Zajímalo vás, kdo vystřelil?

Jedná se de facto o film o filmu, jen s tím rozdílem, že středem zájmu se stávají výhradně komparzisté. Jsou natáčeni při čekání, až na ně přijde řada, při konverzaci s ostatními a přemýšlení o svém výkonu. Zatímco své povinnosti berou velmi vážně a touží být hvězdami, pro filmaře představují jen lidi, které si zkoordinují, jak potřebují, nic víc. Tento snímek jim naopak věnuje plnou pozornost a odhaluje jejich osobnosti, co prožívají a o čem sní. Záběry pocházejí z několika různých prostředí, kde se točí filmy, jichž se účastní komparzisté odlišných národností.„Figurant se stává přítomným tělem, mluvícím tělem, stává se jednajícím tělem, ba dokonce tělem politickým zbaveným stereotypů vlastních komunitě, kterou měl představovat.“ S. Azariová

Uprchlický tábor v Idomeni sdružoval běžence z Blízkého východu, kteří zkoušeli přejít evropské hranice. Když řecká policie tábor zavřela, uprchlíci se postavili na odpor a začali blokovat železniční dodávky zboží. Minimalistický dokument Marie Kourkoutaové tyto události nejen pozoruje, nýbrž formuje vycizelovanými statickými obrazy, jež otevírají prostor dění uvnitř i vně záběru, a v závěrečné černobílé sekvenci k nim nabízí poetický komentář. Postupně tak vyvstává bezútěšný portrét lokality, v níž si uprchlíci v nekonečných zástupech snaží uchovat poslední zbytky individuálních svobod. “Thi s film i s a call to welcome the refugees that cros s the European borders , as well as the ghosts that return with them.”

Věřící, konzervativní šedesátnice Eulália se musí vyrovnat s obtížným životním zlomem. Její syn emigroval do Německa a stal se tu hvězdou gay porna. Eulália tráví čím dál víc času na Facebooku prohlížením jeho profilu a psaním dlouhých, většinou nevyslyšených zpráv. Observační, dramaticky vystavěný dokument se dotýká řady současných problémů – krize tradiční rodiny i toho, jak sociální sítě proměňují mezilidské vztahy a pohled společnosti na homosexualitu a pornografii. Krom toho sledujeme nevtíravý příběh nejen o LGBT komunitě, ale i pokoře a síle mateřské lásky.„Bůh vyslyšel mé modlitby / Dal mi krásného syna / Nikdy ho za nic nevyměním / ani za největší poklady / i kdybych měl / celý život trpět…“ J. Pelicano

Co může krajina vypovědět o dávné historii a způsobu, jakým je utvářena? Filmová esej George Clarka tento problém řeší zdánlivě nehybnými záběry kalifornské pouště doprovázenými minimalistickým chorálem. Zvolená forma zdůrazňuje na první pohled nepatrné posuny v rázu krajiny, která se stává jevištěm pro vyjednávání mezi egyptským archeologem a členy domorodého kmene na téma starověkých hrobek ukrytých pod vrstvami písku. Vzniká tak mnohovrstevnatý příběh rozkrývající stopy minulosti, krajinnou ekologii, ale i filmovou historii, vyjevující se v lokacích, jež kdysi sloužily k natáčení hollywoodských eposů.„Vzdálená ozvěna oscilující mezi poli působnosti ekologie, kinematografie a akustiky zkoumá mýtickou kontinuitu písku coby dějiště transformace, dějin i zachování. Někdy musíme pohřbít i věci, které milujeme.“

Cesta zpátky je dokumentární poutí do místa a času, které již byly považovány za ztracené. Hlavní postava se snaží nalézt zmizelou vesnici poblíž bývalé mezinárodní železnice, kde její nedávno zesnulá matka strávila své mládí. Minulost a přítomnost do sebe vzájemně pronikají mísením dobových filmových materiálů a detailních záběrů přírody se zašlými fotografiemi. Právě prolnutí dvou médií s odlišným vztahem k času zde tvoří východisko, jež umožňuje objevovat pozůstatky minulého, skryté pod nánosem přítomných jevů, ale také nezadržitelný proud trvání ve zdánlivé neměnnosti.„Do struktury narace filmu jsou zakomponovány charakteristiky domácího videa, jejichž pomocí se Cesta zpátky pokouší být zosobněným, intimním filmem.“

Sledujeme filmovou projížďku režisérky Viollaine de Villersové a cestovatele Jeana-Pierra Outerse po čínském vnitrozemí na sklonku 80. let. Ve fragmentárním sledu archivních záběrů se postupně vynořují viněty z tamější kultury, včetně každodenních prací, volnočasových kratochvílí či odlesků pradávných mýtů. Nejde však jen o další z mnoha variant cestovatelského dokumentu či městské symfonie, nýbrž o sugestivní videoesej. VHS kamera se stává plnohodnotným historiografickým médiem, skrze nějž se nám cizorodá kultura zjevuje v myriádě odstínů, aniž by vykrystalizovala v pohodlně konzumovatelný obraz.„Vítejte v Číně osvobozené od jakékoli historického a politického náhledu, stojíme tváří v tvář jinakosti čínské kultury. V tomto filmu nehledejte nic malebného – jen střípky všednodenního života, jenž je snad banální, nás ale přesto fascinuje.“ V. de Villersová

Tutawa Tuagaek, stárnoucí vůdce brazilského domorodého kmene Ãwa, patří mezi poslední pamětníky masakru indiánů v amazonském pralese v roce 1973. Dvojice filmařů-etnografů zachycuje jeho všední život ve společnosti mladých následovníků, kterým se snaží předávat zkušenosti. Každodenní rituály indiánské komunity konfrontují s nalezenými fotografiemi a videozáznamy, které poskytují vzácné svědectví o zvěrstvech, jež Tutawa líčí. Rozličné epochy a vizuální formáty utvářejí kontinuum, v němž se vyjevuje traumatická historie utlačovaného lidu, který však navzdory všem ústrkům stále přežívá.

Kamera pohlíží na americký motel u hlavní silnice. Je přesně takový jako stereotyp uložený v našich představách. Dokument sleduje čtyři protagonisty v útrobách pokojů na jednu noc, kde už několik let prožívají svůj osobní očistec. Drogy, kriminalita a špatná rozhodnutí jsou jejich neřestmi. Pomalý tok jednotlivých sekvencí a místy rozmazaný obraz nastolují atmosféru bezčasí a neurčeného prostoru. Stejně tak se pravděpodobně cítí kvarteto neschopné vyjít z bludného kruhu každodenní apatie. Čtyři dokumentární portréty skládají obraz neútěšného života jednotlivců bdících nad malým plamínkem naděje. „,Byla jsem v pekle a vrátila se / zpátky. / A řeknu / vám: / bylo to / báječné‘ (z díla Louise Bourgeoise)“ A. Kandy Longuet

Život autorky a zároveň hlavní postavy filmu je determinován dvojím strachem. Na jedné straně se její svět hroutí pod nánosem osobních i dějinných tragédií, na straně druhé ji děsí i ztráta vzpomínek na vše, co je jí drahé. V dokumentu stírajícím hranice mezi intimním a veřejným se snaží všechny dostupné stopy paměti zachránit, ať už jde o záběry zesnulého manžela či ruiny někdejších bejrútských monumentů. Pomalu plynoucí obrazy, téměř bez hudebního doprovodu, dovolují, aby střípky paměti vynořující se z povrchu materiálních věcí, včetně hrdinčina těla, dostaly prostor k samovolnému působení. „Tento film je prostoupen dojmy ze ztrát a postupného mizení. Z jednotlivých úmrtí, ztracených míst a ztráty jak osobní, tak kolektivní paměti.“ R. Mitriová

Co začíná jako poklidný observační záznam z výletní lodi s tchajwanskými turisty obdivujícími ledovce, se brzy mění ve zběsilý, místy až halucinogenní sled bizarních událostí poté, co se v záběru objeví černá díra na obloze. Turisty střídají koně pasoucí se uprostřed zasněžené krajiny, pár v hotelu a skupinka mladých vyhrabávajících filmové pásy z popelnice. Divák od začátku pátrá po klíči nesouvisle řazených výjevů beze slov a snaží se udržet tempo s rychlou, místy až stroboskopickou montáží juxtapozičních záběrů, jež je zpomalována kontemplativními záběry monstrózních ledových ker. „Ledovce existují mimo lidský časoprostor. Od té doby, co se demokratizovala sebeprezentace, historie zaostává. Toto je milostný příběh uživatelů kybernetického systému. Lineární charakter života je oddenkům cizí.“ E. Makoszay

Filmové pojednání o nejrůznějších podobách náklonnosti, lásky a partnerského soužití a obtížném hledání jejich individuálního vyjádření pod tlakem tradice a společenských konvencí. Lidé z celého světa hovoří o lásce a intimitě i o jejich převrácených pólech a násilí, jež se vynoří, když jsou spontánní podoby emoce zadušeny kompromisy. Kontrastní využití různých video a filmových nosičů spolu s nesynchronním propojením obrazu a zvuku podtrhuje specifickou atmosféru otevřenosti filmu založeného na odvážných výpovědích. Umírá láska, když podléhá konformitě a stává se ideologií?„Natáčela jsem jen, když jsem měla pocit, že mé záběry se stávají láskyplným záznamem momentu sdílení. Samo filmování nám dávalo žít, tak úporně samotářské i zásadně pluralitní, dokáže být.“ A. Marzianová

Film je založený na reálném setkání filmařů s neznámým Evropanem jedné noci roku 2017 v bejrútském baru. Jednalo se o muže na cestě ke kurdským milicím bojujícím ve válce proti Islámskému státu na území Sýrie. Konverzace byla tajně nahrávána na mobilní telefon a slouží jako scénář pro animované modely situací i herecké ztvárnění onoho večera. Kromě fascinující sondy do myšlení člověka, který je ochoten obětovat vlastní život pro boj za svobodu, je snímek i formální polemikou o zdánlivé autenticitě dokumentárního filmu a možnostech reprezentace reality pomocí simulace a modelové situace. „Dnes je válka konstantní stav přípravy na absolutní destrukci za frontou. Už nemáme prostředky k tomu, abychom ji pochopili nebo rozlišili vojáka od občana.“ M. Lotfy, N. Abed