Přešel jsem chodbu

Neutuchající šelest vagónů na zrezivělých kolejnicích tratí končících za horizonty pouště. Mečení koz sužovaných horkem a žízní. Nákladní vagóny s beduíny a džezvami silného mátového čaje. Vlak s kanystry vody a nafty prořezává pouštní krajinu nekonečně ubíhajícího písečného horizontu. V okolních hliněných chýších vládne pokora a život na hraně bídy. Kanystr vody a nafty je základní měrnou jednotkou přežití. Vlak je základní osou života beduínů oddechujících ve stínu horka a obrysech klidu. Pouštní fuga.  

Intimní reportáž a zároveň ryze osobní experiment provedla původním povoláním zvukařka Audrey Ginestet, když se vypravila do Japonska strávit zimu se svou dávnou láskou, se kterou před deseti lety prožila vztah ve Francii a od té doby ji neviděla. Do sevřeného prostoru domku jsou zasazeny monology o rozdílech a možných vztazích mezi kulturami i mezi jednotlivými bytostmi, vše je spojeno s pozorováním detailů interiéru a přírody.

Krajní pravice je opět na vzestupu. Rasová nesnášenlivost se šíří reálným i virtuálním prostorem. Žena během druhé světové války zaživa pohřbená v polských lesích se proto vrací k životu, aby připomněla historii násilí páchaného na Romech. Jejím „avatarem“ se stává mladá výzkumnice, navštěvující místa v Polsku a Maďarsku, kde Romové v dávné i nedávné minulosti přišli o život. Pohřbená tajemství se díky autentickým výpovědím a inscenovaným pasážím, pohybujícím se na pomezí detektivky a snového hororu, dostávají na světlo a slouží jako varovné memento.  „Zvláštní souhra událostí mě přivedla do jednoho polského lesa. Později jsem zjistila, že na daném místě je zapomenutý hrob Nesmrtelné ženy. Když se dnes ohlédnu zpět, uvědomuji si, že tam celou tu dobu byla a vedla mě.“ R. Mortimer

Herečka, režisérka, tanečnice a básnířka Kobra Amin-Sa'idi, vystupující pod uměleckým jménem Šeherezáda, byla v šedesátých a sedmdesátých letech výraznou tváří íránské nové vlny jakož i symbolem boje za sociální změny. Po revoluci v roce 1979 však nedobrovolně odešla do ústraní a v dnešní době sotva přežívá. Parhamiho snímek není klasický dokumentární portrét, nýbrž působivé sebereflexivní dílo, v němž tvůrce upozorňuje na své zásahy do reality a nechává prostor mladým protagonistkám, které se slavnou umělkyní samy vedou rozhovory. Emocionální výpovědi Šeherezády neznačí rezignaci, naopak vyzývají k angažovanosti.DETAIL:„A tak se stala sama sebouJejí bývalé já stalo se jí těsnýmPrach usedá na její tvářjako by sedal na kus kameneDo nějž je vytesána legenda,a lidská srdce ten příběh sdílejí...“

Prvních deset minut filmu v divákovi evokuje otázku, kdy se začne něco dít. Ono se však nic velkého dít nezačne. Dělníci pracují na stavbě, děti si hrají, turisté si prohlížejí místní krásy, svatba, pohřeb, ale také prázdné ulice či pohledy na střechy budov; jedním slovem mikrokosmos. Snímek ukazuje město z úplně odlišné perspektivy, předkládá útržky ze života na první pohled ničím nezajímavých lidí, kteří zkrátka jsou. Kamera běží bez toho, aniž by si jí kolemjdoucí všimli, protože je strategicky umístěná na vyvýšeném místě. Celý film je tak natočen čistě z nadhledu. „Vždycky mě fascinovala možnost vylézt na střechy budov a přemýšlet o městě. Jeden rok na středověké zvonici byl jako pobyt ve stroji času, který čas proměnil v něco hmatatelného.“ A. Di Bias

Bezmála apokalyptický obraz oblasti doslova pohlcované těžebním průmyslem ukazuje dokument pozorující titulní severošvédské město, jehož část se propadá kvůli těžbě v nedalekém dole na železnou rudu. Vedení důlní společnosti se rozhodlo nezastavit výnosnou těžbu a obyvatele ohrožených čtvrtí přestěhovat. Režisérka z natáčení ve městě za polárním kruhem i přímo v důlním prostředí vytěžila uhrančivé filmové obrazy a na příkladu tří protagonistů, nyní žijících ve zvláštním mezičase, nápaditě otevírá témata přesidlování, tradice a vztahu k určitému místu. „Dystopický příběh Kiruny je o vykořeněných lidech hledajících domov ve vykořeněném městě. Vypovídá přitom o odvrácené stránce celé vyspělé společnosti, ať už ve Švédsku, nebo v Čechách." G. Stocklassa

Nedávné dějiny Sicílie se v tomto dokumentu mění na kaleidoskopickou skrumáž dobových záznamů obírajících televizní médium o jeho mýtotvorný potenciál. Snímek se skládá z částí materiálů natočených regionální televizní stanicí v Katánii na Sicílii mezi lety 1991 a 1994, v době významných politických proměn. Kontrastní a nepředvídatelný tok obrazů nekreslí mapu této proměny, ale rozstříhává tuto mapu do podoby volné koláže.

V roce 1946 zastřelil jistý S. E. Branch v Alabamě černocha Billa Spanna. Jeden příběh z mnoha, lze si říct, ovšem tentokrát jej rozplétá pravnuk někdejšího vraha, a to skrze politicky i esteticky vyhraněnou filmovou esej. Při vyšetřování neustále naráží na překážky, dané nejen přežívajícími rasovými předsudky, ale také nevyhnutelnou reflexí vlastního zapojení v celé historii. Montáž černobílých míst paměti, nekončících projížděk za rudého stmívání a agitačních popěvků dává dohromady dílo v nejlepší tradici jižanské gotiky, v němž „minulost není mrtvá, dokonce není ani minulá“ (W. Faulkner). „Tentokrát jsem se rozhodl vložit svou lásku a práci do filmu, který snad napomůže nápravě. Je to film o tom nejhorším, co v naší rodině kdy bylo.“ T. Wilkerson

Od švýcarských vědců zkoumajících ve 27 kilometrů dlouhém urychlovači částic čas, který ještě nedokážeme pochopit, přes lávu, jež na jižní části havajského Velkého ostrova pohltila, mimo jednoho, všechny domy, až k výjevům z pohřbu, který probíhá nedaleko místa Buddhova osvícení. Petr Mettler opět posouvá možnosti filmu, tentokrát lidské vnímání času, vůbec povahu času – „Co je tedy čas? Když se mě na to nikdo neptá, pak to vím. Ale když to mám někomu vysvětlit, pak to nevím.“ (Sv. Augustýn)

V průměru na šest vteřin spočine náš zrak na reklamní ploše. Přitom jsou reklamní poutače asi nejobvyklejším kanálem ideologie, jak se s ní setkáváme ve viditelné podobě. Na tomto rozporu zakládá režisér Luis Ortiz svůj dokumentární film à la thèse. Obrazový podklad snímku tvoří 57 minutových statických pohledů na reklamní plochy. Ve zvukové stopě přitom zaznívají texty, které zpochybňují danost ideologie jako takové (Borgesova povídka Tlön, Uqbar, Orbis Tertius) a upozorňují na její nepatřičné zaměňování s ontologií (kritikové neoliberalismu, například Ignacio Ramonet či Noam Chomsky).„V době politického extremismu se musím ptát, které mechanismy vedou v takzvaných moderních společnostech k oslabení demokracie. Zjednodušující výroky pravice si žádají nových progresivní odpovědí.“ 

Cesta zpátky je dokumentární poutí do místa a času, které již byly považovány za ztracené. Hlavní postava se snaží nalézt zmizelou vesnici poblíž bývalé mezinárodní železnice, kde její nedávno zesnulá matka strávila své mládí. Minulost a přítomnost do sebe vzájemně pronikají mísením dobových filmových materiálů a detailních záběrů přírody se zašlými fotografiemi. Právě prolnutí dvou médií s odlišným vztahem k času zde tvoří východisko, jež umožňuje objevovat pozůstatky minulého, skryté pod nánosem přítomných jevů, ale také nezadržitelný proud trvání ve zdánlivé neměnnosti.„Do struktury narace filmu jsou zakomponovány charakteristiky domácího videa, jejichž pomocí se Cesta zpátky pokouší být zosobněným, intimním filmem.“

Fotografování ozbrojených konfliktů znamená pro umělce velkou příležitost, zároveň však nese rizika zaujatosti či citové manipulace. Český fotograf Josef Koudelka se k takto obtížnému úkolu odhodlal teprve podruhé: zatímco v roce 1968 zdokumentoval invazi vojsk Varšavské smlouvy, tentokrát vyjel do místa sváru Izraele a Palestiny. Režisér Gilad Baram jej po dobu pěti let pozoroval při tvůrčí činnosti, v níž solitérský umělec propojuje rozvážný odstup s tělesným prožíváním fotografického aktu. Strohé obrazy krajiny rozdělené betonovou zdí a ostnatými dráty vyjevují hrůznou nesmyslnost příkopů mezi národy.DETAIL:„Konflikty jsem nikdy nefotografoval, žádné jsem neprožíval jako ty, které se odehrávaly u nás, v Československu. Tam jsem cítil, že se mě to týká, byla to mimořádná situace, chtěl jsem ze sebe dostat to nejlepší.”