Radost z toulání, iterace 1

Čárový kód formuláře N-400, jímž se žádá o americké občanství, je „naturalizovaný“ (vý- raz používaný v řízení při získávání občanství, v procesu stávání se občanem USA) do obrazu, který se tak proměňuje v abstraktní portrét konkrétního žadatele, a zároveň promítnutý do zvuku tím, že vizuální kód je čten optickou zvukovou čtečkou. Christina Nguyenová (1988) pochází z Los Angeles. Studovala vizuální umění a mé- dia a molekulární biologii na University of California v San Diegu. Na California Institute of the Arts získala titul MFA v oboru film a video. Edgar Jorge Baralt (1988) pochází z Venezuely, vystudoval filmovou produkci na University of Central Florida a California Institute of the Arts nedaleko Los Angeles, kde také v současnosti žije a tvoří. Ve svých filmech se zabývá tématy paměti, plynutí času a proměnlivosti lidské identity.„Elektronická verze formuláře N-400 při vložení osobních informací vygeneruje čárový kód. My tuto proměnu lidské identity v data posunujeme její přeměnou v audiovizuální zážitek.“

Vizuální vzpomínky sbírané během prvního roku poté, co autor ukončil svá univerzitní studia, jsou počítačovou grafikou přetvářeny do nespojitých částic překrývajících se výjevů variant prožitků deprese z přepracování, krize ve vztahu, dna tělesných i mentálních sil."Pocity, jež nejdou vyjádřit slovy, se zobrazují kamerou a počítačem.“ J. Kawata

Nalezené 8mm rodinné filmy z návštěvy safari pocházejí z Jihoafrické republiky a Zimbabwe 60. let – doby apartheidu. Autor se hlásí k inspiraci avantgardním filmem Unsere Afrikareise Petera Kubelky a montáží záběrů chce kriticky reflektovat koloniální reprezentaci africké krajiny. „Po deseti letech života v Jihoafrické republice jsem hledal abstraktní formu, pomocí které bych zauvažoval nad cestou, již jsem coby filmař urazil, a vyjádřil své obavy týkající se zkreslování obrazu Jižní Afriky.“ R. Horn

Soustavy lyrických výjevů komponované do posuvných vrstev geometrických obrazců pracují za doprovodu ruchového minimalismu s proměnlivostí perspektivy a přiblížením. Takto vzniklé skladby stromů, keřů, rostlin a řek evokují tekutost (konceptu) krajiny a přírody.  „Snímky uvnitř snímku v této pečlivě vytvořené duální struktuře předkládají psychologické a vizuální provokace lineárních aspektů, například času a místa, a diváka přivádějí k okamžiku vizuální meditace.“ S. Cho       

Vzpomínky stařičkých lidí v pečovatelském ústavu zaznívají v přetržitých výpovědích doprovázených fotografiemi jich samých a jejich blízkých, míst a událostí, které v paměti zůstaly, ale efemérnost vzpomínek na ně zviditelňují zásahy malbou do obrazů zachycujících uplynulý čas. Belgická výtvarnice Charlotte Dunkerová (1987) ve svých filmech využívá malířské techniky a experimentuje s materiály citlivými na světlo. Tematizuje ticho jako příležitost k sebereflexi a proměnlivost pravdy v závislosti na kulturním kontextu. Na MFDF Ji.hlava byl uveden její film Jupiter Lolopop (2014), v němž mozaikou 3 564 maleb nechává ožívat mikropříběhy všedních dní.„Na tvorbě tohoto díla se formou série workshopů podíleli obyvatelé pečovatelského ústavu. Hlavním tématem je zde po cit plynutí času, jenž navozují rodinné fotografie.“

Remake slavného filmu Mana Raye Emak Bakia (1926) metodou bezkamerového vytváření filmových obrazů v kontrastní černobílé vizualitě, dosažené při ručním vyvolávání, odkazuje na původní film i obsahově: v návaznosti na motivy smrti pracuje s artefakty a dokumenty z útoků amerických dronů na pákistánské území v roce 2015. Kathryn Rameyová (1967) je americká filmař- ka, antropoložka a pedagožka na Emerson College v Bostonu. Manipulacemi s celuloidem a ručním vyvoláváním filmového pásu vytváří nové audiovizuální formy, které hledají průsečíky mezi antropologickou studií a experimentálním filmem. Její díla získala řadu ocenění na mezinárodních festivalech. „Kombinováním experimentálních postupů filmové avantgardy s antropologickou metodikou a teorií se mé filmy a instalace snaží odejmout dokumentárním filmům aureolu ,reálnosti‘ a vzbudit v divákovi touhu po hledání příběhů utlačovaných dominantní kulturou médií.“  

Meditativní evokace tzv. svíčkové revoluce v zimě let 2016/17 v Jižní Koreji. Hybridní mozaikou, kde jsou archivní i současné dokumentace narušovány zásahy do obrazu i performativními momenty, zobrazuje artefakty, situace a gesta nesoucí étos touhy po politické obměně.  "Pocit křehkosti tváří v tvář nepředstavitelné změně vedl výhradně k výpůjčkám citátů z doby minulé a budoucí." S. Kim, J. Cho  

Film vzniklý bez kamery, vytvořený algoritmy naprogramovanými k práci s rytmem světla, prozkoumává topologii temného prostoru a zároveň divákovo vnímání vibrujícími světelnými kompozicemi, které díky tempu svého zjevování a zanikání zanechávají stopu v jeho mysli i po opuštění tmy promítacího sálu.Vizuální umělec Rainer Kohlberger (1982) pochází z Rakouska a žije v Berlíně. Vytváří experimentální filmy, instalace a videa s algoritmicky generovanými animacemi, kterými doplňuje živé performance. Obdržel cenu ZKM AppArtAward za umělecké inovace. Jeho díla zkoumají hranice divákova vnímání a hrají si s nedokonalostí a subjektivitou lidské percepce.„Ve svém filmu z „ničeho“ odhaluje neustálá pulzace pomocí algoritmů materiálnost ve stavu mezi bytím a nebytím, vždyť hmota je pouhá fluktuace vakua.“

Observace sopečného kráteru otevírá vyprá- vění v aluzích a náznacích, které budují prostor imaginárního města po vzoru metropole Brasilia uvnitř kapverdské sopky Fogo. Průmět urbanistického plánu vytváří svět možného příběhu, zatímco průzory modelu jsou procházkou geometrií místa, kde byla spočítána i rozlehlost mraků. Joana Pimenta (1986), původem portugalská filmařka, která žije a tvoří střídavě v USA a Brazílii. Ve svých filmech a videoinstalacích používá postupy vizuální antropologie. Na MFDF Ji.hlava byl uveden její filmový debut Obrazce vyleptané do čepele mízou z banánovníku (2014), ve kterém ze smyšlených vzpomínek sestavuje snovou korespondenci mezi souostrovím Madeira a bývalou portugalskou kolonií Mosambik.„Ocitla jsem se tam jako cestovatelka časem, archeoložka prostoru, snažící se navrátit troskám a mementům původní exotičnost.“

Když zavřu oči, všechno zůstává stejné, říká autorka v úvodu filmu. Situace a drobnosti z andských vrcholků a vesnic zachycuje na cestě, již v roce 1925 prošel její židovský dědeček původem z Rumunska, aby zde získal peruánské občanství, které mu pak o dvanáct let později umožnilo zachránit rodinu z Evropy. „Meditativní snímek prostoupený silnou atmosférou. Cesta oživující vzpomínky, jež staví tváří v tvář realitě. Film byl natočen na 16mm materiál s vysokým kontrastem, který se bohužel už nevyrábí.“ M. Pillerová

Důmyslný experiment se stereoskopickým 3D obrazem sleduje vlakovou trať končící na rozbořeném mostě a pak se vrací lesem nazpět. Přitom se zaměřuje na prostorový vjem různých zobrazení jízdy položených vedle sebe, zachycených filmovou kamerou a matoucích oči diváka různými převráceními a překryvy časových rovin. „3D stereoskopické filmy by měly být dělány tak, aby v 2D formě nedávaly žádný nebo dávaly jiný smysl. Zkušenosti, které máme s tvorbou klasických filmů, jsou nám k ničemu. Jak filmaři, tak diváci musejí začít od nuly.“

Vizuální kompozice vycházející ze studie rytmu spánkových cyklů během fází rychlého pohybu očí. Plynoucí obrazy se roztékají do překrývajících se barevných skvrn a formulují tvarosloví unikavých sněných výjevů střídajících se v proměnlivých rychlostech a nemožnostech zachycení konkrétních motivů.   "Kombinuji vlastní pozorování s intuitivním způsobem natáčení. Snažím se dokumentovat jevy v přírodě s cílem odhalit sugestivní vizuální rytmus za pomoci extatického střetu barvy a tvaru." M. Szlam