Tělo mého těla

Experiment s angažovaným občanem, olomouckým „tykadlovým“ řidičem autobusu Romanem Smetanou, rozvinutý do podoby akčního dramatu o statečnosti a (švejkovské) vytrvalosti. Část televizního cyklu situačních dokumentů Český žurnál posloužila jako základ celovečerního filmu, zosobňujícího příkladnou vytrvalost v občanské neposlušnosti. Řidič Smetana jako úběžník vlastních postojů, soudních rozhodnutí a mediálního inženýrství postmoderní doby. Ivan Langer v poloze „obyčejného občana“ okradeného o patnáct minut času zvídavými filmaři zápasící s dialektickou lehkostí s jednoduchou otázkou: Můžete do kamery říct, že jste se nedopustil korupčního jednání?

Jako vrcholný představitel Komunistické strany Československa býval Milouš Jakeš nejmocnějším mužem republiky. V současnosti je devadesátníkem, který stále vyvolává silné reakce ve společnosti. Režisér se vydává společně s Jakešem ve stopách jeho života. Od začátků v Baťových závodech až po konečné vyloučení ze strany. Snímek je proložený dobovými záběry potlačování demonstrací proti režimu a samotný bývalý tajemník je konfrontován s osobnostmi a dědici disentu. Dokumentární portrét ukazuje téměř asketického muže s pevným přesvědčením o správnosti minulého uspořádání státu, které vyhovovalo svou strohostí jeho povaze.„Sám jako kůl v plotě.“ P. Křemen

Žánr dokumentárního portrétu pojala Kristýna Bartošová jako bitevní pole. Režisérka, jejíž rodina má kořeny v Bosně, totiž natáčela českého lékaře Rajka Dolečka, který se s velkým nasazením věnuje obhajobě srbského generála Ratka Mladiće obviněného z válečných zločinů v bývalé Jugoslávii. V bezprostředně působícím díle, natočeném ruční kamerou a způsobem, který nezastírá přítomnost tvůrců, režisérka zpočátku opatrně, avšak čím dál ostřeji konfrontuje Dolečka s jeho kontroverzními postoji. Zároveň se ale sama musí dokázat vyrovnat s neotřesitelností lékařova názoru.DETAIL„Chtěla jsem natočit portrét člověka, který popírá genocidu. Když jsem Dolečka poznala, myslela jsem, že bude snadné ho odsoudit. Není ale vždycky jednodušší odsoudit někoho, koho osobně neznáme?“

Filmová reportáž s prvky osobního deníku se zaměřuje na xenofobii v české společnosti a aktivizmus proti neonacistickým demonstracím, ale i na autorovu osobní zkušenost života v romské vyloučené lokalitě. Většinu scén natočil režisér sám vlastní kamerou a bezprostředně působící záběry prokládá voiceoverovými postřehy a komentáři. V několika málo scénách je přidaná nediegetická hudba, která má podpořit dramatický efekt. Svými přímočarými otázkami se snaží demaskovat rasistické argumenty nejen samotných účastníků protiromských pochodů, ale i mnoha běžných občanů. DETAIL:„Já bych tam hodila granát mezi ně.“ „Mezi koho?“ „Mezi cikány. Protože se rodijou jak myši.“ „Je potřeba je zabít?“ „Je. Víte, co měl zrobit Hitler? Židy nechat a cikány postřílet. Je jich moc.“

Jako výlet do skanzenu komunistické totality dvacátého století pojímá český dokument návštěvu Podněsterské moldavské republiky. Země, jejíž nezávislost je uznávána jen několika státy, zůstává izolovanou multinárodnostní enklávou udržovanou pohromadě silou autoritářského režimu. V zemi, kde se smí většinou natáčet jen z okna vlaku, mluví obyvatelé o strachu z udávání, ale i o pohodlném azylu před rušným světem a písně v televizi nadšeně opěvují zdejšího prezidenta.  

Petr Václav charakterizuje svůj film Skokan jako dokument s rysy pohádky. Fikční příběh o romském recidivistovi, který se vypraví hledat kariérní příležitosti na filmový festival v Cannes, je totiž natočený s důrazem na autenticitu. Do hlavní role obsadil Václav skutečného trestance Julia Oračka, kterého filmaři dostali z vězení na podmínku krátce před začátkem natáčení. Film natáčeli jen s hrubým scénářem, který se piloval přímo na place. Scény z Cannes vznikaly přímo v bezprostřední atmosféře festivalu. K pohádce se vrací závěr příběhu připomínající vysvobození zakleté princezny.„Většinu scén jsme natáčeli stylem improvizace, která využívala míst, do kterých jsme se dostali, a světelné atmosféry, která se naskýtala. Především jsem se snažil zachytit prožívání hlavního hrdiny.“ P. Václav

Pohroužený akvarel života umělce Jana Jedličky. Český malíř, filmař a fotograf emigroval v roce 1968 do Švýcarska a jeho druhým domovem se stala pustá krajina toskánské nížiny Maremma. Prázdná paleta možností vnitřního exilu je postupně naplňována uhrančivými malbami, utkanými z pestré směsice odstínů hornin, sedimentů, pigmentů nalezených v krajině. Imprese nového domova ambientně přenášené na plátna, fotografie i surovinu filmu zachycují vnitřní zrak a duchovní pouto umělce vyvázaného ze společenských struktur, oddaného pouze vlastní tvorbě a životu v krajině matného světla a stínu.       „Sledování proměn, to je to, co mě zajímá. Tady není žádný konečný výsledek, to se vyvíjí v čase, pořád dál.“ J. Jedlička

Zaslouží si sudetští Němci, kteří byli mučeni či zavražděni při odsunu na konci války, svůj pomník, nebo ne? Český dokument ukazuje, že to není jen otázka do diskuse, ale spíš do politického boje. Kolem kamenného pomníku obětem odsunu v Novém Boru rozpoutá skupina místních obyvatel takřka rituální nenávistný tanec národního zápalu a morálního pohoršení, jež se ukáže jako patřičně silné téma pro předvolební kampaň.  

„Vězňové mají obecně rádi krabičky.“ Omezenost vězeňského prostoru otevírá bezmezné hranice fantazie a svobodného uměleckého projevu. Signifikantní prostředí ovlivňuje použité výrazové prostředky. Projekt konfrontace a dialogů s umělci zvenčí naznačuje radikální jinakost i spikleneckou vyšinutost v kontextu společenských norem. Esej o imaginární a fyzické svobodě představuje myšlení v hraničních podobách a vlastních omezeních.  

Aktivismus, pozorovatelská optika i situační dokument nenápadně přešlapují kolem nekonečně se protahující stavby dálnice D8. Místní obyvatelé, brněnský aktivista i šéf stavařů narušují klišé současných dokumentů – mimo jiné o tom, komu je třeba fandit. Lokální a globální se mísí podobně jako ekonomika a ekologie. Krásný záběr na severočeskou krajinu. K tomu zní jako monumentální podkres Wagnerova opera Tannhäuser. Divák však intuitivně pozná, že pod prvoplánovou estetikou neméně silně zní i ironie a pochyby.

Videodeník zkoumající to nejintimnější i to nejobecnější. Nemapuje jen politické klima ve vlastní rodině, ale i hranici mezi soukromým a veřejným ve věku internetu. Názorný důkaz nepochopení mezi pravicí a levicí nevede k politickým analýzám, jde spíše o generační zpověď a obraz zmatené doby. „Hloupý děcka drží hladovku proti komunistům a kamarádi z disentu maj za pankáče místopředsedu vlády a ještě mu říkaj kníže…“ Slova Ivana Hoffmana, který už moc nehraje na kytaru, neb není k čemu a pro koho.

V otevřených výpovědích manželů, manželek i milenců ukazuje výrazně stylizovaný introspektivní snímek různé podoby manželství a pátrá po smyslu této instituce v pozdně konzumní společnosti. Prostřednictvím obrazově dominujícího textového rozhovoru ústřední dvojice R. a B. se divák postupně identifikuje s příběhy anonymních hrdinů, kteří bilancují naplnění lásky a sexuality v partnerských vztazích, vyrovnávají se se svým zklamáním nebo popisují nově objevenou hodnotu manželství. Metafory a koláže vyjadřují autorčinu perspektivu, a nakonec i překvapivý životní zvrat spojený s natáčením. „Nevěra je v podstatě nudné téma, které toho o vás ovšem hodně vypoví.“ B. Jíchová Tyson