Přešel jsem chodbu

Život autorky a zároveň hlavní postavy filmu je determinován dvojím strachem. Na jedné straně se její svět hroutí pod nánosem osobních i dějinných tragédií, na straně druhé ji děsí i ztráta vzpomínek na vše, co je jí drahé. V dokumentu stírajícím hranice mezi intimním a veřejným se snaží všechny dostupné stopy paměti zachránit, ať už jde o záběry zesnulého manžela či ruiny někdejších bejrútských monumentů. Pomalu plynoucí obrazy, téměř bez hudebního doprovodu, dovolují, aby střípky paměti vynořující se z povrchu materiálních věcí, včetně hrdinčina těla, dostaly prostor k samovolnému působení. „Tento film je prostoupen dojmy ze ztrát a postupného mizení. Z jednotlivých úmrtí, ztracených míst a ztráty jak osobní, tak kolektivní paměti.“ R. Mitriová

Čtveřice umělců se rozhodne natočit film, v němž jejich apolitičtí rodiče dostanou role disidentů z 80. let. Poté jim natočené scény pouštějí a rozvíjejí diskuze o umění a politice. Fascinující konceptuální terapie, která se točí kolem traumatických událostí tchajwanské historie, míchá vysoce artistní i civilní styl a v tom nejlepším smyslu staví na rčení, že „osobní je politické“. Osobité poloimprovizované „performance“ protagonistů, kteří ztvárňují příběh ze života i díla spisovatele Š‘ Č‘-menga, a tejně poetické jako vtipné obrazové pojetí dělají z filmu nezařaditelný, silně osobní zážitek. „Rekonstruováním zkušeností jedné sociální menšiny odkrýváfilm nové vztahy mezi většinou a disidenty a zároveň odhalujenemožnost komunikace v rodinném kruhu.“

I o neobydlené souostroví se mohou vést vleklé teritoriální spory – obzvlášť jedná-li se o bohaté naleziště ropy. Spíše než historie mezinárodního konfliktu či jeho řešení ovšem režiséra zajímá, jak otázka vlastnictví rezonuje mezi nacionalisty ze soupeřících zemí.  Prostor tak dostávají patriotickým patosem nasáklé ceremonie japonské strany, snaha čínských úřadů komplikovat svými procedurami činnost záškodníků státních zájmů i expresivní protesty tchajwanských aktivistů plné bizarních rituálů. Touha lépe pochopit situaci vede režiséra k účasti na zoufalých pokusech o vylodění na ostrovech. Při eskalaci konfliktu se tak ocitá v první linii, aniž by však ztratil odstup nestranného pozorovatele.DETAIL:„Narodil jsem se jako Američan, koluje ve mně ale tchajwanská a čínská krev. Krev ideologie. Pro mne, tak jako pro zesnulého filozofa Bishopa Berkeleyho, být znamená být vnímán.“

Čtvrť Getsemaní v kolumbijském městě Cartagena se v posledních letech proměnila z původně nebezpečné oblasti, kde se dařilo zločinu, v atraktivní turistické centrum. Snímek se nicméně pokouší zachytit odcházejícího ducha staré Getsemaní vtěleného do šedesátníka Gustava, jehož kamera sleduje na jeho nočních toulkách městem i při příležitostných úvahách, občas ovlivněných požitou dávkou, o Bohu, smrti, drogách a řádu přírody. Obraz kamery se po většinu času drží v těsně blízkosti Gustavova těla, pronásleduje ho v dlouhých sledovacích záběrech a zkoumá hru nočních světel a jeho kůže.DETAIL:„Náboženství je pro mě nejlepší cvičení. Pro mě je na náboženství nejlepší akt zpovědi. Díky ní ze sebe lidé vymetou všechno smetí. Je to jedna z největších úlev pro člověka, když se zbaví svého smetí.“

Dokument o amerických vojácích, kteří se právě vrátili z války ve Vietnamu, I Was a Soldier z roku 1970 nabídl pohled do otevřené rány. Jeho pokračování Šli jsme do války ukazuje, jak se tato rána zaceluje po více než čtyřiceti letech. Sledujeme tutéž trojici mužů z Texasu jako v předešlém filmu, tentokrát však už nejde o mladíky s čerstvou traumatickou zkušeností, ale o starce, kterým válečné zážitky ovlivnily celý jejich život.  

Krajní pravice je opět na vzestupu. Rasová nesnášenlivost se šíří reálným i virtuálním prostorem. Žena během druhé světové války zaživa pohřbená v polských lesích se proto vrací k životu, aby připomněla historii násilí páchaného na Romech. Jejím „avatarem“ se stává mladá výzkumnice, navštěvující místa v Polsku a Maďarsku, kde Romové v dávné i nedávné minulosti přišli o život. Pohřbená tajemství se díky autentickým výpovědím a inscenovaným pasážím, pohybujícím se na pomezí detektivky a snového hororu, dostávají na světlo a slouží jako varovné memento.  „Zvláštní souhra událostí mě přivedla do jednoho polského lesa. Později jsem zjistila, že na daném místě je zapomenutý hrob Nesmrtelné ženy. Když se dnes ohlédnu zpět, uvědomuji si, že tam celou tu dobu byla a vedla mě.“ R. Mortimer

Setkání francouzské režisérky s ruskou punkrockovou kapelou The Oz stálo na začátku více než dvouleté cesty odbývající se na trase Paříž – Petrohrad. Uhranuta charismatický frontmanem kapely Igorem Salnikovem rozhodne se Caroline Troubetzkoy, že pomůže The Oz na Západě prorazit. Za odměnu se jí dostává exkluzivní možnosti seznámit se s historií ruského rock'n'rollu v jeho často politicky ožehavých souvislostech a přístupu k vzácnému materiálu pro velmi osobní film, jenž přesahuje hranice dokumentu a směřuje k performanci.DETAIL:„Desky se pašovaly ze Západu, ale nikdo si je nemohl dovolit. Nějací filutové tak dostali nápad jak sestavit nelegální stroj, který dokázal kopírovat gramodesky na kusy rentgenových fólií.“

Nákladní loď pluje pustou krajinou. Zdánlivě bez cíle. Zdánlivě? Vrcholně enigmatické podobenství osamělosti člověka i stroje v postindustriálním kapitalismu je blízké stejnou měrou technopesimistickému sci-fi jako romantickému malířství. Příběh, tvořený téměř výhradně pohyby dělníků, strojů, krajiny a samotné lodě, sugeruje výsostně estetickým způsobem dojem naprosté opuštěnosti a vykolejenosti. Sedativní rytmus vtahuje do úplně nového, neznámého světa. Pomalu se vynořuje otázka: Nejde snad o úplně poslední loď lidstva, obtíženou šíleným úkolem udržet v chodu to, co už dávno nedává smysl?DETAIL:„Poslouchá mě vůbec někdo? V kýlu je díra jak vrata. Valí se dovnitř voda a sahá už k cisternám. Rogere! Rogere! Pozor! Už to sákne do obilí. Do obilí. Pane, tohle je katastrofa!“

Zvrstvená úvaha propojuje formy a kódy zápasu ve dvojici se zápasem se společností, systémem návyků a předpojatostí. Opírá se o několik ústředních motivů, jako je zobrazení tváře, doteků, projekce nebo vybuchujícího světla. Skládá argumenty o produkci (vztahů), podobách odporu (vůči omezením), aparátech organizujících způsob, jakým se díváme (na sebe i druhé), o způsobech projekce (sebe do druhého), o osobních a výrobních vztazích, projevech krásy (a politiky) ve věku, kdy „intenzity jsou důležitější než trvání“. V montážně a rytmicky brilantní kolážovité eseji autor kombinuje převzatý a vlastní materiál.„Lékem na osamění je samota.“ (Marianne Mooreová)

Vizuálně strhující observace skotské oblasti nabízí nejen pohled na členitou krajinu, pastviny, rozlehlé lesy a větrné mlýny, ale i detailní průzkum precizní ruční práce v místní textilní továrně. Prozkoumáváním přirozenosti digitálního záznamu tvarů krajiny vynalézá obrazy příznačné pro místní každodennost. Pohyb po oblasti je zároveň cestou dovnitř zobrazení, které se pozvolně rozpadá na částečky barvy, posunující se plochy a opětovně skládá do počasím i časem dne proměnlivých obrysů. Skrze důraz na barvy a plynutí v poklidných kompozicích se vyjevují znaky tradičního života regionu.DETAIL:„Ten film jsem natáčel ve Skotsku dlouhé tři roky. Cesta, po které jezdíme, vede do srdce původně hustě zalesněné oblasti Ettrick Forest, kol kolem textilní průmysl. Je to místo, které je ovládáno složitým vztahem mezi člověkem, strojem a přírodou, určujícím jejich budoucnost.“ Jacques Perconte

Konceptuální dokument inspirovaný slavným filmem Masaa Adachiho Ryakushô renzoku shasatsuma (A.K.A. Serial Killer, 1969) vychází z tzv. landscape theory. Její zástupci usilují zachytit v umění formující vlivy prostředí na osobnost, působení konkrétních míst na život člověka. Režisér snímku takto rozebírá cestu mladého Francouze alžírského původu z domoviny do Sýrie a zpět, od společenské jistoty k radikalismu a zmaru. Aniž by nám jedinkrát hlavního protagonistu konkrétně ukázal, skládá v celku jeho obraz ze série záběrů ulic, pláží, budov a textového komentáře zápisů z výslechů a vyšetřování. „Fûkei je japonsky ‘krajina’. Fûkeiron je návrh: otočte kameru o 180 stupňů, a nefilmujte předmět natáčení, ale krajinu, kterou spatřil.“ E. Baudelaire

Jako road movie popisuje svůj dokument dvojice filmařů, která se vydala po stopách skotského objevitele Johna McGregora, jenž v roce 1869 podnikl cestu podél řeky Jordán. Zatímco McGregor zde hledal duchovní obrodu, dokumentaristé pátrají v rozhovorech a náhodných setkáních po vztahu Izraelců ke své domovině.Hérakleitova věta o jinakosti stejné řeky se u Jordánu může vztahovat i k různým pohledům, jež se na ni dívají. Podle tvůrců se o Palestině ve filmu nikdy nemluví, přesto filmem protéká jako spodní proud.