Připravte si cestu ven

Prosluněné obrazy kolchozníků při sklizni se mísí s komentářem oslavujícím kolektivizaci a modernizaci venkova. Přesto se do ideologicky podbarveného snímku dostávají silně lyrické tóny mizejícího světa, stáří a samoty. Staří vesničané a polozbořená stavení symbolizují mizející vesnice, zakořeněnost a lásku k půdě.

Osamělý kouzelník se stane obětí svých vlastních iluzí, když zatouží po figuríně z výkladní skříně, která se promění v mladou ženu. Tragický konec upoutává na nebezpečí plynoucí z přílišné dychtivosti po objektu zájmu a na zrádnost lidské psychiky, kterou autor předtím i akademicky zkoumal. Zvukovou stopu, která byla ztracena, nahradila v roce 2011 skladba srbského skladatele Zorana Simjanoviće.

Poetické zpodobnění práce muže z přímořského města v Abcházii, který pečuje o přilehlé lesy a stráně. Rozlehlé kopčité pastviny, hory, zvířata a řeky jsou prostředím krajinné lyriky i symbolistních výjevů, kdy muž v noci vysvobodí vlka chyceného do pasti nebo čistí koryto potoka.

Snímek Vird pracuje s metodou manuálního střihu přímo při natáčení s přímým použitím světla jako střihového nástroje. Jedinou postprodukční technikou byla kompozice zvukové kulisy odpovídající pohybům a ořez rámečků do menších rozměrů, které jsem pouštěny zlomek vteřiny dříve nebo později před následujícím zmenšeným rámečkem. Vird je výsledkem snah o rozfázování pohybu v čase, dle principu surrealismu a filozofie zlobivých holek v Sedmikráskách a s využitím novátorského způsobu střihu.

První fotografický film v historii lotyšské kinematografie oživuje prostřednictvím dynamické střihové koláže černobílých fotografií a mnohovrstevnaté zvukové stopy portrét Moskvy poloviny 60. let. Pod symboly moci, které se děsivě tyčí v ulicích města, bezstarostně a vítězně proudí všední každodennost.

Původně cenzurovaný hudební film satiricky vyobrazuje obyvatele Vojvodiny, rurální oblasti v Srbsku charakteristické svým mnohonárodnostním složením. Ačkoliv získal dvě festivalová ocenění v Oberhausenu, v Jugoslávii byl zakázán a autorovi byla po dlouhou dobu znemožněna experimentální filmová tvorba. „Vždy jsem se snažil najít nový jazyk, či novou formu, které bych do filmu mohl vtělit.“ K. Godina

Vyprávění muže o životě v represivní společnosti je satirickou kritikou mocenství a byrokracie. Pečeť zde přitom slouží jako leitmotiv vypravěčových životních mezníků (narození, svatba, smrt). Film patří mezi autorovy rané snímky a vznikl původně v meziválečném období, nicméně jeho příběh a sdělení působí nadčasově.

Propast mezi mikrosvětem lidí a makropohledem času všehomíra ukazuje asociativní montáž, která využívá rytmus a tempo jako významotvorný prvek. Na pozadí plynutí a zastavení v přírodě se freneticky hemží lidské mraveniště, které pulzuje v cyklu probuzení a usínání, zrodu a smrti, úsvitu a soumraku.

Film Domov byl natočený v duchu využívání prostředků minimální výpovědi. Představuje záznam akce uskutečněné v okruhu přátel a známých na bratislavské Železnej studničke. Čtyři losem vybraní aktéři jsou autorem zašiti do připravené plachtoviny, která po napnutí získá tvar bílé kočky s rozměry 2x2x2 metry. Snímek kombinuje černo-bílé snímání objektu, který se pohybuje interiérem lesa s barevnými záběry zachycenými paralelně z vnitřku kočky.

Twist-Twist  je snímek sestavený ze statických záběrů odrazů stěžňů, jež na mořské hladině tančí do rytmu hudby. Tento černobílý film se silně kontrastními obrazy, které nejsou podkresleny žádným dalším příběhem, či tématem, se od ostatních Verzottiho filmů liší jednoduchostí a hravostí. Natočen, vyvolán a sestříhán byl v jediném dni. Přestože je kvůli dojmu, který zanechává v divákovi, často srovnáván s  posledním autorovým klubovým filmem Fluorescences (1967), výrazně se od něj liší. Zatímco z filmu Twist-Twist je cítit svěží přístup začínajícího filmaře, ve snímku Fluorescences se odráží výsledek uměleckého i osobního vývoje autora, co se techniky i námětu filmu týče.

Autorka kombinací záběru postupného prostřihování punčochy přetažené přes svoji hlavu a televizního vysílání konfrontuje sociální stereotypy a propagandu v Titově Jugoslávii s osobní identitou. Společně s úryvky televizního archivu přibývají další vystřižené otvory až do chvíle, kdy je tvář protagonistky odhalena.

Zamořená mluvící studánka, bezradný slepec a bloudící lidstvo, tři sudičky a velkolepý pohanský rituál. Temně poetickou vizuálně uhrančivou estonskou baladu lze vnímat jako oslavu archaického světa, ekologickou moralitu i jako politickou alegorii o rituální očistě k zániku spějící společnosti.