Případ Makavejev aneb Proces v kinosále

Cestopisná koláž o hledání polské identity v nejistém světě. Komponované snění o nenalezené jednotě národa, starých křivdách i hvězdné hodině, která uniká pod tíhou malicherností i strachu z neexistujících nepřátel. Výběr z dobových materiálů, novinových článků i hořce aktuálních citátů z internetu se v osobité interpretaci proplétá s deníkovými črty spisovatele Andrzeje Stasiuka. Na pozadí inscenovaných filmových portrétů obyčejných Poláků, v napětí tvořeném disharmonickým operním podhoubím sledujeme nesouvislé obrazy a myšlenky, jež postupně skládají portrét duše polského národa.„K tomu, abyste mohli začít s léčbou či terapií, musíte znát svou diagnózu. Musíte pochopit, jaké chyby se kdysi staly. Zjistěte, zda nežijete v mystifikaci a nevěříte lžím.“ P. Stasik

Mihály Kertész (1886–1962) natočil více než 150 filmů, většinu z nich jako Michael Curtiz v USA. Známý ale zůstal díky jedinému z nich, melodramatu Casablanca (1942). Gábor Bódy (1946–1985) naopak zasvětil svůj krátký život strávený v Maďarsku tvorbě experimentálních filmů a jeho filmografie je v obecném povědomí málo známá. V netradičně pojatém dokumentu nasloucháme rozhovoru těchto dvou režisérů. Asociativní koláž úryvků z klasických hollywoodských filmů a autorských avantgardních děl navozuje nejen otázky spojené s historií a teorií filmu, ale také otevírá osobní dramata a vnitřní konflikty jejich tvůrců.  „Naším cílem bylo představit fiktivní rozhovor mezi dvěma filmovými režiséry – dvěma klasickými mistry z velmi odlišných filmových světů – oživený bohatými obrazy poetických asociací.“ P. Lichter       

Osamělý život jako sled všednodenních rutinních úkonů ukazuje dokument, který režisér natočil o své matce. Je den jejích narozenin, manžel je už několik let po smrti a ostatní děti na ni zapomněly, vyjma syna, který zůstává stále za kamerou. Stárnoucí žena přesto uklízí, vaří a chystá vše pro případnou oslavu. Letmé kontroly displeje mobilu naznačují, že by jí udělalo radost i jen telefonické přání. Den narozenin dává pocitu samoty nový rám, stejně jako režisér ořezává různými přirozenými překážkami obraz kamery a zesiluje ruchovou stopu, aby vyniklo ticho, které hlavní postavu obklopuje.„Jeden den každého člověka vypovídá o jeho životě. Jak se cítíme během jednoho dne, tak se cítíme po celý život. Nic se nemění. Všechno se jen znovu a znovu opakuje. Stejně jako moje matka v den jejích narozenin.“ H. Baydarov

Observační dokumentární film pojednává o zániku Aralského moře a pokusech o jeho obnovu. Na místě, kde by se podle většiny map a atlasů měla rozkládat majestátní vodní plocha, nachází Katerina Suvorovová pouze velký rybník a vyprahlou pustinu, v níž zakotvily rezavějící vraky čelící nájezdům sběračů šrotu. Záběry enigmatické krajiny nekonečného písku a prachu se střídají s okouzlujícími detaily. Stejně fascinující je vůle a naděje lidí, kteří v nehostinném prostředí zůstali: starý zahradník, rybáři nebo hydrobioložka. Přejí si, aby se moře vrátilo, bojují za jeho záchranu a doufají v lepší zítřky. „Obyvatelé oblasti Aralského moře jsou pro mne předobrazem posledních žijících pozemšťanů. Jejich příběhy dokazují, že až poslední raketoplán opustí naši zpustošenou planetu, stále tu budou lidé, kteří dají přednost nápravě minulých chyb před nejistou budoucností.“ Katerina Suvorovová

Sedmdesát procent mužů v Thajsku následuje i dnes tradici, podle níž mají strávit alespoň krátkou část svého života jako buddhističtí mniši v klášteře. Pro Balla, hlavního hrdinu snímku, má dvoutýdenní kariéra mnicha znamenat symbolický přechod od divokého studentského života k uměřené dospělosti, nicméně realita není zdaleka tak jednoduchá. Inscenovaný dokument Rafała Skalského na příkladu Ballovy mezní zkušenosti předvádí, do jaké míry se současná thajská společnost zakládá na střetu asketického a hédonistického životního stylu, který jednorázová proměna hýřivého mladíka v mnicha zastře jen stěží. „Pro mě je to druh momentální duchovnosti. Chceme narázzvládnout hodně věcí – rychle se zamilovat, udělat kariéru,mít úspěch.“

V rozpadajících se kulisách divadelních sálů se odehrávají sekulární rituály současné gruzínské společnosti – svatby, módní přehlídky, volby královny krásy i politické reprezentace. Statická kamera, jež zachycuje bezcitnou choreografii ceremonií v širokém záběru, kontrastuje s dynamickými švenky malé kamery televizní reportérky, která svou činorodostí udržuje v chodu lokální stanici. Sled promyšleně rámovaných obrazů výběru událostí, které se Dariko rozhodne zprostředkovat televizním divákům, doplňují záběry ze zákulisí ošuntělého studia přežívajícího díky poplatkům za četbu úmrtních oznámení.„Udivovalo mě, že drobné příběhy z městeček jsou pro lidi o tolik důležitější než jakákoli vysoká politika, a tak jsem chtěla zjistit, o čem ony příběhy jsou.“ Salomé Jashiová

Snímek zachycuje rok 1984/85 prostřednictvím deníkových záznamů sovětského rolníka z Litvy. Pasáže z deníku dědečka režisérky odrážejí dobové hodnoty spojené s vírou v Boha, ale i detaily z každodenní rutiny nebo politických represí. I přes historizující základ se film vyjadřuje k dnešku. Formální stránku tvoří živé obrazy ze statické kamery, které kritizují vylidněný stav litevského venkova. Poetická dokumentární esej o neodčinitelném doteku člověka se zamýšlí nad proměnou společnosti z rurální na městskou a nutí diváka zpochybnit hektické životní tempo spojené s dnešní dobou.„Západy slunce na východě je upřímný film, který může sledovat a vnímat každý. Doufáme, že v něm všichni najdou odraz sebe sama nebo minulost své rodiny.“ A. Dovydaityte, A. Belinski

Lodní rozvážka pitné vody po odlehlých chorvatských ostrovech, které k ní nemají přímý přístup, může být dobrou příležitostí k pozorování často humorné každodennosti. Zvlášť když kapitán plavidla nejde pro hrubozrnné komentáře daleko a svými cholerickými výlevy častuje svého mladého synovce, který se stal novým členem posádky. Voda naše vezdejší je observační snímek, kterému ale dodávají vnitřní energii a humor jeho protagonisté. Tvůrcům se ve filmu podařilo přenést nás do líné atmosféry horkých chorvatských pobřeží i zprostředkovat výbušný temperament tamních obyvatel.„Prostřednictvím této středomořské komedie o kapitánovi a jeho posádce jsem chtěla vyprávět příběh o neviditelných lidech, kteří se poctivě snaží, aby se z naší země nestal ‚nahodilý stát‘.“ V. Vorkapićová

Arabské jaro, 2011. Den po dni tisíce mladých revoltujících Egypťanů zaplavovaly náměstí Tahrír v Káhiře. Básník a zvukový umělec Stéphane Montavon sestavil psychedelickou koláž volně dostupných obrazových záznamů revoluce a doplnil ji o akustickou sondu napětí, vzdoru, represivní agrese. Revoluční kvas expanduje do sonické dimenze autorské instalace. Vtahuje nás do symbolických okamžiků extatických bojů za demokracii, novou ústavu. Exponuje slogany, bojová hesla, dialogy masakrovaných. Represi vládních složek konfrontuje s běžným životem. V chladném ránu se zrazená revoluce rozpouští v každodenním provozu.„Rekonstrukce revoluce pomocí nalezených záběrů nám připomíná nejen poslední boje, ale především egyptskou revoluci, která stále čeká na dosažení svých cílů.“ Maciej Madracki, Michał Mądracki, kolektiv MML

Sedmdesátiletý Augusto v setmělém pokoji svého bytu vrhá plaché pohledy na kameru, za kterou stojí pětadvacetiletá režisérka Cristina. Po dobu tří let za ním opakovaně jezdí a natáčí jejich vzájemné rozhovory, v nichž používají jména António a Catarina. Hra s identitou a především s povahou jejich vzájemného vztahu se odráží v nezávazných dialozích, kde přichází řeč na různá témata včetně masturbace nebo genderových stereotypů. Augusto/António je většinou ten, kdo mluví, a také ten, kdo stojí před kamerou, která ho snímá v tmavých detailech. Cristina/Catarina je za kamerou a klade otázky. „Při natáčení tohoto snímku jsem se nechala vést energií jednoho okouzlujícího starého pána, aniž jsem věděla, kam mě film zavede.“ C. Hanesová

Takřka deset let od konfliktu v Gruzii se gruzínští obyvatelé území zabraných Ruskem stále nacházejí v dočasně zřízeném táboře, kde vyčkávají na návrat domů. Obydlím jim jsou unifikované domky. Z původních domovů si sem přinesli jen pár předmětů, které stačili popadnout při útěku před dobyvatelskou armádou. Stejně strohé, až prázdné jako provizorní obydlí jsou i jejich životy vydané všanc čekání věcí příštích. Právě archiválie předchozího života, všední věci přinesené z původních domovů, jsou v tomto meditativním dokumentu nejhmatatelnějším projevem nezvratnosti plynutí času měřeného ztrátami. „Pokusili jsme se vyobrazit válečnou zkušenost nahlíženou ze zvláštního úhlu, naslouchat lidem, ne statistikám, spíše pozorovat, než se vyptávat, hloubat o něčem, co je nám společné – o vztazích.“ Nino Gogua

Chtěli vytvořit ekologicky i společensky udržitelnou komunitu. Dvanáct dospělých a šest dětí začalo žít za hranicemi tradičního společenského řádu. Ekologicky uvědomělé chování a vložená fyzická práce však neústí v uspokojení ze sociální stránky komunitního ideálu. Potřeba komunikovat se stává motivem snímku a neustále se vizuálně překládá do záběrů rozhovorů v kroužku, které dokazují, že zvládnuté mezilidské vztahy jsou nepostradatelnou podmínkou udržitelnosti komunity i jakéhokoli funkčního společenství. Neodvratné implozi předchází archetypální příběh milostného trojúhelníku a boje o moc.„K natočení tohoto filmu mě vedl zájem o lidskou psychologii, chování, které vystupuje na povrch v uzavřené komunitě je velmi odhalující. Ve snaze změnit svět musíme začít zevnitř sebe samých.“ M. Lillak