Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Stále živá
play
Stále živá
Stále živá
Stále živá
Stále živá

Stále živá

režie: Roz Mortimer
originální název: The Deathless Woman
země: Velká Británie
rok: 2019
délka filmu: 88 min.

synopse

Krajní pravice je opět na vzestupu. Rasová nesnášenlivost se šíří reálným i virtuálním prostorem. Žena během druhé světové války zaživa pohřbená v polských lesích se proto vrací k životu, aby připomněla historii násilí páchaného na Romech. Jejím „avatarem“ se stává mladá výzkumnice, navštěvující místa v Polsku a Maďarsku, kde Romové v dávné i nedávné minulosti přišli o život. Pohřbená tajemství se díky autentickým výpovědím a inscenovaným pasážím, pohybujícím se na pomezí detektivky a snového hororu, dostávají na světlo a slouží jako varovné memento. 

„Zvláštní souhra událostí mě přivedla do jednoho polského lesa. Později jsem zjistila, že na daném místě je zapomenutý hrob Nesmrtelné ženy. Když se dnes ohlédnu zpět, uvědomuji si, že tam celou tu dobu byla a vedla mě.“ R. Mortimer

biografie

Roz Mortimer je autorkou hybridních dokumentárních filmů žijící a pracující v Londýně. Filmové postupy kombinuje s psaním, fotografováním a divadlem. O alternativních přístupech k dokumentární režii přednáší na univerzitách ve Velké Británii a USA. Její díla, uváděná na festivalech a v galeriích po celém světě, obvykle nesou výrazné politické stanovisko. V posledních letech se zabývá především traumatizující dějinnou zkušeností národnostních menšin.

více o filmu

režie: Roz Mortimer
hrají: Iveta Kokyová, Loren O'Dair, Oliver Malik
producent: Roz Mortimer

další filmy v sekci

NU
„Strašná zima přišla. Sníh padal v nekonečných poryvech. Vítr zchladil vzduch i zemi. Slunce přestalo svítit. Tři zimy šly jedna za druhou, bez léta, které by je vystřídalo.“ Těmito slovy začíná dokumentární dystopie koncipovaná jako osobní korespondence mezi ženou-přírodou a posledním žijícím mužem. Na pozadí obrazů přírodních scenérií a vylidněných výdobytků civilizace se v recitační dikci střídají poetizovaná vyznání citů, popisy banálních prožitků i symbolických situací. V posledních momentech lidstva se obnovuje zpřetrhané pouto mezi milující matkou a znovu nalezeným ztraceným synem.„Miloval jsi mě, jako muž miluje ženu – i s jeho nejhoršími chybami. Chtěl jsi mě vlastnit, ovládat, kontrolovat, svlékat. Dusil jsi mě a uchvacoval. Miloval jsi mě jen kvůli sobě a bral sis všechno, co bylo moje. A nevěděl jsi, že zemřeš.“ F. Cousseau

NU

Frédéric Cousseau, Blandine Huk
Francie / 2018 / 54 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Volný pokoj
Kamera pohlíží na americký motel u hlavní silnice. Je přesně takový jako stereotyp uložený v našich představách. Dokument sleduje čtyři protagonisty v útrobách pokojů na jednu noc, kde už několik let prožívají svůj osobní očistec. Drogy, kriminalita a špatná rozhodnutí jsou jejich neřestmi. Pomalý tok jednotlivých sekvencí a místy rozmazaný obraz nastolují atmosféru bezčasí a neurčeného prostoru. Stejně tak se pravděpodobně cítí kvarteto neschopné vyjít z bludného kruhu každodenní apatie. Čtyři dokumentární portréty skládají obraz neútěšného života jednotlivců bdících nad malým plamínkem naděje. „,Byla jsem v pekle a vrátila se / zpátky. / A řeknu / vám: / bylo to / báječné‘ (z díla Louise Bourgeoise)“ A. Kandy Longuet

Volný pokoj

Alexandra Kandy Longuet
Belgie / 2018 / 80 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Karusel
Chronofotografická návštěva muzea ve věku jeho digitální reprodukovatelnosti. Takto charakterizuje režisér projekt Karusel stojící na hraně dokumentu a výtvarného umění. Snímek pomocí nekomentovaných obrazů usouvztažňuje prostor muzea, jeho návštěvníky a digitální záznamové technologie. Díky změněné rychlosti snímání se z návštěvníků stávají přízraky, u nichž je nejzásadnější jejich pohyb, diktovaný spíš potřebou všechno dokumentovat pomocí fotoaparátů než touhou prohlížet si vystavené objekty. Závěr pak ukazuje, že nejpozoruhodnějšími exponáty dnešních muzeí jsou jejich návštěvníci. „Nemusíte vidět. Nemusíte cítit. Nemusíte se dělit. Musíte jen sledovat průvodce, otáčet se a obdivovat.“ A. Gerber

Karusel

Arnaud Gerber
Francie, Německo / 2018 / 35 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Metafyzika a demokracie
V průměru na šest vteřin spočine náš zrak na reklamní ploše. Přitom jsou reklamní poutače asi nejobvyklejším kanálem ideologie, jak se s ní setkáváme ve viditelné podobě. Na tomto rozporu zakládá režisér Luis Ortiz svůj dokumentární film à la thèse. Obrazový podklad snímku tvoří 57 minutových statických pohledů na reklamní plochy. Ve zvukové stopě přitom zaznívají texty, které zpochybňují danost ideologie jako takové (Borgesova povídka Tlön, Uqbar, Orbis Tertius) a upozorňují na její nepatřičné zaměňování s ontologií (kritikové neoliberalismu, například Ignacio Ramonet či Noam Chomsky).„V době politického extremismu se musím ptát, které mechanismy vedou v takzvaných moderních společnostech k oslabení demokracie. Zjednodušující výroky pravice si žádají nových progresivní odpovědí.“ 

Metafyzika a demokracie

Luis Ortiz
Německo, Kolumbie / 2016 / 59 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
27× čas
Dokumentaristka Annick Ghijzelingsová využila svého pobytu v Polynésii k natočení osobité meditace nad fenoménem trvání. Zpomalila plynulý chod času, aby se v 27 krátkých fragmentech mohla zamyslet nad různými formami jeho reprezentace. Činí tak funkční souhrou poetického komentáře, pomalých záběrů přírody a místního života i výjevů sahajících do rozličných vrstev minulosti. Postupně tak utváří mnohoznačný obraz času, který zpochybňuje neprostupnost hranic mezi uměním, vědou a filozofií, mezi vyspělou a domorodou kulturou i mezi minulostí, současností a budoucností.„Příběhy, které neinklinují k popisnosti ani odborným vysvětlivkám. Často jsou mimo hledáček kamery, stěží vyřčené, šeptané do ucha jako tajnosti mezi přáteli, které vábí ke sdílení.

27× čas

Annick Ghijzelings
Belgie / 2016 / 73 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Vzdálená ozvěna
Co může krajina vypovědět o dávné historii a způsobu, jakým je utvářena? Filmová esej George Clarka tento problém řeší zdánlivě nehybnými záběry kalifornské pouště doprovázenými minimalistickým chorálem. Zvolená forma zdůrazňuje na první pohled nepatrné posuny v rázu krajiny, která se stává jevištěm pro vyjednávání mezi egyptským archeologem a členy domorodého kmene na téma starověkých hrobek ukrytých pod vrstvami písku. Vzniká tak mnohovrstevnatý příběh rozkrývající stopy minulosti, krajinnou ekologii, ale i filmovou historii, vyjevující se v lokacích, jež kdysi sloužily k natáčení hollywoodských eposů.„Vzdálená ozvěna oscilující mezi poli působnosti ekologie, kinematografie a akustiky zkoumá mýtickou kontinuitu písku coby dějiště transformace, dějin i zachování. Někdy musíme pohřbít i věci, které milujeme.“

Vzdálená ozvěna

George Clark
Velká Británie, Spojené státy / 2016 / 82 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Následky
Nesourodá tetralogie referenčních portrétů spojuje čtyři osobnosti z odlehlých končin uměleckého univerza – baviče a pianistu Fatse Wallera, malíře Jacksona Pollocka, fotografku Janietu Eyreovou a malířku Fridu Kahlo. Ambientní koláž rozvrácených sociálních poměrů prorůstá intimní chvíle prožívání uměleckého pohroužení. Hypnotické obrazy vibrují ve strhujícím obcování s životními reáliemi osobností. Hoolboom kombinuje dokumenty, inscenaci, experimentální koláž. Zrychlené snímání, beztížná levitace kamery, VR, found footage, patina 16mm filmu – nástroje k nové definici portrétního filmového žánru.  „Film klade otázku, jak přežít po pohromě, jež stihla stát, vaši rodinu a vaše tělo. Umělec předkládá příklady. Snad jedině v aktu zdvojení, v davové scéně, můžu najít to, čemu říkám moje já.“ M. Hoolboom

Následky

Mike Hoolboom
Kanada / 2018 / 75 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Zeď
Stalinův kult nabírá v Rusku opět na síle. Každý rok 21. prosince se scházejí jeho vyznavači na Rudém náměstí, aby si připomněli komunistického vůdce pohřbeného pod kremelskou zdí. V observačním dokumentu přichází ruský režisér s principem „chodících hlav“. Většinu stopáže totiž tvoří dlouhé záběry na tváře lidí čekajících v řadě, aby mohli položit kytky, poklonit se před Stalinovou bustou. Za zvukového doprovodu šoupajících nohou před námi defiluje vzorník různých lidských typů, v obličeji se jim zračí až posvátná úcta k člověku, který nechal pozabíjet miliony jejich spoluobčanů. „Představte si tisíce Židů modlících se u Hitlerova hrobu. Že je to nemožné? Jak mohou lidé uctívat někoho, kdo je vraždil ve velkém? V současném Rusku lze podobnou paradoxní situaci spatřit.“ D. Bogoljubov

Zeď

Dmitry Bogolubov
Rusko / 2017 / 43 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Chybějící
Jakmile některé osoby, předměty či vzpomínky začneme považovat za vlastní, vystavujeme se hrozbě, že je ztratíme. Když potom ke ztrátě dojde, obraz zmizelých v nás samých nemizí, naopak se stává ještě intenzivnějším. Dokument inspirovaný příběhy pohřešovaných osob v íránských novinách pátrá po lidech, kteří se z různých důvodů ztratili, avšak jejich stopa stále rezonuje. Široké spektrum archivních materiálů nabízí rozmanité odpovědi na otázku, jak nepřítomné může zůstat přítomným, živé obrazy truchlících blízkých pak působí jako apel vůči všem, kteří by tuto bolestnou ambivalenci chtěli zlehčovat. „Někdy by to mohlo být tak snadné. Prostě odejdete z domova a zapomenete se vrátit. Nebo se nechcete vrátit. Nebo nemůžete..." F. Šarífíová

Chybějící

Farahnaz Sharifi
Írán / 2017 / 60 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
De Sancto Ambrosio
Prvních deset minut filmu v divákovi evokuje otázku, kdy se začne něco dít. Ono se však nic velkého dít nezačne. Dělníci pracují na stavbě, děti si hrají, turisté si prohlížejí místní krásy, svatba, pohřeb, ale také prázdné ulice či pohledy na střechy budov; jedním slovem mikrokosmos. Snímek ukazuje město z úplně odlišné perspektivy, předkládá útržky ze života na první pohled ničím nezajímavých lidí, kteří zkrátka jsou. Kamera běží bez toho, aniž by si jí kolemjdoucí všimli, protože je strategicky umístěná na vyvýšeném místě. Celý film je tak natočen čistě z nadhledu. „Vždycky mě fascinovala možnost vylézt na střechy budov a přemýšlet o městě. Jeden rok na středověké zvonici byl jako pobyt ve stroji času, který čas proměnil v něco hmatatelného.“ A. Di Bias

De Sancto Ambrosio

Antonio Di Biase
Itálie / 2018 / 50 min.
sekce: Opus Bonum
Světová premiéra
Paměť těla
Finley Blakeová se živí tím, že na internetu přes webkameru naživo předvádí erotické show. Kvůli této činnosti jí byl odebrán malý syn, kterého se zoufale snaží získat zpět. Je jí 33 let a sama, jen se svou kočkou a potkany, obývá dům ve městě Austin v Texasu. Snímek zachycuje několik běžných dní jejího života. Dní, ve kterých je tak strašně sama, a přesto obklopena lidmi. Života prožívaného přes monitory počítačů, tolik vzdáleného od vnějšího světa. Ačkoliv se jedná o observační dokument, jeho střihová skladba, často střídající velikosti záběrů, velmi napomáhá dynamičtějšímu tempu snímku. „Nejdřív mě napadl název. Ve sprše jsem se rozhodl, že jednoho dne natočím film o erotice a internetu s názvem Paměť těla. Pak jsem se seznámil s Finley. A najednou všechno dávalo smysl. Člověk vždycky dostává ty nejlepší nápady ve sprše, že?“ J. Goldberg

Paměť těla

Jacky Goldberg
Francie / 2018 / 60 min.
sekce: Opus Bonum
Mezinárodní premiéra
Tvoříme páry
Zvrstvená úvaha propojuje formy a kódy zápasu ve dvojici se zápasem se společností, systémem návyků a předpojatostí. Opírá se o několik ústředních motivů, jako je zobrazení tváře, doteků, projekce nebo vybuchujícího světla. Skládá argumenty o produkci (vztahů), podobách odporu (vůči omezením), aparátech organizujících způsob, jakým se díváme (na sebe i druhé), o způsobech projekce (sebe do druhého), o osobních a výrobních vztazích, projevech krásy (a politiky) ve věku, kdy „intenzity jsou důležitější než trvání“. V montážně a rytmicky brilantní kolážovité eseji autor kombinuje převzatý a vlastní materiál.„Lékem na osamění je samota.“ (Marianne Mooreová)

Tvoříme páry

Mike Hoolboom
Kanada / 2016 / 57 min.
sekce: Opus Bonum
Česká premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt