Rodina

Česká radost - mimo soutěžJeden z nejdůležitějších myslitelů 20. století, německý filozof Martin Heidegger jede 40 let po své smrti na exkurzi do Osvětimi. Během své návštěvy pořídí na 2500 snímků. Na zpáteční cestě  navštíví Prahu a jeho pozornost upoutá chvost právě probíhajícího maratonu, který mu nápadně připomíná pochod smrti.  Následující zimu vystoupí z hrobu též jeho židovská milenka, jedna z nejdůležitějších myslitelek 20. století, Hannah Arendt. Bezcílně se potuluje se svojí 16mm kamerou v okolí Heideggerovy chaty v Todtnaumbergu. Také se jí zjevují některé motivy ze stěžejního díla velkého filozofa, spisu Bytí a čas. Vše uspořádáno v přísně strukturálním tvaru. Statické v pohybu, kinetické v klidu. „Ó, Německo! Člověk se směje, když naslouchá řečem, které zaznívají z tvého domu. Kdokoli však tě vidí, sahá po noži.“ M. Ježek

Jan si říká Bizon, miluje kovbojky, je nevidomý a hrozí mu, že ztratí i sluch. Dokument Pavla Jurdy sleduje jeho cestu do Ameriky za náčelníkem kmene Navajo, který má pomocí rituálu zlepšit jeho sluch. Film je plný neokázalého humoru díky charismatickému Janovi, který v USA působí jako Don Quijote z Divokého západu – naivní dobrodruh ve světě, který je mnohem obyčejnější než jeho fantazie. Pozorovatelský, ale nikoli odtažitý snímek je zároveň ukázkou, jak se filmové médium může vztahovat k nevidomým tím, že neustále zdůrazňuje, jaký je rozdíl mezi tím, co vnímá Jan a co vidíme my.„Film není o slepotě, i když hlavní postavou je slepec. Je o veliké touze po životě. „Všichni jsme nějak postižení“, říká chlapík na cestě, která začiná havárií a končí vítěžstvím.“

Dvacet jedna státníků odpovídá na otázku, jak vidí budoucnost České republiky. Anketní pásmo postavené na demokratickém principu rovnosti a svobody slova dává dotazovaným stejné podmínky a jejich odpovědi uvádí necenzurované a v plné délce. Syrový materiál však vypovídá více o přítomnosti než o budoucnosti, demaskuje veřejnou tvář poslanců a senátorů a ukazuje rétorické prostředky, které využívají k šíření politické moci. Svoboda je dvojsečná zbraň podle toho, v jakých rukou spočívá. To samé platí pro média coby nástroje propagandy i jejího podvracení. „Film ukazuje lidi za mandáty a pokouší se o blízkost za podmínky, že přiblížit se musí oni. Do jaké míry je jiný půdorys veřejného setkání s politiky možný? Do jaké míry jsou možné jiné světy?“ T. Bernátková

Dokumentární esej s prvky road movie zachycuje cestu několika postav napříč podkrušnohorskou krajinou s cílem zachytit její nestabilní terén zmítaný desítkami let těžebních prací a následných (ne)vydařených procesů rekultivace. Název lze vnímat jako doslovné označení motivu vodáckého dobrodružství stejně jako poukaz na proměnlivost krajiny. Snímek balancující na hraně dokumentu a fikce oslovuje divákovu imaginaci a nechává příběh zdevastované a revitalizované oblasti severních Čech vyprávět samu přírodu.DETAIL:„To je taková krajina, v jakési proměně. Všechno se mění. Támhle byla chemička, není. Támhle byla louka, je tam chemička. Všechno jinak. Každou chvíli. To je třeba zaznamenat.“

Pod společným názvem Umírání pro začátečníky jsou uváděny dva krátké filmy, které jejich tvůrci natáčeli společně „v hospicích, porodnicích, vlacích i jinde“. Jsou založené na rozhovorech se stejnými protagonisty a na podobná témata, ovšem pokaždé nahlížená odjinud. První snímek Tónina ticha od Marka Boudy se zabývá hudbou a jejím vztahem ke stáří a smrti, otázkami, jaká hudba je slyšet v nebi nebo jakou skladbu si mají pustit pozůstalí po našem skonu. Druhá část Umírání pro začátečníky od Báry Kopecké se po stopách tabuizovaného tématu smrti vydává do krematorií, za umírajícími nebo i na porodní sál. „Zajímalo mě především jak se hudba zračí ve tváři posluchače v okamžiku jeho pohnutí hudbou. A ticho - kontrapunkt hudby, pauza ve skladbě, konec života...ticho, které po nás zůstává...“ B. Kopecká

Citlivý portrét dědy Miroslava Bendy, zasloužilého sokola a obyčejného člověka s neobyčejnou vitalitou a ideály, odkrývá pomocí nostalgie i situační komiky příběh lidské houževnatosti a optimismu. Snímek má povahu časosběrného dokumentu – obsahuje rodinná videa i archivní filmové materiály. Do mikrokosmu vesnice Křenovice u Slavkova u Brna nás uvádějí dvě Japonky, jež se rozhodly Bendu navštívit díky jeho dlouholetému přátelství s univerzitním profesorem z Tokia. Společně s Bendou se divák přenáší na jedinou japonskou benzínku v Evropě, strahovský stadion i do New Yorku za americkými sokolkami. „Děda Benda mě fascinuje schopností povýšit banalitu na svátek, je jako zenový mistr, kterého se zeptali na smysl života a on odpověděl: ‚Když se ti chce jíst, jez, když se ti chce spát, spi.‘“ P. Jurda

Telavivské centrální autobusové nádraží bývalo ještě nedávno největší na světě. Předimenzovaný prostor ale neslouží plně původnímu záměru – přivést sem zástupy lidí, kteří zmateni iluzivním designem interiéru podlehnou nákupní horečce. Z betonového monstra, které nepůjde ani snadno zbourat, se stala postupně schrána, zabydlovaná dočasně lidmi z okraje společnosti – uprchlíky, kriminálními živly, prostitutkami. Režisér snímku, stejně jako jeho hlavní hrdina, turistický průvodce Yonatan, se vyznávají v dokumentární ódě z fascinace jedním z divů světa zbytečnosti i mikrokosmem těch, kteří tu žijí.„Pro mě Central bus station není jenom divným místem, ale je také místem, kde si každý může najít kousek domova.“ T. Elšík

V dokumentární eseji režisérka osobně provází dějinami elektronické a experimentální hudby od předválečných let po současnost. Dějištěm filmu je takřka mytický časoprostor, který slouží současně jako nahrávací studio i muzeum technologických artefaktů, umožňujících autorce hravé uchopení konceptu mluvících hlav. Zvukově a obrazově vrstevnatá výprava k počátkům snah o osvobození a konceptualizaci zvuku je současně rozpravou o podobách, možnostech a perspektivách akustického vztahování se ke světu, v níž se hlasy minulosti neustále překrývají se zvuky budoucnosti. „Hudební dokumenty obvykle staví pomník skladateli, kapele, subkultuře... Já jsem chtěla téma pojmout esejisticky a využít k tomu všechny dostupné prostředky, které film jako AV médium poskytuje." J. Ožvold

Kauza privatizace a krachu slavné ocelárny Poldi Kladno v devadesátých letech hýbala dlouhou dobu českou společností a médii. Absolventský film FAMU nahlíží na tuto aféru s odstupem času a z perspektivy jejích hlavních aktérů, generálního ředitele Poldi Kladno Vladimíra Stehlíka a jeho osobního poradce Lubomíra Krystlíka. Skrze konfrontaci jejich komentářů s archivními videi z dobového televizního vysílání snímek s humornou nadsázkou reflektuje vzlety a pády těchto dvou mužů, kteří lvím podílem budovali kapitalismus v porevolučním Česku a nyní se, živeni nuzným starobním důchodem, učí umění stárnout.DETAIL:„Vy z toho musíte udělat show. Jinak to nebude nikoho zajímat. A pak, vracet se do minulosti nemá smysl. Zdokumentovat a dost.“ „A jak z toho máme udělat show?“ Například tím, že si vyfotíte Stehlíkovy zuby.“

„Vězňové mají obecně rádi krabičky.“ Omezenost vězeňského prostoru otevírá bezmezné hranice fantazie a svobodného uměleckého projevu. Signifikantní prostředí ovlivňuje použité výrazové prostředky. Projekt konfrontace a dialogů s umělci zvenčí naznačuje radikální jinakost i spikleneckou vyšinutost v kontextu společenských norem. Esej o imaginární a fyzické svobodě představuje myšlení v hraničních podobách a vlastních omezeních.  

Příspěvek do cyklu Český žurnál sleduje, jak se do našeho prostředí čím dál více vrací vojenský duch. Pokusy obnovit brannou výchovu nebo povinnou vojenskou službu a celkově připravovat národ na příští velkou válku jde ruku v ruce se strachem společnosti z Rusů, muslimů nebo libovolných jiných „nepřátel“. Observační přelet nad kulometným hnízdem českého militarismu se stává groteskní i zneklidňující vojenskou přehlídkou. Lze ji chápat jako zprávu o tom, jak snadno se lidé nechají zmanipulovat médii k paranoii, ale i coby varování před možností, že se extremismus stane součástí školních osnov.„Rozhodla jsem se poznat motivace lidí, kteří se ve jménu míru chystají na válku, a tak jsem začala natáčet kaleidoskopický obraz vzrůstajícího vojenského ducha.“

Původně to měl být dokument o českém zemědělství a faktorech, které na něj mají největší vliv. Pak se ukázalo, že jedním z nejzásadnějších faktorů je podnikatelská a politická činnost Andreje Babiše. Snímek s investigativními prvky sleduje novináře Zuzanu Vlasatou a Jakuba Patočku, jak rozkrývají Babišův podnikatelský styl a jeho dopad na společnost i životní prostředí. Tvůrci filmu, ze kterého se stala společenská událost, zároveň nápaditou prací se střihem, rámováním nebo animacemi přesahují rámec pouhého předkládání faktů, ale vytvářejí autorskou výpověď podanou prostředky filmového média. „Stát se musí řídit selským rozumem!“ Z. Piussi