Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Stále živá
play
Stále živá
Stále živá
Stále živá
Stále živá

Stále živá

režie: Roz Mortimer
originální název: The Deathless Woman
země: Velká Británie
rok: 2019
délka filmu: 88 min.

synopse

Krajní pravice je opět na vzestupu. Rasová nesnášenlivost se šíří reálným i virtuálním prostorem. Žena během druhé světové války zaživa pohřbená v polských lesích se proto vrací k životu, aby připomněla historii násilí páchaného na Romech. Jejím „avatarem“ se stává mladá výzkumnice, navštěvující místa v Polsku a Maďarsku, kde Romové v dávné i nedávné minulosti přišli o život. Pohřbená tajemství se díky autentickým výpovědím a inscenovaným pasážím, pohybujícím se na pomezí detektivky a snového hororu, dostávají na světlo a slouží jako varovné memento. 

„Zvláštní souhra událostí mě přivedla do jednoho polského lesa. Později jsem zjistila, že na daném místě je zapomenutý hrob Nesmrtelné ženy. Když se dnes ohlédnu zpět, uvědomuji si, že tam celou tu dobu byla a vedla mě.“ R. Mortimer

biografie

Roz Mortimer je autorkou hybridních dokumentárních filmů žijící a pracující v Londýně. Filmové postupy kombinuje s psaním, fotografováním a divadlem. O alternativních přístupech k dokumentární režii přednáší na univerzitách ve Velké Británii a USA. Její díla, uváděná na festivalech a v galeriích po celém světě, obvykle nesou výrazné politické stanovisko. V posledních letech se zabývá především traumatizující dějinnou zkušeností národnostních menšin.

více o filmu

režie: Roz Mortimer
hrají: Iveta Kokyová, Loren O'Dair, Oliver Malik
producent: Roz Mortimer

další filmy v sekci

Samopal nebo psací stroj?
Osamělý muž vysílá na vlnách pirátského rádia pořad určený jedinému posluchači. Hledá lásku, která beze stop zmizela. Pocit ztráty se postupně rozšiřuje skrze obrazy města, mizející budovy a společenské struktury. Vztek roste, hrozí výbuch. Ambientní souboj recitace a statických obrazů krystalizuje v radikální meditaci, ve které se intimita rozkládá na společenské prvočinitele. Koláž špatného svědomí jednoho Američana i celé Ameriky zakresluje topografii paměti místa a vztahu. Wilkerson rafinovaně míchá fakta s fikcí a intimní autobiografické detaily s bombastickou nadsázkou v žánru, který sám nazývá „punk-agit-noir“.DETAIL:Sedím v obýváku, sleduju televizi, abych se uklidnil… Vyjdeš z ložnice s knihou, co máš ode mě… Čteš nahlas: „Zaujmout teoretické stanovisko implikuje převést ho do praxe.” A pak řekneš: „Jdi do hajzlu!” a práskneš dveřma.

Samopal nebo psací stroj?

Travis Wilkerson
Spojené státy / 2015 / 71 min.
sekce: Opus Bonum
Středoevropská premiéra
Thawathosamat
Téměř čtyřhodinová filmová encyklopedie nás provádí po množství thajských náboženství čítajících různé formy animismu, buddhismu a hinduismu. Sledujeme přitom vždy jen záběry obřadů z rozličných míst úplně bez komentáře, doprovázené pouze uvedením místa natáčení a textem s krátkými úryvky z modliteb.V ohromné délce filmu se individualita každého z obřadů úplně rozpouští do proudu barev, světel, křiku, zpěvu, tance, hudby, hlasů či výbuchů petard. Je to encyklopedie, která rozdíly nezdůrazňuje, ale stírá.

Thawathosamat

Punlop Horharin
Thajsko / 2012 / 170 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Dějství a přestávky
Experimentální esejistický dokument o americké anarchistce a politické aktivistce Emmě Goldmanové (1869–1940), známé jako „nejnebezpečnější žijící žena“ své doby, je druhým z režisérčiny trilogie o ženách a ideologii, v níž si klade stěžejní otázku, čeho se ženy musejí vzdát, aby byly víc než „pouze ženami“. Autorka předkládá bohatou koláž archivních záběrů, rekonstruovaných scén a pozorovaných momentů ze současnosti s cílem prozkoumat obrodu protestů v 21. století. V několika časových liniích se mj. prolínají fragmenty z deníkových záznamů Goldmanové s momenty z jejího života a prorockými projevy. „Druhý díl mé trilogie se v řadě útržkovitých ‚paměťových‘ kapitol zabývá Emmou Goldmanovou a anarchismem. Každá kapitola se snaží odpovědět na otázku: „Čeho se vzdáváme, abychom nebyly ‚jen‘ ženy?“ A. Childová

Dějství a přestávky

Abigail Child
Spojené státy / 2017 / 57 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Přešel jsem chodbu
Niterná sonda do vzpomínek na jednu smrt. Režisér El-Amine přišel v průběhu noci ve svém rodném domě o otce. Přešel přes chodbu, vstoupil do ložnice rodičů a jeho matka řekla: „Tvůj otec umírá.“ Šok způsobený traumatem uvádí al-Amina do stavu absolutní apatie. Bez výrazu prochází domem, ve kterém ožívají vzpomínky na společné chvíle. Bolestné okamžiky střídají stylizované výpovědi dalších příbuzných o událostech té noci. Prožitek ztráty se promítá do mnoha drobných detailů v dokumentu. Nelibozvučná hudební kulisa je ohlušující jako žal. Film se zase jednou stává nástrojem k vyrovnání se se smrtí. „Ve snímku Přešel jsem chodbu je čas jen nepřetržitá smyčka. Tento film je dlouhá cesta, dlouhá chodba, kde se skrývá skutečnost, sny i vzpomínky.“ R. al-Amin

Přešel jsem chodbu

Rabih El-Amine
Libanon / 2017 / 38 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Kuičisan
Portrét Okinawy, japonského ostrova, kde bývala americká vojenská základna, je pojatý jako roztěkaná procházka malého chlapce. Jeho pozornost je náhodně upoutávána nejrůznějšími nahodilými objekty i událostmi a představuje hrdé vítězství filmařské intuice nad systematičností. Kombinace 16mm černobílé kamery a barevných záběrů, od obrazu odpoutaná zvuková stopa i rozrývání hranic mezi dokumentem a fikcí dělá z filmu enigmatický, avšak fascinující zážitek.

Kuičisan

Maiko Endo
Japonsko, Spojené státy / 2012 / 76 min.
sekce: Opus Bonum
Česká premiéra
Vlak s vodou
Neutuchající šelest vagónů na zrezivělých kolejnicích tratí končících za horizonty pouště. Mečení koz sužovaných horkem a žízní. Nákladní vagóny s beduíny a džezvami silného mátového čaje. Vlak s kanystry vody a nafty prořezává pouštní krajinu nekonečně ubíhajícího písečného horizontu. V okolních hliněných chýších vládne pokora a život na hraně bídy. Kanystr vody a nafty je základní měrnou jednotkou přežití. Vlak je základní osou života beduínů oddechujících ve stínu horka a obrysech klidu. Pouštní fuga.  

Vlak s vodou

Tommaso Cotronei
Itálie / 2012 / 50 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Expres
Osobní vlak projíždí filipínskou krajinou a v monolozích doprovázejících záznam této cesty vyvstávají fragmenty paměti a fantazie upomínající na minulost země. Absolventský snímek debutujícího Jeta Leyca nevznikal podle pevného scénáře, ale intuitivně a spontánně přímo na místě. Dokumentární postupy se tu mísí s inscenovanými prvky a vytváří hypnotickou směs, v jejímž centru je pátrání po nevysvětlené rezignaci policisty bránícího vlak před vandaly.

Expres

Jet Leyco
Filipíny / 2011 / 90 min.
sekce: Opus Bonum
Středoevropská premiéra
Skály v podobě větru
Co začíná jako poklidný observační záznam z výletní lodi s tchajwanskými turisty obdivujícími ledovce, se brzy mění ve zběsilý, místy až halucinogenní sled bizarních událostí poté, co se v záběru objeví černá díra na obloze. Turisty střídají koně pasoucí se uprostřed zasněžené krajiny, pár v hotelu a skupinka mladých vyhrabávajících filmové pásy z popelnice. Divák od začátku pátrá po klíči nesouvisle řazených výjevů beze slov a snaží se udržet tempo s rychlou, místy až stroboskopickou montáží juxtapozičních záběrů, jež je zpomalována kontemplativními záběry monstrózních ledových ker. „Ledovce existují mimo lidský časoprostor. Od té doby, co se demokratizovala sebeprezentace, historie zaostává. Toto je milostný příběh uživatelů kybernetického systému. Lineární charakter života je oddenkům cizí.“ E. Makoszay

Skály v podobě větru

Eduardo Makoszay Mayén
Mexiko / 2017 / 44 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Nový den
Drama na pomezí dokumentu a fikce, zachycené z pozice nezúčastněného pozorovatele a posluchače, představuje rybáře Maldonada opuštěného manželkou Celií, bez možnosti jejich vzájemné interakce. Zatímco sledujeme jeho uvěznění v cyklech návratných činností všedního dne, komentář patří Celiinu vyprávění. To má tendenci se opakovat, kdežto každý den odhaluje z rybářovy rutiny něco nového – sledujeme vždy jinou část každodenní práce nebo ji nahlížíme ze změněné pozice kamery. Rozpor posilují protichůdné motivy v obraze a v komentáři. Slovo se utkává s obrazem, všednost s výjimečností, prostor s časem.

Nový den

Gustavo Fontán
Argentina / 2016 / 62 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Místo, které zabíráš
Svět je divadlo. A za jevištěm se v divadlech většinou nacházejí prostory pohledu běžného diváka skryté. V stylizovaném observačním dokumentu nás režisér Marques nechává nahlédnout do zákulisí menších portugalských souborů. V časech, kdy velká kovová monstra v podobě obřích bouracích bagrů rozebírají budovu tradičního kamenného divadla, se mezní situace před vstupem na scénu stává pro většinu divadelních outsiderů ještě tíživější. Z útržků hovorů před zrcadlem v šatně, poetických komentářů a přírodních motivů se skládá podobenství plné odrazů, ať už těch v zrcadle, nebo mimetických v divadle svět. „Tak nevím, jestli umělec – proletář není už málem vyhynulým druhem. Tento observační i esejistický film podobný atlasu buduji tak, abych zachytil odraz těch, kteří odvážně bojují o přežití.“

Místo, které zabíráš

Pedro Filipe Marques
Portugalsko / 2016 / 165 min.
sekce: Opus Bonum
Evropská premiéra
Noční tuláci
Sobhan a Hamid, afghánští imigranti, spolu usínají pod mostem metropole. Strastiplná cesta z domova trvající měsíce není vykoupena lepším životem, ale je drcena obavou z dalšího dne. Čas už jim nenáleží a naděje vyhořívá na francouzských předměstích. Afghánský vzdor a nadšení se tříští v rozmazaných záběrech z mobilních telefonů a nekonečných tmavých nocích strávených u provizorního ohně. Úděl mladých imigrantů pozorovaný z povzdálí je aktuálním modelovým obrazem nejedné blízkovýchodní země.  

Noční tuláci

Bijan Anquetil
Francie / 2012 / 45 min.
sekce: Opus Bonum
Středoevropská premiéra
Také známý jako džihádista
Konceptuální dokument inspirovaný slavným filmem Masaa Adachiho Ryakushô renzoku shasatsuma (A.K.A. Serial Killer, 1969) vychází z tzv. landscape theory. Její zástupci usilují zachytit v umění formující vlivy prostředí na osobnost, působení konkrétních míst na život člověka. Režisér snímku takto rozebírá cestu mladého Francouze alžírského původu z domoviny do Sýrie a zpět, od společenské jistoty k radikalismu a zmaru. Aniž by nám jedinkrát hlavního protagonistu konkrétně ukázal, skládá v celku jeho obraz ze série záběrů ulic, pláží, budov a textového komentáře zápisů z výslechů a vyšetřování. „Fûkei je japonsky ‘krajina’. Fûkeiron je návrh: otočte kameru o 180 stupňů, a nefilmujte předmět natáčení, ale krajinu, kterou spatřil.“ E. Baudelaire

Také známý jako džihádista

Eric Baudelaire
Francie / 2017 / 101 min.
sekce: Opus Bonum
Východoevropská premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt