FAMU 80

Sociologicky zaměřený dokument o životě v nouzové kolonii Na slatinách na pomezí pražské Michle, Záběhlic a Strašnic, postavené za První republiky na loukách a močálech a dosud existující bez vody či kanalizace a bez pozornosti úřadů. Vyprávění je založené na výpovědích starousedlíků, z nichž někteří by se raději přestěhovali do civilizovanějších podmínek, jiní jsou spokojení s venkovským rázem odlehlého místa. Dokumentární cvičení 2. ročníku.

Portrét Antonína Martina Brousila, jednoho ze zakladatelů FAMU a dlouholetého rektora AMU, k jeho padesátinám. Film má oslavný ráz zdůrazněný vzletným komentářem: Brousila představuje jako „novináře, vědce, učitele a rádce“, jemuž rodný jihočeský kraj „naplnil duši chlapce touhou po kráse, kterou chtěl neustále sdělovat ostatním lidem“ a „odtud vyšel do světa, aby bojoval za české umění“. Vyzdvihují se jeho zásluhy o národní kinematografii a její mezinárodní reprezentaci (zvláště zmíněny jsou festivaly v Benátkách a v Karlových Varech a osobní vztahy se světovými filmaři), stejně jako o rozvoj FAMU. Film kombinuje natáčení s archivy, cenná je zejména úvodní pasáž z Brousilova rodiště v Dolním Ostrovci u Písku, kam přijíždí se svou ženou na návštěvu k rodičům, a záběry z FAMU, kde jsou zachyceny seminární diskuze AMB se studentstvem a oslavy desátého výročí školy.

Záznam exkluzivního rozhovoru zpěváka J. Laufera, který díky svému původu uměl dobře anglicky, s Luisem Armstrongem u příležitosti jeho koncertu v pražské Lucerně. Odehrává se v komunistickém reprezentativním hotelu International a celý působí rozpačitě a trapně způsobem snímání i typem kladených otázek. Vtipný je dárek od studentů a studentek FAMU – dětská trumpetka, odpovědi Armstrongovy jsou spontánní i opatrné. Vedlejším efektem je svědectví o trapné snaze domácích firem zviditelnit se před kamerou dárky, které zpěvákovi vnucují (Amati Kraslice, Plzeňský Prazdroj) i o oficiální stránce jeho návštěvy (odjezd Tatrou 613 na prohlídku Hradu). Dokumentární cvičení 2. ročníku KDF.

Absolventský dokument Heleny Böhmové (Třeštíkové) je sondou do života jihočeské artistické rodiny sourozenců Šmídových. Za doprovodu směsky různého hudebního doprovodu (od šramlu a trubky až Panovu flétnu) sledujeme jejich trénink na zimovišti. Z jejich výpovědí vyplývá, že nebezpečné povolání provazochodců a stožáristů vykonávají především z lásky, protože finančně to příliš nevynáší. Motivací je pro ně i obdiv žen. Příprava i samotné vystoupení v Kralupech, artisté i jejich publikum jsou zachyceni v autenticky působících černobílých záběrech, zatímco občasné barevné záběry posouvají film do poetické až metaforické roviny, posílené v závěru portréty artistů a citací Nezvalovy básně Levitace („Zbavovat těžké věci tíže, být chuďasem a kráčet si jak kníže“). Úvodní titulky jsou stylizovány do podob soudobé plakátové grafiky, stylizace titulu pak připomíná písmo v plakátu Evy Švankmajerové k filmu Ovoce stromů rajských jíme (1969).

Propagační film prezentuje práci Československých aerolinií. Na příkladu tří letů jsou představeny některé z profesí – piloti, technici, letoví dispečeři, hydrometeorologové – a vybrané typizované situace včetně dramatického navádění stroje ve ztížené viditelnosti. Dílo budoucího průkopníka československé nové vlny Štefana Uhera zaujme mimo jiné působivou obrazovou složkou.

Ve druhém ročníku Helena Böhmová natočila vedle Živé vody (1972) také kratší etnograficky laděnou reportáž o životě olašských Romů v Sadské. Rodiny tančí na dvorku, muži připravují koně. Povozy, s nimiž je již zakázáno kočovat, jsou vyvezeny do ulic městečka alespoň na kratší vyjížďku. Autorka se snaží o maximální autenticitu – němé nepoetizované záběry, které zobrazují i chudobu a špínu romského života, jsou doplněny autentickými nahrávkami ženského zpěvu romských písní.

Dokument o hudebním skladateli a herci Janu Klusákovi. Ukazuje ho v rolích Němcových filmů O slavnosti a hostech a Mučedníci lásky a připomíná jeho Čtyři malá hlasová cvičení, komponovaná na téma z Franze Kafky, na základě jejichž uvádění v Divadle Na Zábradlí pak spolupracoval s E. Schormem i s V. Chytilovou. Zachycuje ho u něj doma („Jsem konzervativní, mohu pracovat jen ve svém pokoji.“), na chodbě Rudolfina i na Židovském hřbitově na Olšanech, kam chodí na procházky. Ptá se, proč neemigroval po sovětské okupaci („Když jste nešťastný, nemůžete před tím nikam utéct.“). Zcizující efekt se objevuje v závěru, kdy Klusák štábu radí, aby na sebe švenkoval do zrcadla. Cvičení 2. ročníku KR.

Film se skládá ze dvou částí spojených na principu kontrastu. První (delší) část tvoří zádumčivě stylizovaná hudební koláž na motivy americké folkové písně Where Have All the Flowers Gone (Řekni, kde ty květy jsou), jejíž německy zpívané znění, odkazující na provedení Marlene Dietrich, doprovázejí statické záběry osamělé dívky v nehostinné zimní krajině a na hřbitově. Druhou část tvoří záznam rušného pouličního života moderního města natočený skrytou kamerou a provázený svižnou hudbou. Smutnou dívku z první části hraje tehdejší studentka VŠMU Soňa Valentová. Dokumentární cvičení 4. ročníku.

Dokument zachycuje čtyři absolventy loutkářské katedry DAMU, kteří si založili Divadlo v kufru, s nímž hrají na Karlově mostě, v zahraničí i pro děti za pomoci pantomimy i loutkohry, ukázky z her i jejich komentáře. Oponují pedagogovi s tím, že katedra je prý zneužívala, k divadlu se dostali až ke konci studia. Anketa Jak má člověk vypadat? říká, že „člověk má vypadat k obrazu božímu“ a „každý ať je rád, že je takový, jaký je“. Cvičení 2. ročníku KFTP.

Dokument s inscenovaným příběhem zachycuje život podunajské lodnické rodiny z pohledu malého chlapce, který musí opustit řeku a nastoupit do školy. Film pracuje s emocionálním kontrastem mezi romantikou plavby a první povinností, kterou chlapec zvládne díky péči rodičů a lodnické pospolitosti. Současně ukazuje práci lodníků a přístavních dělníků a jejich starostlivých žen. Film je natočený jako němý, ve zvukové stopě se prolínají ruchové kompozice (troubení lodí) s podmanivým hudebním motivem (ústřední melodie Téma exodu Ernesta Golda z židovského dramatu Exodus Otto Premingera). Film vznikl jako dokumentární cvičení 2. ročníku. V roce 1964 se autor k látce vrátil a v profesionálních podmínkách udělal širokoúhlý remake Posledná plavba sledující lodní cestu až do Černého moře. Již během studií na FAMU realizoval na téma říčních lodníků hranou etudu Majstr alkohol (1962).

„Báseň o Brnu a výtvarníku“ je poetickým portrétem příslušníka Skupiny 42, který se ve svých obrazech z 60. let často věnoval abstraktnímu zobrazení města. Kamera ho ukazuje v jeho autě, v ateliéru, při malování i s dýmkou. Ve filmu jsou použity básně Matalova přítele Ivana Blatného i hudba Jana Nováka, člena skupiny Brno 57, kterou Matal založil. Absolventský film.

Rušné pražské ulice, ve kterých se na různých místech postupně začínají oddělovat čekající lidé. Čekajících přibývá a vznikají dlouhé fronty. Na co čekají? Svěží čtyřminutový snímek Jaromila Jireše vtipně a historicky cenně glosuje každodenní život v Praze na konci 50. let. Film svou observačně-poetickou formou a jazzovým doprovodem buduje kořeny československé nové vlny.

Reportáž z návštěvy Hugo Haase na FAMU. Haas se poprvé vrací do vlasti z amerického exilu: film je rámován nostalgickými záběry z vltavského nábřeží okolo Národního divadla, odkud byl pro židovský původ vypovězen. Hlavní část se odehrává v přeplněné posluchárně při besedě se studenty a studentkami, kde Haas komentuje svou kariéru, herecké povolání a hollywoodskou zkušenost. Sestřih z besedy je proložen ukázkami z jeho filmů, zejména z Bílé nemoci (1937). Dokumentární cvičení 4. ročníku.

Režie: Jiří Menzel (Praxe), Věra Chytilová (Říkanky), Pavel Mertl (Samoobsluha), Jan Schmidt (AVU), Evald Schorm (Kostelník), Jiří Hraběta (Reklama), Karel Němec (Mikuláš FAMU)Kolektivní dílo studentů a studentky 4. ročníku režie, kamery a produkce. Ve formě satiricko-recesistického magazínu obsahuje sedm různě stylizovaných příspěvků na různá školní a společenská témata: povinnost výrobní praxe na DAMU, kola a lešení v pražských ulicích, krádeže v samoobsluhách (podle hesla „obsluž se sám“), školní sochy studentů AVU, kostelník v pokušení konzumu, klamavá reklama na pedikúru, mikulášská zábava na FAMU. Jednotlivé části jsou odděleny apelativním motivem kamery jako kulometné zbraně namířené na diváky a divačky, který je zdůrazněný úvodním mezititulkem „průstřel“ a závěrečnou hromadou těl poskládanou za hluku bomb a výbuchů. V mikulášské epizodě se objevují například Věra Chytilová nebo Jiří Menzel. Film vznikl ve spolupráci se studenty DAMU, HAMU a AVU. Někdy je uváděn pod názvem Žurnál FAMU.

Kolektivní projekt 3. ročníku režie a kamery navazuje na angažovaný satiricko-recesistický koncept Prvního občasníku (1961). Obsahuje šest příspěvků komentujících problémy všedního života: vesmírné rakety a fronty před obchody s nedostatkovým zbožím, závody motokár v městských ulicích, uniformitu módního vkusu a rodové stereotypy, ztrátu paměti, Černé divadlo, které nemá kde hrát, civilizační hluk, kterému nelze uniknout, groteskní strkanice na FAMU, kde se svádí nelítostný boj o střižnu nebo kameru. Průběžně se užívají ironizující mimoobrazové komentáře a mezititulky, příspěvky jsou zakončeny švejkovským refrénem „To chce klid“, celek je rámován úvodním zvoláním „To je nervák“ a závěrečnou výzvou „To chce řešení“. Film vznikl ve spolupráci se studenty a studentkami DAMU a HAMU.

Cvičení prvního ročníku „postup práce“ autorka situovala do výrobny figurín v Prostějově. V němém záznamu sledujeme dnes až fascinující pečlivost ruční výroby panen. Jak název napovídá, režisérka svůj film, který byl natočen v období počínající normalizace, natáčela s cílem vytvoření metafory vztahu establishmentu k ideálně němým a unifikovaným obyvatelům a obyvatelkám Československa.

Za doprovodu tlukavých zvuků a kakofonické hudby film v Praze, zahalené kouřem a mlhou, zachycuje výtvarníka a básníka v ateliéru, v galerii před abstraktními obrazy a u slavného kulatého stolku v kavárně Slavia. Kolář mluví o písmu a předmětné poezii, kterou zde zastupuje polepovaná naběračka, další tvorbu pak skládání koláže tváře z rozřezaných fotografií. Luděk Munzar recituje jeho báseň. Dokumentární cvičení 2. ročníku KR.

Na kolejích Akademie múzických umění panuje takový kreativní shon a hluk, že není jednoduché tu vykonávat základní činnost, která se od studenta očekává – učit se. Výchozí situaci dovádí inscenovaný snímek do mnoha dílčích vtipných absurdit. V době, kdy drobné dílo vzniklo, zaujalo neotřelým a hravým stylem vyprávění, evidentní radostí z natáčení, ale třeba i využitím jazzové hudby.

Hraný dokument o studentském životě na FAMU pojatý jako studijní cyklus od přijímacího pohovoru přes výuku až po realizaci filmu. Vyprávění je stylizováno do lehké humorné formy, v níž se užívá groteskní zkratka, ironie, nadsázka či pantomima, která ukazuje nelehký úděl adepta filmu v konfrontaci s přísnými nároky školy a složitostmi přípravy a natáčení filmu. Ve filmu vystupují tehdejší studenti – např. Pavel Juráček nebo Jaromil Jireš, a profesoři – A. M. Brousil vede seminář filmové kritiky, Radovan Lukavský učí filmovému herectví, František Daniel komentuje scenáristický pokus, Jan Kučera hodnotí natočený materiál: „No, není to špatný, bude se to muset ještě stříhat.“ Film vznikl v produkci FAMU a za hojné účasti studentů (kamera, produkce, asistenti, herci), nicméně nejde o studentský film, jeho autor byl již pět let absolventem a učil na katedře režie.

Dokument o prvním povoleném pražském Majáles od roku 1955, který se konal pod záštitou ČSM 1. května 1965 v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Zachycuje organizační přípravy, shromáždění na Václavském náměstí, průvod přes most a oslavy na pražském výstavišti. Allen Ginsberg, který byl zvolen Králem Majáles, o něm říká, že je slavností zmrtvýchvstání a radosti a podává kytici Miss Majáles. Film ve stopzáběrech zachycuje hesla jednotlivých vysokých škol, řeči kandidátů na krále, koncerty, ohňostroj i ohně a zábavy jednotlivých skupin. Končí zhodnocením akce v organizačním výboru. Využívá rychlých švenků, flashované montáže a nakláněné kamery. Originální jsou i úvodní titulky, malované barvou na zeď a dláždění ulice. Kameramanem byl další student katedry filmové a televizní publicistiky Eduard Hrubeš. Film vznikl ve studentské skupině Stativ a využívá i materiálů kameramanů Zpravodajského filmu. Cvičení 3. ročníku KFTP.

Řeky tekoucí oblastmi s intenzivní průmyslovou výrobou jsou natolik znečištěné toxickými látkami, že z nich mizí život. Pracovníci Výzkumného ústavu vodohospodářského v Praze zkoumají vzorky vody a navrhují vhodná řešení včetně výstavby moderních čističek. Mrtvé řeky (1956) jsou jedním z prvních českých filmů s tématem znečištění a ochrany životního prostředí.

Pábitelský portrét rodinného příslušníka – barového bubeníka a neodolatelného svůdce žen, který v dětství šišlal a navždy tak zkomolil své jméno Franta na Panťa. Autor ozvláštňuje vyprávění spojením stylizovaných hraných scén s autentickými záběry, osobním komentářem a výpovědí samotného protagonisty a důmyslně tak buduje legendu skutečné postavy s neskutečným příběhem. „Panťa, to je takovej blázen, ale príma chlap,“ říká na závěr vypravěč, kterého hraje režisérův spolužák Vlastimil Venclík. Dokumentární cvičení 2. ročníku.

Naučný výkladový dokument o výrobě litiny v pražském podniku ČKD (Českomoravská Kolben Daněk), kde jako „první a dosud jediní na celém světě“ zavedli nový výrobní postup, který šetří spoustu drahocenné suroviny. Součástí výkladu jsou ukázky sepětí železné výroby s běžným životem v podobě užitných předmětů, jako je otvírák na pivní láhve, zemědělský stroj nebo petřínská rozhledna. Tradiční forma dobového průmyslového filmu o zlepšovatelské činnosti je ozvláštněna uvolněně pojatým komentářem a prvky parodické nadsázky budovatelského patosu. Jde o jeden z historicky vůbec prvních filmů FAMU, autor jej natočil ve 3. ročníku jako student kamery.

Film zachycuje vystoupení herců Toulavého kabaretu v sálku Reduty s pravými jmény, ale smyšleným původem a životopisem. Jednotlivé skeče se odehrávají na černém pozadí a jsou prostoupeny černým humorem a absurditou. Kraus byl již v té době zkušeným divadelním hercem, Sýkora hrál v důležitých filmech československé nové vlny, pro jejíž režiséry pracoval i kameraman Dodo Šimončič. Oba herci po srpnové okupaci emigrovali do západního Německa (Kraus) a do USA (Sýkora), odkud pocházel i režisér filmu. Televizní cvičení 2. ročníku KR.

Miroslav Dohnal komentuje svůj pokus o rozhovor se spisovatelem Bohumilem Hrabalem v jeho bytě v libeňské ulici Na hrázi č. 24. Říká, že se filmaři chtěli dozvědět o jeho oblíbených jídlech, ženách a psaní. Místo toho Hrabal vypráví o svém kastrovaném kocourovi a svých přátelích z 50. let, kdy se u něj scházeli V. Boudník, E. Bondy, M. Medek či grafik Jaroslav Dočekal. Hrabal rozhovor stočí k Egonu Bondymu, ukazuje jeho samizdatovou edici Půlnoc a čte Bondyho báseň 23. 10. 1850, reflektující popravy obětí politických procesů. Ukazuje také své ineditní básně, na dvorku svůj záchod a sbírku cedulí, jejichž nálezy komentuje. Na závěr se vrací k historce, jak kocoura získal místo 15 kg hrušek. Dohnal opět připomíná nedostatek filmového materiálu, kamera švenkuje na střechy a jak pravil Bondy: „Všechno má svůj konec, i sluneční soustava.“ Dokument vznikl v době Hrabalovy největší literární a filmové slávy a odvážně balancuje na hraně možného. Jak říká v závěru Dohnal: „Co jsme chtěli vědět, jsme se nedozvěděli, ale, ale…“ Televizní cvičení 2. ročníku KR.

Pan Hrstka žije v nádražním domku a pracuje jako dělník ve fabrice a jako model na výtvarné škole. Lidé v jeho okolí ho hodnotí převážně negativně jako líného, obžerného, hloupého či ošklivého člověka. Pan Hrstka je přesto asi spokojený a v domku má své neživé přátele. Lehce mrazivý portrét obsahuje mimo jiné autentické záběry dělnické komunity.

Sociálně kriticky laděný dokument, založený na kontrastu obrazů a výpovědí uchazečů o penzi, zubožených a ztracených na chodbách Ústavu sociálního zabezpečení, s mechanickou odcizeností administrativních úkonů, rozhodujících o jejich osudech. V tomto kontextu ironicky vyznívá závěrečná výpověď důchodce u pokladny: „Se vším jsem úplně spokojen.“ Některé záběry intertextově odkazují na progresivní díla předcházejícího období s kafkovskými ozvuky – jízda po stropě továrny na Schormův Každý den odvahu (1964), jízda spisového výtahu na Juráčkovu Postavu k podpírání (1963). Dokumentární cvičení 2. ročníku KDF.

První dokument o undergroundové skupině PPU vznikl krátce po jejím založení roku 1968. Zachycuje večírek v bytě Jirousových na Balabence, natáčení hudby v televizním studiu Na Petynce, práci skupiny v lese na Humpolecku (odvětvování, loupání kůry), jíž si vydělávají na novou aparaturu, a rockový festival v Pelhřimově. Jirous pro komentátora definuje význam slova underground podle Eda Sanderse jako totální útok na kulturu a hovoří o spolupráci s výtvarníky na koncepci vystoupení. V duchu landartových akcí Zorky Ságlové čtyři členové skupiny (Mejla Hlavsa, Josef Janíček, Pavel Zeman, I. M. Jirous) vyskakují z okna bytu v Holešovicích, kde bydlel Hlavsa s Mirkou Benešovou, stoptrikem se objevují před pomalovanou zdí, perou se na louce u řeky, pokoušejí se o výstup na oblouky mostu přes Želivku ve Vojslavicích u Humpolce a skákají po lavičkách na pražském výstavišti. Film doprovázejí písně na texty A. Grina, V. Jirousové a M. Jerneka: Gnor´s Life, Fafejta Bird, The Sun, i Zappova Let´s Make the Water Turn Black. Film končí obráceným záběrem návratu do okna a obracením závěrečného titulku Konec. Dokumentární cvičení 2. ročníku KR.

Výtvarný portrét sochaře Huga Demartiniho čerpá z estetiky zašlé všednosti a periferie: je koncipovaný jako bezeslovná koláž objektových a figurálních motivů z ateliéru a přilehlého dvora provázená dobovou rytmickou hudbou. Film uvozuje motto: „Líbí se mně rezavý plech přibitý na sousedových vratech nebo starý hodinový stroj, který jsem našel na smetišti.“ Na závěr se vysvětluje název: „Robčerace je vymyšlené slovo, které vás k ničemu nezavazuje.“ Dokumentární cvičení 3. ročníku.

Obraz života novodobých kovbojů, pracovníků pastvinářských družstev v šumavském pohraničí, zdůrazňuje jejich osamělost a nudu z pravidelně opakovaných činností na izolovaném místě, kde jedinou zábavou je hraní karet, kytara, rozhlas a občas dopis, doručený pohraničníky. Moderně působí pokusy o záznam kontaktních zvuků, vyprávění pastevce je ovšem nahráno ještě v postsynchronu. Formálním ozvláštněním je romantizující (na FAMU první) širokoúhlá stylizace obrazu, spolu s melodií písně Riders in the Sky upomínající na americké westerny nebo na český film J. Poláka Smrt v sedle (1958). Skvělá práce celoživotních přátel – kameramanů J. Franty a I. Šlapety – se projevuje i v panoramách věcí na podlaze a na stěnách ubikace. Dokumentární cvičení 2. ročníku katedry filmové a televizní publicistiky.

Portrét svérázného spisovatele, satirika, kreslíře a sběratele zajímavostí Bedřicha Kopecného, který jako libretista „kresleného, mluveného, hraného nebo hněteného“ humoru působil ve dvojici s Jiřím Winterem pod společným pseudonymem Neprakta (proto je v titulcích uvedeno „mluví Kopecný, ½ Neprakty“). Film zachycuje Kopecného zblízka v jeho domácím prostoru, kde chvíli předvádí různé sběratelské předměty, chvíli kreslí na pracovním stole, a vše provází vážně lehkovážným komentářem o „lidském soužití“. Televizní cvičení 2. ročníku.

Dokumentární studie o životě řidičů tatrovek při stavbě přehrady. Formou reportážní mozaiky zachycuje svět tvrdé mužné práce spojený s dynamikou jízdy v prachu, blátě a výmolech, s dobrodružným kočovným životem a mužskou pospolitostí. Syrová estetika těží z blízkých a bezprostředních záběrů ruční kamery, účinně se využívají záběry z pozice řidiče, detaily volantu, kol, rukou či tváří nebo sekvence závodění. Film vznikl jako dokumentární cvičení 2. ročníku.

Portrét běžného obyvatele Hloubětína, hlídače v továrně a milovníka zahrádky Josefa Hrdiny, je založen na němých observačních záběrech jednoho dne v životě protagonisty a hravě ironickém komentáři v mezititulcích. Vše je běžné až banální a spokojené, jen místy se do Josefova světa vkrádá neklid spojený se zdevastovaným životním prostředím v okolí jeho domku – hloubětínskými továrnami, kouřícími komíny a staveništi.

V pražských ulicích probíhá anketa o českých populárních zpěvácích, speciálně o Karlu Gottovi a fámách o jeho životě. Zpovídané i reportéra zde vidíme jen na fotografiích. Gott pak v rodinné vile líčí reportérovi (Vít Olmer) svůj vztah k mladým fanynkám a to, jak pomluvy a fámy (o tom, jak již zemřel, že je homosexuál, a podobně) přispívají k jeho popularitě. Zaznívají tu fragmenty jeho písně Zloděj dobytka. Drha se pak k tématu vrátil filmem On (1968). Televizní cvičení 2. ročníku KR.

Esej o administrativním zpracování úmrtí člověka a mechanismu institucí obecně je rámován záběry pražského orloje a doprovázen hudbou Ernesta Golda k filmu Exodus (1960). Dokumentární cvičení 2. ročníku KR.

Portrét zpěvačky Marty Kubišové, vítězky ankety Mladého světa o Zlatého slavíka. Konfrontuje urážlivé výroky z dopisů se skutečností práce a života. Komentátor mimo obraz pokládá sugestivní otázky: zda je oblíbená, šťastná či spokojená. V obraze vidíme a slyšíme zpěvačku na koncertu, v šatně divadla Rokoko, v autobuse, na letišti, s kočkou a psem i s jejími kolegy Darkem Vostřelem, Helenou Vondráčkovou, Václavem Neckářem a Waldemarem Matuškou. Doprovázejí je úryvky z písně Depeše. Titulky jsou invenčně sestaveny z písma dobového tisku. Dokumentární cvičení 2. ročníku KR.

Portrét fotografa Josefa Sudka je složen většinou z jeho výpovědí mimo obraz. Mluví o vlivech na svou tvorbu (Steichen, Stieglitz aj.), o tom, že fotografie musí být pořádně udělána a něco skutečně vypovídat: „Fotografovat lze všecko, ale musí to něco říct.“ Zachycuje jeho způsob fotografování, kameru a objektivy, vyvolávání fotografií na kamnech, nepořádek v ateliéru, slavný výhled oknem na malostranskou zahrádku i oblíbený gramofon s deskami. Vcelku jde o civilní pojetí dokumentu, který nesoutěží se slavným Schormovým Žít svůj život (1963), ale pokouší se portrétovaného ukázat z jiné strany. Cvičení 3. ročníku KFTP.

Dokument o FAMU je koncipován s důrazem na informační a propagační funkci. Představuje FAMU jako uznávanou školu s praktickým zaměřením („film jako ušlechtilá zábava se vyučuje formou filmování“), s mezinárodními úspěchy (fenomén nové vlny) a otevřeností pro zahraniční studující. Podrobně je zachycena náplň výuky (od přípravy hraného filmu až po tělocvik, který je „ze všech povinných teoretických předmětů nejfotogeničtější“), další složky tvoří rozhovory s významnými absolventy (Jan Němec, Pavel Juráček, Juraj Jakubisko) a klíčovými zakladateli (A. M. Brousil, Karel Plicka), průběžně běží komentář a úryvky z filmů. Film natočila autorka až po skončení studia v produkci Krátkého filmu, a to na zakázku Komise pro propagaci filmem v zahraničí.

Na pozadí návštěvy nedělní taneční zábavy pro seniory posloucháme zpověď bezejmenného seniora. V jeho vzpomínkách napříč celým životem je mnoho zajímavých momentů. Tragické okamžiky života, aktuální hmotný nedostatek ani zdravotní neduhy netrápí muže tak jako poslední rozhodnutí úřadů. Film patří do skupiny pesimistických děl, která na FAMU vznikla na konci 60. let.

Dokumentární cvičení druhého ročníku bývá považováno za možná nejdůležitější dílo z autorčiny studentské tvorby. V drásavém a na svou dobu poměrně odvážném filmu o obyvatelích Dolních Kralovic postupně zaplavovaných vznikající vodní nádrží Želivka režisérka poprvé využila prvky časosběrného natáčení, jimiž se později proslavila. Film má dnes vedle umělecké i nepopiratelnou historickou hodnotu – v upřímných výpovědích nuceně vysidlovaného obyvatelstva i v obrazové dokumentaci zaplavované krajiny.