Temná slunce

Dobrý terorista – mrtvý terorista, tvrdí známá floskule. Stejně rozpolcený jako název je i film přibližující příběh Jasona Walterse, odsouzeného a následně napraveného člena nizozemské teroristické skupiny Hofstad. Ta byla zodpovědná za vraždu, přípravu teroristických útoků a vyhrožování smrtí. Walters se vzdal až po čtrnáctidenním obléhání jeho bytu. Ovšem ve výpovědích zástupců justice, vězeňských zaměstnanců i dalších mužů obviněných z terorismu získává stereotypní představa muslimského radikála jako ztělesnění všeho zla notné trhliny. Zjitřená Evropa možnost nápravy a pokání vytěsnila v toxicky zpolitizovaných případech mimo jakákoli akceptovatelná společenská kritéria, stejně jako většinu uvězněných teroristů.

Umělecké pokusnictví, dekonstrukce obrazu, proces pozorování. Pionýři videoartu Woody a Steina Vasulkovi prozkoumávají paměť člověka, paměť média, paměť umění jako instituce přes půl století. Sonda do celoživotního souručenství životních i tvůrčích partnerů je osobním putováním po osudových místech – Brno, Praha, Reykjavík, New York, Buffalo. Odysea uměleckého věhlasu žijících legend kontrastuje s křehkostí jejich sociálního světa a nejistých vyhlídek. Dědictví videoartu je strukturováno texturou médií jednotlivých epoch (35 mm, video, harddisk). Padesát let avantgardy uložených na externím disku.

Liberálně smýšlející pětadvacetiletá Eva žije v Berlíně a žádná z charakteristik jejího alternativního života není přesná. Je tulačkou, básnířkou, lesbou, prostitutkou, pannou, ženou v domácnosti, drogově závislou, modelkou, která ve svých čtrnácti letech označila soukromí za zastaralý koncept. Díky sociálním sítím, jejichž prostřednictvím se permanentně prezentuje, vystupují do popředí zejména ty, jimiž se vymezuje vůči většinové společnosti: naprostá otevřenost v ukazování tělesnosti a sexuality či v užívání narkotik. Pátrání po Evě tak není jen hledáním ženy, z jejíhož těla (a duše) se stala veřejná podívaná, ale v mnohovrstevnaté filmové eseji se stává průzkumem ženské identity vůbec.

Po čtyři roky se režisér setkával se studenty filmového kroužku na střední škole Dora Maar v etnicky pestrém Saint Denis nedaleko Paříže, aby sledoval, jak hlavní postavy i autoři snímku dorůstají, pátrají po vlastních kořenech a identitě, a společně hledají formu vznikajícího filmu, který na začátku mohl být vlastně o čemkoliv. Zprostředkováním každodenních banalit se aktéři učí pracovat s prostředky filmového jazyka a neustále vracejí do hry úvahy o měnícím se formátu i náplni plánovaného snímku, jenž se stává metaforou hledání jejich vlastního místa ve světě.

V lůně korsické přírody žije osamělá žena, v jejíchž snech se zrcadlí hrozivé předtuchy budoucnosti. Vstupuje do temného lesa a loví divokou zvěř, v jejíchž mrtvých očích poté vidí tváře lidí, co mají zemřít. Místní ji považují za pomatenou stařenu a jejím vizím již nevěnují pozornost s výjimkou pastýře, který se již sám přesvědčil o ženině věšteckém daru. Potemnělý film s mysteriózní atmosférou vrhá diváka do světa ostrovních legend, pověstí a rurální pověrčivosti. Snímek sleduje každodenní práci pastevců v divoké přírodě, zatímco mimoděk rozjímá nad tématy přesahujícími lidské chápání.

Tři místa a tři chvíle strávené s ženevskou zlatou mládeží. Režisér kvůli svému dokumentu zorganizoval workshop se studenty prestižní ženevské školy umění a designu HEAD, aby blíže poznal mladé muže a ženy zvyklé na luxus, kteří si krátí čas dlouhými debatami v nočním klubu, šňupáním kokainu a pitím šampaňského. Režisér vnímá film jako výsostně subjektivní vizi, jakousi pseudoetnologickou práci, v níž některými formálními prvky dává najevo svou ironii. Zde vystupuje jako pobavený moralista a pozorovatel, který se snaží proniknout do světa plného luxusních večírků, drog a všeprostupující marnivosti.

V opuštěném průmyslovém areálu na úpatí rakouských Alp pracuje a žije nigerijský mechanik, který rozebírá stará auta a jednotlivé díly prodává dál, především do východní Evropy a Afriky. Dokument jej soustředěně zachycuje během práce i při meditativních přestávkách na cigaretu s výhledem na horu Erzberg, kde se železná ruda těží už od dob starověkého Říma. Hrdinův izolovaný mikrokosmos je pozorován na samém okraji ekonomických aktivit, a přesto je neoddělitelně propojen s globálními hospodářskými vztahy v Evropě a Africe, vytěžováním zdrojů i ziskuchtivým vykořisťováním.

Tělo jako materiální sochařský objekt i abstraktní jednota funkcí. Tělo jako součást raných traumat, ideologického odvržení, politické cenzury, trvání a pomíjivosti. Tělo jako koncept organizace rozsáhlých přírodních společenství. Tělo jako prázdná schránka k dalšímu uměleckému využití. Audiovizuální esej v dopisech íránské filmařky a britského sochaře je snivým, intimním dialogem, rozpravou o zemi po islámské revoluci a rodině i o touze zdokonalit ženské tělo zdevastované zhoubnou nemocí. Filmovou promluvou o umělecké reflexi krásy, paměti, prožitku, naplnění a početí nového života.

Režisér filmu Mikel a hlavní hrdina Mathias jsou kamarády od dětství, přesto s odstupem času ten první o druhém zjišťuje, že ho vlastně nezná. O zběsilých okolnostech vedoucích až na osudové scestí se rozhodnou společně natočit dokumentární rekonstrukci, měnící se ve velmi osobní portrét člověka, který byl proti své vůli nucen vést dva životy, přičemž mezi nimi je hranice stejně tenká jako mezi obětí a pachatelem v bezohledném podsvětí. Více než kriminální pozadí poutá pozornost úporná snaha člověka strhávaného spirálou vážných problémů udržet před ostatními zdání spokojeného a vyrovnaného života.

Stárnoucí včelařka se v rurálním prostředí makedonských hor pokouší udržet tradici poctivého, k přírodě ohleduplného včelařství. Z její klidné každodennosti, kdy se kromě péče o včelstva a prodeje medu v přilehlém městě také trpělivě stará o matku dožívající v jejich hospodářství bez elektřiny, ji vyruší příchod nomádských včelařů, kteří přírodu chápou především jako příležitost k zisku, jímž se chtějí vymanit ze své chudoby. Tvůrci strávili s hrdinkou snímku tři roky a pořídili přes čtyři sta hodin materiálu, z nichž vzešel melancholický environmentální apel, lyricky zachycující krásu neposkvrněné přírody.

Mnohostranně talentovaný umělec, původem Čech, Jiří Synek (1921–2017), čtenářům známý jako František Listopad, strávil většinu svého života v Portugalsku, kde vystupoval pod jménem Jorge. Byl básníkem, překladatelem, divadelním i filmovým režisérem, organizátorem a pedagogem a jako takový měl velký vliv na portugalský kulturní život. Významnou roli měl při budování portugalské televize i filmové školy. Zároveň pořád psal a jeho básně i prózy jsou výjimečným svědectvím o melancholii exilu. Dokument obsahuje objevné archivní záznamy i lyrické sekvence a Listopada představuje prostřednictvím jeho myšlenek a životní filozofie.

Ze streamování se stal v Číně nebývalý hit s komerční hodnotou v řádu miliard. Více než 427 milionů lidí se v roce 2017 už neobešlo bez toho, aby se nepodělilo o detaily ze svého předkamerového soukromí. Ať už jde o neschopného pouličního tanečníka, muže trpícího genetickou poruchou, který i v dospělosti vypadá jako dítě, nebo laxní pracovnici v továrně na výrobu spodků. Režisérka filmu sledovala desítky takovýchto „zprávařů“ a z více než 800 hodin absolutní všednosti sestavila pozoruhodný kolektivní portrét generace, pro kterou jsou off-line a on-line světy neoddělitelně propojeny, fascinující výpověď o honbě za rychlým úspěchem i o boji s osamělostí a pouhém zabíjení času.