Natalia Keogan (zdroj: Filmmaker)
Propojením domácích videí, intimních telefonátů, předchozích projektů z umělecké školy a hluboce působivých záběrů natočených během intenzivního sedmiměsíčního období dokument Její touha zachycuje narůstající rozvrat v nejbližší rodině filmařky. Dokument může být celovečerním debutem umělkyně pracující s pohyblivým obrazem Myrid Carten, ale zařazení půvabných záběrů natočených na mini-DV, které režisérka pořídila v mládí, dokazuje, že osobní vypravěčkou byla v mnoha ohledech celý život. (I když se záběry z počátku nového tisíciletí zajímají spíše o parodování America’s Next Top Model než o zachycení trhlin, které se už tehdy začínaly objevovat v základech její rodiny.)
Film začíná dokumentováním zhoršujících se duševních schopností jejího strýce Dannyho a zároveň zachycuje stres jejího strýce Kevina spojený s péčí o rodinný dům jejich matky Nualy (otázka jeho dědictví je stále předmětem ostrých sporů). Když však přichází zpráva o zhoršujícím se boji její matky s alkoholismem – dlouholetou závislostí, která ovlivňuje jejich vztah tak dlouho, jak si Carten pamatuje –, tato linie téměř okamžitě převezme celé vyprávění. Po příchodu ke Kevinovi po dalším nedávném alkoholovém excesu napětí, které mezi sourozenci už nějakou dobu doutná, brzy prudce vyvrcholí a Carten se ocitá ve známé pozici prostředníka, který během občasných návštěv i častých telefonátů osobně zprostředkovává jejich spory. V průběhu filmu se vyrovnává s představou, že děti musí přirozeně „převzít odpovědnost“ a stát se oporou svých rodičů, a místo toho prosazuje požadavek, aby rodiče nesli odpovědnost za své vlastní jednání. Mezi rozmazlováním někoho a láskou k němu totiž existuje rozpor – někdy znamená projevovat lásku právě to, že člověk odmítne podporovat jeho sebedestruktivní pohodlí.
Po světové premiéře na IDFA v listopadu se Její touha dnes promítá na festivalu True/False a následně bude uveden v MoMI v rámci přehlídky First Look. Před americkou premiérou filmu se Carten se mnou bavila o znovuobjevování svých domácích videí, své lásce k irské postpunkové skupině Fontaines D.C. a touze pustit se ve svém dalším projektu do celovečerního hraného filmu.
Filmmaker: Říkala jste, že máte pocit, že většina vaší dosavadní umělecké tvorby k tomuto projektu nějak vedla. Ráda bych věděla víc o tom, kdy jste se rozhodla, že právě toto téma a natočený materiál budou základem vašeho prvního celovečerního filmu.
Carten: Stalo se to velmi organicky. V roce 2018 zemřel bratr mé matky, první strýc z matčiny strany. Bylo mu přes šedesát a dostal infarkt. To byl pro mě impuls. Vždycky mě fascinovali sourozenci mé matky. Pochází z velké rodiny – je nejmladší z deseti dětí. Já jsem jedináček a během dospívání jsem trávila hodně času v domě své babičky. Tihle lidé tam pořád přicházeli a já jsem si vždycky říkala, že by bylo skvělé nahrát některé jejich příběhy o tom, jak vyrůstali, což znělo dost chaoticky. Mohlo by to být také dobrým materiálem pro budoucí příběhy, protože se chci věnovat fikci. Ale na jeho pohřeb jsem přišla s kamerou a strašně jsem se bála většinu toho natáčet. Je to prostě hrozné, hrozné záběry. Říkala jsem si: „Dobře, natočím film založený především na rozhovorech a archivních materiálech, ve kterém budou lidé mluvit o minulosti.“ Tak to během prvního roku bylo.
Sourozenci mé matky pak začali umírat téměř každých šest měsíců. V průběhu toho jsem si řekla: „Dobře, teď z toho dělám příběh o dědictví domu mé babičky.“ Ve skutečnosti se začaly odehrávat události z reálného života, které byly mnohem živější a jakoby tyto problémy samy zdramatizovaly – například můj strýc přišel k domu svého druhého bratra a moje matka se pak začala psychicky rozpadat. Velmi rychle převzala celý film.
Takže jsem něco natočila poprvé v roce 2018 a v roce 2019 jsem projekt nabídla k realizaci. Pořád jsem si myslela, že je to film o minulosti, ale právě tehdy jsem na něm začala skutečně pracovat. Pak samozřejmě přišel covid, takže jsem měla spoustu času sedět a nechat všechny ty věci v sobě dozrávat. Hlavní část filmu se ale natáčela od srpna 2019 do března 2020, takže období natáčení bylo ve skutečnosti poměrně krátké.
Pak jsem natáčela ještě spoustu dalších věcí, které ve filmu vidíte, například na 16mm. Tyto záběry vznikaly během několika let, ale hlavní příběh návratu mé matky do domu se odehrál v březnu 2020. Tehdy jsem měla pocit, že už vím, k čemu vrchol tohoto filmu směřuje. To mi dalo skutečnou strukturu.
Filmmaker: Ráda bych věděla víc o struktuře filmu. Covid byl samozřejmě jedním z faktorů, ale kdy jste měla pocit, že je příběh připravený?
Carten: Téměř od začátku jsem ho stříhala sama. Ke konci roku 2020 jsem měla šedesátiminutovou verzi. Spousta věcí v ní byla dost podobná: byl tam telefonát [s mou matkou] a na konci pohřeb. Tuto verzi jsem použila, abych k projektu přizvala [střihače příběhu] Davida Barkera. Vlastně právě tato verze přivedla k projektu spoustu opravdu dobrých lidí, ale byla velmi chaotická. Jedna z velkých věcí, kterou lidé říkali, byla: „Je v tom málo tebe.“ Nebyl tam žádný archiv, takže chyběly záběry z dětství i práce z umělecké školy. Bylo to jen to, co se během toho období stalo, a na konci tohoto období jsem to začala dávat dohromady. Bylo to z velké části cinema vérité a věci kolem „domu jako postavy“.
Pak jsem si uvědomila, že film by ve skutečnosti mohl zahrnout i tento archiv materiálů, které mám, tyto nahrávky z dětství na mini-DV. Měla jsem u filmu spoustu konzultantů na střih a ti říkali: „A co tvoje práce z umělecké školy před deseti lety, ve které je tvoje matka?“ A já jsem si jen říkala: „Existuje ještě něco, co v tomhle filmu nebylo použito?“ Měla jsem pocit, že se ta sféra pořád zvětšuje a zvětšuje. Jak to všechno poskládáme dohromady? Zvlášť u materiálů z umělecké školy, protože alespoň u mini-DV je textura úplně jiná. Všichni jsou mladší a okamžitě poznáte, na co se díváme.
Celý text v originálním znění si můžete přečíst zde.
