RINO

Téměř pětina Čechů pracuje za částku menší, než je 83 korun na hodinu. Existuje pro ně specifické označení: pracující chudí. Novinářka Saša Uhlová se v dokumentu Apoleny Rychlíkové vydává na různá místa republiky zkoumat špatně placené práce, aby popsala, jaké jsou pracovní podmínky v současném Česku. Se skrytou kamerou v brýlích pracovala měsíc v nemocniční prádelně, drůbežárně, za pokladnou v supermarketu a týdny na brigádách – v žiletkárně a třídírně odpadu. Její reportáže pod názvem Hrdinové kapitalistické práce byly uveřejňovány od září na webu A2larm.cz. Během výzkumu se nechala doprovázet filmovým štábem pod vedením Apoleny Rychlíkové. Ten zachycoval Uhlovou při různých osobních situacích a dává možnost nahlédnout i na to, jak ona sama se vyrovnávala s koloběhem prací, změnami kolektivů, špatnými pracovními podmínkami a odloučením od rodiny.„Stála jsem několik měsíců blízko hrdinky, která ani chvíli neupřednostnila sama sebe před těmi, jejichž osudy nám chtěla přiblížit. Snad se ten záznam doby podaří časem dostat i k těm, kterých se týká.“ A. Rychlíková

Šestadvacetiletá influencerka bosenského původu Sandra Kisić se na pozvání české neziskovky vypravila do Ugandy. Ve městě Kabale a jeho okolí strávila deset dní. Společnost jí kromě místních dělala holandská dobrovolnice, která je už na své několikáté misi. Sandra se oproti tomu s chudobou a technologickou zaostalostí poprvé setkala jinde než na displeji mobilního telefonu, který prakticky neodkládá z ruky. Režisér střetávání navenek vzdálených, ale tváří tvář výzvám globálního charakteru rovnocenných světů zachycuje jako nestranný pozorovatel, aby nechal vyniknout četné tragikomické paradoxy. „Instantní polévka zahřeje, ale neposílí. Instagram můžeme vnímat podobně, nebo s ním pracovat jako s médiem schopným přiblížit ‚oldschoolový dokumentární film‘ mladšímu publiku.“ F. Remunda

Jan si říká Bizon, miluje kovbojky, je nevidomý a hrozí mu, že ztratí i sluch. Dokument Pavla Jurdy sleduje jeho cestu do Ameriky za náčelníkem kmene Navajo, který má pomocí rituálu zlepšit jeho sluch. Film je plný neokázalého humoru díky charismatickému Janovi, který v USA působí jako Don Quijote z Divokého západu – naivní dobrodruh ve světě, který je mnohem obyčejnější než jeho fantazie. Pozorovatelský, ale nikoli odtažitý snímek je zároveň ukázkou, jak se filmové médium může vztahovat k nevidomým tím, že neustále zdůrazňuje, jaký je rozdíl mezi tím, co vnímá Jan a co vidíme my.„Film není o slepotě, i když hlavní postavou je slepec. Je o veliké touze po životě. „Všichni jsme nějak postižení“, říká chlapík na cestě, která začiná havárií a končí vítěžstvím.“

Sofistikovaný portrét trampingu skrze osobní optiku zároveň rekonstruuje i dekonstruuje mýtus českého snu o svobodě. Metaforická Amerika slouží jako prostor pro osobní projekce hlavních hrdinů i jako zástupný zmizelý ráj, jehož časová a prostorová neukotvenost tak trochu šejdrem odkazuje k neurčitému pocitu chybění. V líném pohybu mezi road movie, ryze romantickým filmem a observačním muzikálem se postupně ustalují otázky: Je to hra? Je to na vážno? Nejasná odpověď ale dokonale koresponduje s utopickým světem trampů, kam slova jako fikce a skutečnost vlastně vůbec nepatří. DETAIL:“Jó, jako, ale vy máte nějakou představu o Americe, co my nemáme…” “Ale vy tam máte country!” “Máme country, jo… Ale vaše country je jiný než naše country. Je to víc romantický, to ti řeknu…"

Pod společným názvem Umírání pro začátečníky jsou uváděny dva krátké filmy, které jejich tvůrci natáčeli společně „v hospicích, porodnicích, vlacích i jinde“. Jsou založené na rozhovorech se stejnými protagonisty a na podobná témata, ovšem pokaždé nahlížená odjinud. První snímek Tónina ticha od Marka Boudy se zabývá hudbou a jejím vztahem ke stáří a smrti, otázkami, jaká hudba je slyšet v nebi nebo jakou skladbu si mají pustit pozůstalí po našem skonu. Druhá část Umírání pro začátečníky od Báry Kopecké se po stopách tabuizovaného tématu smrti vydává do krematorií, za umírajícími nebo i na porodní sál. „Zajímalo mě především jak se hudba zračí ve tváři posluchače v okamžiku jeho pohnutí hudbou. A ticho - kontrapunkt hudby, pauza ve skladbě, konec života...ticho, které po nás zůstává...“ B. Kopecká

Tomáš Baťa vytvořil jedinečnou tovární výrobu, kolem které soustředil město s občanským zázemím pro své zaměstnance. V duchu takové filozofie založili bratři Baťové ve světě desítky satelitních měst podobných Zlínu. Některá si zachovala svou funkci dodnes, jiná jsou pouhým pomníkem slavných závodů. Poetické epizody se odehrávají v prostředí typických řadových domků, které slouží jako kulisa pro videoklip mladým Chorvatům nebo jsou upomínkou celého Baťova života v nizozemském Batadorpu. Pětice protagonistů z různých kontinentů vypráví jeden přes druhého svůj příběh ovlivněný baťovským systémem. „Baťovské motivační heslo, které stálo obrovskými písmeny na zdi oddělující továrnu od města, Dnes fantazie, zítra skutečnost mi vždycky přišlo strašně smutné. Mnohem lepší by bylo žít podle hesla Dnes skutečnost, ale zítra fantazie.“ K. Zalabáková

Hudební kroužek Jedličkova ústavu, dnes známý jako kapela The Tap Tap, založil před jednadvaceti lety Šimon Ornest a lidem s postižením tím dal příležitost uspět i mimo každodenní ústavní péči. Pozorující a k situacím pozorná kamera zaznamenala během let osobnostní vývoj několika muzikantů. Přitažlivá energie snímku, výjimečného přístupem k tematice tak často inklinující k soucitu, pramení ve vztazích mezi hudebníky a jejich kapelníkem, hybatelem dění, který svérázně napomáhá společenskému povědomí o lidech s hendikepem.  „Jakkoliv to bylo zpočátku těžké, snažil jsem se natočit film podobným způsobem, jakým se členové kapely vyrovnávají se svým osudem. Bez sentimentu, zbytečné lítosti, politické korektnosti a s černo černým humorem." R. Síbrt

Česká radost - mimo soutěžJeden z nejdůležitějších myslitelů 20. století, německý filozof Martin Heidegger jede 40 let po své smrti na exkurzi do Osvětimi. Během své návštěvy pořídí na 2500 snímků. Na zpáteční cestě  navštíví Prahu a jeho pozornost upoutá chvost právě probíhajícího maratonu, který mu nápadně připomíná pochod smrti.  Následující zimu vystoupí z hrobu též jeho židovská milenka, jedna z nejdůležitějších myslitelek 20. století, Hannah Arendt. Bezcílně se potuluje se svojí 16mm kamerou v okolí Heideggerovy chaty v Todtnaumbergu. Také se jí zjevují některé motivy ze stěžejního díla velkého filozofa, spisu Bytí a čas. Vše uspořádáno v přísně strukturálním tvaru. Statické v pohybu, kinetické v klidu. „Ó, Německo! Člověk se směje, když naslouchá řečem, které zaznívají z tvého domu. Kdokoli však tě vidí, sahá po noži.“ M. Ježek

Josef Hasil, přezdívaný Král Šumavy, je bývalý převaděč přes hranici mezi komunistickým Československem a Západem a později agent americké zpravodajské služby CIC. Jeho činy jsou ústředním tématem filmu tvořeného výpravnými animacemi připomínajícími novodobý film noir, rozhovory s pamětníky a záběry na krásy tajuplné šumavské přírody. Dokument místy nabývající kvalit až hollywoodských akčních filmů kontrastuje tíhu morálních rozhodnutí jedince a neoblomnou moc totalitního režimu. Téměř detektivní pátrání je rámováno šumavskou mytologií a legendami, které se o tomto muži dodnes vypráví. „Král Šumavy poetickým způsobem zkoumá rozpolcenost hrdiny, padoucha a někdejšího českého emigranta Vlasty Bukovského, který se znovu setkává s nechvalně známým převaděčem Josefem Hasilem.“ K. Kelly

Dokumentaristka Petra Nesvačilová ohledává slavnou kauzu Berdychova gangu. V centru jejího zájmu stojí policistka Helena Kahnová, ovšem pouští se i do rozhovorů s dalšími zúčastněnými včetně obviněných a odsouzených. Vytváří tak mozaiku, která nevypovídá ani tak o kauze samé a jejím pozadí, ale spíše o lidech pohybujících se na hraně zákona, o jejich motivech a myšlení. Sama autorka se zaplétá do kontaktů s podsvětím a stává se jednou z aktérek filmu. Musí zvažovat, zda je bezpečné se s některými lidmi stýkat, a vede ji to k otázkám o podstatě zločinu nebo dobra a zla vůbec.„Myslela jsem, že natočím jen portrét o statečné policistce, ale nakonec jsem se ocitla v místech, kterých jsem se vždycky bála a znala je jen z filmu. V podsvětí. A teď koukám, že to podsvětí je kolem nás a někdy hodně blízko.“

V originálním pojetí filmu jako počítačové hry předkládá autorka osobní reportáž z Budapešti, kde strávila rok na studijním pobytu. Divák pasovaný do role účastníka hry prochází několika levely, které ho uvádějí do všednodenních momentů dotýkajících se citlivých bodů současné maďarské společnosti: nahlíží hlavní město očima turisty, ale většinou je nucen se ze subjektivního pohledu maďarských občanů zamýšlet nad svobodou umění, právem na vzdělání, problematikou lékařské péče a v komplexním měřítku diskutabilní politickou situací, v níž je opakovaně skloňováno jméno maďarského premiéra Viktora Orbána.„Nejnáročnější polohou toho filmu bylo udržet se před svou vlastní paranoiou před normalizovaným myšlením, které mé postavy a systém, o kterém jsem točila, neustále produkují.“ K. Turečková

Muzeum hnití jablek, opadávající vánoční stromek, rozlomený kmen stromu, červi plazící se po plástvích. Údery padajícího jablka o povrch země, výuka mluvení, křesťanské kázání, bečení ovcí. Obraz a zvuk se o sebe ve dvacetiminutovém snímku Stopy, střepy, kořeny neustále otírají v tvořivých setkáních mezi světem lidí a přírodou. Film by se dal označit za experiment, ale spíš jde o evokativní lyrické pásmo obrazů a zvuků umocněné působivými záběry šestnáctimilimetrové kamery. K neustále připomínané kráse rozkladu přírodních věcí tvoří lidem vytvořené artefakty lehce lhostejné a neméně záhadné pozadí.„‚Já ti nevim, co s tim. Furt do toho leju vodu a furt je to řídký.‘ Tuhle větu jsem kdysi potkala – šlo o míchání malty – a líbí se mi čím dál víc.“