Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací

24. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

ji-hlavadok-revuecdfEmerging producersInspirační fórum
Vydat se na cestu
Vydat se na cestu
Vydat se na cestu
Vydat se na cestu

Vydat se na cestu

režie: Mustafa Emin Büyükcoskun
originální název: Gitmek
země: Německo, Turecko
rok: 2019
délka filmu: 63 min.

synopse

Město Kobani leží v Sýrii na pomezí sféry vlivu Islámského státu, Turecka a Kurdů. Zástupci těchto tří znepřátelených stran se v něm utkali mezi lety 2014 a 2016 během válečného konfliktu, jenž stál život mnoho civilních obyvatel včetně třiatřiceti tureckých občanů, kteří sem dříve z různých důvodů přišli. Tvůrci filmu, koncipovaného jako vzpomínka na ně, symbolicky následují jejich osudovou cestu a vydávají se do zničeného města. Záběry z ní jsou dvojexpozicemi doplněné o tváře pozůstalých, vyprávějících o svých předčasně zemřelých příbuzných a kamarádech.

„Film Set-Off byl cvičením o tom, jak a co říct po neoplakané katastrofě, cestou analogickou k té jejich i sněním uprostřed konfliktní zóny, kde krajina dekonstruuje mocenské režimy.“ M. E. Büyükcoskun     

biografie

Istanbulský rodák Mustafa Emin Büyükcoşkun (1988) je studentem německé Univerzity umění a designu v Karlsruhe. U filmu pracoval jako asistent režie, vyzkoušel si ale i pozici producenta nebo asistenta kameramana. Samostatně jako režisér natočil krátký film Sardunya (2008) a třináct dílů dokumentární série Hanlardan Plazalara (2013) pro tureckou televizi. Vydat se na cestu je jeho celovečerním debutem.

více o filmu

režie: Mustafa Emin Büyükcoskun
producent: Arzu Demir
kamera: Ezgi Aydın, Emre Altan, Mustafa Emin Büyükcoşkun
střih: Semih Gülen, Mustafa Emin Büyükcoşkun
zvuk: David Loscher

další filmy v sekci

Tam, kde země končí
Quebec je největší kanadskou provincií a jedinou, jejímž úředním jazykem je pouze francouzština. Novodobý zápas za nezávislý Quebec vyvrcholil dvěma referendy o odtržení provincie, která ale potvrdila jeho příslušnost ke Kanadě. Snímek zkoumá quebeckou identitu skrze to, jak ji nahlížejí mladí lidé, kteří se referend ještě nemohli zúčastnit. Ptá se, jaký mají vztah k předkům, jejichž tradice se snažil zachytit dokumentarista Pierre Perrault, a zda dříve jasné vymezování se ztrácí na síle. Během kontemplativního putování městy i přírodou uslyšíme odpovědi a myšlenky sedmnácti z nich. „Tam, kde země končí je hlas a prostor. Hlas, který jsem si uvědomil, že už jsem neslyšel, a přece jsem ho slyšet potřeboval. Prostor, který prostřednictvím některých stále žil, který jsme však my sami už nemohli obývat.“ L. Darses       
osobní program

Tam, kde země končí

Loïc Darses
Kanada / 2019 / 90 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Máme svoji krizi
Řecko už několik let stíhá vleklá finanční krize. Trojčlenná rodina žijící v hlavním městě je protagonistou dokumentu o moci státu a jejích dopadech na jednotlivé obyvatele. Georgia pracuje šest dní v týdnu. Panagiotis hledá bezúspěšně zaměstnání. Jejich dcera Basiliki bude maturovat. Společně bydlí v domě, který patřil Panagiotisově rodině. Prozatím mají štěstí. Někteří Řekové žijí na ulici poté, co jim banka rozprodala majetek v aukci. Fungování jedné rodiny je autentickým příkladem celého národa v tísni. Explicitně na kameře, nebo skrytě v jejich úkonech vnímáme bezmoc jejich každodennosti. „Myslím na Athéňany v ulicích. Slyším, jak říkají: ‚Beznadějná situace vás nutí pořád doufat.‘“ R. Kaufmannová

Máme svoji krizi

Rebekka Kaufmann
Německo, Řecko / 2018 / 65 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Dopamin
Rodina autorky filmu upadne do krize, když je jejímu otci diagnostikována Parkinsonova choroba, při níž mozek přestane produkovat dopamin – hormon zodpovědný za pohyb svalstva a pocit štěstí. Natalia svým rodičům, bývalým levicovým sociálním aktivistům, zároveň odhalí svou homosexuální orientaci, pro kterou nemají pochopení. Režisérka ve svém důvěrném a kontemplativním snímku zpovídá své příbuzné ohledně jejich životních příběhů a snaží se v mezigeneračním dialogu dospět k vzájemnému respektu a rodinné harmonii, která by mohla pomoct nemocnému otci. „Točit filmy je pro mě způsob, jak prožívat svět. Cítím, že to je ta nejorganičtější forma, která mi umožňuje jej obývat. Můj první celovečerní film, Dopamin, vznikl z potřeby a představuje nádherný exorcismus.“ N. Imery Almario 
osobní program

Dopamin

Natalia Imery Almario
Kolumbie, Uruguay, Argentina / 2019 / 87 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Můj neznámý vojín
Z nezvyklých úhlů se na okupaci Československa v roce 1968 podívala dokumentaristka Anna Kryvenková. Film Můj neznámý vojín pojala jako audiovizuální deník, ve kterém se skrze raritní dobové archivní záběry a vlastní komentář vrací k tehdejším událostem. Režisérčin prastrýc patřil k okupačním vojskům a krátce po návratu z Československa spáchal sebevraždu. Ona sama se díky svému ukrajinskému původu potýká se zakořeněnou nenávistí Čechů vůči rusky mluvícím lidem. Snímek tak ukazuje dosud opomíjená temná dědictví srpnových událostí v současné české, ale i ukrajinské či ruské společnosti.„Nechci mluvit o obecné spravedlnosti či pravdě. Ráda bych ukázala, že žádná pravda nemůže být definitivní. Tohle je příběh o tom, jak se člověk stává ‚okupantem‘, aniž by to měl v úmyslu.“ A. Kryvenková

Můj neznámý vojín

Anna Kryvenko
Česká republika, Lotyšsko, Slovensko / 2018 / 79 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Nic si nepamatuji
Zatímco Tunisko zakouší revoluční nepokoje, Diane se vyrovnává s intenzivními projevy maniodepresivní psychózy, které ji zasáhnou natolik, že téměř ztrácí paměť. Po pěti letech však nachází pestrou směs záznamů, jež v krizové době pořídila, od fotografií přes deníky až po domácí videa. Tyto dokumenty se proměňují v nástroje, s jejichž pomocí zachytává domněle ztracené střípky vzpomínek. Jejím cílem nicméně není splést fragmenty v celistvé vyprávění, nýbrž zachovat jejich tekuté hemžení a zprostředkovat tak chaotický vír událostí, které učinily propast mezi veřejným a soukromým nemyslitelnou. „Je to příběh poničené paměti, zachycené na pevném disku. Chtěla jsem si prohlédnout kousky skládačky – obrazové a zvukové záznamy, postavit se těm černým dírám, vzpomenout si. Ukázat lidem ten běs mé vnitřní bouře.“ D. S. Bouzgarrouová  

Nic si nepamatuji

Diane Sara Bouzgarrou
Francie / 2017 / 59 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Všechno bude fajn
Původním plánem producenta Čestmíra Kopeckého bylo natočit film o proměnách Brna. Režisér Robin Kvapil se spoluscenáristou Pavlem Šplíchalem ale toto zadání posunuli do podoby připomínající Šplíchalův ironický blog Prigl. V „laskavě-anarchistickém“ pásmu se Brno stává epicentrem sarkastického pohledu na českou společnost. Naivně blábolivý normalizační dokument o Brnu, kterým Kvapilův film začíná, se transformuje do zahořklých monologů, které televizní komentátor pronáší přímo na kameru. Ty se střídají s hranými scénami, v nichž se potkávají brněnské politické elity, umělci i ztroskotanci. „Říká se, že Brno je jediný vtip, ve kterém se dá bydlet. Podle této logiky se odvíjí celý film.“ R. Kvapil

Všechno bude fajn

Robin Kvapil
Česká republika / 2017 / 71 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Bez hluku, pouštní komparz
Místo v Maroku jménem Warzazát slouží už od úsvitu kinematografie jako oživlý depozitář komparzu do filmů s arabskou tematikou. O tom, jak elektrizující energie filmu prostupuje zdejšími lidmi, vypráví poetický dokument pracující záměrně s přiznanou inscenací. V této „hře doopravdy“ tvůrci snímku dekonstruují film jako imitaci života, která se ale pro několik zpovídaných komparzistů stává více než skutečností. Příběh totality pohyblivých obrázků z lokace, kde byste ji rozhodně nehledali. „Jde nám o ideologie a představy, které formují ojedinělé komunity. Ve snímku Bez hluku, pouštní komparz jsme se rozhodli s pomocí komparzistů z Warzazátu ztvárnit obrazy, coby úvahy nad iluzorností filmu.“ G. Lepore, Maciej a Michał Mądracki

Bez hluku, pouštní komparz

Michał Mądracki, Maciej Madracki, Gilles Lepore
Polsko, Francie, Maroko / 2017 / 64 min.
sekce: První světla
Evropská premiéra
Oslnivý svit soumraku
V rozpadajících se kulisách divadelních sálů se odehrávají sekulární rituály současné gruzínské společnosti – svatby, módní přehlídky, volby královny krásy i politické reprezentace. Statická kamera, jež zachycuje bezcitnou choreografii ceremonií v širokém záběru, kontrastuje s dynamickými švenky malé kamery televizní reportérky, která svou činorodostí udržuje v chodu lokální stanici. Sled promyšleně rámovaných obrazů výběru událostí, které se Dariko rozhodne zprostředkovat televizním divákům, doplňují záběry ze zákulisí ošuntělého studia přežívajícího díky poplatkům za četbu úmrtních oznámení.„Udivovalo mě, že drobné příběhy z městeček jsou pro lidi o tolik důležitější než jakákoli vysoká politika, a tak jsem chtěla zjistit, o čem ony příběhy jsou.“ Salomé Jashiová

Oslnivý svit soumraku

Salomé Jashi
Gruzie, Německo / 2016 / 74 min.
sekce: První světla
Středoevropská premiéra
27× čas
Dokumentaristka Annick Ghijzelingsová využila svého pobytu v Polynésii k natočení osobité meditace nad fenoménem trvání. Zpomalila plynulý chod času, aby se v 27 krátkých fragmentech mohla zamyslet nad různými formami jeho reprezentace. Činí tak funkční souhrou poetického komentáře, pomalých záběrů přírody a místního života i výjevů sahajících do rozličných vrstev minulosti. Postupně tak utváří mnohoznačný obraz času, který zpochybňuje neprostupnost hranic mezi uměním, vědou a filozofií, mezi vyspělou a domorodou kulturou i mezi minulostí, současností a budoucností.„Příběhy, které neinklinují k popisnosti ani odborným vysvětlivkám. Často jsou mimo hledáček kamery, stěží vyřčené, šeptané do ucha jako tajnosti mezi přáteli, které vábí ke sdílení.

27× čas

Annick Ghijzelings
Belgie / 2016 / 73 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
#3511
Hlavními tématy filmu jsou migrace a integrace přistěhovalců do nové společnosti. Snímek #3511 je ukazuje prostřednictvím příběhu australského vojáka, jehož korespondence a deník z dob, kdy cestoval ve službě v rámci první světové války, jsou kombinovány s povídkou spisovatele J. L. Borgese. Tento konkrétní osud představuje metaforu k dnešním otázkám ohledně exilu, paměti a integrace. Z formálního hlediska převažují zejména záběry na pustou krajinu a domy, které jsou doprovázeny komentářem. Výjimečně jsou vidět i tváře vyprávějících.„Film začal šťastnou náhodou: je to fikce i skutečnost. O 100 let později tento materiál posunuje hranice toho, co lze poznat a rekonstruovat. Jenže co když měla fikce ukázat skutečnost jako tajemství?“ I. Stillwell

#3511

Isaac Stillwell
Austrálie, Francie, Belgie, Německo, Polsko / 2018 / 68 min.
sekce: První světla
Světová premiéra
Hlubina dva
Dějiny ozbrojeného konfliktu v Kosovu, do nějž posléze zasáhly i jednotky NATO, zahrnují četné dosud neprobádané události. Patří mezi ně masové vraždy civilistů, které se srbská policie snažila utajit. Poetický dokument Ognjena Glavoniće prezentuje šokující výpovědi svědků a nechává na divákovi, aby si z nich poskládal obraz tehdejšího dění. Znepokojivě úchvatná vizuální stránka dodává událostem aktuální rozměr – dlouhé záběry míst paměti, v nichž se zvěrstva odehrávala, tvoří emblém přežívání minulého v přítomném, jež nezadržitelné plynutí času vpřed obvykle zahlazuje.„Za pomoci světla a zvuku, záznamů svědeckých výpovědí kombinovaných s obrazy z míst, kde se zločiny udály, působí film přímo na divákovy pocity, představy a emoce.“ Ognjen Glavonić

Hlubina dva

Ognjen Glavonić
Srbsko, Francie / 2016 / 80 min.
sekce: První světla
Česká premiéra
Bůh tě srovná
V centru dění observačního dokumentu stojí režisérčina matka Renée, zákeřnou nemocí upoutaná na lůžko. S respektem k oddané víře své matky zaznamenává ateisticky smýšlející filmařka konání ženy, která z náboženských důvodů odmítla podstoupit tradiční léčbu chemoterapií a mezi zdmi své ložnice čeká na zázrak. Zatímco venku za oknem ženina pokoje den za dnem ubíhá život, kamera aktérku trpělivě sleduje při běžných úkonech, kterými si krátí dlouhý čas – sledování televize, telefonování s přáteli, modlení se s kamarádkou, setkávání s ošetřovatelkami, ale i rutinní uklízení v domě.„Ve snaze vyrovnat se s traumatem z diagnózy své matky i s výčitkami společnosti kvůli jejímu rozhodnutí jsem chtěla její portrét natočit bez odsudku, ovšem s empatií, se zvědavostí a s trpělivostí.“ J. Walinga

Bůh tě srovná

Joële Walinga
Kanada / 2018 / 67 min.
sekce: První světla
Mezinárodní premiéra
Ministerstvo kultury
Fond kinematografie
Evropská unie
Město Jihlava
Kraj Vysočina
Česká televize
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Respekt