Přešel jsem chodbu

Nečekané narození mláďat rámuje Přelétavý příběh ptačí kolonie pozorované dennodenně z oken jednoho římského bytu. Na minimalistické scéně o několika šikmých střechách se odehrává poetická paralela ptačího a lidského, hledání boha i touhy po dokonalosti. Záběry městských racků, pořízené roztřesenou ruční kamerou a prokládané momentkami jeptišek ze sousedního kláštera, se mísí s verši, citacemi z románů i tematickou hudbou klasiků. Jen tu a tam se v odlesku oken nebo ze zdánlivě banální konverzace na pozadí dozvídáme něco o lidech za kamerou.„Ubíhá snad život lineárně? Proč by měl být lineární příběh. Naše těkavé oči dávají myšlenkám podněty. Následujme je. Přelétavý příběh se rozvíjí asociacemi a popisuje nikoli realitu, nýbrž zkušenosti.“ C. Vestroniová

Hongkongské protesty z roku 2014, někdy nazývané jako „deštníková revoluce“, vyjadřovaly nespokojenost části místní společnosti s intervenující, restriktivní politikou pevninské Číny. Především mladí lidé odmítali oklešťování samosprávných pravomocí ve prospěch komunistické vlády. Režisér Čchen C`-chuan  se ve svém participativním dokumentu účastní s kamerou v ruce dění na ulicích ostrovního města. Ve dvaceti kapitolách/memorandech filmu jeho mladí hrdinové spontánně vyjadřují přímo na scéně své pocity a komentují průběh revoluce, která se s krutou dějinnou setrvačností převalila přes ně.„Možná, že než Čína převezme veškerou moc, dojde ke změně všeobecného mínění, já ale chtěl ve svém filmu zdokumentovat takzvanou deštníkovou revoluci s nadějí, že se stane připomínkou našich původních snah a přesvědčení.“

V nedávných dějinách Slovenska lze těžko najít významnější postavu, než je Vladimír Mečiar. Režisérka Tereza Nvotová se k němu přibližuje z několika směrů. Jednak v rozhovoru, který s ním přímo vedla, jednak prostřednictvím svého vypravěčského monologu, kde uvádí velké slovenské dějiny do vztahu s historií své vlastní rodiny, a jednak skrze archivní obrazy Mečiarových dobových veřejných vystoupení v médiích. Její film, provázený leteckými záběry dnešní slovenské krajiny, si klade otázku, co Mečiar znamenal pro její generaci, pro tehdejší společnost a pro Slovensko jako takové. „Keď som mala desať, hrávali sme sa na Winnetoua, E.T.ho a Mečiara. Dnes ma zaujíma, kto to bol a čo spravil s nami a našou krajinou. Mám totiž pocit, že podobná story sa odohráva všade možne po svete.“ T. NvotováProjekce filmu a následná diskuze se koná ve spolupráci se Zastoupením Evropské komise v České republice.

Tekuté krajiny, vpíjející se jedna do druhé, proměňují promítací plátno na malířské. Digitální dekompozice obrazů v živé interakci se skladbami Carlose Grätzera poukazuje na prostupnost mezi klasickým a abstraktním malířstvím a harmonii mezi výtvarným uměním, filmem a hudbou. Záběry evokující Monetův obraz Imprese – východ slunce či Renoirova lesní zákoutí se propadají do rastrů a mění se v beztvarou hmotu barev, z níž vyrůstají nové kompozice. Zatímco impresionisté zobrazovali statický okamžik, Perconte zachycuje moment v neustálém pohybu.„Film Albâtre odráží moji touhu vyjádřit energii této velmi zvláštní části Francie, kam vítr všude přináší vůni moře, kde nic není stálé a kde tak rád točím: pobřeží Horní Normandie mezi městy Le Havre a Dieppe.“ J. Perconte

První záběry filmu ukazují demonstrace a protesty Pařížanů, které střídají výkřiky politických hesel íránských aktivistů. Zatímco v Paříži je situace velmi vyostřená, ve stejné době v Íránu panuje klidná atmosféra. Francouzská rodinka zde cestuje v karavanu a poznává tak místní zemi. Otec natáčí záběry z cest i svou ženu a dcery. První třetina filmu naznačuje, že tématem je národnostní otázka, konkrétně pak íránských občanů, zbylé dvě třetiny však ukazují Francouze na dovolené. Z formálního hlediska jsou zajímavé záběry pořízené ruční kamerou, dále velmi přesvícené, až bílé záběry a dvojexpozice. „Možná je politika násobkem experimentů a vynálezů v rovnici se dvěma neznámými: ‚já‘ a ‚my‘. Nejde o to tuto rovnici jednou provždy vyřešit, ale spíš se o to snažit. Znovu. (Nejistá jara národů, Maria Kakogianni, 2017)“ L. Krief

Poetický dokument o poutnících je uzpůsobený rytmu jejich chůze. Ta slouží jako akt osvobození a poznání, navracející člověka stejně jako meditace do přítomného okamžiku. Během každoroční pouti krajinou Dekánské náhorní plošiny se stírají rozdíly mezi pohlavími, různými náboženstvími i kastami. Všichni směřují za stejným cílem. Jednou z mnoha milionů putujících se stává sama autorka, popisující v mimoobrazovém komentáři dojmy z cesty napříč zemí i k vlastnímu nitru. Film koncipovaný jako osobní deník je současně výzvou ke zpomalení v přetechnizovaném, zrychlujícím se světě.

Hluboce osobní i otevřeně politická je dokumentární kronika aktivisty Christiana Labharta rámovaná Bachovým oratoriem Matoušovy pašije. Snímek představuje hořkou výpověď o marném čekání na výraznější společenskou změnu i zosobněné dějiny antiestablishmentového aktivismu. Monolog rekapitulující režisérův život od roku 1968 napříč významnými historickými událostmi, jako pád Berlínské zdi nebo útoky 11. září, se prolíná s citáty levicových myslitelů od Bertolta Brechta po Slavoje Žižeka. Nově natočené záběry ilustrují, jak se jejich varovné teze v současném veřejném prostoru postupně naplňují.Před padesáti lety jsem začal bojovat za lepší svět. Teď přepínám mezi revoltou a rezignací. Tyto pocity mě vedly k filmové cestě napříč džunglí dnešního kapitalismu. Ch. Labhart

Drama na pomezí dokumentu a fikce, zachycené z pozice nezúčastněného pozorovatele a posluchače, představuje rybáře Maldonada opuštěného manželkou Celií, bez možnosti jejich vzájemné interakce. Zatímco sledujeme jeho uvěznění v cyklech návratných činností všedního dne, komentář patří Celiinu vyprávění. To má tendenci se opakovat, kdežto každý den odhaluje z rybářovy rutiny něco nového – sledujeme vždy jinou část každodenní práce nebo ji nahlížíme ze změněné pozice kamery. Rozpor posilují protichůdné motivy v obraze a v komentáři. Slovo se utkává s obrazem, všednost s výjimečností, prostor s časem.

Minimalistický observační portrét devadesátičtyřleté Concepcion představuje život člověka trpícího již padesát let psychickou chorobou. Babička autora snímku se po nervovém zhroucení rozhodla izolovat od zbytku světa a vypořádat se s nemocí sama. Ve své samotě je pronásledována náhodnými vzpomínkami, halucinacemi a postupně se začíná potýkat se ztrátou paměti a rozumu. Černobílý snímek plný melancholické nálady citlivě zachycuje témata stáří, nemoci a lidské samoty. Pomalé tempo a malé množství dialogů napomáhají divákovi přenést se do světa trpící osamocené ženy nenápadným a vysoce sugestivním způsobem. „Milá babičko, pokud si jednou všimneš, že jsem se ztratil ve tmě, připomeň mi prosím utrpení a paměť našeho národa. Moje křehké srdce může zachránit jen historie a pravda.“ L. P. Dela Cruz

Život autorky a zároveň hlavní postavy filmu je determinován dvojím strachem. Na jedné straně se její svět hroutí pod nánosem osobních i dějinných tragédií, na straně druhé ji děsí i ztráta vzpomínek na vše, co je jí drahé. V dokumentu stírajícím hranice mezi intimním a veřejným se snaží všechny dostupné stopy paměti zachránit, ať už jde o záběry zesnulého manžela či ruiny někdejších bejrútských monumentů. Pomalu plynoucí obrazy, téměř bez hudebního doprovodu, dovolují, aby střípky paměti vynořující se z povrchu materiálních věcí, včetně hrdinčina těla, dostaly prostor k samovolnému působení. „Tento film je prostoupen dojmy ze ztrát a postupného mizení. Z jednotlivých úmrtí, ztracených míst a ztráty jak osobní, tak kolektivní paměti.“ R. Mitriová

Videodeník mladé íránské herečky určený příteli v exilu. Lamento zmařených nadějí ve vzpomínkách na kontroverzní prezidentské volby (2009), po kterých následovaly nejmasivnější protesty od islámské revoluce. Autor znovu inscenuje paralelní realitu starou osm let – předvolební extáze rámuje nedokončené zkoušení Macbetha. Znovuprožívání situací, které se nemohou vrátit, palčivě rezonuje s motivem smíření s realitou. Marné herecké gesto hodné zapamatování je vyzývavým vzdorem proti totalitě zapomínání a poctou obětem autokratického režimu. Horečnatost voleb je tlumena skepsí hlavních aktérů – také byli mladí a naivní.„Existuje prázdný prostor, z kterého se vynořuje smysl? Můžeme prázdnotu naplnit realitou – svou vlastní realitou? Jsou obrazy, jež si pamatujeme, tytéž obrazy, nebo jejich odrazy?“ A. Razi

Pro Richarda je život nekonečnou cestou odehrávající se v kruhu. Nanosit vodu, jít pro naftu k potrubí, pokusit se ji u cesty prodat, pak do školy, na ubytovně studovat, opět nanosit vodu. Chce-li dosáhnout svého cíle – získat vzdělání a s jeho pomocí se vymanit z bludného cyklu – nesmí se nikdy zastavit. Režisér filmu nám v rozpohybované observaci přibližuje život chudých Afričanů v deltě Nigeru. V blízkosti přírodního bohatství nebetyčné hodnoty strádá rozsáhlá aglomerace obyvatel, kterým masivní těžba ropy, brutálně ničící životní prostředí, přináší jen nuzný přivýdělek.DETAIL:„My tu naftu nekrademe, bereme si, co je naše, co je v naší vesnici. Naše zdroje jsou zdrojem bohatství Evropanů a my musíme žít v chudobě. Z bohatství Nigérie těží celý svět, ale my k němu nemáme přístup...“