Tam, kde země končí

Hlavními tématy filmu jsou migrace a integrace přistěhovalců do nové společnosti. Snímek #3511 je ukazuje prostřednictvím příběhu australského vojáka, jehož korespondence a deník z dob, kdy cestoval ve službě v rámci první světové války, jsou kombinovány s povídkou spisovatele J. L. Borgese. Tento konkrétní osud představuje metaforu k dnešním otázkám ohledně exilu, paměti a integrace. Z formálního hlediska převažují zejména záběry na pustou krajinu a domy, které jsou doprovázeny komentářem. Výjimečně jsou vidět i tváře vyprávějících.„Film začal šťastnou náhodou: je to fikce i skutečnost. O 100 let později tento materiál posunuje hranice toho, co lze poznat a rekonstruovat. Jenže co když měla fikce ukázat skutečnost jako tajemství?“ I. Stillwell

Observační dokumentární film pojednává o zániku Aralského moře a pokusech o jeho obnovu. Na místě, kde by se podle většiny map a atlasů měla rozkládat majestátní vodní plocha, nachází Katerina Suvorovová pouze velký rybník a vyprahlou pustinu, v níž zakotvily rezavějící vraky čelící nájezdům sběračů šrotu. Záběry enigmatické krajiny nekonečného písku a prachu se střídají s okouzlujícími detaily. Stejně fascinující je vůle a naděje lidí, kteří v nehostinném prostředí zůstali: starý zahradník, rybáři nebo hydrobioložka. Přejí si, aby se moře vrátilo, bojují za jeho záchranu a doufají v lepší zítřky. „Obyvatelé oblasti Aralského moře jsou pro mne předobrazem posledních žijících pozemšťanů. Jejich příběhy dokazují, že až poslední raketoplán opustí naši zpustošenou planetu, stále tu budou lidé, kteří dají přednost nápravě minulých chyb před nejistou budoucností.“ Katerina Suvorovová

Základem snímku jsou fotografie, rukopisy, audionahrávky a 8mm filmy, které pořídil etnograf Gregorio Hernández de Alba ve 30. a 40. letech. Z těchto materiálů režisér vytváří částečné rekonstrukce Hernándezových výprav a v jedinečných obrazových kolážích ilustruje způsob života tamějších obyvatel a tragická nedorozumění mezi španělskými kolonizátory a domorodci. To celé prokládá fikčními záběry, ve kterých oživil dobyvatele Pera Lópeze. Film na pomezí reality a snu odhaluje stále trvající neschopnost kolumbijských obyvatel dvou původů pochopit se navzájem. „Exota (podstatné jméno): člověk, jemuž se podaří vrátit ke své vlastní podstatě poté, co podstoupil zkušenost rozmanitosti.“ F. Rugeles

Poetický dokument o Středozemí skládá dohromady mozaiku ze záběrů, které u jižního a severního pobřeží pořídili režisér a spisovatelka a básnířka Nathalie Quintane, aniž by někam cestovali. Získali je prostřednictvím hotelových a dalších veřejnosti přístupných webových kamer. Oba se takto procházejí po březích a plážích, skaliskách a přístavech, přičemž obrazy obohacují spisovatelčiny vzpomínky a rozhovor Jeana-Marca s jeho synem o současných problémech přímořských zemí. Náhle se tak vyjevují kontrasty mezi evropskou stranou, africkou stranou a břehy Blízkého východu. „Snímky z webových kamer umístěných kolem Středozemního moře nemají žádnou hloubku. Jsou jako ideální iluze jedinečného světa. Snad nám to tento film ukáže.“ J.-M. Chapoulie

Město Kobani leží v Sýrii na pomezí sféry vlivu Islámského státu, Turecka a Kurdů. Zástupci těchto tří znepřátelených stran se v něm utkali mezi lety 2014 a 2016 během válečného konfliktu, jenž stál život mnoho civilních obyvatel včetně třiatřiceti tureckých občanů, kteří sem dříve z různých důvodů přišli. Tvůrci filmu, koncipovaného jako vzpomínka na ně, symbolicky následují jejich osudovou cestu a vydávají se do zničeného města. Záběry z ní jsou dvojexpozicemi doplněné o tváře pozůstalých, vyprávějících o svých předčasně zemřelých příbuzných a kamarádech. „Film Set-Off byl cvičením o tom, jak a co říct po neoplakané katastrofě, cestou analogickou k té jejich i sněním uprostřed konfliktní zóny, kde krajina dekonstruuje mocenské režimy.“ M. E. Büyükcoskun     

Fabulující dokument seskládaný ze záběrů z různých koutů planety staví vedle sebe zvířata a lidi jako dvě odlišná, ale propojená univerza. Takřka beze slov, s výrazným důrazem na zvukovou složku vypráví příběh ostrova nezkrocených koček a mysteriózních antén, které vysílají na dlouhých vlnách do světa výzvu k vysvobození se z ekonomických a společenských pout, která nás omezují. Všude, kam se rádiové vysílání donese, pozorujeme ve statických záběrech lidské pinožení i zvířecí volnost a ze spojování těchto kontrastních záběrů vzniká pak v ejzenštejnovské montáži nový kinematografický význam.„Všechno začalo obrazem v mé hlavě: svět bez domácích mazlíčků. Ten obraz se stal dokumentární esejí se sci-fi atmosférou o svobodě, práci, domácích zvířatech a společnostech v kapitalismu.“ J. Maito

Dokumentární esej nahlíží do vnitřního světa Angela Santagostina, muže trpícího chorobou ALS, která mu znemožňuje provádět běžné úkony a komunikovat bez pomoci speciálního počítače. Nemoc jej natrvalo uvěznila v invalidním vozíku, uchoval si však bohatý vnitřní život. Snímek zprostředkovává Angelovy sny, vzpomínky a fantazie v záběrech, jež evokují odpoutaný pohyb překonávající běžné horizonty, ať už jde o cesty vesmírem, plavání pod vodou, či jízdy v lunaparku. Symbolický kontrast mezi znehybněným tělem a nekonečnou duší utváří obraz člověka, který si tváří v tvář smrti zachovává obdivuhodnou důstojnost.„Angelo byl nejdelší i nejkratší poutí, kterou jsem v životě nastoupila, na každý pád byl tou nejkrásnější.“ 

V senzuální filmové eseji režisérka shrnuje své zkušenosti s rituály v různých částech světa, od Evropy přes Afriku až po Latinskou Ameriku. Blízké sepětí kamery s těly v transu podněcuje k aktivní spoluúčasti na vypjatých momentech, v nichž lidé ztrácejí sebe sami v dionýském opojení. Tyto okamžiky filmařce slouží k narušení distance mezi individuálním a kolektivním, vlastním a cizím, vnitřním a vnějším. Snímek ovšem rituálům přikládá také politický význam, neboť ukazuje, jak se vykořeněné kultury prostřednictvím obřadů vyrovnávají s menšinovým postavením, nebo jak ho dokonce obracejí ve svůj prospěch. „Cítila jsem potřebu pracovat s videozáznamy z různých cest nasbíranými za mnoho let. Během stříhání jsem si uvědomila, že přemýšlím o lidské potřebě vtěsnávat život a bytí do šablon, které jim dávají smysl.“ Koštana Banovićová

„Whistleblowerská dokumentární parodie o Ničem.“ Tak charakterizují snímek Chvála Ničeho samotní tvůrci. Nic je tu přitom jediný protagonista celého filmu. Esejistický snímek provází ironický a zároveň nemilosrdně kritický monolog, který pronáší Nic ve formě jednoduchých rýmovaček a hlasem Iggyho Popa. Vizuální doprovod jeho průpovídek tvoří uhrančivé a lakonicky výmluvné záběry pořízené několika tucty kameramanů nacházejících se na různých místech po celém světě se zadáním „natočte nicotu“. „Je to filmový ekvivalent Chvály bláznovství, díla humanisty E. Rotterdamského, v němž Bláznovství chodí po světě a tvrdí, že je chytřejší být bláznivý, než chytrý. Uplynulo 500 let a roli Bláznovství převzalo Nic.“ B. Mitić

Z nezvyklých úhlů se na okupaci Československa v roce 1968 podívala dokumentaristka Anna Kryvenková. Film Můj neznámý vojín pojala jako audiovizuální deník, ve kterém se skrze raritní dobové archivní záběry a vlastní komentář vrací k tehdejším událostem. Režisérčin prastrýc patřil k okupačním vojskům a krátce po návratu z Československa spáchal sebevraždu. Ona sama se díky svému ukrajinskému původu potýká se zakořeněnou nenávistí Čechů vůči rusky mluvícím lidem. Snímek tak ukazuje dosud opomíjená temná dědictví srpnových událostí v současné české, ale i ukrajinské či ruské společnosti.„Nechci mluvit o obecné spravedlnosti či pravdě. Ráda bych ukázala, že žádná pravda nemůže být definitivní. Tohle je příběh o tom, jak se člověk stává ‚okupantem‘, aniž by to měl v úmyslu.“ A. Kryvenková

Téma domácího násilí se ve veřejném prostoru objevuje častěji než dříve, stále však zůstává palčivým problémem, o němž se jeho oběti často bojí mluvit. Režisérka k němu ve svém stylizovaném dokumentárním filmu přistupuje z netradičního úhlu, neboť problém pouze nepopisuje, ale umožňuje jej pomocí subjektivizujících postupů procítit spolu se třemi ženskými postavami, vytvořenými na základě výpovědí skutečných obětí domácího násilí. Jejich vnitřní hlas popisuje, jak těžké je se bránit či vztah s násilníkem ukončit. Jejich činy pak naznačí možná řešení.„Pro ženy je domov tím nejnebezpečnějším místem. Tento film vycházel z touhy nechat ženy vyprávět své příběhy osvobozené od hanby. Divák zažil jejich cestu.“ A.-S. Richard

Vědě i pedagogické práci na vysoké škole oddaná fyzička Catarina se ve svém výzkumu v oblasti kvantové mechaniky právě přiblížila k průlomovému poznatku. Objevila totiž dosud neznámou úroveň zvukového spektra, která se jí stane klíčem k novému náhledu na svět. Jednoduchý film se silným konceptem nevypráví jen příběh jedné brazilské vědkyně, ale vyjadřuje se k naší (ne)schopnosti uchopit realitu. Netradičnímu tématu odpovídá i neobvyklé formální zpracování filmu, neboť se skládá výhradně z dlouhých, zdánlivě statických obrazů. „Udržovat v napětí to možné i nemožné v životě. Vystavět linku útěku v rámci této cesty. Vytvořit trhlinu ve zdi, jež nás obklopuje. To je podle mě největší důvod k natáčení.“ C. Segundo