivními záběry výpovědi žen s menšinovou sexuální orientací z posledních třinácti let, čímž spojuje dvě etapy a přispívá tak k diskuzi o současném problému.

„Šlápli jste někdy do mraveniště a nechali to být?“ ptá se pilotka vojenského dronu. Intimní vyprávění profesionálů o rutině každodenní směny: sledování pohybu cíle v terénu. Za doprovodu až meditativního obrazu z perspektivy dronu vyvstává etické dilema o důsledcích stisku jednoho tlačítka.

Atlas vzpomínek odkazuje na nedokončené dílo Abyho Warburga, duševně nemocného německého historika umění. Surrealistický tok myšlenek z autentických zápisků z pobytu v psychiatrické léčebně Bellevue ve švýcarském Kreuzlingenu prolínají medicínské záznamy jeho psychotických stavů a v jediném odjezdu kamery vytyčují hranici mezi šílenstvím a genialitou.