RINO

Filmové médium se v novém filmu Martina Ryšavého stává analogií lidské mysli. Tvůrce ho používá nejen k pořádání vzpomínek, ale také jako specifický nástroj vnímání. Ve filmu se prolínají záběry z návštěv na Ukrajině a v Rusku, monolog ruského vykladače karet o tarotu a režisérovo oční vyšetření. Pomocí ostření buduje paralelu mezi kamerou a zrakovým orgánem, střihem zase vzniká pavučina asociací, v níž se proplétají osobní vzpomínky a postřehy s veřejnými politickými i společenskými událostmi. Slepý Gulliver je film o hledání perspektivy v mnoha významech toho slova. „Jdu světem s očima otevřenýma.“

Zaslouží si sudetští Němci, kteří byli mučeni či zavražděni při odsunu na konci války, svůj pomník, nebo ne? Český dokument ukazuje, že to není jen otázka do diskuse, ale spíš do politického boje. Kolem kamenného pomníku obětem odsunu v Novém Boru rozpoutá skupina místních obyvatel takřka rituální nenávistný tanec národního zápalu a morálního pohoršení, jež se ukáže jako patřičně silné téma pro předvolební kampaň.  

22 pohledů na ty, kteří se dívají, nabízí český fotbalový dokument Pavla Abraháma. Na zápase Sparty se Slavií tvůrci natáčeli 22 kamerami spontánní reakce různých návštěvníků, fanoušků, turistů, intelektuálů i zaměstnanců ochranky. Experiment s českým národním sportem ukazuje fotbal jako hru, kolem které fotbaloví diváci rozvíjejí svébytnou škálu různorodých her.  

Osaměle žijící matka Martina vychovala dcery dvojčata, z nichž jedna se narodila slepá a druhá s obrnou. Poznamenalo ji to tak, že je téměř nepohyblivá. Obě ženy jsou už dospělé a chromá Jana by matku nejradši opustila a žila sama v ústavním bydlení. A také by chtěla zažít sexuální zkušenost, třeba s placeným asistentem. Dokument nabízí až brutálně nesentimentální pohled do života chudé venkovské rodiny se dvěma trvale zdravotně postiženými členkami. V citlivém zachycování každodenních i výjimečných situací se soustřeďuje hlavně na osobní, citové a vztahové problémy protagonistek.  „Čím těžší osudy lidí točím, tím více oceňuji, když se moji hrdinové dokážou nad svým údělem zasmát. A když se mi podaří, aby se s nimi smáli i diváci, jsem spokojena." D. Smržová

Aktivismus, pozorovatelská optika i situační dokument nenápadně přešlapují kolem nekonečně se protahující stavby dálnice D8. Místní obyvatelé, brněnský aktivista i šéf stavařů narušují klišé současných dokumentů – mimo jiné o tom, komu je třeba fandit. Lokální a globální se mísí podobně jako ekonomika a ekologie. Krásný záběr na severočeskou krajinu. K tomu zní jako monumentální podkres Wagnerova opera Tannhäuser. Divák však intuitivně pozná, že pod prvoplánovou estetikou neméně silně zní i ironie a pochyby.

Dokument reflektuje třicet let obnovené demokracie formou soudního přelíčení. Film spojuje herce v rolích žalobkyně, obhájce a soudce s reálnými lidmi, kteří zastupují českou společnost jako diváci, svědci a členové poroty. Zjevnou inspirací snímku bylo soudní přelíčení ve věci sporu dvou generací, které v roce 1966 natočila Československá televize. "Příběh idealismu a naivity jedněch a racionality druhých. Bilance třiceti let rozdělené společnosti, která to o sobě nevěděla.“ R. Sedláček

Jako výlet do skanzenu komunistické totality dvacátého století pojímá český dokument návštěvu Podněsterské moldavské republiky. Země, jejíž nezávislost je uznávána jen několika státy, zůstává izolovanou multinárodnostní enklávou udržovanou pohromadě silou autoritářského režimu. V zemi, kde se smí většinou natáčet jen z okna vlaku, mluví obyvatelé o strachu z udávání, ale i o pohodlném azylu před rušným světem a písně v televizi nadšeně opěvují zdejšího prezidenta.  

Videodeník režisérky z jejího pobytu na polské antarktické stanici, kde v roce 2017 natáčela film FREM (2019), jehož hlavní postavou byla umělá neuronová síť. Během pobytu vede autorka chatové konverzace s umělou inteligencí, které se dotýkají povahy filmu, umění a smyslu života a odhalují způsob myšlení oproštěný o lidskost a emocionalitu, nutící k hluboké introspekci. Záběry z každodenní rutiny na stanici kontrastují s lyrickými scénami člověkem neposkvrněné antarktické přírody, jež autorka doplňuje svými komentáři a myšlenkami, vyprovokovanými osamělostí ledem pokryté krajiny.    „Ako sa dá myslieť niečo principiálne neľudské? Točím film o umelej inteligencii, ale je to čoraz ťažšie, absurdnejšie. Antarktická krajina funguje ako droga. Chodím v bielej tme a hľadám pocit úľavy? Som hmota s vedomím, ďaleko od termodynamickej rovnováhy. To je jediné, o čom viem podať správu.“  V. Čákanyová  

Jan Švankmajer se po dotočení svého posledního celovečerního filmu Hmyz sám stal aktérem natáčení. Jeho tvůrčí metodu poodkrývají Jan Daňhel a Adam Oľha, kteří s mezinárodně uznávaným autorem filmů, grafik, plastik a neortodoxních myšlenek strávili tři roky. Mohli tak zachytit konkrétní situace i obecné úvahy o jídle, fetiších, konci člověka i západní civilizace. Hravý, asociativní a taktilní portrét, jehož proměnlivá podoba nastiňuje různé možnosti, jak uchopit imaginativní myšlení, doplňují pohledy kolegů a přátel, především producenta Švankmajerových filmů Jaromíra Kallisty. Prostřednictvím vzpomínek, snů a archivních záběrů filmem prostupuje umělcova manželka a múza Eva.     „Chtěli jsme vytvořit formálně nezávislý film, který nebude kopírovat Švankmajerův rukopis. Stejně jako v alchymii jsme vycházeli ze tří navzájem propojených principů. Konkrétně šlo o Jana Švankmajera, Jaromíra Kallistu a Evu Švankmajerovou. Velmi důležitým prvkem byla i surrealistická skupina, Švankmajerova druhá rodina.“ A. Oľha

„Vězňové mají obecně rádi krabičky.“ Omezenost vězeňského prostoru otevírá bezmezné hranice fantazie a svobodného uměleckého projevu. Signifikantní prostředí ovlivňuje použité výrazové prostředky. Projekt konfrontace a dialogů s umělci zvenčí naznačuje radikální jinakost i spikleneckou vyšinutost v kontextu společenských norem. Esej o imaginární a fyzické svobodě představuje myšlení v hraničních podobách a vlastních omezeních.  

Ústřední postavou dokumentu je Robin Stria, filmový amatér, který se snaží vytvořit první romský sitcom v Čechách. Jeho název Miri Fajta znamená v romštině „Moje rodina“ a romský tvůrce v něm chce vyprávět příběh o Romech s romskými herci. Zároveň je to pro něj způsob, jak promyslet svoji identitu a ukázat ji v době, kdy problém sebeuvědomění je i problémem reprezentace, neboť romských tvůrců je pomálu. Režisér sitcomu si uvědomuje, jak je reprezentace v médiích důležitá, a dokument, jehož je hrdinou, poukazuje na absenci představení menšin, kdy nejsou jen objektem pozorování, ale samy se stávají tvořivými činiteli. „Na pozadí Robinovy strastiplné snahy o původní romskou divadelní a filmovou tvorbu jsme se pokusili zachytit také přemítání o tom, co vlastně znamená současná romská identita v České republice a její konkrétní podoby, zrcadlící se v osobním portrétu nejen Robina, ale i ostatních členů jeho týmu.“ M. Chlup, P. Kačírek, Doc.revue

Sofistikovaný portrét trampingu skrze osobní optiku zároveň rekonstruuje i dekonstruuje mýtus českého snu o svobodě. Metaforická Amerika slouží jako prostor pro osobní projekce hlavních hrdinů i jako zástupný zmizelý ráj, jehož časová a prostorová neukotvenost tak trochu šejdrem odkazuje k neurčitému pocitu chybění. V líném pohybu mezi road movie, ryze romantickým filmem a observačním muzikálem se postupně ustalují otázky: Je to hra? Je to na vážno? Nejasná odpověď ale dokonale koresponduje s utopickým světem trampů, kam slova jako fikce a skutečnost vlastně vůbec nepatří. DETAIL:“Jó, jako, ale vy máte nějakou představu o Americe, co my nemáme…” “Ale vy tam máte country!” “Máme country, jo… Ale vaše country je jiný než naše country. Je to víc romantický, to ti řeknu…"